Totalitarismy komunismu, nacismu a islamismu lidstvo nespasily

Totalitarismus není omezen na 20. století, pouze v něm vyvrcholily ideje, postoje a plameny, jež doutnaly v dějinách a které ani dnes nejsou naprosto uhašené. Je věčným pokušením.

Totalitní lídr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Totalitní lídr. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Totalitní lídr.

Autorem termínu „revoluce 20. století“ je americký libertariánsko-konzervativní myslitel Frank S. Meyer (1909–1972), v mládí komunista, později radikální antikomunista. V roce 1958 napsal: „Již několik desetiletí žijeme uprostřed revoluce zaměřené na zničení západní civilizace. Konzervativci jsou jejími obhájci, což v revolučním věku znamená, že jsou a musejí být kontrarevolucionáři.“

V roce 1962 následující: „Každé revoluční hnutí v uplynulých dvou stoletích, jež začínalo seberadikálnější kritikou současného státu, končilo zbožštěním státu poté, co se jej zmocnilo, a teologizací jeho konceptu. Jakobinismus, marxismus, fašismus, kolektivistický liberalismus – každý se svým způsobem intelektuálně a emocionálně připojil ke zbožštění státu a přispěl k ohromnému nárůstu jeho moci, jenž je podmínkou totalitarismu.“

A v roce 1967: „Vznik amerického konzervativního hnutí je opožděnou reakcí na revoluční transformaci USA, jež začala zvolením Franklina Delana Roosevelta v roce 1932 prezidentem. Revoluce v USA byla mírnějším, lidštějším, nekrvavým projevem vlny, která se ve 20. století přehnala světem. Jejími nejkrutějšími, nejtotalitnějšími projevy byl komunismus a nacismus.“

Tři kvalitativní rozdíly

Zatímco doba od napoleonských válek po Velkou válku (1815–1914) byla v Evropě relativně mírná, nekrvavá, stát malý a války krátké, „krátké 20. století“ (1914–1989) bylo obdobím dlouhých a krvavých válek, vraždění a totalit. Mnozí navíc uvěřili utopii i tomu, že když ji stát uskuteční, smí dělat věci v minulosti považované za zločiny. A věřili také v to, že k nastolení této utopie stát musí být mnohem větší než dříve.

Autoritativní režim si nárokuje monopol na politickou moc, který nesmí nikdo zpochybnit. Ostatní aspekty života společnosti – ekonomiku, náboženství, kulturu, občanskou společnost – však nechává bez kontroly, pokud se nezpolitizují. Totalitní režim usiluje o kontrolu, ovládání a řízení celé společnosti, všech jejích aspektů, nejen politiky, ale i ekonomiky, kultury či náboženství, usiluje o totální moc.

„Revoluce 20. století“ byla bezprecedentním nárůstem státní moci a její vlády nad člověkem i společností. Někde byla mírná a demokratická (USA, západní Evropa), jinde autoritářská (třetí svět), ale její nejradikálnější, nejbezohlednější a nejbrutálnější formou byly totalitarismy nacismus a komunismus. Je však třeba rozlišit mezi režimem autoritativním a totalitním.

Oba jsou diktatury, odmítají liberální demokracii – občanské a politické svobody i svobodné volby –, ale jsou mezi nimi tři kvalitativní rozdíly, které způsobují, že totalitní režim je mnohem horší než autoritativní. Ani v jednom by pravděpodobně nikdo žít nechtěl, ale v případě volby pouze mezi těmito dvěma, což se ve 20. století stalo mnohokrát, je lepší dát přednost autoritativnímu režimu před totalitním.

První rozdíl spočívá v tom, že autoritativní režim si nárokuje monopol na politickou moc, který nesmí nikdo zpochybnit. Ostatní aspekty života společnosti – ekonomiku, náboženství, kulturu, občanskou společnost – však nechává bez kontroly, pokud se nezpolitizují. Totalitní režim usiluje o kontrolu, ovládání a řízení celé společnosti, všech jejích aspektů, nejen politiky, ale i ekonomiky, kultury či náboženství, usiluje o totální moc. Zpolitizované je i zcela nepolitické, například věda, sport nebo zahradničení.

