Ceska Pozice

Švejk není typicky českou, ale evropskou či světovou literární figurou

Pro některé je Josef Švejk ztělesněním nejhoršího z české povahy, pro jiné národním hrdinou. Ve skutečnosti nejde o českou postavu, ale o světový literární typ, který spojuje Česko nejen s Evropou. Haškův Švejk, germánský bůh Loki a kreslený bígl Snoopy mají společného mnohem víc, než se zdá.

Albánské vydání Švejka z roku 2003. Překlad Gëzim Erebara, Tonin Bushati. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Albánské vydání Švejka z roku 2003. Překlad Gëzim Erebara, Tonin Bushati. | foto: REPRO LN
Albánské vydání Švejka z roku 2003. Překlad Gëzim Erebara, Tonin Bushati.

V bibli je skoro všechno, ale ve Švejkovi je všechno, tvrdí citát připisovaný muzikologovi a publicistovi Zdeňku Mahlerovi (1928–2018). I proto se Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška (1883–1923) říká s nadsázkou „bible pro ateisty“. Nejsem si tím však jistý.

Jako příslušník generace, která vyrůstala a dospívala v devadesátých letech, v nichž po Švejkových průpovídkách na rozdíl od předchozího režimu klesla poptávka, bych za umělecké dílo, v němž „je všechno“, označil spíše americký televizní seriál Simpsonovi. V jeho aktuálně již 32 sezonách a 697 epizodách je opravdu „všechno“. Tím chci říct, že k porevolučním dětem se Haškovo dílo dostávalo pozvolna, pouze jako jméno z čítanek, které navíc bylo možné každý rok vidět na Silvestra v televizi.

A především jde o knihu úplně jinou než ostatní. „Když čte člověk Švejka, říká si, je to válečný román, ale do války vlastně nedojedou. Román má kritizovat Rakousko-Uhersko, ale bezkonkurenčně největší pitomec je profesor češtiny poručík Dub,“ upozorňuje historik Jiří Rak. Není to tradiční román, jeho hlavní postava je jiná, zvláštní, a to mladé čtenáře odrazuje. Na první pohled je to jiná kniha než všechny ostatní. Ale než se dostaneme k tomu, čím Švejk je, je nutné i říct, čím není.

Posun ve vnímání

„Švejk je cenné výstražné zrcadlo pro část společnosti, která se chce prošvejkovat dějinami,“ uvedl v anketě LN profesor a kněz Tomáš Halík. Naznačil tím posunvnímání Švejka coby kladné postavy typického Čecha, pregnantně vyjádřenou kulatým prostomyslným obličejem s idiotským úsměvem a půllitrem piva s citátem „to chce klid a nohy v teple“, který se v knize nevyskytuje, ke ztělesnění záporně vnímaných vlastností typického Čecha.

„Braňme se tomu zuby nehty, že by Švejk, veliká figura české literatury, byl něčím víc a něčím jiným než – vždyť pro to máme úžasné jméno – pouhým čecháčkem,“ psal v tomto duchu už před 50 lety kritik Václav Černý (1905–1987). Problém ve vnímání do jisté míry představuje i Švejkova vizualizace. „Na studentech jsem si dávno ověřil, že se Švejk nečte. Švejk se traduje, je vnímán jako film,“ míní literární vědec Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.

Vnímání Švejka coby kladné postavy typického Čecha, pregnantně vyjádřenou kulatým prostomyslným obličejem s idiotským úsměvem a půllitrem piva s citátem „to chce klid a nohy v teple“, který se v knize nevyskytuje, se posunulo ke ztělesnění záporně vnímaných vlastností typického Čecha

V tom je problém – když se řekne Švejk, většina si představí buď bachratou obludu od malíře Josefa Lady (1887–1957), nebo herce Rudolfa Hrušínského (1920–1994) z filmů Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím. Tato představa bodré lidovosti postavy Josefa Švejka k jednoznačné interpretaci nahrává – těžko si za dobráckým Hrušínským představit něco víc než „ouředního blba“, slabomyslnou figurku, která na konci projeví jakousi humanitu při zvolání: „Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!“

V tomto ohledu je nutné vyzdvihnout nakladatelství XYZ, jež v roce 2008 téměř revolučně vydalo Švejka bez Ladových ilustrací, s obrazovým doprovodem Petra Urbana. Tento Švejk je mnohem nejednoznačnější – sice také pracuje s karikaturou jako Lada (Urban je primárně autor kreslených vtipů), ale minimálně nesugeruje představu bezmezného dobráka. Naopak, je na něm vidět, že situace dokáže otočit ve vlastní prospěch, je potměšilý, úskočný, občas zlomyslný a připravený vyvádět nadřízeným nepříjemné podrazy.

