Taková je síla hadru aneb Nekonečně složitý příběh punku

Kam zmizela brutálně rychlá muzika, frenetický řev zakódovaný do hadrů? Slyšíte jen kecy celebrit. Nestýská se vám po upřímnosti?

Clothes for Heroes. Z výstavy Punk – Chaos to Couture. foto: © The Metropolitan Museum of ArtČeská pozice

Clothes for Heroes. Z výstavy Punk – Chaos to Couture.

Co je příčinou toho, že se punk opět vznáší ve vzduchu? Nebo se vznáší ve vzduchu stále? Rozhodně to není jen výstava Punk – Chaos to Couture (Metropolitní muzeum umění v New Yorku, květen – srpen 2013), která tuto subkulturu připomněla.

Možná přispěl k zájmu o punk i film CBGB (Country, Bluegrass and Blues) pojednávající o výjimečném newyorském klubu, kde se punk zrodil, ale i řada na webu uveřejněných „archeologických“ nálezů mapujících koncerty a zkoušky z doby původního punku. Zábleskový pohled do minulosti evokoval sny zaznamenané na starých zpuchřelých magnetofonových páscích a černobílých fotografiích zachycujících explozivní punková léta.

Konec všech pravidel...

Punk je příběh nekonečně složitý. Vypovídá o jednotlivci, na kterém skutečně záleží a jehož křik proniká z nitra ven do ulic města. Žijeme v době dekadence, ve světě vypjatého konzumu. Obžerství je všudypřítomné. Touha po požitcích souvisí s citovou vyprahlostí. Na všech televizních kanálech se vaří, kulináři představují vynalézavé recepty, všechny novinové plátky mají módní přílohu lákající ke koupi nových produktů. Básníci jako by byli ohroženým, ne-li vyhynulým druhem...

Není to nic snadného, otevřít se, chce to velkou odvahu. Tady začíná umění.Stýská se nám po upřímnosti, díky které se punk prosadil? Není to nic snadného, otevřít se, chce to velkou odvahu. Tady začíná umění. „Punk byl poezie zrozená z upřímnosti,“ říká kytarista skupiny Television Richard Hell. A tahle poezie není v rozporu se skutečným životem. Stačí si poslechnout Johnnyho Rottena (vlastním jménem John Lydon), frontmana skupiny Sex Pistols v Anarchy in the U. K. Jeho zpěv sděluje s opravdovým přesvědčením vlastní názor na události ve světě. Zhnusení, vášeň, zoufalý křik, sarkastický smích. Hlas, který popřel veškeré společenské jistoty. Hlas, který chtěl změnit život tím, že vše odmítl, a který zároveň potvrdil, že vše je přijatelné. V dějinách rokenrolu to bylo něco neznámého.

Ve světě populární kultury, v aréně ovládané společností, přestala tehdy platit veškerá pravidla. Výrostci z ulice vyřvávali svou filozofii, zločinci psali poezii, staré nadávky a zapomenuté kletby byly skandovány, aniž si kdo všímal melodie. Vše ničící démoni doufali, že je někdo vyslechne a rozluští jejich kódy, o kterých toho ale mnohdy sami moc nevěděli.

Poplivat minulost, ukřižovat budoucnost

Malcolm McLaren, chlápek s bystrým okem pro módu, ovšem věděl a připravoval si strategii. Jako student umění byl poučen pařížskými existencialisty, první mladou kulturou poválečné éry. Pochopil jejich záporně laděnou filozofii prostoupenou teenagerovskou negativností, jejich návod, jak reagovat na zvrácený svět. Ten návod zněl: „Žít přítomností, brát každý okamžik jako ten poslední.“

