USA se staly majákem svobody pro celý svět díky Deklaraci nezávislosti

Americká Deklarace nezávislosti, její vyznání politické víry, je jedním z nejradikálnějších dokumentů v dějinách. Kdyby USA její principy opustily, staly by se kmenovou společností třetího světa. Zůstanou-li jim věrné, setrvají velkou a svobodnou zemí. Opustí-li je, budou nesvobodnou balkanizovanou mozaikou identit. Píše Roman Joch.

Roman Joch 24.7.2021
Přijetí Deklarace nezávislosti na obraze Johna Trumbulla z roku 1819. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přijetí Deklarace nezávislosti na obraze Johna Trumbulla z roku 1819. | foto: Wikimedia Commons
Přijetí Deklarace nezávislosti na obraze Johna Trumbulla z roku 1819.

Bývalý prezident USA Abraham Lincoln (1809–1865) charakterizoval Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776 a ústavu USA napsanou v září 1787 těmito slovy: „Zlaté jablko v stříbrném rámu.“ Deklarace je zlatým jablkem, které vyjadřuje politické hodnoty Ameriky, a ústava stříbrným rámem, který garantuje, aby zlaté jablko, hodnoty deklarace, mohlo přetrvat. Letos v neděli 4. července uplynulo už 245 let od sepsání deklarace. Tak staré jsou USA, nejstarší kontinuálně existující republika na světě.

Americká revoluce zahájená Deklarací nezávislosti vedla k jiným, a vlastně opačným výsledkům než revoluce francouzská – k ústavní vládě s omezením moci státu, garancí občanských svobod a k mírnému, nekrvavému předávání moci strany ve volbách poražené a té vítězné. Francouzská revoluce oproti tomu vedla ke krveprolitím, všemocnému státu, jakobínskému teroru a nakonec vyústila ve vládu vojenského diktátora, generála Bonaparta (1769–1821).

Odlišní myslitelé druhé poloviny 20. století – americký konzervativec Russell Kirk (1918–1994) a židovsko-německo-americká filozofka Hannah Arendtová (1906–1975), se shodovali, že termín „revoluce“ je nevhodné používat pro oba fenomény. Arendtová považovala za pravou, správnou americkou revoluci, protože ustavila svobodu; francouzská revoluce byla špatná, neúspěšná. Kirk považoval francouzskou revoluci za skutečnou, tedy destruktivní, zatímco americkou za ni vůbec nepovažoval – šlo jen o válku za nezávislost a konzervaci tradičních svobod.

Pravda s velkým P

Pravdou je, že americká revoluce byla společensky konzervativní. Společnost nezničila, nýbrž politicky vylepšila (stejně jako sametová a ostatní antikomunistické revoluce v roce 1989), zatímco francouzská byla destruktivní, když režim špatný nahradila režimem ještě horším (stejně jako ruská bolševická v roce 1917, německá nacistická v roce 1933, čínská i kubánská komunistické v letech 1949 a 1959 či íránská islámská v roce 1979). Krédo Deklarace nezávislosti, její vyznání politické víry, je však jedním z nejradikálnějších dokumentů v dějinách.

Klíčová pasáž zní: „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří (právo na) život, svobodu a hledání (usilování o) štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, jejichž oprávněné pravomoci se odvozují od souhlasu ovládaných…“ Ukažme, jak jsou tyto teze radikální, a co říkají. Existuje politicky relevantní pravda s velkým „P“, jež je poznatelná. Toto tvrzení hlavní proud současné postmoderní filozofie odmítá.

Americká revoluce byla společensky konzervativní. Společnost nezničila, nýbrž politicky vylepšila, zatímco francouzská byla destruktivní, když režim špatný nahradila režimem ještě horším. Otcové-zakladatelé USA byli klasičtí liberálové, kteří o existenci pravdy nepochybovali, následný vývoj liberalismu a filozofie však vedl k relativismu. A ten tvrdí: politická či morální pravda s velkým P neexistuje.

Otcové-zakladatelé USA byli klasičtí liberálové, kteří o existenci pravdy nepochybovali, následný vývoj liberalismu a filozofie však vedl k relativismu. A ten tvrdí: politická či morální pravda s velkým P neexistuje (nebo je nepoznatelná), proto každý má právo si žít svůj život podle svého názoru, své malé „pravdy“ s malým p. To zní sice liberálně, ale aplikujme to na státy a režimy: žádná politická, morální pravda, která by stát zavazovala, neexistuje, proto každý stát má právo vládnout svým občanům (poddaným) podle svého názoru, tedy svévolně.

Zní toto liberálně? Nezní, protože to umožňuje i státní absolutismus a totalitarismus. To byla výtka konzervativců 20. století relativistickým liberálům: sice nechcete nacismus ani komunismus, ale váš relativismus opravňuje jejich existenci. Tyto ideologie hlásají svá dogmata, jež však nejsou pravdou, nýbrž lží. Nepravdu však nezamítnete a neporazíte relativismem, jen pravdou skutečnou. Ta ale podle vás neexistuje. Takže tváří v tvář totalitarismům jste paralyzovaní a praktikujete appeasement.

