Tisíc dnů syrské války: Lze k tomuto násilí zaujmout hodnotící postoj?

Od 15. března 2011 do 10. prosince 2013, Dne lidských práv, se ze Sýrie stala možná nejrozsáhlejší, lidmi způsobená tragédie 21. století.

Jan Čuřík 17.12.2013

Letecké síly syrského prezidenta Bašára Asada při bombardování městečka al-Báb u Aleppa na severu země zabily letos 23. listopadu nejméně 40 lidí, většinou civilistů. foto: © ReutersČeská pozice

Letecké síly syrského prezidenta Bašára Asada při bombardování městečka al-Báb u Aleppa na severu země zabily letos 23. listopadu nejméně 40 lidí, většinou civilistů.

V Sýrii se ve druhé polovině roku 2011 stal velmi populární úryvek z manifestu „Povaha despocie“ významného syrského obrozeneckého myslitele konce 19. století Abdurahmána al-Kawákibího. Nastiňuje v něm osud despotického státu, jenž na konci roku 2011 v Sýrii zněl až příliš prorocky:

„Zhroucení despotického státu nezasáhne jen tyrany, ale přinese zmar celé zemi, lidem, domům. Despotický stát totiž ve své agónii rozdává zuřivě rány, jedná jako slon v porcelánu. Předtím než se stane minulostí, drtí sebe, zemi i její obyvatele.
Jako by si lidé nakonec zasloužili zaplatit za své dlouhé mlčení k útlaku, za ochotu přijmout podrobení a tyranii. Za to, že nebyli schopní ocenit význam verše z Koránu: ,A bojte se rozbroje, jenž nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání!‘“

Od 15. března 2011, začátku války v Sýrii, do letošního 10. prosince – za necelé tři roky –, se z této země stala možná nejrozsáhlejší, lidmi způsobená tragédie 21. století. Sýrie, paradoxně v Den lidských práv, vstoupí do druhého tisíce dní ve znamení občanského konfliktu.

  • Má při této příležitosti smysl hledat etický postoj k syrské válce?
  • Mají být Evropané, přinejmenším ti, kteří se o konflikt zajímají, jen nekompromisně analytičtí a snažit se pochopit a objasnit i situace, které společnost posunují za hranice vlastních tabu?
  • Je násilí univerzální, nebo je třeba nepřetržitě připomínat, že se v jeho formách zrcadlí spořádání společnosti – od nacistických koncentračních táborů organizovaných v duchu Fordovy masové průmyslové výroby v první polovině 20. století až po současný subsaharský stát Čad, kde lidé hovoří o válce jako o normální situaci, jejímž opakem není mír, ale období mezi jednou a druhou válkou?
  • Nakolik se v syrském konfliktu odráží situace, v níž se v současnosti nacházejí nejen blízkovýchodní, ale i evropské společnosti, českou nevyjímaje?
Zásadní otázka

Konflikt a potenciální násilí existují v každé lidské společnosti. V některých zemích je tato energie svedena do bezpečných přístavů jak ve veřejném, tak v osobním životě. K pacifikaci společnosti slouží instituce natolik odlišné, jako jsou parlamentní volby, sociálně prostupné školství, kultura nakupování v obchodních centrech nebo koncert hynoucího hudebního žánru rock – vše, co utváří podhoubí moderního individualismu.

Arabské státy v oblasti Blízkého východu křehkost identit překrývaly vládou armády, represí, i hesly o nerozborné jednotě symbolizované lidem

V jiných zemích však tomu tak není. Zejména pak v těch, které z různých důvodů nemají vyřešenu zásadní otázku, jak skloubit národní, státní či náboženskou identitu s pluralitou společnosti. S výjimkou subsaharské Afriky není tato otázka nikde palčivější než na Blízkém východě. Arabské státy v této oblasti křehkost identit překrývaly nejen vládou armády, represí, ale i hesly o nerozborné jednotě symbolizované lidem.

Pravděpodobně žádná jiná země nevyznávala toto oficiální náboženství jednoty hlasitěji než baasistický Irák a baasistická Sýrie. Co jiného proto mohl syrský prezident Bašár Asad ve svém prvním veřejném projevu 31. března 2011 udělat než popřít, že v jeho společnosti může dřímat hněv a odpor k současnému pořádku a sáhnout po staré mantře arabských revolučních režimů – spiknutí ze zahraniční, klíčovému arabskému slovu al-muámara?

Spiknutí ze zahraničí

Tam, kde existuje jednota lidu, není konflikt možný. Proto musel být vnesen zvenku a musí být rozdrcen železnou pěstí. Je třeba si Asadova slova připomenout, protože tehdy ani v nejmenším nehovořil o zahraničních teroristech, které dnes nemalá část české společnosti považuje za synonymum pro každého, kdo se v Sýrii nachází mimo oficiální správu země.

