Světový řád: USA ustupují z pozice supervelmoci

V době po studené válce USA sledují vývoj světa z vedlejší pozice. Platí to i pro dnešní události v severní Africe a na Blízkém východě.

USA chtějí letos v červenci začít stahovat své vojáky z Afghánistánu a úplně z něj odejít v roce 2014. A také v létě snížit počet vojáků v Iráku ze 170 tisíc na 50 tisíc. Na konci letošního roku by v něm pak neměl být ani jeden. foto: © ReutersČeská pozice

USA chtějí letos v červenci začít stahovat své vojáky z Afghánistánu a úplně z něj odejít v roce 2014. A také v létě snížit počet vojáků v Iráku ze 170 tisíc na 50 tisíc. Na konci letošního roku by v něm pak neměl být ani jeden.

Nikdo neví, kam povedou současné nepokoje v některých státech severní Afriky a Blízkého východu. Jedna věc se však v současnosti zdá jistá: světový řád se dál rozpadá a globální moc tříští. Nastalo další kolo jejího drobení, které začalo s koncem studené války.

Velký paradox

Studená válka mimo jiné vytvořila systém mezinárodní bezpečnosti. Většina států, ať už dobrovolně nebo z donucení, byla součástí jednoho z bloků dvou supervelmocí – USA a Sovětského svazu. Na většinu konfliktů se nahlíželo či se s nimi zacházelo v rámci tohoto velkého soupeření. Přinejmenším to činily obě velmoci. Jejich hlavním cílem byla „stabilita“, která pro ně často představovala kontrolu států, jež patřily k jednomu z bloků.

Ve světě po studené válce, jehož součástí jsou i dnešní události v severní Africe a na Blízkém východě, místní a regionální síly – politické, společenské, ekonomické i kulturní – se snaží hájit vlastní zájmy, aniž by toto jejich úsilí ovlivňovalo soupeření obou studenoválečných supervelmocí. Dalším významným rysem světa po studené válce je – a jde o jeden z velkých dnešních paradoxů –, že USA mají méně moci než v době existence Sovětského svazu. A to ze dvou důvodů.

Za prvé, během studené války se mnoho států mimo sovětský blok občas podřizovalo americkým přáním, přestože byla v rozporu s jejich národními zájmy. Alternativa – Sovětský svaz – totiž pro ně byla horší. Nyní, když Sovětský svaz neexistuje, se tyto státy cítí svobodnější a vydávají se vlastními cestami.

Za druhé, což je podstatnější, v celé druhé polovině 20. století USA definovaly a budovaly svou moc, aby vyhověly pravidlům a požadavkům studené války. Ta však skončila a mocenské nástroje, které během ní používaly, jsou méně důležité, pokud jde o dnešní problémy a hrozby. USA se tudíž nacházejí v neobvyklé situaci. Sledují vývoj proměny světa z vedlejší pozice.

Pákistán a Afghánistán

Současné události od severní Afriky a Blízkého východu přes Perský záliv až po Pákistán potvrzují ústup americké moci a přítomnosti ve světě. Vezměme si například Pákistán. Američané jsou rozhořčení, že pákistánské vojenské a zpravodajské služby jim lhaly nebo nevěděly, že Usáma bin Ládin žije zhruba sto kilometrů od hlavního města Islámábádu. Pákistánci se zase cítí poníženi, že americké komando vpadlo v noci ve vrtulníku na jejich území bez svolení vlády a zabilo bin Ládina v jeho sídle a zmizelo i s tělem, počítači a mobilními telefony.

Pokud USA a NATO odejdou z Afghánistánu, Tálibán se vrátí k moci a Pákistán se dostane do sféry mocenského vlivu Číny

Vztahy obou zemí jsou v kritickém stavu. Rozvášněné davy Pákistánců pálí americké vlajky. Rozzlobení američtí kongresmani zase chtějí zrušit finanční pomoc Pákistánu kvůli zradě a dvojznačnosti v případě skrývajícího se Usámy. Pákistánci běsní, že Američané poškozují jejich suverenitu.