Jenže proto, aby lidé byli ochotní riskovat a obětovat své životy proti nacismu a komunismu, musejí být silně přesvědčeni o pravdě, filozofické či náboženské. Jednou z těch pravd je, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni. John Calhoun (1782–1850), americký viceprezident a dlouholetý senátor, to označil za nesmysl. Byl duchovním otcem jižanské Konfederace a stoupencem otrokářství. Tvrdil, že lidé jsou si nerovní ve všem, a proto ti civilizovanější mají vládnout méně civilizovaným jako otrokům – pro dobro obou.

Nepřijatelné otroctví a otrokářství

Existuje tedy argument ve prospěch rovnosti? Lidé jsou si sice nerovní téměř ve všem (schopnostech, kvalitách, výkonech), ale jednu věc mají společnou: že jsou to lidé mající své lidství, lidskou přirozenost. Kdyby ji neměli, nebyli by to lidé a koncept člověka i lidstva by byl nesmyslný. Takže lidé jsou si nutně rovní v této možná jediné věci, což má i politické implikace. Lidé mají práva: na život, svobodu a hledání štěstí. Nikoli „právo na štěstí“, jak tvrdí socialisté, ale jen právo na usilování o štěstí.

Štěstí stát nezajistí, a pokud to nějaký politik tvrdí, je podvodník a lhář. Oprávněné pravomoci – nikoli všechny pravomoci, které si nárokuje stát, jsou oprávněné. To jsou jen ty, které slouží k zajištění základních práv na život, svobody a hledání štěstí. Vláda má vládnout se souhlasem ovládaných, jak se souhlas projevuje v periodických volbách. Deklarace nezávislosti je univerzalistický dokument; neříká, co je dobré jen pro Ameriku, ale pro všechny lidi na světě, a hodnotí státy, režimy podle toho, nakolik aproximují její krédo.

Z hlediska principů deklarace je otroctví a otrokářství kategoricky nepřijatelné a nespravedlivé. A otcové-zakladatelé to věděli, po přijetí deklarace bylo ve všech severních státech otroctví zakázáno. A otcové-zakladatelé, kteří byli otrokáři, tento problém chtěli řešit postupnou emancipací – tím, že dají sami svým otrokům svobodu za svého života či nejpozději v závěti.

Žádná země toho nedosahuje plně (ani USA), ale má to být aspirace, ke které by se státy usilující o spravedlnost měly blížit. V tomto smyslu je velmi radikálním dokumentem. Otcové-zakladatelé věděli, že její ideály se nepovede hned a možná nikdy plně uskutečnit všude na světě, ale chtěli se k nim aspoň v USA blížit. A to přivádí k otázce otroctví. Z hlediska principů deklarace je otroctví a otrokářství kategoricky nepřijatelné a nespravedlivé. A otcové-zakladatelé to věděli, po přijetí deklarace bylo ve všech severních státech otroctví zakázáno.

A otcové-zakladatelé, kteří byli otrokáři, tento problém chtěli řešit postupnou emancipací – tím, že dají sami svým otrokům svobodu za svého života či nejpozději v závěti. Většina z nich to udělala, například první prezident George Washington (1732–1799) či hlavní autor ústavy James Madison (1751–1836), nikoli však autor Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson (1743–1826), který byl v tomto směru pokrytec: byl zadlužený v důsledku celoživotního nakupování knih a francouzských vín, takže otroky odkázal na splacení dluhů.

Mělo se za to, že otroctví postupně zanikne, a byl zakázán dovoz nových otroků z Afriky. Jenže v první polovině 19. století se ukázalo, že práce otroků na bavlníkových plantážích je velmi výnosná, takže jižanští politici opustili názor otců-zakladatelů a začali stejně jako Calhoun tvrdit, že otroctví je dobré, a požadovali jeho expanzi na západ.

Kritická rasová teorie

Na to zareagoval Lincoln tím, že otroctví je zlo, které sice lze dočasně tolerovat tam, kde je, ale v žádném případě nemá expandovat tam, kde není. Lincoln tedy byl konzervativní, nechtěl otroctví zakázat hned – ústava to ani nedovolovala –, ale chtěl ho rušit postupně. Když však jižanští politici reagovali pokusem o rozbití USA, založením Konfederace a snahou s otrokářstvím expandovat, Lincoln projevil tvrdost, jejímž důsledkem byla válka Severu proti Jihu a zrušení otroctví.

Lincoln tvrdil, že teze deklarace jsou zlatým jablkem aplikovatelným na všechny lidi všech ras a národů, zatímco ústava stříbrným rámem garantujícím ho pro USA. Říkám to proto, že v současnosti je v USA na levici populární takzvaný Projekt 1619 iniciovaný novinářkou The New York Times Nikole Hannah-Jonesovou, který tvrdí, že skutečným začátkem USA nebyl rok 1776 (deklarace), nýbrž rok 1619. Proč tedy ne rok 1617, kdy anglicky mluvící osadníci založili první osadu Jamestown ve Virginii?