A je třeba si také připomenout, že i ve druhém veřejném projevu 10. ledna 2012 syrský prezident za viníka války označil arabská a západní média a že slovo terorismus v něm zaznělo ve výrazně jiném kontextu než v jeho projevech v roce 2013. V čem tkví největší dosavadní vítězství Asadova režimu?

Tam, kde existuje jednota lidu, není konflikt možný. Proto musel být vnesen zvenku a musí být rozdrcen železnou pěstí.

V tom, že se z oftalmologa stal anesteziolog, který znecitlivěl evropské veřejné mínění díky vítězství v mezinárodní PR válce o definici syrské opozice. Asad zvítězil v označování opozice coby teroristů, kteří nemají nic společného se Sýrií, a přinesli do ní zmar zvnějšku.

Střet s guerillou

Syrská vláda poprvé na mezinárodní scéně předložila informace o přítomnosti zahraničních nomádských džihádistů v Sýrii Radě bezpečnosti OSN 22. listopadu 2012, kdy uvedla jména 142 osob zabitých v bojích se syrskou armádou od září do listopadu téhož roku. První detailní zprávy o příchodu zahraničních džihádistů do Sýrie jsou z jara 2012, více než rok po vypuknutí syrské intifády.

Všichni stoupenci nomádského džihádu aktivní v Sýrii v roce 2011 však byli Syřané. Svou brutální kariéru zahájili stejně jako před měsícem zabitý emír Džabhatu’n-nusra Abú Muhammad al-Gúlání ve středním Iráku v letech 2005 a 2006. A přivedla je se zastávkami ve fascinujícím libanonském městě Tripolisu, kolébce levantských sunnitských milicí, zpět do rodné země. Proč se první vlna zahraničních džihádistů objevila v Sýrii na jaře 2012?

K pochopení je třeba vědět, jak jsou aktivisté ozbrojeného džihádu verbovaní – kromě financí a logistiky je důležitá přítomnost aktuální velké kauzy. Na konci zimy 2012 to byla čtvrť Báb Amro v syrském městě Homs, v němž si armáda poprvé vyzkoušela taktiku boje proti guerille, již od té doby uplatňuje – neprodyšně uzavře město, drží ho pod občasnou palbou dělostřelectva a letectva a nechá opoziční ozbrojence terorizovat místní obyvatele. Důsledkem jsou oběti mezi civilisty i ozbrojenci, hromadný exodus a v minulých měsících v některých oblastech také opětovný příklon obyvatel k vládní straně.

Syrská armáda nevede úspěšně válku s guerillou dle Irákem inspirovaného manuálu americké armády FM3-24, ale na základě taktiky, kterou libanonský architekt a příležitostný bloger Karl Sharro s černým humorem popsal ve svém příspěvku „Chyťte králíka: mezinárodní mistrovství tajných služeb“, a v kombinovaném duchu Ruska a Sýrie.

Opravdu zahraniční ozbrojená opozice?

V první polovině roku 2012 bojovalo v Sýrii zhruba 700 až 1400 zahraničních džihádistů. Do začátku léta roku 2013 se jejich počet zvýšil na šest tisíc mužů (a několik žen). Podobně jako v případě homské čtvrti Báb Amro nepřekvapuje, že nejnovější jejich velká vlna následovala po chemickém útoku na okrajové čtvrti Damašku na konci srpna 2013. Dle mého konzervativního odhadu je v Sýrii na začátku prosince mezi devíti a deseti tisíci zahraničních džihádistů.

Thomas Hegghammer, excelentní norský znalec džihádistického podsvětí, jenž byl v roce 2004 první, kdo na fórech džihádu zachytil popis plánu útoku na madridské nádraží Atocha, mezi džihádisty identifikoval 1100 až 1700 občanů evropských zemí, kteří se do Sýrie vydali v rámci džihádistické turistiky. (Mimochodem, španělské občanské války se ve třicátých letech 20. století účastnilo 32 tisíc interbrigadistů.) Celkový počet členů ozbrojené opozice v Sýrii se však pohybuje okolo 160 až 200 tisíc – roste a zase klesá.

