USA: Napadením Kongresu demonstranti opustili vyhrazený prostor

Navzdory ničení majetku, symbolických hodnot a ztrátě pěti životů k okupaci Kongresu ve středu 6. ledna došlo způsobem, který lze označit za ludický. To by mohlo vést ke zlehčování těchto událostí, což by však byl tragický omyl.

Petr Tůma 23.1.2021

Jednou z nejvýraznějších postav na videích a fotografiích dokumentujících chaos v budově Kongresu byl potetovaný muž stářím okolo 30 let s obličejem pomalovaným v barvách americké vlajky. Na hlavě měl kožešinovou čepici s rohy, jinak měl svrchní část těla obnaženou. foto: ČTK/AP

Jednou z nejvýraznějších postav na videích a fotografiích dokumentujících chaos...

O událostech, které se odehrály ve středu 6. ledna ve Washingtonu, se bude psát v učebnicích americké historie. Otázkou je jak. S největší pravděpodobností nejde o definitivní konec špatného snu. Jed v žilách americké demokracie nepřestane kolovat ze dne na den. Můžeme však mít co do činění s momentem procitnutí, uznáním problému, odkud vede cesta k řešení. Klíčové je nyní pojmenovat, co se stalo. Fakta známe.

Relativně pokojná demonstrace volající po revizi celkem jednoznačných výsledků amerických voleb, kterou během dne u Bílého domu osobně podpořil sám prezident Donald Trump, se po příchodu na Kapitol zvrhla. Demonstranti přišli o své poslední naděje ohledně zákonných možností změny výsledků voleb, když na probíhajícím společném zasedání obou komor Kongresu vítězství Joea Bidena připustil druhý i třetí nejvýše situovaný muž v zemi – viceprezident Mike Pence a republikánský předseda Senátu Mitch McConnell.

Stovky lidí – tedy jen fragment přítomných příznivců prezidenta Trumpa – po překonání nepočetné policejní ochrany vnikly do budov Kongresu a zastavily jednání směřující k oficiálnímu potvrzení Bidenova vítězství. Desakralizace budovy Kongresu je dramatickým pošlapáním amerických politických tradic. Adjektivum „dramatický“ je přitom možné chápat jak v odkazu na bezprecedentní závažnost události, tak ve smyslu dramatického umění, divadla či show.

Fantaskní scéna

Teatrálnost toho, co jsme mohli sledovat na Kapitolu, je zarážející, především pro pozorovatele, jenž není přivyklý americké estrádní estetice. Scéna působila fantaskně až surreálně. Demonstranti, kteří venku mohli připomínat fotbalové fanoušky, se na pozadí honosného interiéru hlavní budovy Kongresu proměnili v lúzu. Spíše než dobyvatele Bastily však evokovali zdivočelé turisty na prohlídce zámku či muzea.

Pronikali do jednacích sálů a kanceláří zákonodárců, včetně pracovny předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové. Cestou prostory chrámu americké demokracie vandalizovali, sbírali suvenýry, a především si pořizovali fotografie. Ty s námi již zůstanou s ohledem na dvojí dramatičnost události: jednak její závažnost, jednak podmanivou teatrálnost podpořenou kontrastem mezi aktéry a kulisou.

Teatrálnost toho, co jsme mohli sledovat na Kapitolu, je zarážející, především pro pozorovatele, jenž není přivyklý americké estrádní estetice. Scéna působila fantaskně až surreálně. Demonstranti, kteří venku mohli připomínat fotbalové fanoušky, se na pozadí honosného interiéru hlavní budovy Kongresu proměnili v lúzu. Spíše než dobyvatele Bastily však evokovali zdivočelé turisty na prohlídce zámku či muzea.

Muž v kožešině s rohy u senátního předsednického křesla v sobě má – zejména pro evropského pozorovatele – cosi z Lautréaumontova setkání deštníku se šicím strojem na pitevním stole. Výjev evokuje spíše výpravné hollywoodské produkce než obraz revolucionáře. S estetickou teatrálností napadení Kapitolu souvisí též teatrálnost praxe, tedy samotného jednání.

Navzdory ničení majetku, symbolických hodnot a tragické ztrátě pěti životů k okupaci Kongresu došlo způsobem, který lze s nadsázkou označit za ludický. Vše bylo do jisté míry a do jisté chvíle „jen jako“. Portugalský politolog Bruno Maçaes ve svém komentáři napadení Kapitolu, The Roleplaying Coup(Převrat jako divadlo), ukazuje, že demonstranti si v budově Kongresu v podstatě hráli na převrat, přijali role, které po odchodu z budovy, po stažení opony, opět opustili.

Záběry z Kongresu budí dojem, že protestující se přišli na Kapitol především pobavit, udělat si fotografie, užít si slávu mediálních hvězd a chvíli zapomenout na každodenní realitu, své životy, do kterých se často promítá kumulovaná ekonomická, společenská a instituční krize v zemi. (Stranou nechme skutečnost, že v Kongresu byli i lidé, kteří na demonstraci přicestovali soukromým letadlem.)

