Ceska Pozice

Svět bez jaderných zbraní by možná byl ideální. Ale je nerealistický

Události uplynulých let zamíchaly kontrolou jaderného zbrojení – ke dvěma tradičním supervelmocím se přidala Čína. Dohoda USA, Ruska a Číny však nebude jednoduchá. USA na straně jedné a Rusko a Čína na druhé se za nepřátele poměrně nepokrytě již považují.

Jan Ludvík 21.2.2021
Válka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Válka. | foto: Ilustrace Richard Cortés
Válka.

Před čtyřmi lety opouštěl tehdejší viceprezident Joe Biden Bílý dům po boku muže, který za svou vizi světa bez jaderných zbraní získal Nobelovu cenu míru. Letos v lednu se do něj vrátil jako prezident, aby vystřídal muže, který svět bez jaderných zbraní vzdálil na míle daleko. Administrativa nyní již bývalého prezidenta Donalda Trumpa zahájila vývoj nových jaderných zbraní. Roztrhala smlouvu o raketách středního doletu a vyvázala USA jak ze smlouvy o otevřeném nebi, tak z takzvané íránské jaderné dohody.

Trump nepodkopal pouze idealistickou vizi světa bez jaderných zbraní. Mnohem hůř, Trumpova rozhodnutí těžce a dost možná nenávratně poškodila pragmatické režimy kontroly jaderných zbraní, jejichž kořeny sahají hluboko do doby studené války, a které dlouhé roky pomáhaly udržovat strategickou stabilitu a snižovaly pravděpodobnost katastrofického jaderného konfliktu. A to vše v období, kdy soupeření největších velmocí dosahuje úrovně, kterou svět od konce studené války nepamatuje.

Posilování strategické stability

Věřit, že samo střídání stráží v Bílém domě zachrání situaci, by však bylo značně naivní. Trump nadělal díl škod, ale příčiny současné situace jsou mnohem hlubší. Prezident Biden sice může jedním tahem pera zachránit smlouvu Nový START, nejdůležitější zbývající americko-ruskou dohodu o kontrole jaderných zbraní, má-li však kontrola jaderného zbrojení do budoucna snižovat pravděpodobnost jaderné války, bude třeba vytvořit nový a komplexnější režim, který zohlední geopolitickou a technologickou realitu 21. století.

Posilování strategické stability by mělo být cílem kontroly zbrojení i dnes. Žádný stát by se neměl dostat do situace, kdy bude věřit, že „teď je lépe jadernou válku začít než nezačít“, že nepříteli zasadí ránu, kterou už nebude mít sílu oplatit, tedy že jaderná válka bude zničující jen pro druhou stranu. Tento úkol je dnes paradoxně těžší než dříve.

Jednoduše řečeno, namísto idealistického snění o planetě bez jaderných zbraní se svět musí vrátit k realistickým kořenům kontroly jaderného zbrojení. Ta vznikla jako pragmatická alternativa snů o jaderném odzbrojení. Jaderné odstrašování nenahrazovala, ale posilovala, čímž pomáhala krotit nebezpečí technologie, jejíž ničivou sílu lidstvo dříve nepoznalo. Cílem kontroly jaderného zbrojení bylo především upevnění strategické stability supervelmocí a omezení rostoucích ekonomických nákladů na závody ve zbrojení.

Americko-sovětské smlouvy o kontrole jaderného zbrojení směřovaly k tomu, aby byla oslabena možnost jedné supervelmoci překvapivě napadnout druhou a zničit její jaderný arzenál, případně systémy velení a řízení, na němž tento arzenál závisí, ještě před tím, než bude mít druhá supervelmoc možnost jakkoli zareagovat. Mezi supervelmocemi proto zůstávala zachovaná vzájemná zranitelnost, která jim měla připomínat, že jaderná válka by byla zničující pro obě strany.

Posilování strategické stability by mělo být cílem kontroly zbrojení i dnes. Žádný stát by se neměl dostat do situace, kdy bude věřit, že „teď je lépe jadernou válku začít než nezačít“, že nepříteli zasadí ránu, kterou už nebude mít sílu oplatit, tedy že jaderná válka bude zničující jen pro druhou stranu. Tento úkol je dnes paradoxně těžší než dříve.