  • Je role zahraničních bojovníků skutečně natolik rozhodující, jak se Asadově propagandě podařilo přesvědčit evropskou veřejnost?
  • Je syrské násilí výhradně dovozem z nekonkrétního zahraničí, nebo krutým důsledkem rozpadu baasistického státu okořeněného v minulém desetiletí „tržními reformami“ a oligarchizací syrského vládního aparátu?
Neválčící Syřané

Na opačné straně, v syrské armádě, bojuje podle agentury AFP z konce srpna zhruba 180 tisíc mužů, 60 procent oproti roku 2009. Analýza agentury je však v jedné věci nepřesná. Pokles vojáků není ani tolik kvůli dezercím jako tomu, že Asadovo velení do bojů posílá jen ty jednotky, jejichž velitelé jsou s vedením státu spojení konfesními i rodinnými vazbami. Proto v něm najdeme nejen alavity, ale i syrské sunnity. Navzdory propagandě, dle níž syrský režim chrání konfesní menšiny, v nejužším vojenském a zpravodajském velení Asadova režimu není od července 2012 pravděpodobně žádný křesťan.

Více než 19 milionů Syřanů neválčí, navzdory tomu se nachází v sevření režimu a opozičních milicí

Kolik lidí se tedy na obou stranách aktivně účastní války? Jejich počet sice střídavě klesá a roste, ale celkově – včetně protipovstalecké domobrany, Sil národní obrany (zhruba sto tisíc) a kurdské milice YPG (přibližně 40 tisíc) – se pohybuje okolo půl milionu. Humanitární organizace European Community Humanitarian Office k 17. říjnu tohoto roku v Sýrii registrovala 4,25 milionu vnitřně vysídlených a 2,18 milionu Syřanů v zahraničí.

Odečteme-li z celkového počtu 22,5 milionu obyvatel země dva miliony uprchlíků do zahraničí, zbývá 20 milionů Syřanů, kteří žijí a živoří v Sýrii. Půl milionu z nich je ve zbrani. Více než 19 milionů tedy neválčí, navzdory tomu se nachází v sevření režimu a opozičních milicí. Není v Česku tolik oblíbená zkratka, že prezident Asad bojuje s teroristy plivnutím do tváře 19 milionům Syřanů?

Internacionalizace a individualismus

Tragédie syrské války dle mne spočívá v její neustálé interpretaci v mezinárodních souvislostech. Jakkoliv je pro každou společnost, v níž se odehrává občanská válka, zdrcující vědomí, že násilí nepřichází od vzdálených, ale blízkých lidí, nakonec si musí najít způsob, jak se s touto skutečností vyrovnat.

Možná ještě větší tragédií však je, že se syrská válka odehrává v letech, kdy se stále vyššímu počtu lidí, Česko nevyjímaje, zdá, že se svět pohybuje na tekutých píscích, ve kterých se není čeho zachytit. Prezident Asad a jeho vláda neustále opakují, že syrskou válku podněcují síly ze zahraničí.

  • Může však být v době, kdy je ve světě vše – od partnerských vztahů přes zaměstnání lidí až po zboží a peníze – internacionalizované, válka jiná než internacionalizovaná?
  • Proč se rozhořčujeme nad tím, že syrskou válku ovlivňuje tolik hráčů, kteří jednají jen na základě individuálních postojů a bez jakékoliv vazby k nějakému místu a státu – zahraniční džihádisté, příslušníci Hizballáhu a iráckých milicí či salafijští kuvajtší šejchové financující opozici –, když duchem doby v letech 1979 až 2008 bylo nikam nepatřit, nemít kořeny?
  • Proč jsou džihádisté, kteří v minulém desetiletí získali zahraniční zkušenosti, v Sýrii nejbrutálnější? Není to proto, že v ní nemají žádné rodinné a lidské vazby, které kvůli obavám z odvety alespoň částečně ve válce brzdí jednání?

Syrský konflikt je občanskou válkou v době individualismu. Lze k ní zaujmout nějaký hodnotící postoj?

Minuta ticha

Islamistické oddíly letos na začátku srpna zmasakrovaly několik alavitských vesnic v horách východně od přístavu Latákija. Na drastickém videu „Bitva o osvobození pobřeží – vesnice Bárúda“ je v krátkém čase šesti minut pěti vteřin vidět nemohoucí starší paní Šámíje Alí Darwíšovou. Pohybuje se o berlích a se strachem v očích hovoří k muži, ve kterém se později podařilo identifikovat Maročana Ibráhíma bin Šakrána, bývalého vězně z Guantánama, jehož americké úřady znaly už v roce 2003.

Na videu doprovází letmý pohled, který Šámíje na bin Šakrána upřela, věta, že ženy a děti z vesnice jsou „u nás v bezpečí“. Když se její manžel, který v době masakru nebyl doma, o několik dní později do vesnice vrátil, našel ji společně se synem zavražděnou a pohřbenou na zahradě za domem.

O čtyři měsíce později syrské vládní letectvo o dvě stě kilometrů na severovýchod bombarduje městečko al-Báb. Po jednom z útoků vynesli lidé z domu zraněné a mrtvé čtyři děti. Věnujme Syřanům v tisící den války alespoň soukromě minutu ticha.