Druhé velké zpochybnění principů deklarace nastává nyní na americké „progresivní“ levici, podle které má být člověk posuzován nikoli jako jednotlivec, nýbrž jako člen skupiny, podle svého pohlaví, sexuální orientace a především rasy. To je obsahem takzvané kritické rasové teorie, podle níž je rasa nejdůležitějším faktorem politiky. Roli, již třída hrála v marxismu, hraje v této ideologii rasa.

Protože v roce 1619 byli do anglicky mluvící Ameriky přivezeni první černí otroci a USA se prý nikdy netýkaly ničeho jiného (například svobody) než rasismu a otrokářství. A v roce 1776 povstali proti britské koruně údajně proto, aby si otroctví uchovali; což je historický nesmysl, který kritizují i levicoví historici, například Eric Foner. První velké zpochybnění principů deklarace učinili jižanští apologeti otrokářství; proti nim je Lincoln obhajoval, nakonec úspěšně, byť za strašnou cenu občanské války.

Díky Lincolnovi bylo otroctví zrušeno a díky baptistickému kazateli Martinu Lutheru Kingovi (1929–1968) o sto let později i rasová segregace. King v srpnu 1963 ve Washingtonu prohlásil: „Sním o tom, že jednoho dne budou mé malé děti posuzované nikoli podle barvy své pleti, nýbrž podle svého charakteru.“ Tedy jako individuální lidské bytosti, nikoli podle rasy. To je princip a sentiment deklarace. Sen reverenda Kinga se však nenaplnil.

Druhé velké zpochybnění principů deklarace totiž nastává nyní na americké „progresivní“ levici, podle které má být člověk posuzován nikoli jako jednotlivec, nýbrž jako člen skupiny, podle svého pohlaví, sexuální orientace a především rasy. To je obsahem takzvané kritické rasové teorie, podle níž je rasa nejdůležitějším faktorem politiky. Roli, již třída hrála v marxismu, hraje v této ideologii rasa.

Definitivní principy

Autoři, jako je Ibram X. Kendi, tvrdí, že nelze být nerasistou (který hodnotí člověka individuálně), jen rasistou a antirasistou. Rasisté jsou všichni, kdo podporují politiku, jež vede k rasovým nerovnostem, například rovnost před zákonem či přijímání na vysoké školy podle studijních výsledků, nikoli zohlednění rasy. A antirasismus je to, co povede ke statistickým rasovým rovnostem, což znamená privilegování ras, jež byly kdysi diskriminované.

V posledku to znamená i rasový socialismus, přerozdělování bohatství od příslušníků ras statisticky bohatších (bělochů) k příslušníkům ras statisticky chudších (černochům). Rovnost před zákonem je rasistická, stejně jako svoboda projevu, protože pomáhají udržovat status quo; nutná je rovnost výsledná, rovnost stavu. To je zjevné odvržení od principů deklarace i snu Martina Luthera Kinga. Americký prezident Calvin Coolidge (1872–1933) v roce 1926 při příležitosti 150. výročí deklarace řekl:

Jsou-li lidé stvořeni rovní, je to definitivní. Jsou-li obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády své spravedlivé pravomoci od souhlasu ovládaných, je to definitivní. Žádný pokrok od těchto principů neexistuje. Chce-li někdo popírat jejich pravdu či rozumnost, jediný směr, kterým postupuje, historicky není kupředu, nýbrž dozadu k dobám, kdy nebyly žádná rovnost, žádná práva jednotlivce, žádná vláda lidu.

„V deklaraci je jistá definitivnost. Často se říká, že svět od roku 1776 učinil velký pokrok, takže máme nové myšlenky a nové zkušenosti, jež nám dávají výhodu vůči lidem té doby, proto bychom měli nahradit jejich závěry něčím modernějším. Tento argument však neplatí pro deklaraci. Jsou-li lidé stvořeni rovní, je to definitivní. Jsou-li obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády své spravedlivé pravomoci od souhlasu ovládaných, je to definitivní. Žádný pokrok od těchto principů neexistuje.

Chce-li někdo popírat jejich pravdu či rozumnost, jediný směr, kterým postupuje, historicky není kupředu, nýbrž dozadu k dobám, kdy nebyly žádná rovnost, žádná práva jednotlivce, žádná vláda lidu.Ti, kdo chtějí postupovat tímto směrem, si nemohou nárokovat pokrok. Jsou to reakcionáři. Jejich ideje nejsou modernější, nýbrž starobylejší než ty našich revolučních otců.“

Amerika se stala majákem svobody pro lidi celého světa díky principům své deklarace; kdyby je opustila, stala by se jen další kmenovou společností třetího světa. Zůstane-li jim věrna, zůstane také velkou a svobodnou zemí. Opustí-li je, bude nesvobodnou balkanizovanou mozaikou identit.