Turecko jako vzor pro arabský svět? Je tady pár „kdyby“.

Arabské země prý vzhlížejí k demokratické společnosti západního typu vybudované na muslimských náboženských základech.

Tibor Pósa 3.3.2011

Demokracii na turecký způsob si berou za vzor demonstranti v arabských zemích. foto: © ReutersČeská pozice

Demokracii na turecký způsob si berou za vzor demonstranti v arabských zemích.

„Arabská bouře“ ještě zdaleka není u konce. Naopak. V Tunisu se znovu probouzejí demonstrace, nepokoje pokračují také v Káhiře a Tripolis stojí přímo na pokraji občanské války, nemluvě o Bahrajnu a Jemenu. Arabský svět je ve varu a budoucí vývoj nelze odhadnout.

Co vlastně demonstranti požadují? Větší svobodu, demokracii, spravedlivější rozdělování zisků, hospodářský rozvoj. Nespokojenci, kteří se vydali do ulic, se nevytasili s požadavky, které by se jakkoliv týkaly muslimského náboženství. Bouřící se země patří vesměs – s výjimkou Bahrajnu – k sunnitské větvi islámu. S odvoláním na islámský terorismus drželi až dosud staří diktátoři nad muslimskými organizacemi tvrdou ruku, což pro ně bylo dobrým doporučením, jak si získat přízeň západních mocností.

Muslimská hnutí chtějí větší moc

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění by 66 procent obyvatelstva arabského světa bylo pro to, aby představitelé dané země sledovali tureckou cestu

Hnutí stojící na náboženských základech se však začala dožadovat podílu na moci, přestože uznávají, že v boji proti despotům nestála v prvních řadách. Je jasné, že jakmile nastane v oblasti klid a mír (kdy to bude?), získají muslimové v normální společnosti větší moc, než měli doposud. Jak velkou, o tom rozhodnou volby: někde se mohou stát rozhodující silou, jinde – podle odborníků – přisuzujeme dnes těmto formacím mnohem větší vliv, než jaký ve skutečnosti mají.

V Tunisku začala s přípravou na parlamentní volby, které se budou konat v červnu, dosud zakázaná islamistická strana Hizb An-Nahdá neboli Strana obnovy. V Egyptě organizuje své politické uskupení Muslimské bratrstvo, které se rovněž chystá zúčastnit letního volebního klání.

S ohledem na požadavky mas získá největší moc politická strana, jež dokáže skloubit islámské náboženství s principy demokracie, a dokáže-li k tomu přidat ještě hospodářský rozvoj, má zajištěno vítězství. Podíváme-li se do historie arabských zemí, podobnou politickou formaci v poslední – ba ani dřívější – době v ní nenajdeme. Je tu však jeden stát, kde se daří budovat demokratickou společnost západního typu na muslimských náboženských základech, a navíc může prokázat neuvěřitelný hospodářský výkon: Turecko.

Islámská demokratická AKP

Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která je v Ankaře u moci od roku 2003, vyvolává v arabském světě nadšení. Pro Tunisko i Egypt je ideálem, v rámci nějž lze v islámském prostředí budovat společnost v souladu se základními principy západní demokracie. Přitom není nutné se zříct svojí kultury, naopak, principy zahraniční politiky Západu není třeba přijímat bez uvážení. Navíc je možné postupně vytvářet podmínky pro slušné živobytí našeho chudého lidu! Že by to bylo takhle jednoduché?

AKP reprezentuje tradiční konzervativní muslimské hodnoty nezávisle na tom, jaké obavy to vzbuzuje v tureckých světských kruzíchTurecko je od roku 1923 republikou a světským státem. Mustafa Kemal Atatürk dohlížel železnou rukou – a za pomoci k tomu potřebných ozbrojených sil – na to, aby politiku neřídilo náboženství. Nezapomínejme na to, že v Turecku byla téměř třicet let vojenská diktatura. Turečtí islamisté se stali členy různých vládních koalic až od roku 1974.

V průběhu let se tato profánnost stala velmi silnou tradicí, která prosákla do všech vrstev turecké společnosti. S podobným jevem se v arabských zemích v podstatě nesetkáme – snad pouze částečně v Tunisku a Libanonu. Díky přijetí a respektování demokratických principů se AKP stala umírněnou stranou, jež je tak vytouženým cílem současných arabských nepokojů.

