Turecký premiér možná narazil na limity své moci

Co se přesně odehrává v Istanbulu a jaké je politické pozadí událostí posledního týdne?

foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

Tayyipe odstup! Tayyipe odstup! Dávají demonstranti na bulvárech a náměstích tureckých měst již několik dnů najevo svou nespokojenost s politikou tureckého ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana. Proč ve stále relativně demokratickém Turecku byly částečně blokovány sociální sítě? Proč represivní složky zakročily proti zpočátku nevinnému protestu desítek studentů a intelektuálů s nevídanou brutalitou? Na tyto otázky se pokusil v širších souvislostech odpovědět v článku Turecké nepokoje: Politický developerský projekt zažehl požár Jan Čuřík a nyní se o to snaží přímo z Istanbulu Viktor Chvátal.

Pokud se v Turecku chcete otevřeně vymezit vůči republikánským pravidlům, můžete k tomu zvolit v zásadě dvě města, Ankaru nebo Istanbul, respektive jeho náměstí Taksim, centrum dnešních tureckých demonstrací, jež je společně s přilehlým okolím baštou sekulárního republikanismu. Jeho horní části vévodí z architektonického hlediska nepříliš vyvedená budova Atatürkova kulturního střediska. Dolní část pak ústí v moderní třídu Istiklal (Nezávislosti), která vede kolem Galatasarayského lycea až ke Galatské věži.

Kvůli pěší zóně v okolí parku Gezi, který má být změněn v obchodní dům, začaly buldozery svou práci. Proti tomu protestovala skupinka složená primárně z aktivistů, intelektuálů či lidí vědomě nesouhlasících se zamýšleným developerským projektem. Jejich klidný protest však zcela neadekvátně a brutálně rozehnala policie s použitím pepřových plynů a slzných granátů. A následně začala ,,čistit“ poloprázdnou třídu Istiklal s otevřenými obchody a korzujícími turisty s pomocí obrněných vozů a vodních děl.

Příčiny demonstrací

  • Rozbuškou nepokojů se stal relativně malý park Gezi (promenáda) mezi náměstím Taksim a hotelovou částí, v níž je v těchto měsících mnoho turistů.
  • Erdoganovy snahy o výstavbu mešity na náměstí Taksim spojené s úsilím zrušit Atatürkovo kulturní středisko nebývale rozechvěly sekulární tykadla politických pozorovatelů.
  • Proklamovaná vyhláška o zákazu líbání párů na veřejném prostranství následovaná zákazem prodeje alkoholu mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní pak vyvolala ostrou reakci mladších generací žijících ve větších městech.
  • Plán na vytvoření národního nápoje z Ayranu (turecký slaný jogurt) namísto anýzové pálenky Raki byl jen dalším olejem do ohně, který v uplynulých dnech v Turecku vzplál.

Po překročení represivního Rubikonu byly parníky, které v rámci nepřehledné istanbulské dopravy tvoří často páteř dopravy mezi Evropou a Asií, během večera v pátek 31. května přeplněny obyvateli, kteří mířili k Taksimu a Istiklalu vyjádřit nesouhlas s policejním zásahem. Zatímco u Galatské věže skupinky německých důchodců popíjely kávu, o pouhý kilometr dál se schylovalo k večernímu dramatu.

Neověřené informace o možném zásahu armády proti policii se staly ústředním mýtem sobotního odpoledneOd Galatského lycea k náměstí Taksim se vytvořil přibližně kilometrový zástup, jejž tvořily kuriózní sociální skupiny – od studentů přes manažery v oblecích a důchodce až po anarchisty, ortodoxní komunisty či ultranacionalisty. Týl průvodu symbolicky uzavíraly tři stromy narychlo umístěné uprostřed ulice jako připomínka absurdního počátku nepokojů. Během noci pak bylo centrum Istanbulu zaplynované slznými granáty. V návaznosti na istanbulskou občanskou revoltu začaly demonstrace v Ankaře, Izmiru, Eskişehiru a dalších městech.

Sobotní střety

Od rána v sobotu 1. května byly policejní jednotky strategicky rozmístěny v bočních ulicích okolo třídy Istiklal a každou skupinu o více než třech lidech rozháněly slzným plynem. Na demonstranty, kteří se ráno snažili přejít Bosporský most, byly údajně z vrtulníků shazovány nádoby s plynem.

Tímto způsobem se represivním složkám podařilo přemístit těžiště odporu z přehledného bulváru do pitoreskních uliček sousedních čtvrtí. Zejména v některých částech nepřehledné čtvrti Tarlabaşi nasadila policie vodní děla a slzný plyn proti skupinkám studentů, přičemž ignorovala místní obyvatele, kteří se protestů neúčastnili.

