Tvrdý postoj Francie na Blízkém východě může přinést trvalé zisky

Francouzští diplomaté prokázali, že stále patří k nejrychleji přemýšlejícím a nejlepším na světě.

Luděk Bednář 28.11.2011

Francie minulý týden překvapivě zaujala tvrdý postoj na Blízkém východě. Nejprve se stala první velmocí, která vyzvala k humanitární pomoci Sýrii, a poté se snažila prosadit evropské embargo na dovoz íránské ropy. Její nekompromisní postup vůči Íránu a Sýrii dává smysl z několika důvodů.

Íránské mulláhy nejvíc nenávidí a obávají se jich saúdsko-arabská království bohatá na ropu. Arabské šejky navíc trápí představa, že by se Írán mohl stát hlavní mocností v Perském zálivu, a proto iniciativu Francie vítají. Francouzský postup vůči stále izolovanějšímu a nepopulárnějšímu syrskému režimu pak potěší i Araby ve Francii a bohaté arabské investory v Perském zálivu, kteří se připojili k sankcím Ligy arabských států proti Sýrii. A spojení těchto dvou aspektů má obrovský účinek, protože arabská lobby ve Francii je velmi silná.

Pokud by íránskou odpovědí na případný izraelský útok bylo uzavření Perského zálivu pro přepravu ropy, Francii by to způsobilo velké problémy

Současně je nekompromisní postoj Francie důsledkem jejích obav, že případný neúspěch Západu v záležitosti Íránu vyvolá v Izraelcích pocit, že nemají jinou volbu než na Írán zaútočit. Pokud by totiž íránskou odpovědí na případný izraelský útok bylo uzavření Perského zálivu pro přepravu ropy, Francii by to způsobilo velké problémy. Nárůst ceny za barel ropy až na tři sta dolarů by nepomohl ani soudržnosti eurozóny, ani stabilizaci francouzské ekonomiky.

Nekompromisní francouzský postup vůči Sýrii a Íránu mnoho lidí považuje za morální. A je možné jej i chápat jako alternativu k nebezpečným a radikálním snahám USA a Izraele. Podporuje jej francouzská veřejnost, zvyšuje francouzskou prestiž v zahraničí a může vést i k vyššímu prodeji například airbusů či zbraní ropným šejkům. Nekompromisní postup Francii v podstatě nic nestojí, a odvádí také pozornost světové veřejnosti od jejího bezvýznamného postavení, pokud jde o události v Egyptě, Tunisku a v Jemenu.

Tato francouzská zahraniční politika je postavená na síle, zaměřuje se na několik cílů najednou, propojuje morální hodnoty a ekonomické i politické zájmy a skrývá slabé stránky Francie či snižuje jejich dopad. Především však svědčí o tom, že francouzští diplomaté stále patří k nejrychleji přemýšlejícím a nejlepším na světě. Odvádějí zkrátka dobrou práci. Dnes sice není zřejmé, zda tyto schopnosti přinesou Francii trvalé zisky, z profesního hlediska si však tato diplomacie zaslouží obdiv.