„Švejk je typ malého českého člověka, který neprošel velkou politickou zkušeností, ale má v krvi vědomí, že je něco shnilého ve státě dánském a že tohle nevydrží.“ Není tento citát parafrází všech obhájců švejkování, které je českému národu údajně tolik blízké? Raději se neukvapujme: „Jeho švejkování je nejprve osobní obrana proti šílenství imperialistů, ale zakrátko tato obrana přechází v útok.“ Byl to Julius Fučík (1903–1943), dle něhož Švejk stejně jako Jaroslav Hašek stál nalevo. Vyplývá z toho, že Švejk je předobrazem levičáka?

Haškův rezignovaný povzdech

Švejk se také prý stal natolik populárním, protože se po svém snaží vzdorovat státní moci. A to Čechům vždy imponovalo: „Neloajálními lidmi se v normální společnosti pohrdá. Rysem českých dějin ale je, že Češi byli neloajální, ale ta neloajálnost byla legitimní. Byla to dokonce pozitivní hodnota, forma odporu,“ vysvětluje filozof Václav Bělohradský. „Josef Švejk je typickým příkladem legitimní neloajálnosti, určitého způsobu boje a odporu vůči oligarchiím, které nikdo neuznával, které jsou jenom komické až groteskní.“

Zároveň však dodává, že Češi nejsou jen potomci Josefa Švejka, ale i dalších postav z románu. „Když Václav Klaus podpoří věty typu ,raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku‘ a ,raději národní pospolitost než občanskou společnost‘, je to groteskní a připomíná to poručíka Duba.“ Ale co když je to úplně jinak?

Že to se Švejkem myslel jinak i Jaroslav Hašek, dokládá jeho rezignovaný povzdech: „Nevím, podaří-li se mi vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: ,Ty jsi blbej jako Švejk,‘ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka.“

„Vezměte si Falstaffa (veselý rytíř ze Shakespearových her Jindřich IV. a Veselé paničky windsorské – pozn. red.). Řeknou Angličané, že jsou národ Falstaffů? Řekne se to vůbec o jiné literární postavě? V každé literatuře taková postava je, jenom tady se to zaškatulkovalo. Řeklo se, jsme švejci, a kolem Švejka se začala vytvářet ideologie. A to je to nejhorší,“ upozorňuje Jiří Rak na nesmyslnost takových zevšeobecňování. Ale snad se blýská na lepší časy – dnešní mladí lidé už dle všeho chápou češství úplně jinak než starší ročníky.

Dejme ještě jednou prostor historikovi Rakovi: „Nejdřív byla hrdost, po devadesátém roce přišlo flagelantství, národní masochismus, ale u mladých se to srovnalo. Vidí, že jsme normální evropský národ, ani nejlepší, ani nejhorší, něco se jim líbí víc tady, něco zase tam. Mají zkušenost ze studií z Evropy a už nemají potřebu škatulkování, takže snad konečně zmizí to, že my Češi jsme takoví a takoví.“ A když teď víme, čím Švejk není, nabízí se otázka: Čím tedy je?

Že to se Švejkem myslel jinak i Jaroslav Hašek, dokládá jeho rezignovaný povzdech: „Nevím, podaří-li se mi vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: ,Ty jsi blbej jako Švejk,‘ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka.“

Jen opakování

V první řadě je nutné si uvědomit, že Švejk není románová postava tradičního typu, tedy postava lidská. Ty se vyznačují psychologickým propracováním a zachycují člověka v jeho komplexnosti a každodennosti. Nic z toho Švejk úmyslně nesplňuje – nemá příbuzenské vztahy, jeho (a)sexualita je tématem mnoha rozborů, o jeho světonázoru nikdo nic neví – pokaždé opakuje jen to, co chce slyšet druhá strana.

Není ani sokratovským filozofem – neklade otázky, nepodněcuje partnera v diskusi k poznání, nenahlíží na situace a děje z nových úhlů. Nic z toho pro něho není podstatné. „Švejk je pouze prostředkem k demonstraci určitých témat, a to, co je na něm lidské (ve smyslu autentického individua), musí se podřídit uvedenému záměru. Švejk je tak nutně v mnohém ,ne-lidský‘,“ napsal publicista Josef Musil. Můžeme však zajít ještě dál.