Právě to bylo zásadou punku. Poplivat minulost, ukřižovat budoucnost. Sarkastičtí a velkohubí existencialisté, v padesátých letech pak lettristé a situacionisté, uchopili pravdu emocionálně. McLaren znal dobře jejich představu o světě. Důkladně prozkoumal vize Guye Deborda, umělce a filozofa, hlasatele hnutí lettristů, kteří si zakázali tvořit umění a stejně rozhodně si zakázali pracovat. Prožívali budoucnost v přítomnosti. „Čas nahání hrůzu, je tvořen kvalitativními skoky, nevratnými volbami, možnostmi, které se už nikdy nebudou opakovat.“ To bylo břemeno těch, kteří se oddali životu nekonečné novosti. Zoufalé hledání utopie, které odmítalo umění, a nakonec u něho skončilo.

Ponor do těchto myšlenek, snaha prolomit beznaděj, stála životy. Sebevraždou zakončilo své „dílo“ mnoho z lettristů. „O zbytek se postaral chlast a ďábel,“ cituje Guy Debord ve své knize Memoires (1957) z románu Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. Obdobně skončila i řada punkerů.

Punk neodvolatelně proměnil podstatu kreativity a pronikavě ovlivnil kulturní dění. Byl neurvalý, nezodpovědný, kousavý a frontálně útočný.Tři z původních členů skupiny Ramones zemřeli relativně mladí. Bombastický spisovatel a provokatér Lester Bangs, který měl svou vlastní kapelu, si jen tak odpoledne zdříml a už se neprobudil. Dosáhl právě Kristových let. Lou Reed, původně frontman skupiny Velvet underground, měl tu mediální smůlu, že přežil a podle mnohých punkerů dostal šanci stát se jen nudným páprdou. Úspěšně se snažil jím nebýt. Alkohol a drogy ho ale nakonec dostaly, i když v pokročilejším věku (zemřel 27. října 2013 v 71 letech).

Punk neodvolatelně proměnil podstatu kreativity a pronikavě ovlivnil kulturní dění. S heslem „Nitro ven“ ukázal, jak ctí originalitu a individualitu. Byl neurvalý, nezodpovědný, kousavý a frontálně útočný. Stáhl k zemi anarchistický mýtus visící stále ve vzduchu.

V květnu 1968 bylo v Paříži na barikádách realizováno a zároveň roztříštěno proroctví uměleckých hnutí, jako byly například L‘Internationale lettriste, Arte nucleare a Il Movimento. Malcom McLaren u toho byl společně s Debordem. Debord ve své knize Mémoires představil nový svět vytvořený ze změti slov, odstavců a frází vytržených z kontextu, prošpikovaných reklamami a fotografiemi. Využil jazyka dadaismu, oživil si zlomky vzpomínek, aby představil legendu o svobodě, o které snil. V mottu knihy citoval Debord slova Karla Marxe: „Ať mrtví pohřbívají své mrtvé, a truchlí za ně. My budeme první, kteří osvítí cestu k novému životu.“ McLaren byl pozorný čtenář. Pochopil dobře, že inspirací pro nové umění je zhroucená minulost.

Smrtící polibek

Veškerou víru v láskyplný život v komunách zničil kriminálník a hudebník Charles MansonMěl ovšem ještě jinou zkušenost. Americkou. Vietnamskou válkou ztroskotal v Americe svět všeobjímající lásky, kterou hlásali hippies. Vyvrcholilo to v roce 1969 násilím na hudebním festivalu v Altamontu. Veškerou víru v láskyplný život v komunách zničil kriminálník a hudebník Charles Manson, člen kalifornského hnutí hippies, který měl na svědomí mnoho brutálních vražd. Mezi nimi i vraždu Sharon Tateové, manželky režiséra Romana Polanského.

Malcolm McLaren byl v letech 1973 manažerem skupiny New York Dolls, party výtržníků z newyorských čtvrtí Queens a Staten Island s make-upem pozdních šedesátých let a stylem oblékání Davida Bowieho. Na počátku sedmdesátých let byla tahle kapela zářícím světlem v moři všednosti. Hrubá androgynnost s přemírou lesku, kterou prezentovali, zvířecí potisky na oděvech hlásající, že jeviště je džungle s bojem o mikrofon, spolu s písněmi dotýkajícími se teenagerovských frustrací, byla tehdy krutým smrtícím polibkem rockovým fanouškům.

