Třetí odboj téměř neexistoval

Lidí, kteří se rozhodli svrhnout v bývalém Československu komunistický režim a veřejně to deklarovali, bylo maximálně dvě stě

Akce Českých dětí 21. března 1989 ke 47. výročí zastřelení štábního kapitána Václava Morávka agenty gestapa se zúčastnili Petr Placák, Luděk Marks, Jana Miklušáková, Antonín Hradílek, Leon Ivan, neznámý muž a Lenka de Martini (zprava doleva). foto: Česká pozice

Akce Českých dětí 21. března 1989 ke 47. výročí zastřelení štábního kapitána Václava Morávka agenty gestapa se zúčastnili Petr Placák, Luděk Marks, Jana Miklušáková, Antonín Hradílek, Leon Ivan, neznámý muž a Lenka de Martini (zprava doleva).

Cílem lidí, kteří se účastnili prvního i druhého československého odboje, bylo svrhnout tehdejší politické režimy, rakousko-uherský, respektive nacistický ztělesňovaný Německem. Toto jejich rozhodnutí bylo vědomé, veřejně deklarované a projevovalo se konkrétními činy. Za představitele prvního odboje lze považovat Mafii či legionáře, druhého pak například organizaci Obrana národa nebo vojáky na západní a východní frontě. V tomto smyslu třetí odboj – vědomé a deklarované rozhodnutí svrhnout v bývalém Československu komunistický režim, jenž vládl v letech 1948 až 1989 – téměř neexistoval.

Jistota trestu smrti

Podle jednoho z hlavních odborníků na třetí československý odboj, historika Tomáše Bursíka, bylo takových lidí několik desítek, maximálně dvě stě. Petr Placák, vůdčí osobnost možná nejradikálnějšího protikomunistického hnutí ve druhé polovině osmdesátých let České děti, se na otázku, zda při provádění své tehdejší činnosti ráno vstával s myšlenkou na odboj, pobaveně zachechtal. Definujeme-li tedy první, druhý i třetí odboj uvedeným způsobem, pak za příslušníky protikomunistického lze jednoznačně označit například bratry Mašínovy. Jejich činnost této definici vyhovuje a nelze jim vyčítat, že při ní zahynuli nevinní lidé. Ti totiž sloužili komunistickému režimu, jemuž Mašínové vyhlásili válku. Zda to bylo, či nebylo naivní, dobré nebo špatné, je v této souvislosti podružné. Jejich čin vyžadoval odvahu, protože v případě dopadení to pro ně znamenalo trest smrti.

To je také možná důvod, proč se tak málo lidí v bývalém Československu během vlády komunistického režimu pokusilo o jeho deklarované svržení. A platí to pro politické vězně z padesátých let i pro opozici, jež vznikla po sovětské okupaci v roce 1968. Otázkou, kterou se však až dosud v Česku nikdo nezabýval, pak zůstává, co bylo příčinou tohoto jednání. Mezinárodní politická situace, studená válka, ve které se na rozdíl od první a druhé světové války, během nichž působil první a druhý odboj, až na výjimky (například Korea a Vietnam) skutečně neválčilo? Nedostatek odvahy? Autocenzura v důsledku legální strategie opozice vůči komunistickému režimu?

Hypotetická otázka

Jedna hypotetická otázka je zajímavá. Zachovali by se bratři Mašínové stejně, i kdyby přežil druhou světovou válku jejich otec, jeden z nejvýznamnějších účastníků a hrdina protinacistického odboje brigádní generál Josef Mašín, člen legendární odbojové skupiny Tři králové, jehož v roce 1942 nacisté popravili? Možná by svým synům poradil totéž, co stejně legendární postava polského protinacistického odboje, generál August Emil Fieldorf. Tento hlavní velitel Kedywu, speciálního oddílu polské podzemní armády za druhé světové války, jehož jednou z hlavních akcí byl atentát na esesáckého generála Franze Kutscheru, na rozdíl od Josefa Mašína staršího druhou světovou válku přežil. A podle polského filmu Generál Nil, což byl jeho pseudonym, své podřízené, mladší a radikální spolubojovníky z protinacistického odboje odrazoval od pokračování ve stejné činnosti proti komunistům.

Dle Fieldorfa tento ozbrojený odpor neměl šanci uspět, protože Západ válku s komunistickým blokem nechce, a v důsledku toho polský odboj nepodpoří. Navrhoval svým spolubojovníkům stáhnout se do ústraní a začít studovat. Nebyl to od něho žádný projev slabosti, ale naprosto realistické zhodnocení tehdejší geopolitické situace. Fieldorf se podle toho začal chovat a stáhl se do ústraní. Navzdory tomu ho však polští komunisté v roce 1953 popravili. Možná by přeživší Josef Mašín starší skončil stejně. Podstatné však je, že české prostředí postrádá postavu, která by stejně „realpoliticky“ dokázala vyhodnotit tehdejší geopolitickou situaci.

Schizofrenní situace

Z uvedené definice třetího odboje, jehož součástí by nebyla většina těch, kteří jsou dnes považovaní za opozici proti komunismu, však nevyplývá, že by tyto oběti komunistické zvůle neměly být odškodněny. Ale proč z peněz daňových poplatníků, z nichž se většina na této zvůli nijak nepodílela? Toto odškodnění se mělo provést na začátku devadesátých let zákazem Komunistické strany Československa (KSČ) a konfiskací jejího majetku, čímž by se obětem komunismu dostalo morálního i materiálního zadostiučinění. To se však nestalo, a proto se dnes částečně i kvůli zmíněné legální strategii opozice ocitáme ve schizofrenní situaci. V Parlamentu sedí členové nástupkyně KSČ, přičemž na její zákaz je, nechceme-li zpochybnit demokracii v ČR, pozdě. A současně vytváříme ústavy a zákony jako ten o protikomunistickém odboji, jež mají zvůli KSČ napravovat.

Příčina tohoto stavu však není v politickém rozhodování o historii, ale v nedostatečné, či spíše vůbec žádné diskusi o naší minulosti ve 20. století. Všechny tři odboje – protirakouský, protinacistický a protikomunistický – se totiž odehrávaly nejen za různých domácích, ale i zahraničněpolitických situací a navíc se politické režimy – rakousko-uherský, nacistický a komunistický – ideově i ideologicky lišily. Jako by to v Česku nikoho nezajímalo. Přitom je známo, že idejích záleží a mají důsledky. A pokud se jimi nezačneme vážně zabývat, žádné vyrovnání s naší minulostí ve 20. století se neuskuteční a budeme dál žít ve stavu značně podobném schizofrenii.

Počet příspěvků: 1, poslední 12.7.2011 08:13 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.