Ceska Pozice

Topolánkovo lobbistické divadlo ke zlepšení ovzduší nestačí

Bezzubé poplatky za znečištění ovzduší nesplnily úlohu. Proti oživení jejich funkce staví lobbisté čtyři miliony rukojmích.

Mirek Topolánek vystupuje jako samozvaný tribun „občanů druhé kategorie“. foto: © ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Mirek Topolánek vystupuje jako samozvaný tribun „občanů druhé kategorie“.

O víkendu začal v Radvanicích a Bartovicích nezákonný stav – v těchto částech Ostravy byl právě překonán povolený roční limit spadu prachových částic. Zákon toleruje překročení průměrných denních hodnot mikročástic PM10 po 35 dnů v roce. A ty právě uplynuly. Vyhlídky na zlepšení během dalších deseti měsíců jsou mizivé.

Motivovat znečišťovatele k nápravě by měly poplatky za množství vypouštěných látek. Ty však, jak známo, vyhodili z ministerského návrhu zákona o ochraně ovzduší poslanci a nyní se čeká, zda se je senátorům podaří do projednávaného zákona vrátit.

O zákonu i důsledcích rozhodnutí sněmovny jsme publikovali články:

Za vypuštění poplatků ze zákona naopak lobbují průmysloví znečišťovatelé, například prostřednictvím Teplárenského sdružení, ale i dalších organizací. Jejich námitky se pokusíme reflektovat.

Špatně nasměrovaný Topolánek

Z pozice šéfa Teplárenského sdružení vystoupil proti poplatkům expremiér Mirek Topolánek.

V Lidových novinách Topolánek 16. února napsal: „Přes šest milionů občanů první kategorie vesele vypouští nejrůznější škodliviny ze svých kamen a kotlíků bez jakýchkoli omezení. (…) Pak jsou tu necelé čtyři miliony občanů druhé kategorie využívající ekologické dálkové vytápění. Jejich emise jsou pod neustálou kontrolou, podléhají emisním limitům a stropům s výraznými pokutami za jejich překročení. (…) Poslanci se zastali občanů druhé kategorie a řekli, že za tři roky nebudou kromě tuhých látek platit za své podstatně nižší a kontrolované emise znečišťujících látek, stejně jako za ně už dnes neplatí všichni ostatní!“

V brzké budoucnosti se čeká zdražování tepla. A dosud bezzubé poplatky se velmi hodí jako zástupný důvod.

Jako rukojmí si tedy Mirek Topolánek bere čtyři miliony občanů napojených na centrální zásobování teplem, o nichž hovoří jako o občanech druhé kategorie, protože poplatky pro velké znečišťovatele právě na ně dolehnou. Mnohé z nich čeká v brzké budoucnosti zdražování tepla. A dosud bezzubé poplatky se velmi hodí jako zástupný důvod.

Hlavní příčinou chystaného zdražování tepla z uhelných tepláren jsou ve skutečnosti končící dlouhodobé smlouvy s důlními společnostmi. Ty by si rády nadiktovaly za své uhlí až dvojnásobnou cenu. Ať to skončí jakýmkoli kompromisem, zdražovat se bude muset. Ani dolní sazba DPH dlouho nezůstane na 14 procentech. Rok od roku poroste i procento emisních povolenek, které si teplárny budou muset nakupovat na burze. Ve hře je tolik proměnných veličin, že ani analytik společnosti ENA Jiří Gavor není s to do budoucna předpovědět cenovou hladinu tepla z centrálního vytápění. O zvýšení ceny však nejsou nejmenší pochybnosti.

Nezapomeňme, že dálkové teplo není státem regulovaná veličina a mezi teplárnami panují velké cenové rozdíly. Protože teplárny spalující severočeské hnědé uhlí jsou mezi všemi nejlevnější, nemusí být podle Gavora ani stopadesátiprocentní zdražení tepla pro občany umrtvující. Stále totiž budou mít levnější teplo než obyvatelé Brna nebo Jablonce nad Nisou, kde provozují technicky vyspělejší a mnohem ekologičtější plynové kogenerace (společnou výrobu elektřiny a tepla). Je tedy otázkou, jak dlouho ta cenová výhoda bude platit, protože staré uhelné kotle budou vbrzku kvůli své nízké účinnosti, a tím i vyšší škodlivosti evropsky nepřijatelné.

