To už není ani Kocourkov, vnitro manipulovalo s petičními archy

Odmítnutí tří prezidentských kandidátů provedlo ministerstvo vnitra nezákonným postupem, vyvozuje ve své analýze Vladimír Meier.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ISIFA, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Aktualizováno. Nejvyšší správní soud vydal ve čtvrtek rozhodnutí ohledně odvolání tří prezidentských skoro-kandidátů, které ministerstvo vnitra po kontrole podpisů na petičních arších vyřadilo z dalšího kola boje o Hrad. Jana Bobošíková se raduje, Vladimír Dlouhý ani Tomio Okamura po správném zprůměrování chybovosti ve dvou kontrolních vzorcích petičních archů nutných 50 tisíc podpisů dle verdiktu soudu nedosáhli. Vladimír Meier se nicméně vrací k dalšímu spornému momentu v průběhu kontroly archů. Již dříve upozornil, že ministerstvo vnitra je nemohlo vybírat „náhodně“ dle jím uvedeného algoritmu. Nyní analyzuje aktuální zdůvodnění odpovědného resortu.

Pro kontrolu vzorku podpisů na petičních arších prezidentských kandidátů popsali úředníci ministerstva vnitra oficiálně jiný postup než ten, který byl ve skutečnosti použit. Algoritmus, který byl popsán v jednotlivých rozhodnutích o tom, zda adepti na Hrad splnili podmínku minimálního počtu podpisů na svou podporu, jsme v minulém článku – Jak se v Kocourkově dělá náhodný (prezidentský) výběr – porovnali se skutečnými daty a dospěli k závěru, že mezi nimi není žádná spojitost, a že tedy důležitá rozhodnutí o připuštění nebo odmítnutí prezidentských kandidátů byla učiněna na základě přinejmenším zavádějících, a v horším případě nepravdivých informací.

Tomáš Pecina nyní ve svém blogu zveřejnil odpověď ministerstva vnitra na dotaz, jak vlastně výběr petičních archů probíhal; a je to velmi nepříjemné čtení. Ministerstvo totiž sice nejdřív všechny archy každého kandidáta označilo rostoucím číslem od 1, ale pak

  • archy, které neměly ani jeden validní záznam, byly vyřazeny (to sice náhodnost výběru neovlivňuje, ale když tento detail v popisu algoritmu chybí, není možné jej verifikovat),
  • a poté byly archy znovu přečíslovány, a to bez udání detailů, proč a jak k tomu došlo.

Když na takto přečíslované archy aplikujeme ministerstvem uvedený algoritmus náhodného výběru jen s posunem o 1 nahoru, aby generoval čísla od 1 a ne od 0, dostaneme víceméně vzorky, které odpovídají datům uvedeným v jednotlivých rozhodnutích. Ovšem tím, že úředníci mezi původním očíslováním petičních archů a výběrem náhodných vzorků archy přečíslovali, byl jakýkoli náhodný výběr znehodnocen.

Příklad Jan Fischer

Archy například Jana Fischera, které měly předčíslí „10“, by měly do algoritmu výběru náhodných čísel vstupovat v pořadí 10000001, 10000002, 10000003, (...) 10019558, takže když algoritmus vydá třeba číslo 324, bude vybrán arch 10000324. Ministerstvo ovšem nyní prohlašuje, že archy Jana Fischera vstupovaly do náhodného výběru v tomto pořadí:

  • 10000301 – 10000400
  • 10000001 – 10000100
  • 10000401 – 10000700
  • 10000801 – 10000900
  • (...)
  • 10013401 – 10013500
  • 10011801 – 10011900

Takže třeba při náhodném čísle 324 byl údajně vybrán arch 10000824. Hlavní problém je v tom, že při tomto přečíslování nikdo nebyl, takže také nikdo nemůže zaručit, že proběhlo před náhodným výběrem. Celý výběr mohl proběhnout i tak, že si úředníci nejdřív nechali vygenerovat řadu náhodných čísel a teprve potom archy přerovnali tak, aby byly vybrány ty, které oni chtěli. Navíc ministerstvo tento krok ve svých zdůvodněních zatajilo, a uvedlo tak úplně jiný algoritmus výběru, než byl ten, který opravdu rozhodoval o výběru archů ke kontrole.

Případ Jana Bobošíková

Naše hypotéza z minulého článku, že u Jany Bobošíkové úředníci vybírali se správným archem i některý ze sousedních, když se jim zamlouval, se ale nepotvrdila: ministerstvo uvádí, že paní Bobošíková byla jediná, u které archy zpřeházeny nebyly, že se jen posunuly tím, že jeden arch uprostřed vypadl, tedy byly před náhodným výběrem v tomto pořadí:

  • 14000001 – 14001619
  • 14001621 – 14004963

Data tuto možnost potvrzují, za takového předpokladu odpovídají kontrolované archy generovaným náhodným číslům a výběr přesně odpovídá popsanému algoritmu. Nikdo ale nemůže vědět, jestli by i její archy neskončily zpřeházené, kdyby se ukázalo, že by jinak měla platných hlasů dostatek.