Agresivita

Druhým rozdílem je, že autoritativní režim vyžaduje nebýt v aktivní opozici vůči němu a nezpochybňovat jeho monopol na politickou moc. Ty, kdo jsou v aktivní opozici a zpochybňují jeho mocenský monopol, může zavřít, mučit a popravit. Pokud to nečiní, nevšímá si jich a mohou žít podle svých představ.

Totalitnímu režimu nebýt v opozici nestačí, vyžaduje souhlas s ním. A v případě odmítnutí nastává represe. Režim chce veřejnou proklamaci své obliby. Proto pochodňové pochody v Norimberku, spartakiády, první máje či povinná účast ve volbách „jednotné kandidátky Národní fronty“. Autoritativní režim chce omezit veřejné chování, totalitní je zákeřnější, nárokuje si srdce a duši lidí.

Autoritativní režim může i nemusí být agresivní, záleží na jeho rozmaru či rozhodnutí. Totalitní režimy však v důsledku své ideologie, která svět pojímá konfliktně, vždy byly agresivní – měly sklon expandovat do zahraničí buď vojensky, nebo „exportem revoluce“, podporou revolučních hnutí své ideologie.

Třetí rozdíl spočívá v tom, že autoritativní režim (diktátor nebo vojenská junta) může i nemusí být agresivní, záleží na jeho rozmaru či rozhodnutí. Totalitní režimy však v důsledku své ideologie, která svět pojímá konfliktně, vždy byly agresivní – měly sklon expandovat do zahraničí buď vojensky, nebo „exportem revoluce“, podporou revolučních hnutí své ideologie.

Autoritativní byly pravicové diktatury – Frankova ve Španělsku, Salazarova v Portugalsku, Čankajškova v Číně, plukovníků v Řecku, Pinochetova v Chile a dalších v Latinské Americe i italského fašismu do zhruba roku 1938. Totalitní byl komunismus, nacismus, italský fašismus za druhé světové války a dnes islamismus. Francisco Franco (1892–1975) i Augusto Pinochet (1915–2006) byli ke svým domácím oponentům krutí, ale žádnou zemi nenapadli, argentinský diktátor Leopoldo Galtieri (1926–2003) však britské Falklandy. Agrese je na rozhodnutí diktátora, nikoli nutností.

Totalitní režimy vnímají svět jako konflikt až do definitivního konce daný bojem třídním, rasovým či za přivedení lidstva pod vládu jednoho proudu v jednom náboženství. Proto kubánský vůdce Fidel Castro (1926–2016) vyslal vojáky nejen na Grenadu a do Nikaragui, ale i do Angoly a Etiopie. Agrese je ideologickou nutností.

Vzestup a pád bolševismu

Bestie totalitarismu se zrodila v noci ze 7. na 8. listopad 1917, když se vojenskými vládci Petrohradu stali Pavel Dybenko (1889–1938), Nikolaj Krylenko (1885–1938), Vladimir Antonov-Ovsejenko (1883–1938) a jejích vrchní velitel Lev Trockij (1879–1940). Rudé gardy obklíčily Zimní palác, kde se nacházela ruská ústavní vláda, kterou zatkly. Předsedou nové revoluční vlády se jmenoval Vladimír Iljič Lenin (1870–1924) a v Rusku začal vládnout bolševismus-komunismus.

Komunismus, mesianistická ideologie usilující o světovládu, je minulostí. Existují sice země se stranou, která se nazývá komunistická (Čína, Kuba), u moci, ale režim je spíše tradiční diktaturou než komunistickým totalitarismem, tím je jediná země – Severní Korea.

Povstání kadetů a ženského dobrovolnického oddílu 10. a 11. listopadu Rudé gardy potlačily, kadety popravily a ženy znásilnily. Poslední, kdo tehdy v Petrohradu bránil ústavní vládu, byly ženy a téměř děti. Již v prosinci byla založena Čeka – Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží – a nastal rudý teror. Vznikl první totalitní režim ve 20. století. Následně se ke komunismu přidal jeho nevlastní mladší bratr nacismus a později jejich nevlastní nejmladší bratranec islamismus. To jsou tři totalitarismy minulých sto let.

