Ukrajina na hraně propasti

Už se pomalu nehraje o to, zda zůstane Janukovyč se svou stranou u moci, nýbrž o samotnou Ukrajinu, píše Gábor Stier.

Bojovník na kyjevské barikádě 25. ledna 2014. foto: © ReutersČeská pozice

Bojovník na kyjevské barikádě 25. ledna 2014.

KOMENTÁŘ Gábora Stiera / Zdá se, že Ukrajina ze všech sil pracuje na tom, aby se její politická krize pouze neustále prohlubovala. Zároveň to vypadá, že ani vládnoucí moc, ani opozice si zcela neuvědomují vážnost situace. Viktor Janukovyč, který cítí v zádech podporu jižní a východní části země, se nadále snaží zbaběle hrát na to, že se protestanti unaví, zatímco Majdan postrádá vůdce, opozice je nejednotná, čím dál více se stává rukojmím radikálů a její požadavky jsou nereálné.

V ulicích panují čím dál extrémnější nálady a lze prohlásit, že za více než dvacet let své samostatnosti nestála země ještě nikdy tak blízko rozdělení. Zlomové linie táhnoucí se napříč Ukrajinou, které se týkají mentality, kultury i politiky, se totiž neustále prohlubují. Čím dál hrozivěji se v dálce vynořuje obraz občanské války, zatímco Západ, který radikálům až dosud krátkozrace dodával odvahu, při pohledu na nejnovější vývoj událostí pouze ucukává hlavou.

Ukrajinci už toho měli dost

Západ, který radikálům až dosud krátkozrace dodával odvahu, při pohledu na nejnovější vývoj událostí pouze ucukává hlavouNevraživost mezi Majdanem a vládnoucí mocí panuje již dva měsíce. Protesty vypukly poté, co ve Vilniusu nebyla podepsána dohoda o přidružení Ukrajiny k EU. Většina společnosti totiž žila v mylném domnění, že posvěcením přidruženého členství začne z nebe padat euro a rázem zmizí vše, co bylo špatné. Korupce, cynismus vládnoucí moci, bezmoc obyvatel vůči činovníkům i oligarchické zřízení.

Přehnaná očekávání, která ostatně přiživovala i samotná vláda, ovšem nebyla pouze materiálního rázu. Ukrajinci už měli dost kupících se problémů, které se mimochodem týkají celého postsovětského prostoru, a právě tato nespokojenost v kombinaci se zklamáním způsobeným zpomalením procesu evropské integrace se uprostřed zvýšeného geopolitického napětí stala pomyslnou výbušnou směsí.

Západ, jenž se chopil nabízející se možnosti, se pokusil zachránit, co se ještě zachránit dalo, začal na Janukovyče, kterého až do té doby považoval za naprosto legitimního vedoucího představitele země, vyvíjet tlak a zároveň se snažil oplatit Moskvě alespoň zčásti svoji vilniuskou porážku. Nespokojenosti se pochopitelně ihned chytla opozice, potýkající se s vážnými problémy, ve své hře jako obvykle pokračovaly nejrůznější oligarchické skupiny a vláda podcenila vážnost situace. Za neustálého taktizování se nedokázala rozhodnout, co si s protesty vlastně počít.

Co bylo vlastně cílem protestů?

Počátkem ledna se navzdory tomu všemu zdálo, že váhavá hra bude přece jen nakonec úspěšná, jelikož na Majdanu se začaly projevovat stopy únavy. Opozice byla čím dál bezradnější, když v tom se vláda, které mezitím až moc stouplo sebevědomí, dopustila další chyby a protlačením zákonů, jež měly právně podložit skoncování s protesty, přilila olej do již pohasínajícího ohně. Poté už bylo pouze otázkou času, kdy se struna přetrhne.Takřka nikdo si už nevzpomíná na to, že cílem protestů bylo původně vynutit si evropskou integraci, a nikoliv svrhnout vládnoucí moc

Utrmácený Majdan, který ani přes svou odolnost v mrazivém počasí nedokázal dosáhnout žádného průlomu a který nevěří vládě ani opozici, se dal sám od sebe do pohybu a radikály hledající po celou dobu řešení v eskalaci násilí už nedokáže nikdo zastavit. Situace dospěla do bodu, kdy jak bouřící se extremisté, tak pořádkové síly dosáhli pomyslné hranice, kam až mohli zajít, a přitom si už takřka nikdo nevzpomíná na to, že cílem protestů bylo původně vynutit si evropskou integraci, a nikoliv svrhnout vládnoucí moc. Nebo si to mysleli jen naivové?

V tomto případě už je to ale jedno, protože teď už se pomalu nehraje o to, zda zůstane Janukovyč se svou stranou u moci, nýbrž o samotnou Ukrajinu. Mnozí se ovšem ještě pořád domnívají, že buď vláda zlikviduje Majdan, anebo Majdan vyžene Janukovyče a jeho vládu. Fronty se nehýbou a budují se barikády. Drobným povzbuzujícím signálem uprostřed všeho toho chaosu je to, že elita, která se celou dobu potácí na hraně propasti, si konečně všimla její hloubky a její zděšení by mohlo obě strany přinutit ke střízlivému sebeovládání.

Milionáři proti miliardářům

Podle prezidentova poradce Dmitrije Vydrina se za současnými protesty v zásadě neskrývají žádné vnější síly, ale polofeudální ukrajinské zřízení. Podle analýzy tohoto filozofa a politika jde totiž o to, že zatímco motorem a hlavním sponzorem takzvané „oranžové revoluce“ v roce 2004 byli mladí milionáři, kteří se tenkrát vzbouřili proti hrstce miliardářů, nyní se od té doby „zazobaní“ oligarchové snaží namířit hněv ulice proti ještě pořád hladovým milionářům.

Právě tento střet zabránil podle Vydrina i podepsání přístupové dohody, jelikož miliardáři chtěli postoupit ukrajinskou suverenitu do rukou evropských struktur, čímž by si také zajistili nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svého nashromážděného majetku. Proti tomu se však postavili ti, kteří jsou zatím pouze milionáři a pro které je v zájmu hospodaření v duchu hesla – svou zemi si rozkrademe sami – nezbytně důležitá její nezávislost.

A nepodařilo-li se feudálním potentátům prosadit svou vůli pokojnou cestou, usmysleli si, že to zkusí za pomoci ulice, jelikož nespokojenců s aktuální vládou se na Ukrajině najde vždycky dost.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.

Počet příspěvků: 4, poslední 18.4.2014 11:00 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.