Znesvěcení politické baziliky

Až na výjimky žádné šátky z obav o identifikaci policií, natož roušky, které jsou skalními Trumpovými příznivci často považované za znak zbabělosti a levičáctví. Demonstranti své portréty promptně sdíleli na sociálních sítích a hrdě dávali rozhovory novinářům. Kdo by se obával, vždyť je k tažení na Kapitol – ke karnevalu, v jehož rámci dojde na čas k výměně rolí – vyzval sám panovník, prezident Trump. Demonstrace byla povolena.

Napadením Kongresu však její účastníci opustili vyhrazený prostor. Podobně jako kdyby se hráči paintballu přesunuli ze hřiště do ulic města. Ludičnost, s níž si v Kongresu Trumpovi militantní příznivci počínali, jejich obnažené tváře, však naznačují, že mohli doufat, že prolomením dveří dosáhli de facto změny pravidel, díky které budova Kongresu nově také „hraje“, protože se z vůle svrchovaného vládce dočasně ocitla mimo zákon.

Na Kapitolu bylo v den obsazení Kongresu dle médií zadrženo pouze 14 osob. O širším zatýkání se začalo hovořit až později. Metropolitní policie ještě den po událostech sdělovala, že nebyla žádná nová zatýkání. Až v pátek 8. ledna byly zveřejněny fotografie hledaných osob, často ikonické obrazy, které mezitím obletěly svět. Amerika byla šokovaná znesvěcením své politické baziliky.

Rovněž část bezpečnostních složek mohla být v jistou chvíli minimálně na pochybách, zda skutečně nebyl rozšířen herní prostor demonstrantů o kulisu Kongresu, kde lze nejen protestovat, nýbrž akci přesunout na jinou úroveň, do roviny fikce a zahrát si na převrat. Jindy až nepřiměřeně tvrdá americká policie kladla jen omezený odpor a místy působila jako součást hry. Na videozáznamech je vidět policisty, kteří v jisté fázi rezignovali na vymáhání pořádku.

Když policie po příjezdu posil získala kontrolu, nechala většinu protestujících v klidu odejít, v některých případech i s jejich suvenýry. Na Kapitolu bylo v den obsazení Kongresu dle médií zadrženo pouze 14 osob. O širším zatýkání se začalo hovořit až později. Metropolitní policie ještě den po událostech sdělovala, že nebyla žádná nová zatýkání. Až v pátek 8. ledna byly zveřejněny fotografie hledaných osob, často ikonické obrazy, které mezitím obletěly svět. Amerika byla šokovaná znesvěcením své politické baziliky.

Navzdory tomu trvalo téměř dva dny, než systém procitl a začal ustavovat pořádek, hranici mezi realitou a fikcí. Analogické, a mnohem delší zaváhání bezpečnostních složek se stalo v červnu 2020 v Seattlu. Zdejší vláda 24 dnů v kontextu vlny rasových nepokojů tolerovala anarchistickou komunu, jež vznikla po obsazení policejní budovy u tamního Kapitolu. Zpoždění, s nímž ve Washingtonu příslušné orgány reagovaly, může souviset – kromě řady bezprostředních reálných příčin – také s tím, jak je americká společnost navyklá na sny a fikce pohlcující stále větší část života.

Fikční bublina

Jak to popsal již v osmdesátých letech francouzský myslitel Jean Baudrillard (1929–2007), v USA je obraz skutečnosti důležitější než realita sama. Život je v zámoří stále více záležitostí produkce a reprezentace na úkor bezprostředního prožívání. Něco o tom víme i u nás díky triumfu Hollywoodu, televizního média, amerických seriálů či – nověji – produktů ze Silicon Valley. Trump jako showbyznysový politik produkující alternativní realitu je jednou z posledních aktualizací této linie.

Amerika se však ve svém flirtu s fikcí, který začal útěkem před skutečností na (divoký) Západ, nyní dostala do situace, kdy virtuální realita začíná ohrožovat základy její politické kultury. Tím, jak Trump posvětil pochod svých příznivců na Kapitol, vytvořil uprostřed reality fikční bublinu, prostor, ve kterém jsou suspendována pravidla či právo, prostor, odkud lze vést útok na realitu a výsledky voleb. Uvedené postřehy týkající se ludického rozměru napadení Kongresu by mohly vést ke zlehčování těchto událostí.

Amerika se však ve svém flirtu s fikcí, který začal útěkem před skutečností na (divoký) Západ, nyní dostala do situace, kdy virtuální realita začíná ohrožovat základy její politické kultury. Tím, jak Trump posvětil pochod svých příznivců na Kapitol, vytvořil uprostřed reality fikční bublinu, prostor, ve kterém jsou suspendována pravidla či právo, prostor, odkud lze vést útok na realitu a výsledky voleb.