Americký antikomunistický geopolitický stratég (v mládí trockista) James Burnham (1905–1987) ve své knize The War We Are In(Válka, ve které jsme), kterou zveřejnil v roce 1967, 50 let od bolševické revoluce, popsal období komunistického zápasu o celosvětovou moc:

  • 1903: vznik bolševické frakce organizované Leninem na sjezdu Ruské sociálně-demokratické dělnické strany;
  • 1903–1917: formování a výcvik kádrů revoluční armády;
  • 1917: zmocnění se první základny Ruska;
  • 1920: selhání prvního přímého útoku na Západu (porážka v bitvě na Visle u Varšavy);
  • 1920–1944: konsolidace a obrana základny;
  • 1944–1949: expanze základny;
  • 1944 a následující roky: USA se stávají hlavním nepřítelem, proto snaha o jejich oslabení, izolaci a nakonec porážku, do té doby nepřímý útok na Západ podporou dekolonizace a protizápadního nacionalismu ve třetím světě, to, čemu se říká studená válka.

Dnes lze Burnhama dokončit:

  • 1944–1981: studená válka v podání Západu defenzivní, komunismu ofenzivní;
  • 1981–1989: studená válka v podání Západu ofenzivní (Reaganova doktrína – podpora antikomunistických hnutí a geril ve světě), komunismu defenzivní;
  • 1989: kolaps komunistické moci ve střední Evropě, komunismus přestává globálně mocensky, politicky a ideologicky ohrožovat Západ;
  • 1991: epilog – rozpad Sovětského svazu.

Komunismus, mesianistická ideologie usilující o světovládu, je minulostí. Existují sice země se stranou, která se nazývá komunistická (Čína, Kuba), u moci, ale režim je spíše tradiční diktaturou než komunistickým totalitarismem, tím je jediná země – Severní Korea.

Nezměnitelná lidská přirozenost

Komunistickou ideologii poháněly tři ideologické a filozofické postoje, jež odmítaly židovsko-křesťanský pohled na člověka a klasickou politickou filozofii – utopismus, mravní a hodnotový relativismus a radikální etatismus. V židovsko-křesťanském pojetí má člověk nekonečnou hodnotu a důstojnost, neboť ho stvořil Bůh a ke svému obrazu (v křesťanství se navíc Syn Boží dobrovolně a z lásky obětuje na kříži, aby vykoupil hříchy lidí).

Nedokonalá lidská přirozenost je neměnná a nezměnitelná. V důsledku toho nikdy ráj na zemi nenastane, „království Boží není z tohoto světa“. A ve věci spásy je stát nekompetentní – nespasí, maximálně může zajistit bezpečnost, mír a vynucovat právo a pořádek.

Zároveň je však člověk padlý, morálně a intelektuálně nedokonalý, a proto potřebuje Boží milost a odpuštění. Tato nedokonalá lidská přirozenost je neměnná a nezměnitelná. V důsledku toho nikdy ráj na zemi nenastane, „království Boží není z tohoto světa“. A ve věci spásy je stát nekompetentní – nespasí, maximálně může zajistit bezpečnost, mír a vynucovat právo a pořádek.

Přitom existuje objektivní mravní řád, objektivní normy dobrého a špatného jednání, poznatelný náboženskou vírou (tradice židovská), správným použitím filozofického rozumu (tradice řecká) nebo vírou a rozumem zároveň (křesťanská syntéza obou tradic). Zavržení tohoto pohledu na svět má dlouhou a postupnou genezi:

  • 12. století: italský teolog Jáchym z Fiore (1135–1202) a jeho spekulace o dějinách kulminujících v utopii („třetí věk“, „třetí říše“).
  • 14. století: anglický filozof William Ockham (1285–1347) a jeho nominalismus vedoucí k relativismu).
  • Počátek novověku na přelomu 15. a 16. století: italský politik Niccolo Machiavelli (1469–1527) a jeho koncepce amorální vlády.
  • 17. století: anglický filozof Thomas Hobbes (1588–1679) a jeho absolutistický stát Leviathan.
  • 18. století: francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) a jeho představa ušlechtilého člověka, kterého kazí civilizace – změnou poměrů, zvyklostí a institucí lze „vyšlechtit“ lepší lidi.
  • Přelom 18. a 19. století: německý filozof Georg Wilhelm Friedrich von Hegel (1770–1831) a jeho „dialektika“ – přesvědčení, že pravda se v dějinách mění, co bylo (ne)správné včera, není (ne)správné dnes.
  • 19. století: německý filozof Karel Marx (1816–1883) a jeho přesvědčení, že člověk je jen hmotou bez vnitřní hodnoty; že soukromé vlastnictví není zdrojem lidské svobody a nezávislosti, nýbrž vykořisťování, že politicky optimální není ústavní vláda s omezeným státem, nýbrž „diktatura proletariátu“, tedy tyranie státu neomezeného a praktikujícího revoluční teror.

Z těchto idejí si komunisté – a obecně totalitáři – vzali zmíněné tři základní postoje:

  • Utopismus: monumentální transformací společnosti lze vytvořit dokonalejšího člověka a lepší společnost, nastane ráj na zemi.
  • Mravní a hodnotový relativismus: nedokonalý člověk nemá žádnou absolutní hodnotu, žádnou vrozenou důstojnost, žádná přirozená práva, jež by stát a revolucionáři měli respektovat. Neexistuje nic, žádný čin či skutek, který by stát a revolucionáři nesměli spáchat či vykonat na člověku, když budují ráj na zemi.
  • Radikální etatismus: má budovat ráj na zemi a smí spáchat cokoli, neomezený stát v rukou revolucionářů, stát absolutní, totální, totalitní.

Islám

Je však třeba si uvědomit, že totalitarismus není omezen na 20. století, pouze v něm vyvrcholily ideje, postoje a plameny doutnající v dějinách, které ani dnes nejsou zcela uhašené. Je věčným pokušením lidského rodu, a jak americký publicista Whittaker Chambers (1901–1961), v mládí komunista, napsal ve své knize Svědek z roku 1952, vlastně druhou nejstarší vírou lidstva. Jde o hlas hada nabízejícího lidem jablko „Budete jako bohové!“

Totalitarismus islamismu lze definovat jako islám s radikálním politickým programem. Přitom islám měl ve své historii různé režimy – monarchie, republiky i diktatury – a je kompatibilní s demokracií, nejlidnatější islámská země na světě, Indonésie, je demokracie.

Totalitarismus islamismu lze definovat jako islám s radikálním politickým programem. Přitom islám měl ve své historii různé režimy – monarchie, republiky i diktatury – a je kompatibilní s demokracií, nejlidnatější islámská země na světě, Indonésie, je demokracie. Islamismus má původ v Muslimském bratrstvu v Egyptě. Založil ho v roce 1928 šajch Hasan al-Banna, zavražděný v roce 1949. Jeho nástupcem se stal Sajjid Qutb (1905–1966), dodnes hlavní ideolog sunnitského islamismu, který v letech 1948 až 1950 pobýval v USA a vyděsila ho jejich „nemorálnost“.

Dnes považují konzervativci padesátá léta 20. století v USA za „zlatý věk“, který zničila sexuální revoluce v šedesátých letech. Podle Qutba však byly tehdejší USA nemravné, protože ženy a muži nežili veřejně oddělení, například v kostele mohli sedět v lavicích vedle sebe. Qutb z USA napsal: „Americké děvče je dobře seznámeno se svůdností svého těla. Ví, že spočívá v obličeji, výrazných očích a žíznivých rtech. Ví, že svůdnost spočívá v oblých prsou, plném zadku, hezky tvarovaných stehnech, úhledných nohách – to vše ví a nic nezakrývá.“