Malcolm chtěl změnit jejich image, sáhl si ale příliš hluboko, trička s bolševickým srpem a kladivem nikoho neoslnila. Jako manažer neuspěl. V New Yorku se ale setkal s mnohými hudebníky a tím, který ho nejvíce vizuálně inspiroval, byl Richard Hell. Říká se, že vizuální punkový vir zavlekl do Evropy právě Malcolm.

Vpád punku

Bylo to v době, kdy dlouhovlasí mladíci v romantickém stylu začali mizet ze scény a v centru pozornosti stál drsný chlápek s kotletami a knírem. Přestože masová kultura byla stále odvarem oněch bouřlivých šedesátých let a na žebříčku hitparád ještě vítězila skupina ABBA, šířil se ve společnosti strach z chaosu nastoleného uspěchanými šedesátými léty, pumovými atentáty a hroutící se ekonomikou. Mladí lidé, především v Británii, marně hledali práci a už nemohli vystát vysmáté hippíky potácející se na svých chemických cestách do ráje.

Útlum, pocity úzkosti z toho, že se umění stane průmyslem, připomněly myšlenky německého filozofa Theodora Adorna. Právě on bystře poukázal na to, že umění může dělat kdokoliv, a to ve chvíli, kdy se zmenšily společenské rozdíly mezi lidmi. Do takto změněného světa vpadl punk.

Nejvypjatější období punku bylo relativně krátké. „Začalo představením skupiny Television (romantických poetů) v newyorském klubu CBGB v roce 1974 a skončilo 12. října 1978 v hotelu Chelsea vraždou Nancy Spungenové, kterou spáchal její přítel, ,sex- pistolník‘ Sid Vicious,“ říká novinář James Wolkott.

Koncem roku 1975 dorazil na stánky v New Yorku nový časopis. Upoutávky a letáky, které na něj upozorňovaly, nesly tajemné prohlášení „Punk is coming“. Slovo „punk“ bylo už dlouho používáno v kruzích rockových kritiků a označovalo se jím cokoliv od garážových skupin šedesátých let až po New York Dolls a Bruce Springsteena.

Tentokrát se ovšem toto pojmenování chytilo. Dostalo správnou konotaci, připomínalo zoufalce, delikventy a věčné outsidery. Přidalo se chrastění kostí hladových punkerských umělců, kteří se specializovali na extrémní hubnutí spojené s komiksovou gestikulací a touhou po záhrobí. Stiv Bators, zpěvák skupiny Dead Boys, si byl schopen omotat šňůru od mikrofonu okolo krku jako šibeniční smyčku a pohupovat se na ní jako figurína. Na titulní straně prvního čísla časopisu Punk se objevil již zmiňovaný heroinový přízrak Lou Reed ze skupiny Velvet Undeground, se záhyby kůže na krku a stehy na hlavě. Rebelie proti mainstreamu smetla všechny konvence týkající se toho, co je přijatelné. Bez ohledu na věk, pohlaví, sexuální orientaci.

Jedinečnost i opisování

Levicové zaměření britského punku bylo původně v režii studentů ze středních vrstev. Až později se dostalo do rukou těch, kteří z něho vytvořili brutální hudební projev bez uměleckých ambicí. Hudebník skupiny Sex Pistols Johnny Rotten tvrdí, že tuto subkulturu uvedli v život spratci z ulice, jakým byl i on. Malcolm McLaren, manažer, byl jiného názoru. Jeho kapela Sex Pistols vnesla do londýnských klubů koncem roku 1975 touhu změnit strukturu každodenního života.