To by však byl tragický omyl. Většina Němců poprvé slyšela o Hitlerovi v listopadu 1923, kdy vedl neúspěšný pokus o nacistický převrat, který vstoupil do historie jako takzvaný pivní puč. Hitler tehdy nechal obklíčit mnichovský měšťanský pivovar, kde se konala schůze bavorského politického establishmentu. Hitler je chtěl přesvědčit k pochodu na Berlín a svržení vlády. Jeho puč v sobě měl cosi teatrálního, jako ostatně jeho pozdější projevy a vystupování obecně. Spíše než obavy prý tehdy budil posměch.

Z pětiletého vězení, kde zahájil práci na Mein Kampf, byl propuštěn po devíti měsících. Zahraniční pozorovatelé a německé elity, jak ukazují někteří historici, Hitlera považovali za klauna ještě na začátku třicátých let. Po volbách v roce 1932, kdy se nacisté v důsledku velké hospodářské krize stali nejsilnější stranou v Reichstagu, se lidé utěšovali, že Hitlera budou moci chytřejší politici vodit po jevišti jako loutku. V roce 1933 se stal kancléřem a nastal proces transformace výmarské republiky v totalitní nacistické Německo.

Lidé, kteří zaútočili na budovu washingtonského Kapitolu, nepředstavovali homogenní skupinu, nýbrž značně nesourodé a nereprezentativní spektrum podporovatelů prezidenta Trumpa. Jak se však ukazuje, nejaktivněji si počínali členové zavedených ultrapravicových skupin, rasisté a činorodí stoupenci konspiračních teorií, jako je QAnon. Vedle konfederačních vlajek bylo na pozadí výsostných symbolů americké demokracie možné zahlédnout trička s nápisy Camp Auschwitz, 6MWE či Civil War: January 6, 2020.

Varování pro Evropu

Současné USA rozhodně nejsou Německem platícím reparace za porážku ve světové válce, navíc v kontextu světové hospodářské krize. Jisté paralely, jako politická polarizace vedoucí k násilným střetům, jsou však varovné. Arnold Schwarzenegger, poslední republikánský guvernér Kalifornie, v neděli 10. ledna zveřejnil video s projevem, ve kterém připomíná temnou historii své rodné země a vlastní rodiny.

Rozbíjení okenních tabulek na washingtonském Kapitolu pak hyperbolicky přirovnal ke křišťálové noci, kdy německé úřady jen přihlížely ničení židovského majetku. Napadení budov Kongresu bylo pro většinu Američanů a zahraničních pozorovatelů šokem. Zcela přitom zapadá do Trumpovy éry plné podobných – a dlužno dodat zbytných – překvapení. Svět stále nevěří a není připraven, že se podobné věci mohou stát. Celé čtyři roky nás přitom Trump překvapoval jen tím, že dělal, co dlouhodobě říkal.

Obsazení Kongresu je varováním především pro Evropu. To, co se může zdát vzdálené, marginální a komediální, dokáže náhle a překvapivě zbytnět. Jakkoli tragické jsou události na Kapitolu, nabízejí důležité poučení, a tak i naději. Varují, co může způsobit populistické vedení země, bez ohledu na to, jak hluboko jsou posazeny její demokratické základy.

Stejně Trumpovi příznivci zaskočili, když udělali, co avizovali. Nic na tom nemění, že namnoze překvapili i sami sebe, stejně jako si překvapení způsobil Trump ve volbách v roce 2016. Poukazují-li Američané v kontextu napadení Kongresu na paralely s „banánovými republikami“ či protesty na Blízkém východě, pak je dle nás analogie třeba hledat především v Evropě a na Západě obecně. V Orientu a na jihu protestují převážně demokratické elementy proti autoritářským vládám.

To v Evropě jsou terčem extremistických útoků demokraticky zvolení představitelé. Jakkoli může srovnání například se žlutými vestami ve Francii v mnoha ohledech kulhat, je obsazení Kongresu varováním především pro Evropu. To, co se může zdát vzdálené, marginální a komediální, dokáže náhle a překvapivě zbytnět. Jakkoli tragické jsou události na Kapitolu, nabízejí důležité poučení, a tak i naději. Varují, co může způsobit populistické vedení země, bez ohledu na to, jak hluboko jsou posazeny její demokratické základy.

Opět se potvrzuje, že v tomto směru není nikdo imunní. Trump se dále obnažil a republikáni mají příležitost pokusit se vymanit z jeho vlivu, procitnout z tohoto špatného snu. Pokud by dokázali Trumpa postupně odsunout na vedlejší politickou kolej, pak by historie na události na Hillu mohla pohlížet jako na pomyslné dno a finále Trumpova působení, od kterého se americká politika měla příležitost odrazit.