Nezákonný postup

U všech ostatních kandidátů byly archy před náhodným výběrem divoce zpřeházené, většinou sice po stovkách, ale i tak bez jakéhokoli důvodu a bez vysvětlení. Nejvyšší správní soud měl tedy podle nás k volbám připustit všechny tři odmítnuté kandidáty, nejen Janu Bobošíkovou, ale i Vladimíra Dlouhého a Tomia Okamuru, protože jejich odmítnutí bylo provedeno na základě nezákonného postupu. Zákon totiž předepisuje kontrolu náhodně vybraného vzorku, kdežto ministerstvo do tohoto výběru zasahovalo, a tím ho ovlivnilo.

Rádi bychom opravdu věřili tomu, že tu jde jen o nekompetenci a neúmyslné chyby. Ale i na náš Kocourkov toho už je opravdu trochu mnoho.

Po prostudování verdiktu Nejvyššího správního soudu doplnil Vladimír Meier k předchozímu textu několik poznámek, v nichž s některými pasážemi usnesení polemizuje.

Jede se dál...

V případě Tomia Okamury se v odůvodnění píše:

[32] „(...) V krajním případě ministerstvo kontroluje náhodným výběrem až 17 000 podpisů, což činí u petice opatřené cca 55 000 podpisy bezmála třetinu všech podpisů. To zaručuje určit chybovost celé petice s vysokou mírou určitosti, samozřejmě za podmínky zachování náhodnosti výběru kontrolovaných podpisů.“

Jasně se tedy potvrzuje, že požadavek náhodného výběru musí být zachován, jinak jsou dosažené výsledky neplatné a není možné na jejich základě učinit žádné rozhodnutí.

Dále se uvádí:

[43] „(...) odpůrce (…) použil konkrétní algoritmus pro pseudonáhodný výběr vzorků a věrohodně popsal postup označení jednotlivých petičních archů způsobem znemožňujícím manipulaci s těmito archy (...)“

[46] „(...) Podstatná je v této souvislosti ona náhodnost, která má vyloučit manipulaci s výsledky kontroly například zařazením na první pohled podezřelých údajů ke kontrole, nebo naopak jejich vyloučením z kontroly. Tato náhodnost ovšem nebyla konkrétními námitkami zpochybněna.“

[51] „(...) Námitky ve své obecnosti nijak nezpochybnily transparentní a podrobně zdokumentovaný postup odpůrce.“

Takže soud sice dále trvá na podmínce náhodnosti vybraných vzorků, ale vůbec nebere v potaz pochybnosti vyjádřené laickou i odbornou veřejností, i když, jak je vidět níže, je měl k dispozici. Pak je tu další odstavec o těžko vysvětlitelné vyšší chybovosti téměř u všech kategorií druhého vzorku Tomia Okamury:

[56] „Další pochyby navrhovatele vyvolala odlišná chybovost prvního a druhého vzorku, kterou si vysvětloval tím, že výběr vzorků nebyl náhodný nebo byl první a druhý vzorek vyhodnocován odlišně. (…) Za situaci, kdy soud nepochyboval o korektnosti označení jednotlivých archů a jak shora uvedeno ani o jejich výběru ke kontrole na základě určitého algoritmu, neobstála námitka o nedostatku náhodnosti výběru či odlišném vyhodnocování vzorků. Navrhovatel přitom opomněl zmínit vysvětlení, které se nabízí a na které poukázal odpůrce ve svém vyjádření – totiž výskyt opakovaných údajů stejných petentů, který se více projeví při kontrole druhého vzorku.“

Toto vyjádření je již stěží pochopitelné. Pro ilustraci uvádíme ještě jednou přehled jednotlivých kategorií chybovosti u Tomia Okamury:

Vzorek12
Duplicitní záznam2555
Nedosáhne plnoletosti1626
Nemá občanství ČR2328
Občan v evidenci nenalezen: chybí klíčový údaj pro vyhledání413
Občan v evidenci nenalezen: nečitelné údaje1618
Občan v evidenci nenalezen: neexistuje nikdo se zapsanými údaji11551285
Uvedeny nesprávné údaje: adresa333357
Uvedeny nesprávné údaje: datum narození, adresa221
Uvedeny nesprávné údaje: minulá adresa3977
Uvedeny nesprávné údaje: příjmení, adresa127
Zemřel před vznikem petice77
Občan nenalezen v evidenci11751334
Uvedeny nesprávné údaje399501

