Ceska Pozice

Temná předpověď nejbližší budoucnosti Země aneb Jak zpomalit vývoj

Svou zpovědí v dokumentárním filmu Život na naší planetě chce britský přírodovědec a dokumentarista David Attenborough motivovat lidi, aby se stali součástí přírody, obnovili biodiverzitu a nastolili udržitelnost.

David Attenborough, Život na naší planetě | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Attenborough, Život na naší planetě | foto: Ekolist
David Attenborough, Život na naší planetě

Každý druh na Zemi jednou dosáhne maxima své populace, tvrdí britský přírodovědec a dokumentarista David Attenborough. Dle současných předpovědí se na začátku příštího století lidstvo dostane na hranici 11 miliard. Nic však není dané, vývoj lze zpomalit, nebo dokonce zastavit. A to by Zemi mohlo pomoci. Kácení deštných pralesů, nabourání biodiverzity, neukázněné využívání půdy ve snaze nakrmit miliardy lidí a zároveň udržet blahobyt jsou hlavní hrozby, na něž dokumentární film Život na naší planetě upozorňuje.

Vzácní obyvatelé pralesů, šelmy, velryby a barevný plankton na straně jedné. Hutný kouř vznášející se nad komíny obrovských tepelných elektráren a monotónní až meditační práce elektráren větrných na druhé. Pohledy, při nichž se tají dech. Právě takové nabízí dokument rámovaný jako celoživotní svědectví do přírody zapáleného Attenborougha.

V průběhu necelé hodiny a půl na základě své práce, záběrů a několika již známých a předpokládaných čísel mapuje proměnu nám známého světa, který však zanedlouho změní tvář. Dokument není agresivní, mobilizační nebo aktivistický, spíš se snaží dojetím apelovat na lidstvo, aby se zastavilo, zamyslelo a začalo jednat.

Jasná a alarmující čísla

Uvítat na zdánlivě zpustošeném místě po výbuchu černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 je ze scenáristického hlediska geniální – dramatický pohled na staršího muže, který si s lítostí prohlíží chátrající zbytky míst lákavých pro urbex fotografy. A v závěru „hraného“ úseku správně dodává: šlo o jednu událost, zatímco tragédie naší doby se odehrává právě teď. Záběry podněcují k zamyšlení. Skutečně je okolí elektrárny zpustošené, nebo byl nenažraný lidský uzurpátor vlastní chybou vyhnán a příroda si vzala své zpět?

Tam, kde dřív byl „práci zdar“ a podle pětiletek a jiných plánů vznikaly tuny socialistické architektury, teď rostou stromy a pobíhají divoká zvířata. Opravdu musí lidstvo zaniknout, aby se Země dokázala znovu nadechnout a pomalu se vzpamatovat z polí, elektráren a aut? V roce 1937, kdy budoucímu přírodovědci bylo jedenáct let, Zemi obývaly 2,3 miliardy lidí. Hodnota uhlíku v atmosféře byla 280 částic na milion (ppm) a podíl divoké přírody tvořil 66 procent.

Čísla jsou jasná a alarmující, ale stále jsme v době holocénu – v období stability, které začalo přibližně před 11 700 lety, kdy skončila poslední doba ledová. Fytoplankton a rozsáhlé lesy na severu pomáhaly vyrovnat atmosféru odčerpáváním uhlíku, obrovská divoká stáda zajišťovala úrodné a na živiny bohaté travnaté pláně. Bílý led na oceánech odrážel sluneční světlo. Vše bylo soběstačné a v rovnováze, jak ukazují záběry Attenboroughova dokumentárního filmu.

Dnes, v roce 2020, na Zemi žije už 7,8 miliardy lidí. Uhlík v atmosféře se zvýšil na 415 částic a podíl divoké přírody klesl na 35 procent. Čísla jsou jasná a alarmující, ale stále jsme v době holocénu – v období stability, které začalo přibližně před 11 700 lety, kdy skončila poslední doba ledová. Délka klidu se vázala na stabilní teplotu, která nekolísala o více než jeden stupeň Celsia. Nemůže za to jen intenzita slunečního záření, ale samotný život na Zemi.

Fytoplankton a rozsáhlé lesy na severu pomáhaly vyrovnat atmosféru odčerpáváním uhlíku, obrovská divoká stáda zajišťovala úrodné a na živiny bohaté travnaté pláně. Bílý led na oceánech odrážel sluneční světlo. Vše bylo soběstačné a v rovnováze, jak ukazují záběry Attenboroughova dokumentárního filmu.