Pasivní ochrana

Díky technologickému pokroku jsou totiž jaderné arzenály mnohem zranitelnější než v minulosti, protože technologický vývoj poškodil obě základní strategie, které státy používají na ochranu svých jaderných sil. První z těchto strategií představuje skrývání se. Ponorky s jadernými zbraněmi či tahače balistických raket se mohou neustále pohybovat. Mění pozici, aby je nebylo možné zaměřit a zničit.

Tak to fungovalo dřív, jenže ve světě moderních senzorů je skrývání stále obtížnější. Tradiční špionážní satelity a průzkumná letadla doplnily nové platformy, jako jsou bezpilotní prostředky, podvodní drony, autonomní senzory nebo kybernetická špionáž – nad rámec tradičních fotografií a naslouchání zvuku ponorek současné senzory sbírají informace v celé šíři elektromagnetického spektra a prakticky v reálném čase je předávají k vyhodnocení.

Druhou z možností, které státy volí na obranu svých jaderných sil, je pasivní ochrana. Masivní podzemní železobetonová sila chránící mezikontinentální rakety odolají i blízkému výbuchu útočící jaderné zbraně nepřítele. To zní hezky, jenže – ne úplně blízkému. A dnes mohou díky technologickému pokroku i mezikontinentální jaderné hlavice zasahovat cíle s velkou přesností.

Druhou z možností, které státy volí na obranu svých jaderných sil, je pasivní ochrana. Masivní podzemní železobetonová sila chránící mezikontinentální rakety odolají i blízkému výbuchu útočící jaderné zbraně nepřítele. To zní hezky, jenže – ne úplně blízkému. A dnes mohou díky technologickému pokroku i mezikontinentální jaderné hlavice zasahovat cíle s velkou přesností.

Nejen to, existují obavy, že i přesné konvenční zbraně v současnosti dokážou zničit nebo vyřadit většinu důležitých cílů v jaderném arzenálu protivníka, včetně nejodolnějších. A nezapomínejme na obavy, které umocňuje vývoj nových systémů, jako jsou hypersonické zbraně, a také možnost, že se systémy velení a řízení jaderných sil stanou terčem kybernetických útoků.

Vzniká nebezpečná situace, kterou lze vystihnout slovy amerického futurologa Hermana Kahna (1922–1983) z šedesátých let 20. století: „Pro napadeného bude jaderná válka zničující vždy, pro útočníka zničující být může a nemusí.“ S touto situací si současné režimy kontroly jaderných zbraní neumějí poradit. Žádný div, že se dostávají do krize. Kdyby technologická změna sama o sobě nestačila dostat současné režimy kontroly jaderných zbraní do krize, společně s ní přichází výzva geopolitická.

Otázka úrovně

Geopolitický vývoj totiž učinil dnešní svět mnohem komplexnější než za studené války. V oblasti jaderných zbraní sice do určité míry přetrvává americko-ruská bipolarita, ve všech ostatních je však minulostí. Dnešní svět mnohem lépe vystihuje mocenská bipolarita americko-čínská. Proto nebezpečí, že jaderná válka začne jako střet NATO a Ruska v Pobaltí, není o nic menší, než že vypukne v Tchajwanské úžině.

Podmiňovat kontrolu jaderného zbrojení zapojením Číny, jak to učinil Donald Trump, když odmítal prodloužit smlouvu Nový START, mohlo být v danou chvíli nesmyslné, z dlouhodobějšího hlediska ale nevyhnutelné. Nikoho však nepřekvapí, že případná dohoda USA, Ruska a Číny nebude jednoduchá. Koneckonců USA na straně jedné a Rusko a Čína na druhé se za nepřátele už poměrně nepokrytě považují již nyní, jakkoli samotnému slovu „nepřítel“ se prozatím většinou vyhýbají.

USA i Rusko mají ve svém arzenálu zhruba čtyři tisíce jaderných zbraní, Čína desetkrát méně. Mají USA a Rusko dále zmenšovat své jaderné síly na úroveň Číny? Nebo má budoucí smlouva Číně dovolit dosáhnout americké a ruské úrovně? Přijme Čína cokoli jiného než paritu?