Občané druhé kategorie?

Převaha zastaralých zařízení s vysokými emisemi je důkazem, že dosavadní poplatky byly příliš nízké a neplnily svou roli: nutit znečišťovatele k modernizaci. Jestliže Topolánek vystupuje jako samozvaný tribun čtyřmilionového zástupu „občanů druhé kategorie“, kteří musejí v ceně dálkového tepla platit poplatky, zatímco majitelé soukromých topenišť, podle Topolánka „občané první kategorie“, nic platit nemusejí, pak hraje jen politické divadlo.

Jen na okraj poznamenejme, že v průběhu deseti let se tento rozdíl oslabí. Nový zákon o ochraně ovzduší ukládá, že všechny malé výtopny, včetně těch v rodinných domech, budou do roku 2022 muset splňovat nejpřísnější emisní třídu. Osvobozena budou jen malá kamna o tepelném příkonu do deseti kilowattů.

Veškeré poplatky za znečišťování vody, půdy a ovzduší byly menší než půl procenta veškerých tržeb podniků povinných poplatky odvádět

Zejména však: Při rozpočítávání částek dosud vybraných na poplatcích na občana by skoro nula od nuly pošla. Po ostudném hlasování ve sněmovně vydala vědecká rada ministra životního prostředí stanovisko, v němž mimo jiné zveřejňuje výsledky analýzy devíti tisíc průmyslových podniků z let 2006 až 2008. Veškeré poplatky za znečišťování vody, půdy a ovzduší byly menší než půl procenta veškerých tržeb podniků povinných poplatky odvádět.

Na poplatcích za znečišťování ovzduší se podílelo 1719 podniků, ale jen 21 podniků se skládalo na osmdesát procent vybrané částky. Většina z nich patřila právě do odvětví „výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepelné energie“. Jak působivá mohla být asi dosavadní výše poplatků coby výzva k inovaci?

Rada to okomentovala: „Tato čísla mají jasnou interpretaci – investice firem do nových technologií a postupů jsou o tolik vyšší než velmi nízké poplatky, že firmám se jednoznačně vyplatí za vypouštěné znečištění platit. Nikoliv tedy to, co je ze společenského hlediska žádoucí: znečištění – a vyvolaný dopad na zdraví obyvatel – dlouhodobě snižovat.“

A je úplně jedno, že například většina ostravských průmyslových emisí nepochází z výroby tepla pro občany – lobbing proti poplatkům zbavuje odpovědnosti i ostatní znečišťovatele, tedy těžký průmysl, elektrárny a podobně.

Mlžení nad zákonem

Aby byly poplatky funkční, obsahoval nový návrh zákona takřka každoroční nárůst povinné sumy za vypuštěnou tunu přesně definovaných skupin látek. U tuhých znečišťujících látek měl poplatek za deset let narůst ze 4200 korun na 29 400 korun za tunu, u těkavých organických látek z 2700 korun na 19 600 Kč. Když byl tento princip v Poslanecké sněmovně zásadním způsobem okleštěn, uvedly stránky Teplárenského sdružení: „Poplatky za emise zůstávají zachovány u tuhých emisí, které jsou jednak z hlediska překračování emisních limitů nejproblematičtější, jednak se na nich velké zdroje podílejí ještě významným způsobem.“

To je ovšem velice zavádějící informace. Jednak si nebezpečnost těkavých organických látek s tuhými látkami v ničem nezadá (například dle studie předsedy Komise životního prostředí Akademie věd ČR Radima Šráma), jednak nejdramatičtěji působí společně, když se těkavé látky navážou na drobná zrnka popílku. A to jak při vdechování či prostupu kůží, tak – spolu s oxidy dusíku - v přízemní atmosféře při vzniku letního smogu.

