Tři megaprojekty EU, tři gigantické nezdary

Osud lisabonské strategie, navigačního systému Galileo i plynovodu Nabucco je příkladem patologického sdružování s osudnými následky.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V uplynulých letech jsme mohli být svědky tří skutečně monstrózních projektů Evropské unie: lisabonské strategie, satelitního navigačního systému Galileo a plánu na výstavbu plynovodu Nabucco. Smutný osud těchto tří obřích projektů ukazuje, že ač je Evropské unii souzeno všechno možné, úspěch to není.

Společným rysem těchto plánů je, že byly na počátku provázeny obrovskou mediální kampaní, načež jsme o nich pomalu přestávali slýchat nebo jim média věnovala pozornost jen u příležitosti některého z obzvláště efektních nezdarů, a nakonec můžeme – stejně jako v případě lisabonské strategie ukončené v roce 2010 – číst pouze pár řádek o jejich smutném konci. Je nesporné, že tři zmíněné projekty představují zdaleka největší podnik evropského společenství. Už proto stojí za to podívat se na všechny tři najednou.

Lisabonská strategie evropského nezdaru

Lisabonskou strategii vyvinul Brusel v roce 2000 za účelem toho, aby EU překonala slabou produktivitu a hospodářskou stagnaci, které byly pro její tehdejší členské státy příznačné. Desetiletou strategii přijala Evropská rada v portugalském hlavním městě (odtud také její název) v březnu 2000. Hlavním cílem lisabonské strategie bylo, aby se Evropa do deseti let, tedy k roku 2010 stala „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě“.

Lisabonská strategie vztahující se na předchozí dekádu neučinila z Evropy nejvýkonnější ekonomiku na světě

Čtyřmi hlavními oblastmi zájmu lisabonské strategie byla ekonomika, společnost, obnova životního prostředí a udržitelný rozvoj. Tvůrci strategie zdůrazňovali, že inovace je motorem hospodářských změn, kterou je třeba zasadit do obnovené společnosti a životního prostředí. Stejně tak jako naplňovala lisabonská strategie, zvaná také lisabonský program nebo lisabonský proces, představitele unie a jednotlivých členských zemí v době svého vzniku jednoznačným a bezbřehým optimismem, o deset let později ji stejně jednotně, ovšem v mnohem větší tichosti prohlásili za totální fiasko.

Následně poté vstoupila Evropská unie na cestu rovněž desetileté strategie nazvané „EU 2020“, jež byla v roce 2010 zahájena taktéž s velkým optimismem předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem a která má z unie učinit „inteligentní, udržitelnou ekonomiku podporující začleňování“. K čemuž jí nepřejeme hodně štěstí jenom proto, že by to za současné, už tři roky trvající hospodářské krize, jež se zatím jeví beznadějně, znělo pouze jako bezostyšný výsměch.

Nejenže lisabonská strategie vztahující se na předchozí dekádu neučinila z Evropy nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomiku na světě, ale čím dál jasnější se zdá být také smutný fakt, že se náš kontinent naopak odtrhává od nejrychleji se rozvíjejících zemí světa, především od Číny, jíž se už třicet let daří zvyšovat svůj hrubý domácí produkt zhruba o deset procent ročně, a pozvedat tak z bídy stamilióny lidí. Jen tak na okraj stojí za to poznamenat, že i když v Číně žijí ještě pořád stovky milionů lidí v nepředstavitelné bídě, rozdíl mezi zemí s rozvíjející se ekonomikou a bohatým, ale upadajícím hospodářstvím je obrovský, a zračí se v neposlední řadě v celkové náladě, která je v prvním případě plná nadějí, zatímco v tom druhém temná a chmurná. Nemluvě o tom, že zatímco první z obou těchto životních pocitů posunuje hospodářství vpřed, druhý ho stahuje zpátky.

Dynamický rozvoj je příznačný nejen pro Čínu a další státy skupiny BRIC (kromě Číny také Brazílie, Rusko a Indie), ale i pro četné další země, jako jsou Turecko, africká Rwanda, jež úspěšně převzala singapurský model a rozvíjí se tempem 8,5 procenta ročně, nebo stejným tempem rostoucí Argentina, která ignoruje postupy Mezinárodního měnového fondu.