V roce 1956 se stal svědkem zničení celého habitatu (místo výskytu určitého organismu) v jihovýchodní Asii. Ostrov Borneo, v padesátých letech ze tří čtvrtin pokrytý deštným pralesem, doplatil na těžbu dřeva a následné obdělávání získané půdy kvůli pěstování palmy olejné. Domov dnes už kriticky ohroženého živočicha – orangutana – mizel a ke konci století se plocha pralesa zmenšila o polovinu.

Dojemná psychologická manipulace

Attenborough volí jinou cestu než zastrašování, úderná hesla či hlasité a leckdy až agresivní výzvy aktivistických organizací. Snaží se získat jemnou, díky zvířátkům až dojemnou psychologickou manipulací proloženou dech beroucími záběry. A divák by s ním rád souhlasil, přijal jeho odborná fakta, vzal za realistické jeho návrhy, ale... něco nehraje. Přírodovědec mluví o tom, co zná – o přírodě. A za zvuku povznášející filmové hudby nabízí „cestu ke spáse“, jenže vynechává řadu dlouhodobě zásadních konfliktů.

Země má momentálně nespočet globálních problémů. Tuny toxického odpadu i odstavené techniky putují na utilizaci do rozvojových zemí, třeba do africké Ghany, kde se „levně“ spálí. Západ má po starostech, je ale naivní se tvářit, že karcinogenní kouř někde daleko neovlivňuje celkový stav atmosféry. K tomu se přidává současnou koronavirovou pandemií mírně zamrazený nekontrolovatelný znečišťující turismus zahlcující kdysi rajské kouty Země plastem, který zabíjí ryby a ptáky.

David Attenborough se snaží získat jemnou, díky zvířátkům až dojemnou psychologickou manipulací proloženou dech beroucími záběry. A divák by s ním rád souhlasil, přijal jeho odborná fakta, vzal za realistické jeho návrhy, ale... něco nehraje. Přírodovědec mluví o tom, co zná – o přírodě. A za zvuku povznášející filmové hudby nabízí „cestu ke spáse“, jenže vynechává řadu dlouhodobě zásadních konfliktů.

Zatímco stovky dobrovolníků čistí moře a oceány od tohoto odpadu, v obchodech jsou plastové nákupní tašky, igelitové sáčky a jednorázové rukavice. Další igelit zahlcuje městské koše s exkrementy milovníků psů, jelikož papírové sáčky nepoužívá každý. Situace kolem covidu nedává restauratérům jinou možnost, než dodávat lidem jídlo ke dveřím, opět v jednorázových plastových obalech. Popelnice se plní. Z tříděného plastu se však do oběhu vrací jen zhruba polovina, zbytek končí ve spalovnách, na skládkách či v cementárnách.
A šlo by pokračovat – letadly počínaje a celkovým plýtváním konče. 

Attenborough si uvědomoval, že únosná stopáž dokumentu nezvládne pokrýt všechny problémy, proto se soustředil na to, co je mu nejbližší, a v čem vidí přímé souvislosti. Po dlouhé a důrazně smutné odmlce nabízí předpověď nejbližší budoucnosti.

Vykácený amazonský prales jako pustá savana bez známek života už v příštím desetiletí změní koloběh vody na Zemi. Z Arktidy v létě zmizí led, proto se bude méně sluneční energie odrážet od Země. Tempo globálního oteplování se rapidně zrychlí. Na severu začne tát zmrzlá půda a uvolní se metan. Oceán se vlivem tepla stane kyselejší a pro korálové útesy místem neslučitelným se životem.

Obnova rovnováhy

Už za 60 let se u dnes spokojených obyvatel rozsvítí červená lampička jako varování, že je spodní příčka Maslowovy pyramidy ohrožena. Objeví se problém s jídlem, jelikož půda bude vyčerpaná nadužíváním, navíc zmizí opylující hmyz, počasí bude ještě víc nepředvídatelné a na začátku příštího století bude Země o čtyři stupně Celsia teplejší. Ještě větší počet míst planety bude neobyvatelných. „Šesté hromadné vymírání je v plném proudu,“ předpovídá Attenborough.

Pokud si kdokoli, kdo má hlas, myslí, že dokáže nabídnout řešení, měl by být slyšet co nejdřív. Attenborough své řešení nabízí v závěrečné části dokumentu. K obnovení rovnováhy na Zemi je třeba se postarat o biodiverzitu, tedy vrátit světu divočinu. Snížit a ustálit lidskou reprodukci vyšší kvalitou života a dostupnou zdravotní péčí a vzděláním. To však nemůže stačit. Ještě je podle přírodovědce nutné zastavit odlesňování, zajistit dotace a zasadit původní rostliny tam, kde byly v minulosti vykáceny.

K obnovení rovnováhy na Zemi je třeba se postarat o biodiverzitu, tedy vrátit světu divočinu. Snížit a ustálit lidskou reprodukci vyšší kvalitou života a dostupnou zdravotní péčí a vzděláním. To však nemůže stačit. Ještě je podle Davida Attenborougha nutné zastavit odlesňování, zajistit dotace a zasadit původní rostliny tam, kde byly v minulosti vykáceny.

