Úkol pro katolickou církev: Aktualizovat rodinné vztahy

Manželství, případně rodina, jsou hlavně institucemi, kde hraje zásadní roli vedle plození a výchovy nové generace láskyplný vztah mezi manželi. Na této úrovni je na tom katolická církev podobně – jako instituce je zásadně ohrožena. O problému rodiny píše zástupce jejího liberálního křídla, historik Jiří Hanuš.

Papež František na závěr biskupské synody o rodině blahořečil na Svatopetrském... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Papež František na závěr biskupské synody o rodině blahořečil na Svatopetrském... | foto: Reuters
Papež František na závěr biskupské synody o rodině blahořečil na Svatopetrském...

Pokud se média věnovala mimořádné biskupské synodě o rodině, většinou je zajímala témata považovaná za žhavě aktuální – například církevní požehnání homosexuálním párům, rozvedená a znovu sezdaná manželství či sexuální problémy kněží. Nezdá se však, že by si katolická církev chtěla od současné sekularizované euroamerické kultury nějakou agendu nechat vnutit.

Dnešní episkopát je spíše konzervativní – vznikal totiž za pontifikátu předchozích dvou papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Ti se sice občas dostali na pomyslný pranýř integristů za ten či onen výrok nebo skutek, o jejich celkovém konzervativním naladění a tomu odpovídajícímu vedení katolické církve se však nedá pochybovat. Vše je ovšem otázka úhlu pohledu – i ti nejotevřenější z biskupů jsou například pro současnou mladou levicovou avantgardu nejspíše dinosauři určení k vyhynutí.

Oslovení laiků

Úkoly synody byly orientovány tradicí obdobných křesťanských shromáždění – na základě biblických svědectví znovu promyslet a aktualizovat křesťanské svědectví pro dnešní dobu. V podobném duchu se konal například i poslední, Druhý vatikánský koncil, který neměl výslovně dogmatický, ale pastorační charakter.

Papež František si oslovením laiků znovu mnohé věřící získal, neboť otevřel mnoho témat, která jsou skutečně relevantní

Základní otázkou však je, koho chtěla katolická církev touto synodou oslovit. V první řadě zřejmě samotné katolické věřící. Právě jim byl určen dotazník o rodině a manželství, který nechal vypracovat současný nejvyšší pontifik – papež František – a rozeslal všem diecézím, tedy místním církvím. Právě jejich aktivní členové se měli zamyslet, co je v katolické církvi nejvíce trápí a v čem by viděli řešení svých manželských a rodinných trablů.

Papež František si tímto oslovením laiků znovu mnohé věřící získal, neboť otevřel mnoho témat, která jsou skutečně relevantní (ale znovu dodejme, především pro ty, kteří chtějí žít v souladu s církevní naukou). Za nejpalčivější jsou považované – jak jinak – záležitosti, které souvisejí se správou a udílením svátostí.

Zneplatnění původního manželství

Současná praxe je taková, že k ústředním svátostem, jako je zpověď a přijímání, nemohou přistupovat lidé, kteří se po církevním sňatku rozvedli a opět sezdali, což v církevním právu poněkud nešťastně řeší institut „nulitního manželství“, tedy manželství, které bylo takříkajíc neplatné. Na tomto komplikovaném příkladu je vidět, s jakými pastoračními problémy se potýkají dnešní duchovní i laici.

Zneplatnění původního manželství je často jen vyjádřením pokrytectví k původním partnerům a vztahům a konečně k důstojné instituci církevního práva, které je zneužito

Obtížně řešitelné situace vznikají nejen tam, kde se kněží drží striktně církevních zákonů a nejsou ochotní zohlednit složitost individuálních lidských osudů, ale i tam, kde se laici domáhají u církevního soudu anulování svého manželství jako jediné formy církevního uznání jejich současného, druhého sňatku, přestože podle rozumných kritérií jde o absurdní situaci.