Americká verze punku se na rozdíl od britské, sociálněpolitické, týkala umění. Důkazem jsou například komiksoví a nostalgičtí hudebníci skupiny Ramones nebo básníci ze skupiny Television (Tom Verlaine a Richard Hell), dále morbidní, legrační misantrop Bob Quine, americká skupina Blondie nebo minimalističtí Talking Heads, všichni ti, kteří docházeli do klubu CBGB. Ostatně o tom všem píše Richard Hell ve svých pamětech I Dreamed I Was a Very Clean Tramp (HarperCollins Publishers, 2013).

Punk byl jedinečný, naučil se i skvěle opisovat. Právě tak jako situacionisté, i punkeři ztělesňovali své myšlenky skrze nápisy na svých šatech. Bylo jich mnoho. Kromě jiných i vize o svobodě, která zbaví západní svět neviditelného vládce a učiní práci nadbytečnou a zábavu neomezenou. „Nežijeme opravdově, ale náš život je spektákl, podléháme útlaku zesilovaného měšťáckou konzumní společností a jejími poslušnými médii.“ Z těchto úvah dokázal Malcolm sestavit burcující hesla a pokusil se prostřednictvím skupiny Sex Pistols provést kulturní puč.

Trvalý vliv na vysokou módu

Výstava Punk – Chaos to Couture, která proběhla v New Yorku v Metropolitním muzeu umění, se nezabývala punkem jako postojem. Představila toto hnutí po stránce estetické. Ukázala, jakým darem byl a je pro návrháře haute couture, kterým docházejí invence, a tak začínají vykrádat kulturní skříně minulosti, zmocňují se všeho, co chrání patina času. Současně připomněla, že žádné jiné hnutí nemělo tak trvalý vliv na vysokou módu.

Omezit punk pouze na estetické aspekty je poměrně nudný, nepříliš vynalézavý počinV mnoha ohledech tato výstava navázala na první prezentaci punku v roce 2006 rovněž v Metropolitním muzeu. Pod názvem AngloMania s podtitulem Tradice a transgrese v britské módě se na ní konfrontoval punk s gentlemanskou módou establishmentu. John Galliano, Vivienne Westwoodová, Alexander McQueen a další módní tvůrci tu ukázali, jak hluboce je jejich tvorba spjata s britskou minulostí.

Za zmínku ovšem stojí i výstava Excess – móda a undeground 80. let, která se uskutečnila ve Florencii ve Stazione Leopolda v roce 2004. Právě u příležitosti této výstavy představil Malcolm McLaren na „Bestiální módní party“ další svou výtržnost, kapelu Wild Strawberries pěti dívek z Pekingu a kapelu GameBoy ze Stockholmu, jejichž muzika byla založena na samplech z osmibitových herních konzolí z osmdesátých let. Tato „chip music“, jak ji Malcom nazýval, byla neposlouchatelná, ale Florencii tehdy návrat punku oslovil. Mladíci na party byli oblečeni v oděvech punk de luxe, takže potvrdili varování filozofa Adorna: „Nenechte kapitalisty, aby vám kradli kulturu a pak vám ji prodávali zpět.“

V současnosti na tuto výstavu navazuje v londýnském Victoria and Albert Museum výstava pod názvem Club to Catwalk (potrvá až do února 2014), jež představuje symbiózu mezi klubovou kulturou, „výzkumnou laboratoří“ z pohledu oděvu, a vysokou módou, která experimentování klubařů přenesla na přehlídková mola. Je důkazem toho, jak do razantních stop punkáčů, kteří se po čase stali sterilní anomálií, nastoupily odnože punku, noví romantici, neútoční, blázniví a nostalgičtí.