Lisabonská strategie je však nezdarem nejen při pohledu zvenčí. Nedokázala totiž dosáhnout ani cílů, které si vytyčila s ohledem na sebe samotnou. Třeba to, aby mělo 70 procent dospělé evropské populace práci, čímž měl být jednak snížen poměr nezaměstnaných, jednak mělo být dosaženo toho, aby pracovalo více žen a senioři nemuseli sedět doma bez práce. Místo toho činí v současnosti průměrná zaměstnanost v Unii pouhých 65,5 procenta, přičemž v některých zemích je ještě o mnoho nižší.

Dalším z cílů lisabonské strategie bylo investovat tři procenta HDP do výzkumu a vývoje. Ze všech členských zemí se to podařilo splnit pouze Švédsku a Finsku, zatímco celounijní průměr stagnuje u 1,84 procenta, což je mnohem méně než v případě Ameriky nebo Japonska. Stejná situace je však také u výdajů na školství vyjádřených v poměru k HDP. Tento poměr nejenže se nezvýšil, ale ve většině evropských zemí postižených krizí naopak klesl.

Projekt Galileo: Do nebe volající nic

Velmoci Evropské unie Německo, Francie, Velká Británie a Itálie se v roce 1999 rozhodly vytvořit systém satelitní navigace. Po vstupu Maďarska do Evropské unie se zpravodajem tohoto projektu stala Etelka Patakyová, jež v té době zaujala místo v Evropském parlamentu jako poslankyně strany Fidesz (člena skupiny Evropské lidové strany) a která definovala cíl programu následovně: „Globální systém satelitní navigace pro civilní použití, který bude vedle amerického a ruského systému a ve spolupráci s nimi poskytovat navigační služby. Rozvoj infrastruktury je v současnosti největší evropskou společnou investicí, zároveň jde o první společný infrastrukturní projekt v Evropě.“ Tato definice nicméně opomněla, že vedle ruského projektu Glonass a amerického GPS by byl Galileo až čtvrtý po čínském polohovacím systému Compass.

Vedle ruského projektu Glonass a amerického GPS budel Galileo až čtvrtý po čínském polohovacím systému Compass

Iniciátoři programu Galileo si před třinácti lety vytkli za cíl dokončit celý systém k roku 2008. Dnes je rok 2012. Zpoždění už tedy činí více než čtyři roky. Pokud by byl systém zprovozněn hned zítra. Jenže nebude. Nadace Open Europe, která vloni v létě vybídla k unijní reformě ve všech oblastech, vydala prohlášení, v němž celý projekt ostře odsuzuje. Organizace s centrem v Bruselu připomíná, že tvůrci projektu počítali s náklady ve výši 2,6 miliardy eur, projekt však „může strávit až 22 miliard eur“. Nadace dodává, že bude-li projekt vůbec realizován, nelze s jeho zprovozněním počítat dřív než na přelomu let 2017/2018. Open Europe dále vyslovila obavy, zda se obrovské náklady na projekt vůbec vrátí, „jelikož USA, Rusko, Čína a Japonsko představují silné soupeře“.

To však není jediný problém Galilea. V říjnu 2009 se prostřednictvím norského tisku dostal na veřejnost přísně důvěrný záznam slov generálního ředitele největšího německého výrobce satelitních zařízení, společnosti OHB-System, Berryho Smutnyho na adresu německé vlády, ve kterém se o systému Galileo vyjadřuje jako o „mrhání penězi daňových poplatníků“. V jeho vyjádření figuruje rovněž věta: „Galileo je hloupý nápad, který má sloužit hlavně francouzským zájmům.“

Specialista na satelitní průmysl Space News píše ve svém článku z 12. března 2010 o politickém tlaku, který vyvíjela americká vláda na Brusel v zájmu toho, aby se Galileo zbavil čínské investice i přístrojů. V době, kdy měl ještě program Galileo vzniknout díky PPP unijním soukromým investorům, vyzvala totiž Evropská komise Peking ke spoluúčasti. Poté, co Čína na projekt kývla a investovala do něj nemalé částky, vynořily se bezpečnostní obavy Spojených států a Brusel čínské přístroje určené do satelitů financovaných tou dobou už pouze z peněz unijních daňových poplatníků vyhodil, přičemž zapomněl vrátit investovanou částku.

A právě to bylo pro Peking zároveň obrovským impulsem k urychlení vývoje vlastního satelitního polohovacího systému Beidou/Compass. Podle současných plánů bude systém Galileo, složený z 30 družic, uveden do provozu příští rok, o čemž však pochybuje nejen organizace Open Europe. Wikipedie odhaduje konečné zprovoznění systému dokonce až na rok 2019.