Už před zabitím bin Ládina 1. května měl údajně pákistánský premiér Júsuf Ráza Gílání během návštěvy Kábulu 16. dubna afghánskému prezidentovi Hamídu Karzáímu říct, že má nechat Američany definitivně odejít ze své země dle jejich plánu v roce 2014. A umožnit Pákistánu a Číně, aby mu pomohly vyjednávat s Tálibánem. Z dlouhodobého hlediska se to pravděpodobně stane.

Pokud USA a NATO odejdou z Afghánistánu, Tálibán se vrátí k moci a Pákistán se dostane do sféry mocenského vlivu Číny. Ta má mnohem víc prostředků – tři biliony dolarů finančních rezerv – a dlouhodobých zájmů v jižní Asii než zruinované USA na druhém konci světa. „Velká hra“ bude v Afghánistánu pokračovat, ale bez západních hráčů – jen s Íránem, Ruskem, Čínou, Pákistánem a Indií.

Turecko a Egypt

V dalších dvou klíčových státech blízkovýchodního regionu – Turecku a Egyptě – nastává podobné uvolňování vztahů s Washingtonem. Turecko jde vlastní cestou od roku 2003, kdy nepovolilo bývalému americkému prezidentovi Georgi Bushovi použít vojenské základny k invazi do Iráku. Stává se méně sekularizované a víc islámské, začalo zdůrazňovat, že patří ke státům Blízkého východu, zlepšuje vztahy se sousedními zeměmi – Íránem a Sýrií –, které USA považují za nepřátelské, a zastává se Palestinců v Gaze.

Od pádu Husního Mubaraka se Egypt vydal podobným směrem. Nedávno umožnil íránským válečným lodím proplout Suezským průplavem a obnovuje vztahy s Teheránem. Vyjednal smlouvu, jež spojuje hnutí Hamás a palestinskou samosprávu, a chce znovu otevřít hraniční přechod mezi Egyptem a Gazou. A izraelského rozhořčení a amerických obav si nevšímá.

Po čtyřech měsících arabských nepokojů nelze nedospět k závěru, že se USA ocitly na poražené straně

Turci a Egypťané jsou sice stejně jako Pákistánci antiameričtí, ale Turecko ani Egypt nezaujímají vůči USA otevřeně nepřátelský postoj. Politika obou těchto států je však ve střetu s americkou. A s tímto novým odstupem od Washingtonu Turci i Egypťané souhlasí. Nepokoje ve všech zemích, v nichž nastalo „arabské jaro“, pak mají jedno společné – jejich obyvatelstvo se touží zbavit americké nadvlády.

Poražená strana

Po čtyřech měsících arabských nepokojů nelze nedospět k závěru, že se USA ocitly na poražené straně. Mubarak, 30 let spojenec USA, byl sesazen a nová egyptská vláda se od nich odvrací. Dlouholetý americký spojenec v Tunisku, bývalý prezident Zín Abidín bin Alí, byl vyhnán ze země. Nepopulární a nelítostný americký spojenec v Jemenu, prezident Alí Abdalláh Sálih, stále bojuje o přežití. Brutalita, s níž americký přítel, bahrajnský král Hamad bin Ísá Chalífa, potlačil mírumilovné šíitské demonstrace, pravděpodobně bude nakonec znamenat ztrátu práv na leteckou základnu pro pátou americkou letku.

USA chtějí letos v červenci začít stahovat své vojáky z Afghánistánu a úplně z něj odejít v roce 2014. A také chtějí v létě snížit počet vojáků v Iráku ze 170 tisíc na 50 tisíc (na konci letošního roku by v něm přitom neměl být ani jeden). Proč oslabuje vliv USA v této části světa?

Za prvé, Američané tam vždy byli neoblíbení. A jedním z požadavků všech arabských revolucí je nová vláda, která nebude záviset na USA a bude hájit suverenitu země. Za druhé, USA jsou na tom ekonomicky špatně. Nemohou si nadále dovolit vojenské základny v zahraničí, vést války ani poskytovat finanční pomoc. Za třetí, životním zájmem Spojených států amerických v této části světa je, aby se tyto islámské státy nestaly základnami pro teroristické výcvikové tábory – zejména jaderného terorismu – zaměřené proti USA.

Tomu určitě víc poslouží, pokud se sbalí a odejdou z této části světa, než když v ní zůstanou a povedou válku.