Přibližně okolo oběda byl částečně zablokován Facebook a Twitter a začaly být rušeny některé telefonní hovory. Po poledni se stala situace téměř neudržitelnou. Intenzivnější zásah policie by zřejmě vyvolal reakci, ze které by již nebylo návratu. Neověřené informace o možném zásahu armády proti policii, která je jasněji navázána na vládnoucí stranu AKP, se staly ústředním mýtem sobotního odpoledne.

Přesun odporu

O chvíli později turecký prezident Abdullah Gül (bývalý ministr zahraničních věcí za AKP) odvolal policejní jednotky z okolí náměstí Taksim a centrum se zaplnilo pokojným několikasettisícovým zástupem, který se pohyboval mezi doutnajícími barikádami na třídě Istiklal a hořícím Gezi parkem. Hbití podnikatelé začali prodávat pivo na ulicích a slogan ,,Şerefine Tayyip“ (Na zdraví Tayyipe) se stal jedním z ústředních pokročilého odpoledne.

Zapálené policejní autobusy či vyrabovaná státní banka se můžou stát silnou kartou v rukou kritiků protestů

Náměstí Taksim sice bylo až do večerních hodin ,,v klidu“, ale studentský odpor se v této době přesunul do čtvrti Beşiktaş, jejíž dolní část sousedí s Bosporem. Během sobotní noci se zde odehrávaly konflikty s policií a několik studentů bylo zraněno gumovými projektily. Stažením jednotek z centra města však premiér Erdogan dosáhl vítězství a navzdory pokračujícím protestům zřejmě své pozice udrží.

Umírnění demonstranti se stáhli do svých domovů, ale po půlnoci se náměstí Taksim naplnilo radikálními levicovými i pravicovými extremisty. Zapálené policejní autobusy či vyrabovaná státní banka, ve které se dočasně usadili narkomani, se proto můžou stát silnou kartou v rukou kritiků protestů.

Ideová rozříštěnost

Rozdíl mezi centrem a periferií, respektive městem a vesnicí, je v Turecku jiný než v Evropě. Mnoho obyvatel východního Turecka, zejména ti, jejichž zdrojem informací je primárně televize, zřejmě buď neví, anebo nechápe, za co se demonstruje v ulicích měst. (V pátek vysílaly některé hlavní televizní stanice více pořadů o vaření.)

Snaha pokácet několik stromů v parku Gezi v Istanbulu je jen zástupnou příčinou masivních demonstrací v uplynulých dnech

Hlavní opoziční Republikánská lidová strana nepředstavuje pro většinu demonstrantů řešení, a navíc nejsou ideově jednotní. Snaha pokácet několik stromů v parku Gezi v Istanbulu je však jen zástupnou příčinou masivních demonstrací v uplynulých dnech. Turecká občanská společnost totiž nečekaně vystoupila proti pozvolné proměně relativní demokracie v napůl autoritativní režim.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan možná narazil na limity své moci. Jeho arogantní odpověď na protesty není příliš adekvátní na slogan, který zní v ulicích tureckých měst: Tayyip istifa! Tayyip istifa! Tayyipe odstup!

Širší politický kontext

Turecká občanská společnost uštědřila nečekaný políček vládnoucí Straně spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi, AKP), čímž zřejmě částečně vymezila budoucí rámec politické moci jejího současného předsedy a premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Právě on s rostoucí arogancí ignoroval rozhodnutí nezávislých institucí, obcházel ústavní pravidla a kontroverzními rozhodnutími v uplynulých týdnech přispěl k současným velkým občanským demonstracím.

AKP je strana s islámskými kořeny, která se považuje za obdobu evropských křesťanskodemokratických stran. Někteří její zakládající členové včetně Erdogana prošli během své politické kariéry obdobími, která lze označit za spíše ortodoxní. Oficiální politika strany od roku 2002, kdy získala absolutní většinu v parlamentu díky jedné z nejhorších ekonomických krizí moderního Turecka, však byla převážně umírněná a nenarušovala sekulární charakter státu zakotvený v Ústavě.

Přibližně od počátku druhého volebního období, kdy se AKP etablovala v mocenských centrech státu, je stále zřetelnější její sklon akumulovat moc do rukou exekutivy, respektive premiéra. Současně bylo možné sledovat snahu eliminovat myšlenky zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. V závislosti na úhlu pohledu může být tento proces chápán jako nezbytná součást modernizace státu (přestává být žádoucí, aby každá oficiální budova byla opatřena sochami a obrazy otce národa), nebo jako pozvolný odklon od sekulární tradice republiky k tradici náboženské.