Navenek se vytváří zdání, že se přeci jen něco vyvíjí k lepšímu, ve skutečnosti jde o likvidaci původní myšlenky

V informaci se dokonce skrývá nepravda. Poplatky za emise tuhých látek nejsou zachovány podle vládního návrhu zákona, jak tvrdí text. V něm byl zavržen princip každoročního růstu tohoto poplatku a schválená verze se drží jen prvotní částky 4200 korun za tunu. Navenek se vytváří zdání, že se přeci jen něco vyvíjí k lepšímu, ve skutečnosti jde o likvidaci původní myšlenky progresivně zvyšovat poplatky, aby rostla jejich účinnost.

Vědecká rada ministra životního prostředí vyslovila zásadní nesouhlas s pozměněným návrhem zákona o ovzduší a vyzvala Senát, aby takto pozměněný návrh zákona neschválil. Postup zvolený poslanci rada považuje za nepřijatelný a pro další vývoj a směrování politiky životního prostředí za bezprecedentní. Vědecká rada ministra podporuje snahu vrátit se ke znění původního vládního návrhu.

Věčně odkládaný velký třesk

Pak je tu tvrzení, že plošné snížení emisí automaticky zařídí přísnější limity z evropských norem, jež mají platit od roku 2016. Jistě, nové limity si opravdu vymohou investice do modernizace zdrojů vyrábějících teplo a elektřinu, a pomiňme přitom, že to už dávno mohly vyvolat diskutované poplatky, kdyby byly patřičně vysoké a byly v minulosti řádně valorizovány. Podstatnější je, jak upozorňuje Jiří Gavor, že mnohé střední a malé zdroje už zaostaly natolik, že novým požadavkům nebudou s to vyhovět. Dá se očekávat, že se časem překlopí od uhlí k mnohem účinnější plynové kogeneraci. Ale v horším a mnohem pravděpodobnějším případě tu budou strašit dál a notně čadit až do roku 2023. Jak to?

Komise životního prostředí Akademie věd ČR upozornila, že tyto zdroje měly podle starší směrnice EU naplnit emisní limity už v roce 2012. Místo toho si však vymohly úlevy, po nichž se situace řešila kolektivními imisními stropy, které nevyvolávaly žádný tlak na zlepšování technologií, změny paliva ani na snížení emisí. Zaostávání tak nerušeně pokračovalo za spolupůsobení „zmrazených“ českých poplatků.

A pak tu ještě zbude jakýsi „domov důchodců pro vyžilé teplárny“...

Novou směrnicí jim Evropská unie poskytla novou výhodu – prodloužení termínu do onoho obávaného letopočtu 2016. A tomu, kdo nestačí překotnému vývoji, ještě další možnost „transformačního plánu“ snížení emisí do roku 2020. A pak tu ještě zbude jakýsi „domov důchodců pro vyžilé teplárny“. Pokud se obstarožní zdroje zavážou fungovat od roku 2016 do roku 2023 maximálně 17,5 tisíce provozních hodin (tedy průměrně asi 90 dní ročně), nemusejí podle upozornění komise přísnější limity plnit vůbec. Než budou muset zavřít krám, zanechají v ovzduší ještě mnoho nečistot. Tato pravidla budou samozřejmě platit i za polskou hranicí.

Nevítaný kompromis

Přestože probíhá usilovné vyjednávání se senátory, aby vrátili poplatky do zákona, na ministerstvu životního prostředí už vesele připravují normu, podle níž poplatky „nebudou stoupat tak rychle, jak stát původně chtěl“. Takže se můžeme nadát impotentní normy, jež nebude nikomu vadit, ale která valného zlepšení nedocílí.

Smyslem poplatku není sdírat ze znečišťovatele kůži. Má být na jedné straně trvalou výzvou na zlepšování technologií, na druhé straně se má podílet na vytváření fondů pro environmentální projekty Státního fondu životního prostředí. Třeba právě na snižování objemu zdraví ohrožujících emisí. Ke spolufinancování projektu podporovaného z evropských fondů někdy stačí opravdu málo.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.