Samotné nepřátelství nemusí být nepřekonatelný problém. Vždyť jeden z největších průlomů v oblasti kontroly jaderného zbrojení přišel po dramatické karibské krizi, kdy by asi málokdo označil americko-sovětské vztahy za přátelské. Ostatně, smlouvy o kontrole zbrojení se uzavírají s nepřáteli, nikoli s přáteli. Nicméně zapojení třetího hráče Číny přináší řadu problémů.

Například současné rozdělení jaderných zbraní na strategické, rakety středního doletu a taktické je odvislé od vzdálenosti mezi USA a někdejším Sovětským svazem. Strategickou jadernou zbraní je tudíž mezikontinentální balistická raketa s doletem více než 5500 kilometrů, tedy zhruba raketa, která by byla z území USA schopná zasáhnout Moskvu, nebo z území Sovětského svazu Washington. Jenže z Ruska je to do Pekingu jen tisíc kilometrů, z Číny do Washingtonu deset tisíc. Jaká zbraň pak bude označena strategická?

Stanovit limity pro jaderné síly všech zúčastněných nebude už vůbec jednoduché. Mizí elegance studené války, kdy byla snadnou odpovědí vzájemná parita, která zůstala zachovaná dodnes. USA i Rusko mají ve svém arzenálu zhruba čtyři tisíce jaderných zbraní, Čína desetkrát méně. Mají USA a Rusko dále zmenšovat své jaderné síly na úroveň Číny? Nebo má budoucí smlouva Číně dovolit dosáhnout americké a ruské úrovně? Přijme Čína cokoli jiného než paritu?

Hledání nového začátku

Pokud je odpovědí parita, jak smluvně podchytit možnost vzniku koalic jaderných států? Co když se Rusko a Čína spojí proti USA a získají výhodu dva ku jednomu? Ostatně, jak se vypořádat s arzenály menších jaderných států, když Francie a Velká Británie mají dohromady více jaderných zbraní než Čína nebo když Indie svou jadernou strategii stále více přesměrovává z odstrašování Pákistánu na odstrašování Číny? To je řada otázek, na kterých nebude snadné najít shodu.

Nebude asi žádným překvapením, že se v současnosti režimy kontroly jaderných zbraní dostávají do krize. Trump tuto krizi urychlil, ale sám ji nevyvolal, a Biden ji nevyřeší mávnutím kouzelného proutku. Kontrola jaderného zbrojení založená na jaderné paritě dvou supervelmocí je minulostí, do hry vstupují další státy a nové technologie, které se v lecčem jaderným zbraním vyrovnají. Navzdory tomu má smysl hledat cestu k novému začátku kontroly jaderného zbrojení.

Kontrola jaderného zbrojení založená na jaderné paritě dvou supervelmocí je minulostí, do hry vstupují další státy a nové technologie, které se v lecčem jaderným zbraním vyrovnají. Navzdory tomu má smysl hledat cestu k novému začátku kontroly jaderného zbrojení.

Jeho cílem nebude svět bez jaderných zbraní. Namísto toho se musí realisticky soustředit na „druhé nejlepší“ řešení – vytvoření omezeného třístranného režimu zahrnujícího USA, Rusko a Čínu. Takový režim bude muset zohlednit i moderní nejaderné technologie, které mají vliv na strategickou stabilitu tří uvedených velmocí. Přestože se nejspíše nevyhne bolestivým kompromisům se státy, které nejsou mnohým sympatické, bude takový režim lepší než nekontrolovatelné závody ve zbrojení.

Klíčovým cílem nového režimu by mělo být posílení důvěry a zachování kontrolních mechanismů současných režimů. Možnost kontroly, ujištění se, že protivník nepodvádí, a z ní pramenící transparentnost vedoucí k posilování důvěry je totiž v praxi důležitější než dohodnuté počty jaderných hlavic.

Z historických zkušeností i psychologických poznatků víme, že svým protivníkům máme sklon připisovat mnohem horší úmysly, než skutečně chovají. Napomohou-li nové režimy kontroly jaderných zbraní, že protivníci své skutečné úmysly lépe poznají, bude to ku prospěchu, i kdyby to znamenalo, že celkový počet jaderných zbraní ve světě se zvýší.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.