Jak ukazují zkušenosti z Kostariky, nebo zmíněného Černobylu, les se dokáže plně obnovit za pouhých 25 let, a lesy by mohly pohlcovat dvě třetiny uhlíku vypouštěného do atmosféry. Ozdravit oceány, zakázat rybolov ve třetině pobřeží, což pomůže populaci ryb natolik, že se rozšíří i do okolních oblastí. Radikálně snížit zemědělsky využívanou půdu, omezit konzumaci masa, preferovat rostlinnou stravu, a tím uvolnit polovinu dnes používané půdy.

A také přestat používat fosilní paliva a nechat svět pohánět energií přírody – sluncem, větrem, vodou a geotermální energií. Attenborough vidí budoucnost v obnovitelných zdrojích, které by podle něho nikdy neměly dojít. Tady lze polemizovat: Copak lze zavrhnout všechny vynálezy usnadňující lidský život a založené na fosilních palivech? Záběry divokých zvířat, jež při šťastném a volném výběhu mají nad sebou kulisu větrných elektráren, je jen jedním úhlem pohledu, a nikoli zcela vyváženým.

Závěr dokumentu dává Zemi naději a ukazuje spokojená zvířata, zkrátka idylu. Ta se člověku zamlouvá natolik, že přijme nabízenou teorii, a dokonce na chvíli odstaví kritické myšlení. Vysadit nové lesy a pěstovat zeleninu v několika úrovních nad zemí. To se děje už teď, sice pomalu, ale děje. Příliš jiných možností není a lidé se stejně budou nadále stěhovat do měst. Háček však je v pozitivním pohledu na obnovitelné zdroje. Koncentrace jen na výhody, jako je tichý provoz a žádné oxidy ve vzduchu, je neúplná a zkreslující.

Kde a čím začít?

Fungování spaloven, tepelných a jaderných elektráren lidé znají desetiletí a také s nimi a jejich odpadem už umějí nakládat. Ale co s odpadem ze solárních panelů, které zdobí pouště Egypta a Kataru, jsou chloubou nejen Číny a Indie, ale i kdejaké střechy městských satelitů? Už dnes v zemích zabírají desítky kilometrů čtverečních a budou přibývat. Přitom mají krátkou životnost a vytvářejí 300krát více toxického odpadu na jednotku vyrobené elektřiny než jaderné elektrárny, jak uvádí organizace Environmental Progress.

Součástí panelů jsou také těžké kovy, jako je olovo, chrom či kadmium, při výrobě některých panelů se používá kyselina sírová a toxický plyn fosfan. Následná recyklace je obtížná a nákladná, uložení na skládce může kontaminovat okolí. Větrná elektrárna jako další alternativa také nabízí dva úhly pohledu. Jejich přínos je jasný, ale jak ukazují výzkumy, pouze v případě nepříliš rozsáhlého použití, nebo až v horizontu tisíce let.

Není jasné, kde, a především čím začít. Domluvit státům plýtvajícím energii na miliony reklam na mrakodrapech? Přestat posílat tuny odpadu do Indie a Afriky? Omezit konzumaci jídla a přístrojů? Přestat cestovat, topit, svítit?

Ještě v roce 2018 studie Davida Keitha a jeho kolegů z Harvardovy univerzity předpověděla, že masivní využívání větrných elektráren zvýší průměrnou teplotu o 0,24 stupně Celsia. Důvodem je změna pohybu atmosféry, kterou otáčky vyvolávají. Není tedy jasné, kde, a především čím začít. Domluvit státům plýtvajícím energii na miliony reklam na mrakodrapech? Přestat posílat tuny odpadu do Indie a Afriky? Omezit konzumaci jídla a přístrojů? Přestat cestovat, topit, svítit?

Kde končí dotace, nevzniká reforma. Kde není odhodlaná motivace, není změna. Začít u jednotlivce zní skvěle, ale lidská majorita je také zvláštní druh organismu, který se jen tak nevzdá toho, na co je zvyklý. Pro dokreslení současné společenské nálady se nabízí básnická sbírka Františka Gellnera Po nás ať přijde potopavydaná v roce 1901.

Užívat si života na začátku nového století s frustrací přenesenou ze století předchozího je výstižné i nyní, sto let po jejím vydání. Tenkrát se očekával celosvětový válečný konflikt, naše doba trpí svou frustrací a také ledacos předvídá. Ale mezi tím vším je ve vzduchu plném poletavých částic cítit, že potopa v podobě hladu a pustiny dorazí nejspíš ještě „za nás“.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.