Plynovod Nabucco: Sen snů

Hlavním cílem plynovodu Nabucco bylo snížit závislost Evropy na ruském zemním plynu. Přípravy byly zahájeny v roce 2002 a celý projekt si získal nejen okamžitou podporu Bruselu, ale nadšeně se za něj stavěl také Washington, přestože by mohl americkou vládu nechávat chladnou jak z hlediska těžby, tak z hlediska spotřeby. Plánované potrubí by totiž začínalo v Turecku a končilo v Rakousku. Vyhnulo by se Rusku a přes Maďarsko by vedlo až do přijímací stanice ÖMV v rakouském Baumgartenu.

Plynovod Nabucco byl považován za konkurenta plynovodu South Stream budovaného ruským energetickým gigantem Gazprom a italskou společností ENI. Proto se stal tento projekt snem amerických neokonzervativců, kteří měli obrovský vliv na tehdejší Bushovu vládu a chovali značnou citovou averzi vůči Rusku, potažmo kolegů neokonzervativců v evropských zemích.

Odkud se bude plyn do 3300 kilometrů dlouhého potrubí Nabucca vlastně brát, to není jasné dodnes

V červenci 2009 podepsaly Turecko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Rakousko mezinárodní smlouvu o výstavbě plynovodu. Pokud se Nabucco vůbec vybuduje, pak zahájí provoz v roce 2017 a ročně bude do Evropy dopravovat 31 miliard metrů krychlových zemního plynu. Odkud se bude plyn do tohoto 3300 kilometrů dlouhého potrubí vlastně brát, to není jasné dodnes. Budoucí plynovod byl léta oslavován médii, především v době, kdy byly kvůli rusko-ukrajinským sporům o plyn na několik dní přerušeny dodávky ruského plynu do Evropy. Protiruské politické strany oceňovaly plynovod Nabucco i jako předzvěst jednotné energetické politiky Evropské unie.

Zatímco probíhaly oslavy a vedoucí představitelé zemí unie neskrývali nadšení z budoucí diverzifikace (získávání zemního plynu z více různých zdrojů), nejdůležitější země EU se navzájem trumfovaly v uzavírání kontraktů s Moskvou. Což má tu výhodu, že díky ruskému Nord Streamu a již budovanému South Streamu mohou Berlín, Paříž, Řím i další hlavní města zůstat v klidu: svou rostoucí energetickou spotřebu dokážou nadále pokrýt.

Podle původních plánů by vyšel Nabucco evropské daňové poplatníky na 7,9 miliardy eur. Interní studie britské společnosti BP, která se před rokem dostala na veřejnost, odhaduje náklady na jeho vybudování už téměř na dvojnásobek původní částky. Ceny oceli potřebné pro výstavbu potrubí přitom neustále rostou, čímž projektu zasazují jenom další rány. Nejdelší hřebíček do rakve projektu Nabucco zatloukla vloni v dubnu také německá společnost Wintershall, dceřiný podnik firmy BASF, která si místo v Nabuccu zakoupila podíl v ruském South Streamu. Společnost BASF je známá tím, že se ještě nikdy nepřipojila k projektu, který se neuskutečnil. Navíc další německý gigant RWE, jeden z klíčových účastníků mezinárodního konsorcia, nyní vážně uvažuje o odstoupení z Nabucca.

Nemalé problémy a pochybnosti se vážou k samotnému zdroji zemního plynu. Kvůli americkým a dalším tlakům nepřichází vůbec do úvahy plyn z Íránu. Turkmenistán hrubě porušuje lidská práva, a pro unii zdůrazňující své hodnoty by tak bylo trapné obchodovat s Ašchabadem. Brusel uvádí jako potenciální zdroj především ázerbájdžánské, zatím jen částečně odkryté naleziště Šach Deniz II, avšak množství plynu, které odtud bude už od roku 2016 k dispozici, k naplnění Nabucca jednak nestačí, jednak vláda v Baku v souvislosti s budoucím prodejem – mírně řečeno – plete páté přes deváté.

Pokud však provozovatelé využijí plyn přiváděný ruským plynovodem Blue Stream, pak přijde nazmar původní „diverzifikační“ cíl. Stejně nejasná situace panuje rovněž kolem zdrojů v Iráku a v Egyptě i přesto, že společnost MOL získala desetiprocentní podíl v Pearl Petroleum Company působící v iráckém Kurdistánu.

Neúspěch plánovaného evropského projektu Nabucco, který se nejspíš nikdy neuskuteční, se tak řadí po bok neúspěšných unijních megaprojektů. A kam tyto projekty směřují, tam směřuje i celá, kdysi tak nadějná Evropské unie.