Při srovnání původního vynalézavého oblečení hlavních protagonistů punku s jeho přepisem slavnými návrháři do sféry luxusu je na první pohled jasné, že omezit punk pouze na estetické aspekty je poměrně nudný, nepříliš vynalézavý počin. „Šaty a móda mají v sobě něco vnitřně smutného. Bez ohledu na to, jak jsou milé a praktické, jsou prázdné. Lidé za ně platí neuvěřitelné finanční částky, tak jako za vzácné obrazy. Považují je za známky úspěchu a používají je k sebeprezentaci. Ale sebekrásnější šaty nejsou vysoké umění, jsou dekorací, pokud nejsou opravdu nošeny a oživeny skutečnou osobností,“ prohlásil jeden z hlavních představitelů punku, kytarista Richard Hell.

První postmodernista módy

V katalogu, který byl vytištěn u příležitosti newyorské výstavy Punk – Chaos to Couture, dostali prostor tři hlavní protagonisté punku. Není nezajímavé si jejich výpovědi přečíst. Byli to Richard Hell, John Lydon vystupující pod jménem Johnny Rotten a teoretik John Savage, jenž mimo jiné popsal dokonale atmosféru klubu Roundhouse na Chalk Farm v severním Londýně na sklonku září 1976.

Malcolm Mclaren sám tvrdil, že poté, co ukončil uměleckou školu, věděl jen jediné: že chce dělat potížeBohužel jsme ochuzeni o názor charizmatického Malcolma McLarena, kterého politická aktivistka Caroline Coonová nazývala Ďagilevem punku. Zemřel v roce 2010. Tento vizionářský podnikatel, propagátor Debordova permanentního spektáklu, toho nicméně o sobě a o punku stačil sdělit dost.

O jeho obchodu, který založil v roce 1971 s návrhářkou Vivienne Westwoodovou, byla napsána spousta článků. On sám tvrdil, že poté, co ukončil uměleckou školu, věděl jen jediné: že chce dělat potíže. Původně prodával oblečení pro teddy boys, módní revivaly z padesátých let (zkratka původního pojmenování Edwardiani), které bylo kombinací oděvů britské poválečné pracující mládeže s detaily vyšší společenské třídy přelomu století. Poté, co je toto poměrně úzkoprsé hnutí omrzelo, začali kombinovat prvky minulosti, například styl zooties s kůží a rockovými prvky. Mnohdy do svěžího hnusu. Produkovali vlastní výtvory ve spolupráci se second handem. Malcolm se tak stal prvním postmodernistou v oblasti módy.

Sebeobjevování a sebeničení, obhroublost a surová akčnost úzce souvisela s punkovou apokalyptickou vizáží, byla jejím zrcadlemČlenové kapely Sex Pistols byli především manekýny jeho obchodu SEX. Rottena objevil na ulici. „To, co zbylo z jeho ostříhaných vlasů, měl nabarveno na zeleno, oblečen do růžového trika s emblémem skupiny Pink Floyd s nápisem „Nenávidím“. Prodíral se mezi turisty a plival na hippies,“ vzpomíná Malcolm McLaren. Rottenův amatérský hlas sešikoval generaci mladých na jednu stranu. Punkeři se scházeli mimo jiné též v Louisině klubu v Soho, kam chodil i malíř Francis Bacon.

Sebeobjevování a sebeničení, obhroublost a surová akčnost úzce souvisela s punkovou apokalyptickou vizáží, byla jejím zrcadlem. Bledé tváře, černé oči, nabarvené „surově“ ostříhané vlasy. Hrůznost propojená s infantilitou, touhou být věčně mladý, což dokazovaly dětské doplňky, dudlíky, školní uniformy, kočičí ouška ve vlasech. Malcolm McLaren prohlásil: „Ztratíte-li duši dítěte, ztratíte i kreativitu.“

Až na hranici únosnosti

Tričko, které v roce 1974 ve spolupráci s Bernardem Rhodesem nechali Vivienne a Malcolm potisknout, neslo nápis: „Jednoho rána se probudíš a uvidíš, na které straně postele jsi spal“ (narážka na anglický modernistický manifest Blast z roku 1914, jak uvádí John Savage). Jednou stranou obrazu byla láska, druhou nenávist. Mezi lásku patřila Malcolmova skupina Sex Pistols a mezi nenávist rockové hvězdy a kulturní osobnosti.