Je zjevné, že počet chyb ve druhém vzorku je soustavně vyšší u všech kategorií kromě jedné, což je z hlediska pravděpodobnosti jen stěží vysvětlitelné – kdyby vyhodnocování, jak tvrdí ministerstvo, bylo prováděno zcela stejným způsobem u obou vzorků, musely by být s velkou pravděpodobností některé kategorie více zastoupeny v jednom a jiné zase ve druhém vzorku a rozdíl mezi vzorky by měl být v řádu procent a nikoli desítek procent, jakkoli jsou při malé velikosti obou vzorků i větší výchylky možné.

Ministerstvo jako odpůrce uvádí, že:

[20] „(...) V případě druhého vzorku dochází k hledání duplicit i se znalostí prvního vzorku a jejich počet roste.“

[21] „Odpůrce nepovažoval za věrohodné ani zpochybnění kontroly petic v návaznosti na rozdílnou chybovost obou vzorků. Odvolal se přitom na nižší chybovost druhého vzorku u dvou z kandidátů s tím, že u všech kandidátů byly petice kontrolovány identickým způsobem. Vyšší chybovost u druhých vzorků většiny kandidátů odpůrce vysvětloval již zmíněnými duplicitami.“

To je ovšem úplný blábol. Už v prvním článku této série jsme upozorňovali na to, že mnohem vyšší duplicita druhého vzorku u Jany Bobošíkové je způsobena právě tímto efektem, to znamená: čím více máme zpracovaných podpisů, tím více duplicit je možné objevit. Jak by se ale duplicity měly projevit například na kategorii „Občan v evidenci nenalezen“, je záhadou, na níž by i Sherlock Holmes ztroskotal.

Duplicity jsou totiž v rozhodnutích ministerstva uváděny pod kolonkou „Neplatné záznamy“, kdežto chyby v údajích jsou vedeny jako „Neověřené záznamy“ a žádný záznam není uveden v obou kolonkách současně, duplicity se tedy v neověřených záznamech vůbec neobjevují a nemohou přispívat k jejich zvýšenému výskytu ve druhém vzorku. Argumentace, že se našli kandidáti, u nichž byly počty ve druhém vzorku nižší, naopak potvrzuje podezření, že u Tomia Okamury byl výběr vzorků nejen nenáhodný (to už se prokázalo zatajeným přehazováním archů), ale že byl i účelově ovlivněný.

Nejvyšší správní soud tedy nevzal v potaz pochybnosti vyjádřené v různých zdrojích na internetu, i když měl k disposici naši analýzu, jak v případě nevysvětlitelné vyšší chybovosti u Okamurova druhého vzorku, tak i ohledně prokázané nesprávnosti náhodného výběru, protože například v odůvodnění rozhodnutí v případě Tomia Okamury je v odlišném stanovisku soudců Josefa Baxy, Radana Malíka a Jana Passera pod bodem 67 přímo uvedena reference na náš článek a dále se píše:

„67. K argumentaci usnesení pod bodem IV. B. nabízíme konkurenční názor v tomto stanovisku. Ve vztahu k metodice výběru kontrolních vzorků nelze přehlédnout, že vyřazení některých kandidátů vyvolalo pozornost veřejnosti a existují indicie, podle nichž postup odpůrce neodpovídal zvolenému algoritmu popsanému v rozhodnutích odpůrce (srov. např. http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/jak-se-v-kocourkove-dela-nahodny-prezidentsky-vyber).

68. Jsme přesvědčeni, že rozhodl-li se soud vyjít z ústavnosti volebního zákona, pochybil, pokud se zcela konkrétně nezabýval postupem odpůrce při náhodném výběru vzorků ke kontrole podle § 25 odst. 5, 6 volebního zákona, a to případně i za pomoci soudního znalce. S ohledem na zmíněné indicie vyvolává pochybnosti samotný postup odpůrce při pseudonáhodném výběru vzorků, ale stranou pozornosti by neměla zůstat např. ani otázka, nakolik byly výsledky ovlivněny tím, že algoritmus byl použit k výběru celých archů, nikoli jednotlivých podpisů. Závěry, které se v tomto směru v usnesení objevují, nevycházejí z exaktních definovaných pravidel.

69. K argumentaci usnesení pod bodem IV. C. uvádíme pouze tolik, že pochybení odpůrce, který v případě více než tříprocentní chybovosti obou kontrolovaných vzorků údaje před promítnutím do zbytku petice namísto zprůměrování sečetl, se jeví v kontextu ostatních vad jako triviální.“

K tomu není co dodat – skutečnosti jsou jasné, ale jede se dál.