Fenomén 20. století

Qutb se islámsky „obrodil“, stal islamistou a usiloval o režim, v němž vládne islámské právo šaría pro muslimy i nemuslimy, což byla novinka, protože historicky náboženské právo platilo jen pro muslimy – například křesťanští poddaní v Osmanské říši směli jíst vepřové. A vedle toho usiloval o „džihád mečem“ proti všem neislámským zemím, až celému světu bude vládnout Alláh. Umírněné islámské režimy Qutb považoval za neislámské a požadoval džihád i proti nim. Ve vězení napsal knihu Milníky na cestě, v níž v kapitole Džihád za Boha píše:

Islamismus se sice považuje za původní islám, ale je novotvarem, fenoménem 20. století. Nemá oporu v dějinách islámu, ale je inspirován totalitarismem 20. století. Není islámským tradicionalismem, nýbrž modernismem.

„Každý, kdo chápe povahu tohoto náboženství, snadno pochopí nevyhnutelný džihád mečem, a následně, že islám není ‚obranné hnutí‘ v úzkém smyslu, jak se dnes interpretuje. Muže se stát, že nepřátelé islámu budou považovat za prospěšné nevyvíjet proti němu žádnou činnost, ale islám s takovým příměřím nemůže souhlasit a povede s nimi džihád, dokud se nepodřídí jeho autoritě a nebudou platit daň z hlavy. To je podstata tohoto náboženství a jeho funkce, obecná deklarace panování Alláha nad všehomírem a osvobození člověka od poddanství vůči komukoli jinému než Alláhovi.“

Jedním z Qutbových žáků byl Ajmán Zavahrí, který potkal mladého saúdského milionáře Usámu bin Ládina (1957–2011), přivedl ho k islamismu, stal se jeho učitelem a společně s ním založil teroristickou síť al-Káida. Byl jejím ideovým vůdcem a po smrti bin Ladina i vůdcem faktickým a skrývá se neznámo kde. Hnací silou islamismu je slabost současného islámského světa, tedy málo islámu.

Muslimské bratrstvo je sunnitské, ale poprvé islamismus mocensky uspěl u šíitů – islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a Chomejního teokracie. Americký expert na islám Daniel Pipes tvrdí, že islamismus se sice považuje za původní islám, ale je novotvarem, fenoménem 20. století. Nemá oporu v dějinách islámu, ale je inspirován totalitarismem 20. století. Není islámským tradicionalismem, nýbrž modernismem.

Had Satan

Evropské totalitarismy byly dva – komunismus a nacismus. Komunismus bylo vlití socialismu, jenž může být demokratický (sociální demokracie), autoritářský (chávismus v Latinské Americe) a totalitní (komunismus), do totalitní formy. Nacismus pak vlití nacionalismu, jenž může být demokratický (gaullismus), autoritářský (frankismus) či totalitní (nacismus), do totalitní formy.

Novopohanská mesianistická politická náboženství jsou druhou nejstarší vírou lidstva – hlasem hada nabízejícího lidem jablko a syčícího: „Jezte, budete jako bohové.“ Ti, kdo znají první knihu Bible Genesis, vědí, že tím hadem byl Satan.

Podle Pipese je islamismus vlití islámu do totalitní formy a pro západní civilizaci stejně nebezpečný jako nacismus a komunismus, proto musí být také zničen. Navíc není totožný s islámem a v boji proti němu je třeba se spojit s umírněnými muslimy. Totalitarismy jsou politická mesianistická náboženství. Jejich protagonisté zbožšťují sami sebe a myslí si, že mají právo hrát si na bohy a s lidmi jednat jako bohové – z některých vyšlechtit „nadčlověka“, jiné zahubit. Hrají si na „mesiáše“, přičemž jimi zmítá satanská pýcha.

Proto jsou tato novopohanská mesianistická politická náboženství, jak si všiml Whittaker Chambers, druhou nejstarší vírou lidstva – hlasem hada nabízejícího lidem jablko a syčícího: „Jezte, budete jako bohové.“ Ti, kdo znají první knihu Bible Genesis, vědí, že tím hadem byl Satan.

Mírně upravený projev na konferenci Totalita, kterou uspořádala anarchokapitalistická instituce Svobodný přístav v Cevro institutu 1. února 2020.