Malcolm s Vivienne začali ve svém butiku prodávat kožené a gumové fetišistické pomůcky, s odůvodněním, že je chtějí osvobodit, vyjmout z ložnic a přivést do ulic. „Předěláváme, vychováváme, osvobozujeme,“ hlásali. Nebyli obyčejnými návrháři cárů, nýbrž couturieři-situacionisti, jak je nazval francouzský časopis Rock News v roce 1976. Snažili se prolomit všechna tabu zklamaného teenagerovského národa. Dotáhnout vše na samou hranici únosnosti.

Slavná košile Anarchy pomalovaná fixem s mixem extremistických politických hesel, mimo jiné i pornografických textů z knihy skotského spisovatele Alexandera Trocchiho School for Sin (1960), dále to bylo například tričko s fotografií nahého chlapce s cigaretou s pedofilním podtextem, kalhoty pocákané barvou ve stylu malíře Jacksona Pollocka, těsné džíny s ohrnutými manžetami namísto tehdy módních plandavých kalhot, košile s krátkým rukávem a límečkem ve stylu Etonské školy, boty s nápadnými tkaničkami.

Prosperovali. Skupina Sex Pistols jim byla dobrou reklamou. Krám byl stále plný. Malcolm hrdě vykřikoval: „Získej prachy díky chaosu!“ Nenechal se vyvést z míry ani poté, co zdrogovaný Sid Vicious, basista skupiny, zabil svou přítelkyni. Nezaváhal a ukázal, že je schopen prodávat cokoliv. Natiskl trička s portrétem Sida a nápisem: „Ona je mrtvá, já žiju.“ Ale to už bylo opravdu moc. Neunesli to ani mnozí otrlí punkeři.

Kdo vynalezl spínací špendlík?

Johnny Rotten, který se po rozpadu kapely Sex Pistols vrátil ke svému původnímu jménu Lydon, výstižně popisuje, jak si Malcolm dokázal přivlastnit a přetavit nápady punkerů v módní produkty. Lydon mu to neodpustil: „Zvykl jsem si na to, že lidé překrucují dějiny, aby to vyhovovalo jejich vlastnímu já. Potíž je v tom, že punk si přisvojili a deformovali mnozí, hlavně média.“

Tvrdí, že nejvýraznější symbol punku, zavírací špendlík, byl jeho vynálezem, ne Hellovým. Pro Lydona byl nutností, neuměl šít. Ale v zásadě je tento punkerský atribut pro něho spojen se zážitkem z doby, kdy mu byly dva roky. Matka mu upevňovala plenky zavíracími špendlíky a jednou ho píchla do penisu.

„Určitým způsobem jdu k nejranějším kořenům, odtud to tahám,“ říká Lydon, který i své tartanové oblečení odvozuje ze svého dětství, zatímco Malcolm v něm spatřoval rebelství Skotů, kteří po prohře s Anglií u Cullodenu v 18. století nesměli oděv s tartanovým vzorem pod trestem vězení nosit.

Ofáčovaná hlava je podle Lydona jeho výmysl, ale nabízí se i dadaistický časopis, ve kterém se ve dvacátých letech objevuje ve spojení s válečným zraněním básníka Apollinaira....Taková je síla hadru.

