Turecká provincie Hatay: Hranice mezi mírem a válkou v Sýrii

Reportáž Jana Čuříka z Antiochie, jež se proměnila v bezpečné zázemí nejen pro tisíce syrských uprchlíků, ale i členy protivládních milicí.

Jan Čuřík 5.6.2013

foto: © ReutersČeská pozice

V roce 1920, dva roky před tím, než byla učiněna tečka za existencí Osmanské říše, její poslední parlament schválil řadu principů, které v Turecku postupně vešly ve známost jako Národní pakt. Dokument navrhoval takové budoucí hranice tureckého státu, jež by v budoucnosti zachovávaly územní celistvost míst s tureckou většinou. Na jedné z map, která představy autorů Národního paktu dokládá, upoutá pozornost výrazný přesah tureckého území do severní Sýrie a iráckého Kurdistánu.

Národní pakt je sice mrtvým dokumentem, který probouzí energii především u nacionalistických Turků, ale na jihovýchodním úseku tureckých hranic se téměř po sto letech tento historický náčrt kuriózně proměňuje v částečnou realitu každodenního života. Nedávno jsem se věnoval tomu, jak se severní část Iráku rychle mění v energetický kokpit Turecka, se všemi šedými zónami, kterými mezi Tureckem a iráckým Kurdistánem proudí suroviny, kapitál a lidé.

Jak vypadá současná hranice o několik set kilometrů západně, na syrsko-tureckém pomezí, kde mír na několika desítkách kilometrů ustupuje zmaru syrské občanské války? Příhodný prostor pro letmý pohled na tento problém poskytuje jihoturecká provincie Hatay s hlavním městem Antiochií.

Čtyři identity

Provincie Hatay má v historii Turecké republiky specifické postavení. Byla k ní připojena po lidovém referendu až roku 1939 jako území takzvaného alexandretského sandžaku. Šlo o gesto Francie vůči turecké republice, o jejíž válečnou neutralitu tehdy Paříž usilovala. Z 1,5 milionu obyvatel Hataye dodnes skoro polovina hovoří doma arabsky. Většina z nich se řadí k alevitům, ke konfesní identitě, kterou si spojujeme s vládnoucím režimem v Damašku.

S identitou je to na Blízkém východě často jako s bonboniérou. Člověk si může vybrat, co pro něho v životě bude hrát důležitější roliIdentity na Blízkém východě však nepatří mezi záležitosti, které by respektovaly hranice. Naopak, všudypřítomně je přesahují a podkopávají. Například některé turecké příhraniční vesnice a městečka v Hatayi, jako je Reyhanli, v němž se před čtrnácti dny odehrál bombový útok, jsou sice téměř z poloviny arabské, ale přesto sunnitské. A naopak, vedle komunity arabských alevitů v Turecku žije mnohem větší desetimilionová komunita, která je také označovaná za alevitskou, přestože je etnicky turecká a kurdská a s arabsky hovořícími alevity nemá společnou historii.

S identitou je to na Blízkém východě často jako s bonboniérou. Člověk si může vybrat, co pro něho v životě bude hrát důležitější roli, čím se bude více prezentovat na veřejnosti a mezi svými blízkými – zda identitou náboženskou kdekoliv na dlouhé niti mezi sunnou a ší’ou, nebo se rozhodne klást větší důraz na etnickou identitu. Anebo obě odsune do pozadí a bude se chápat v prvé řadě jako občan některého z blízkovýchodních států, ačkoliv mu jeho hranici před 90 lety nenakreslili předci. A k dispozici a výběru zůstává i nějaká silná identita politická.

Čtyři proměnné, mezi kterými se lze pohybovat s lehkostí a pragmatismem, anebo se silnými slovy a zatvrzelostí. V Česku nejsme na takovou pestrost a překrývání se identit zvyklí. Ta naše je po roce 1945 příliš nekomplikovaná, příliš jednoznačně česká. Proto Blízký východ chápeme tak obtížně.

Válka jako řemeslo

V turecké provincii Hatay se ke všem nejednoznačným dělením od poloviny roku 2012 přidává ještě jedno – hranice mezi mírem a násilím. Antiochie a její okolí se od jara 2012 proměnila v bezpečné zázemí nejen pro tisíce syrských uprchlíků, ale i pro členy severosyrských protivládních milicí. Je zázemím války, která nemá zřetelnou frontu, ale desítky ohnisek, v nichž se odehrávají jednotlivá dějství vojenského patu mezi syrskou armádou a ozbrojenou opozicí.

