Uplynulo 70 let od posledního a nejpočetnějšího transportu Romů do Osvětimi

Dne 21. srpna 1943 nacisté završili své předsevzetí vyhladit tuzemskou romskou menšinu. Nakolik si uvědomujeme vlastní podíl na této genocidě?

Skupina romský dětských vězňů koncentračního tábora Lety. Děti tu umíraly především hlady a zimou. foto: Archiv Památník LidiceČeská pozice

Skupina romský dětských vězňů koncentračního tábora Lety. Děti tu umíraly především hlady a zimou.

Na letošní 21. srpen připadlo nejen 45. výročí obsazení Československa armádami zemí Varšavské smlouvy, ale i další, neméně významné kulaté výročí jiného společenského dramatu. V tento den byl před 70 lety z tábora v Hodoníně u Kunštátu vypraven do Osvětimi nejpočetnější transport – více než sedmi set – českých a moravských Romů. Nacisté jím završili své předsevzetí vyhladit na základě vlastní ideologie tuzemskou romskou menšinu.

Důslednost tohoto záměru je natolik alarmující, že vybízí k připomenutí. Zejména proto, že na jeho provádění se vydatně podíleli čeští občané – četníci a úředníci správy nejen tohoto tábora, ale i toho v Letech u Písku. Toto jejich chování nebylo jen tvrdým úderem romské komunitě, ale podobně jako násilný odsun sudetských Němců může i problematizovat naši pozici oběti nacistické totality. A lze dokonce říct, že naše přímá účast na nacistických zvěrstvech na dlouhou dobu neblaze ovlivnila křehký vztah české majority a romské menšiny.

Samozřejmě, že by bylo možné spekulovat o tehdejší dobrovolnosti či zvláštních kompetencích českých úřadů daných natolik výjimečnou situací, jako bylo násilné obsazení pomnichovského Československa. Navzdory tomu zůstává faktem, že tehdejší správy táborů v Hodoníně u Kunštátu i v Letech u Písku jednaly podobně brutálně jako nacisté.

Dodnes navíc zůstává otázkou, nakolik si uvědomujeme svůj podíl na této romské genocidě, a zda jsme jej dostatečně reflektovali (nemluvě o násilných činech následné komunistické totality, třeba ve formě striktního zákazu přirozeného způsobu romského života kočování). Z řady současných indicií vyplývá, že spíše nikoliv. A nic na tom nemění ani fakt, že se tehdejší tragédii věnují desítky historických knih a novinových článků, vedou se o ní diskuse a pořádají přednášky.

Nedostatečné opatření

Vraťme se však na začátek. Shluky primitivních a uboze vyhlížejících baráků, ve kterých se odehrála tato tragédie, byly postaveny koncem třicátých let jako ubikace pro dělníky budující nové silnice, přičemž ty v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu nebyly jediné. Později je využilo protektorátní ministerstvo vnitra a v roce 1940 z nich vznikly takzvané kárné pracovní tábory pro „osoby vyhýbajícím se práci“, například pro čerstvě propuštěné vězně či tuláky. Podle plánu českých protektorátních úřadů v nich měly získat „nové“ pracovní návyky, přičemž mezi internovanými byl jen minimální počet Romů.

Opatření českých úřadů bylo pro genocidní plán nacistů nedostatečné, a proto v roce 1942 vydali nařízení o soupisu a internaci cikánů

Toto opatření českých úřadů však bylo pro genocidní plán nacistů nedostatečné, a proto v roce 1942 vydali nařízení o soupisu a internaci „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících cikánským způsobem života“ v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. K provedení akce pak použili – a práci jim usnadnil – český soupis takzvaných „potulných cikánů“ pořízený demokratickými úřady za první republiky v letech 1928 až 1929, který způsob života romské komunity kriminalizoval.

Každý evidovaný totiž „vyfasoval“ číslo a zvláštní „cikánskou legitimaci“. Dle historiků se to tehdy dělo na základě prvního diskriminačního zákona o etnickém původu v Evropě, který československý parlament pod názvem Zákon o potulných cikánech odhlasoval v roce 1927. Ten umožňoval nejen například systematickou registraci dotyčných lidí, legální dozor nad nimi a odebírat jim děti, ale i stanovoval, co mohou, či nemohou dělat, a kde mají žít. Byl zrušen až v roce 1950.

Brutální česká ostraha

Nástup do obou táborů byl určen na srpen 1942 – a k jejich branám v doprovodu četníků zamířily v povozech a maringotkách desítky romských rodin včetně starých lidí a dětí. Veškerý majetek jim byl zkonfiskován a rodiny rozděleny do mužské, ženské a dětské části. Počet Romů však mnohonásobně převyšoval kapacitu obou táborů – v jedné malé místnosti se tísnilo i 50 lidí –, přičemž v nich bylo jen minimálně hygienických zařízení, jako je umývárna či na množství internovaných odpovídající počet záchodů – některá svědectví v případě tábora v Letech uvádějí pouhé dva. Tyto podmínky se později staly příčinou katastrofy.