Ono zneplatnění původního manželství je totiž často jen vyjádřením pokrytectví k původním partnerům a vztahům a konečně k důstojné instituci církevního práva, které je zneužito. Dalo by se asi říci, že se na morálních nešvarech podílejí duchovní a laici stejnou měrou.

Krize, nebo proměna

Katolická církev je ovšem svou podstatou misijní organizací a tato skutečnost se nemohla na mimořádné biskupské synodě neprojevit. Řečeno jinak, církevní otce nezajímá pouze vlastní církev, ale celý svět a jeho směřování. V tomto ohledu však nejde o jemné distinkce církevního práva, ale o celosvětové tendence, které nejsou příznivé křesťanskému pohledu na člověka a společnost, ať už jsou orientované liberálně či konzervativně. Dnešní kulturu manželství a rodiny lze charakterizovat buď jako zásadní krizi nebo jako zásadní proměnu kulturních vzorců, které křesťanství dlouhou dobu propaguje.

Dnešní kulturu manželství a rodiny lze charakterizovat buď jako zásadní krizi nebo jako zásadní proměnu kulturních vzorců, které křesťanství dlouhou dobu propaguje

Rozloučení mezi láskou a sexem, které přinesla sexuální revoluce a antikoncepční pilulka, dramatický pokles porodnosti, růst počtu týraných dětí, ale především komplikace spojené se zaměstnaností žen, problematika dvoukariérních rodin, chudoba a migrace obyvatel, diferenciace rodinných modelů a modifikace životního cyklu a přibývání celoživotní bezdětnosti jsou vedle rozvodů snad nejčastěji zmiňované problémy, s nimiž se potýkají manželství a rodina, alespoň co se týče Evropy (jiné kontinenty mají mnohé další, specifické problémy).

Zmíněné skutečnosti je možné různě interpretovat a děje se to zejména v moderním sociologickém bádání (například kniha sociologa Iva Možného Rodina a společnost). Na to, čemu všemu jsou manželé a jejich rodiny dnes vystaveny, je až s podivem, že ještě existují.

Ohrožený hájí ohroženého

Katolická církev je ale jednoznačně vystavena nejen výzvě jemně rozlišovat v pastoraci vlastních členů a příznivců, ale i velmi silnému a dlouhodobému ataku na její pojetí člověka, jeho socializace a možností rozvoje.

Navzdory všem diferencím uvnitř katolické církve zaznívá základní otázka: Jak nabídnout lidem pomocnou ruku ve složité situaci?

Je evidentní, že si to dnešní církevní vedení ve své většině uvědomuje, i když tento tlak hodnotí občas jako nepřátelský útok moderní, revoluční doby, která je ve své většině sekulární a protikřesťanská, jindy jako výzvu, která umožňuje katolické církvi znovu přemýšlet nad aplikací křesťanského poselství na konkrétní dobu. Přitom každá doba, formálně spíše křesťanská či spíše nekřesťanská, zřejmě nedosahovala a nedosahuje ideálního evangelního stavu.

Navzdory všem diferencím uvnitř katolické církve zaznívá základní otázka: Jak nabídnout lidem pomocnou ruku v této složité situaci? Aby to neměla katolická církev (a vlastně my všichni) jednoduché, ve hře je ještě jedna velmi důležitá skutečnost. Manželství, a případně rodina jsou především institucemi – i když svého druhu –, kde hraje zásadní roli vedle plození a výchovy nové generace též láskyplný vztah mezi manželi.

Na této úrovni je na tom katolická církev podobně jako manželství a rodina – jako instituce je v zásadním ohrožení, neboť dnešní svět oplývá antiinstitucionálním afektem. V základu synody o manželství se proto nalézal paradox. Instituční církev, sama v ohrožení, chce hájit ohroženou instituci rodiny. Ohrožený hájí ohroženého, slabý slabého, bezmocný bezmocného. A to je možná jeden z hlavních důvodů, proč je dobré katolické církvi v tomto sysifovském boji držet palce.