Před deseti lety přispěl Evropský soud pro lidská práva svým rozhodnutím k rozpuštění předchůdkyně AKP – Strany prosperity. Odůvodnění rozsudku znělo následovně: pokud by se strana dostala k moci, zavedla by v Turecku systém islámského práva šaría a podporovala by výzvu k džihádu neboli svaté válce.

AKP se z toho poučila a sleduje vyloženě proevropský kurz. Jejím hlavním cílem je připojení k Evropské unii, ačkoli k tomu od Bruselu nezískává vždy potřebné povzbuzení, což v sobě nese také možnost nezdaru. Proevropské odhodlání AKP přijímají mnozí s nedůvěrou. Některým vyvstává na mysli přísloví: Vytyč si západní cíle a skončíš na východě!

Lze tureckou cestu napodobit?

Na tureckém modelu je vyznavačům arabského náboženství sympatické v první řadě to, jak AKP reprezentuje tradiční konzervativní muslimské hodnoty nezávisle na tom, jaké obavy to vzbuzuje v tureckých světských kruzích. Země vedená umírněnou muslimskou stranou, jež si vydobyla status neopominutelné střední mocnosti, může být členem NATO. Jako „maják“ islámského světa díky svému dynamicky se rozvíjejícímu hospodářství za uplynulých osm let zdvojnásobila hrubý národní produkt na obyvatele, který se v současnosti pohybuje okolo dvanácti tisíc dolarů.

Jaký politicko-ekonomický kurz AKP založená v roce 2002 zastává? V evropských relacích se snad nejvíce podobá německým křesťanským demokratům. Je zastáncem volného trhu, podporuje soukromé podnikání. Její kořeny, které ve své práci nazvané Národní vize shrnul bývalý premiér Neçmettin Erbakan (zemřel v 84 letech 27. února) se vážou k ideji klasického islámu. Erbakan vedl dřívější Stranu prosperity a byl politickým vzorem a učitelem současného vůdce AKP a premiéra Recepa Tayyipa Erdogana.

Turecké telenovely disponují z hlediska propagandy mimořádnou silou, neboť k nim mají přístup také chudší vrstvy

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění by 66 procent obyvatelstva arabského světa bylo pro to, aby představitelé dané země sledovali tureckou cestu. Co může být příčinou takové popularity? Uznání Turecka v arabských společenstvích se mimořádně zvýšilo poté, co po dřívějších příliš přátelských stycích nastala ve vztazích mezi Ankarou a Tel-Avivem doslova doba ledová.

Pak je tu ještě jeden zajímavý faktor, díky němuž může Turecko vyvíjet vliv na arabský svět. A tím jsou televizní seriály. Telenovely v duchu muslimské mentality, které se v našem regionu příliš nevysílají (a pokud ano, tak nezabírají), mají na programu všechny arabské televizní stanice. Celý Blízký východ i jeho okolí tak mohou vidět, že i v islámském společenství je možné žít jinak, než jak jsou zvyklí u nich. Telenovely disponují z hlediska propagandy mimořádnou silou, snad dokonce větší než moderní počítačové technologie, neboť k nim mají přístup také chudší vrstvy.

Jak se ke skutečnosti, že je po jejich umírněném modelu najednou tak velká poptávka, staví představitelé Turecka? „To mi zní příliš ambiciózně, můžeme-li mluvit o jednom z následováníhodných příkladů, pak je to snad pravda,“ prohlásil skromně turecký prezident Abdullah Gül. Premiér Erdogan už tak zdrženlivý nebyl. Jak napsal francouzský list Le Monde, Turecko je podle něj „Polárkou Blízkého východu“.

Bude možné model, který se vyvíjel několik desetiletí a jenž by měl v mezích západní demokracie zajistit v arabských zemích inovaci muslimského morálního řádu, okamžitě importovat? K tomu by bylo třeba zároveň zajistit světské formy svobody, náboženské síly by měly vyhrát volby, postarat se o neutralizaci armády a neztratit politickou a materiální podporu Západu. Kromě toho všeho je navíc třeba rozjet ekonomiku. A to je těžký, skoro až neproveditelný úkol.