Za dobu existence táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu jimi prošlo více než 2600 „chovanců“

Za dobu existence táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu jimi prošlo více než 2600 „chovanců“, jejichž povinností bylo stavět silnice, pracovat v lese a pomáhat rolníkům při zemědělských pracích. Správu tábora pak dostali na starost čeští četníci. Ti však svým pronásledovaným romským spoluobčanům život nejen nijak neulehčovali, ale v obou „nápravných zařízeních“ pochopili svoji „misi“ jako příležitost, jak slabé a bezmocné Romy zneužívat. Krácením přídělů a rozkrádáním toho mála přidělovaných potravin, které oba tábory legálně dostávaly, jim připravili peklo na zemi.

Tito četníci byli později označeni za brutální ostrahu, která své svěřence bila a dokonce sexuálně zneužívala, správy obou táborů si však jejich excesů nevšímaly a o nic se nestaraly. Následně kvůli hladovění a špatným hygienickým podmínkám vypukla v obou táborech epidemie břišního a skvrnitého tyfu, v jejímž důsledku stovky Romů, převážně starých lidí a malých dětí, doslova shnily zaživa. Navíc prý četníci své svěřence „půjčovali“ sedlákům v okolí na bezplatnou otrockou práci na polích. A ti s nimi zacházeli stejně jako v táborech – údajně je ubytovávali v chlívcích s prasaty a kozami.

Případ židovského lékaře

Dle jiných svědectví se však několik sedláků snažilo zuboženým Romům pomáhat přísunem vlastních potravin a někteří četníci je nechávali během těžké dřiny odpočívat. Nejlépe s Romy zacházel židovský lékař Michal Bohin, jehož do tábora v Letech přidělilo Ústředí pro židovské otázky a který podle některých svědectví svým pacientům projevoval soucit a všemožně jim pomáhal, ač nepochybně věděl, že ho něco podobného také čeká – odsud odešel do Terezína, kde se neúspěšně pokusil o sebevraždu, a poté byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen. Vrátil se však domů a dokonce ošetřoval hrstku romských vězňů, která Lety přežila.

Úsilí jednoho doktora však velký vliv nemělo – v táboře v Letech během pár měsíců zahynulo v zavšivených a špinavých barácích 326 Romů. A 207 v Hodoníně. Epidemie a katastrofální podmínky sice nacistům bránily k definitivní likvidaci obou táborů, ale ve chvílích, kdy se zdálo, že jsou choroby a úmrtí na ústupu, vypravovali transporty s Romy do Osvětimi. Poslední a nejpočetnější byl ten 21. srpna 1943. Domů se vrátilo jen několik z nich.

Podle historika Ctibora Nečase celkově zahynulo českých a moravských Romů coby původního etnika, včetně těch deportovaných z táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, přibližně 6,5 tisíce. Dle hrubého odhadu jich dobu nacismu přežilo pouze šest set.

Limity piety a úcty

Po druhé světové válce sice bylo několik dozorců a velitel tábora v Letech Josef Janovský obviněno a souzeno, ale nikdy nebyl žádný z nich – s výjimkou kázeňské důtky – nějak potrestán. Možná, či spíše určitě, to bylo pár desítek grázlů a primitivů, kteří o tehdejších poměrech či náladě českých obyvatel vůči Romům nic nevypovídají.

Navzdory tomu jde o čin, jenž vyžaduje větší reflexi než jen jeho konstatování či sémantické úhybné vytáčky například komunistického europoslance Miroslava Ransdorfa či exprezidenta Václava Klause. Dle nich to žádné vyhlazovací koncentrační tábory nebyly, jen pracovní či internační. Ať už však tyto tábory nazveme jakkoli, bídně v nich zahynuly desítky Romů – a s vydatnou českou pomocí. Oba pánové však poukazují na určitou současnou realitu – co nejvíce relativizovat náš nepříliš dobrý vztah k Romům, natož si přiznat nějakou vinu na jejich klopotném hledání vlastního způsobu moderního života.

Jako by v případě Romů úcta a pieta k mrtvým, které nemají s barvou pleti či národem nic společného, neměly srozumitelné limity

Ostatně, dlouholeté váhání, zda odstranit prasečák ze sousedství pietního místa v Letech u Písku, je smutnou kapitolou našich nejnovějších dějin. Jako by v případě Romů úcta a pieta k mrtvým, které nemají s barvou pleti či národem nic společného, neměly srozumitelné limity. V této souvislosti by bylo zajímavé zjistit, jak by se bílá majorita dívala na to, kdyby se památka jejích brutálně umučených otců, matek a i malých dětí uctívala na místě, jež obtěžuje zápach z prasečáku.

O nápravu by se mohla pokusit občanská společnost či sami Romové a vybrat mezi sebou na jeho odstranění peníze. Nežijeme však v obrozenecké době a vztah k dějinné kapitole a její hodnocení má za celou společnost garantovat stát jako výraz naší dobré vůle a tradice slušnosti. Ostatně, během nekonečných debat, zda se má, či nemá prasečák odstranit, padla částka zhruba 350 milionů korun. Po všech informacích, které o sobě česká společnost získává, a o ztrátách za rozkrádání, tunely či korupci se zdá oněch 350 milionů jen marginální částkou.