Válka se při pohledu z Antiochie jeví jako řemeslo s danými pravidly a časem vymezeným pro práci a odpočinekOd srpna 2012, kdy se syrská opozice zmocnila hraničního přechodu Báb al-Havá, se hranice stává zvláštním způsobem prostupnou. Z Turecka do Sýrie zcela, tudy přichází humanitární pomoc a v menší míře zbraně. Ze Sýrie do Turecka částečně, nakolik turecké úřady bez výhrad přijímají stovky syrských uprchlíků směřujících z válečných zón.

Provincie Hatay hraje neméně důležitou roli i pro syrské povstalce. Ti začali od poloviny roku 2012 využívat zázemí místních nemocnic pro léčbu a rehabilitaci zraněných, přijíždějí však do Antiochie také nakoupit, na večeři v restauraci či strávit několik dnů oddychu s vlastními rodinami. Válka se při pohledu z Antiochie jeví jako řemeslo s danými pravidly a časem vymezeným pro práci a odpočinek – stejně jako jakékoliv jiné.

Syrský prvek

Během mé návštěvy v květnu 2013 sice již přítomnost syrských rebelů ve městě nebyla ani zdaleka stejně viditelná jako loni v létě, ale při pozornějším sledování lze jejich stopy snadno nalézt i dnes. V antiochijském hotelu lze například mít za souseda muže s amputovanou rukou, jenž odmítá s kýmkoliv hovořit.

Dokud nepomůže náhoda a on se rozpovídá, jak za nejasných okolností, které nechce rozvádět, dezertoval ze syrské armády a jak 8. srpna 2012 za tvrdých bojů v aleppské čtvrti Saláhuddín utrpěl natolik vážné zranění ruky, že mu ji bez anestetik ještě na syrském území museli amputovat. Říká, že se nemodlí, což je připomínkou toho, že se člověk v kritické situaci může přimknout k bohu, protože má pocit, že mu víra poskytuje oporu a sílu, ale že ji ve stejný okamžik může ztratit. Pokud není schopná dát odpověď na otázku, proč je všude tolik utrpení.

Jiná skupinka syrských povstalců, kterou ve městě potkávám, působí jinak – nepatřičně sebevědomě až arogantně. Tři muži a jedna žena, zřetelně manželka jednoho z nich. V místní restauraci, ve které je stejně jako ve všech veřejných prostorách v Turecku zakázáno kouřit, si zapalují cigarety a vyzývavě se dívají na hosty a obsluhu, zda někdo zareaguje a vyzve je, aby cigaretu típli. Reakce není žádná, jejich útrata na konci večera horentní.

Náznak optimismu

Většina antiochijských Arabů jsou alevité, kteří často mají na syrské straně hranice své příbuzné. Nejen z přímých rozhovorů, ale i z útržků hovorů na ulici je jasně cítit, že válka je tématem, jemuž se nelze vyhnout. Starší paní zmíní vzdáleného synovce, který loni v listopadu nastoupil do syrské armády, ale od prosince o něm rodina nemá žádné zprávy. Navzdory tomu najednou probleskne náznak optimismu.

Nejen z přímých rozhovorů, ale i z útržků hovorů na ulici je jasně cítit, že válka je tématem, jemuž se nelze vyhnoutSyrští uprchlíci pobývající momentálně v okolí Antiochie pocházejí z obou komunit, sunnitské i alevitské. Nesdílejí však fyzicky stejná místa pobytu. Sunnité většinou žijí v utečeneckých táborech, protože za tureckými hranicemi s výjimkou několika vesnic nedisponují širším rodinným zázemím. Alevité naopak u svých příbuzných, zejména ve vesnicích a městečkách západně a jižně od města. V Antiochii samotné téměř nejsou vidět, spíše jen cítit z náznaků, občasných nápisů na pekárnách nabízejících syrský chléb tannúr.

Válka v Sýrii na první pohled jejich identitu, kterou v minulosti prožívali volně, nezávazně, postupně proměňuje ve zhoubné myšlení „my“ versus „oni“. Zcela v souladu s nejhlubší strategií Asadova režimu na jedné straně, i tvrdého jádra sunnitské opozice na druhé. Válka posiluje identity, které před jejím začátkem byly skryté pod povrchem. Navzdory tomu mezi syrskými sunnity a alevity v Antiochii nevládne nepřátelství a zášť, ale spíše pochopení a pocit společně sdíleného osudu. Tváří v tvář válce, kterou sami nerozpoutali, ale jejíž jsou obětí.

Počet příspěvků: 3, poslední 5.6.2013 12:51 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.