Ve své zpovědi se Lydon zmiňuje i o igelitových pytlích na odpadky, které byly pro punkery perfektním kusem oděvu. „Městská správa začala zadarmo vydávat ostře zelené a růžové pytle na odpadky, aby problém s nimi spjatý poněkud řešila. Stačilo prostřihnout díru pro hlavu a ruce, přidat opasek a vypadalo to nádherně.“

Johnny Rotten prohlásil na adresu návrhářů, kteří punk vnesli do vysoké módy, že jsou to tučné pijaviceVivienne navrhovala psí obojky s hroty ve zlatě a stříbře, které miloval Sid, obinadlové obleky, růžové legíny s penisem. „Myslela víc na estetiku, a naše snahy DIY (udělej si sám) se jí nelíbily. Začala nesnášet, když jsme kombinovali kus z její dílny s jiným oděvním dílem. My jsme si vše vytvářeli sami, dnešní punkáči přebírají vzhled z časopisů,“ posteskl s Lydon.

Současně prohlásil na adresu návrhářů, kteří punk vnesli do vysoké módy, že jsou to tučné pijavice, jako například Zandra Rhodesová, která rychle na své modely připevnila cvočky a zavírací špendlíky. V souvislosti s McQeenem a Jeanem Paulem Gaultierem mluvil Lydon o excentrismu a praštěnosti. „Můj obdiv patří Issey Miyakemu, přestože se obléká jako skinhead,“ prohlásil a dodal, že má rád jeho krabicové tvary oděvů. Jen by si nic v dílně haute couture nepořídil, dává přednost konfekci. Nesnesl by, aby ho někdo měřil v rozkroku.

Tahle brikoláž je punk

Richard Hell, který si zakládá na svém osobitém účesu, poukazuje na to, jak jej nosí současné filmové hvězdy ve středním věku. Sám přiznává, že se v sedmdesátých letech inspiroval oblečením Patti Smithové, jejími tričky Triumph, která se dramaticky párala ve švech.

Vlasy omotané okolo slunečních brýlí, trička počmáraná fixem, edwardiánské sako samý flek, mohérové svetry z doby mods, nášivky s Karlem Marxem vedle svastik, symbolů hrůzy greasers a Divokých andělů, cowboyové s pohupujícími se penisy (vliv cambridgeských rapistů), sexuální grafiky na nejzazší hranici únosnosti, oděvy jakoby odtržené od krvácející rány, natržené školní sako s nápisem „God Save the Queen“. Komiksová lyrika, brutalita hororových filmů, politický extremismus. Tak jako surrealisté, i punkeři hledali svůj rodokmen a své vzory.

Členové skupiny Ramones si dali všichni stejné jméno po Paulu McCartneym, jehož raný pseudonym byl Paul Ramon. Nosili trochu vyšinutý styl oblečení Marlona Branda, odřenou koženou bundu, roztrhané džíny a kecky místo kožených bot. Prvního teenagerovského tyrana, básníka Rimbauda, si oblíbil Tom ze skupiny Television a vzal si jeho jméno. Malíř Jackson Pollock, Francis Bacon, hudební skladatel Claude Debussy a další řada jmen se stala inspirací, explodovala na oděvu, který spolu s rozladěnými kytarami tvořil celek.„Punk není moment v čase, je to dlouhodobé dědictví, vše na sebe navzájem navazuje...“

Tahle brikoláž je punk. John Lydon říká: „Současní návrháři se ohlížejí za dobou a nevidí souvislosti. Punk není moment v čase, je to dlouhodobé dědictví, vše na sebe navzájem navazuje a tento proces pro mne stále pokračuje. Punk je nedefinovatelný a jeho smyslem je dokonalá rebelie. Je to součást procesu zvaného mládí.“

Název výstavy Chaos to Couture je výstižný. Původnost modelů byla vytržena z kontextu, symboly se vyprázdnily. Vše je povýšeno ziskuchtivou arogancí do luxusních materiálů. Najednou vás zabolí. Kam zmizela brutálně rychlá muzika, frenetický řev zakódovaný do hadrů? Slyšíte jen kecy celebrit. Nestýská se vám po upřímnosti?

Výstavou Punk – Chaos to Couture provádí kurátor Andrew Bolton:

Počet příspěvků: 1, poslední 17.11.2013 09:06 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.