Švejk není románová postava tradičního typu, tedy postava lidská. Ty se vyznačují psychologickým propracováním a zachycují člověka v jeho komplexnosti a každodennosti. Nic z toho Švejk úmyslně nesplňuje – nemá příbuzenské vztahy, jeho (a)sexualita je tématem mnoha rozborů, o jeho světonázoru nikdo nic neví – pokaždé opakuje jen to, co chce slyšet druhá strana.

Jelikož Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou ani románem tradičního typu, jak doložil už Bohumil Doležal (který též naznačil souvislost mezi Švejkem a španělskými pikareskními romány, což je důležitá skutečnost), lze říct, že jde o moderní podobu moderního mytologického vyprávění. Švejk se stává „kulturním hrdinou“ známým z mnoha jiných kultur, nejen české.

Přesně to může být důvodem, proč jsou Osudy dobrého vojáka Švejka tolik populární v zahraničí. Mohly by být přeloženy do 58 jazyků a stát se nejznámější česky psanou knihou, kdyby pojednávaly jen o Češích a češství? (Mimochodem, stejné atributy můžeme najít i u knih, které dodávají jedním dechem všichni, co chtějí Švejka někam zařadit, tedy v příbězích Josefa K. od Franze Kafky /1883–1924/ nebo v Muži bez vlastností Roberta Musila /1880–1942/; v jejich případě by však šlo o úplně jiný typ mytologického hrdiny.)

Porozhlédneme-li se po panteonu legend jiných kultur, všimneme si postavy, která se objevuje na všech světadílech, v mnoha náboženstvích a mytických příbězích, jež se Švejkovi tolik podobá. Je jím trickster neboli šibal. Šibalové (nebo šprýmaři či čtveráci, jak libo – všechna česká pojmenování znějí maličko hloupě) jsou archetypální postavy v mýtech celého světa: najdeme je v Evropě, Asii, Severní i Jižní Americe nebo v Africe.

Trickster neboli šibal

„Šibal je zároveň tvořitelem i ničitelem, bere, ale i dává, klame a šálí. Sám vědomě o nic neusiluje, to jeho popudy a nutkání ho nutí jednat tak, jak jedná. O dobru a zlu neví nic, nemá hodnoty, morální ani sociální.“ Tak zní jeho antropologická definice v podání amerického antropologa Paula Radina (1883–1959). Šibal překračuje společenská pravidla a „porušuje zásady sociálního a přírodního řádu, narušuje normální život a poté jej znovu nastoluje na novém základě“, ať kouzly, nebo krádežemi.

Trickster také zpochybňuje i zesměšňuje autority, což nemusí znamenat jen to, že by žertoval. Tyto šprýmy mohou být pro druhé kruté a nevtipné. Jak s tím souvisí Švejk? Zalistujme Haškovou knihou: když nadporučík Lukáš Švejkovi přikáže, aby mu sehnal stájového pinče, Švejk ho pro něho ukradne – a to plukovníku Krausovi von Zillergut. Nádherný žert: nadporučík Lukáš je proto za trest poslán k 91. pěšímu pluku do Budějovic, který má jet na frontu.

Šibal překračuje společenská pravidla a „porušuje zásady sociálního a přírodního řádu, narušuje normální život a poté jej znovu nastoluje na novém základě“, ať kouzly, nebo krádežemi. Trickster také zpochybňuje i zesměšňuje autority, což nemusí znamenat jen to, že by žertoval. Tyto šprýmy mohou být pro druhé kruté a nevtipné. Postava trickstera se ve vyprávěních vyskytuje od starověku.

Nebo jiný příklad. Když Švejka vedla vojenská hlídka k feldkurátovi, Švejk jim lhal, že ho vedou na popravu, a přemluvil je, aby s ním zašli do hostince Na Kuklíku. Hlídka se tam opila, takže feldkurát dal nakonec zavřít je – a hlídat je měl sám Švejk. „Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. Já jsem se stejně do toho dostal tak jako vy, ale v obecnej řeči se říká, že se na mne štěstěna usmála,“ řekl zoufalé hlídce bez soucitu: „Jdi vode mě, já vás musím hlídat. Teď se neznáme.“

Postava trickstera se ve vyprávěních vyskytuje od starověku. V antickém Řecku tuto roli trochu zastával bůh Hermés, ne nadarmo byl patronem zlodějů a vynálezcem lži. V severské mytologii je jím zase Loki: bůh lsti a falše, který ostříhal Thorovu manželku Sif nebo zabil boha Baldra. V Africe měl trickster podobu králíka nebo zajíce, západoafrický (a odtud prostřednictvím obchodu s otroky později i karibský) šibal Anansi zase vypadal jako pavouk.

V Tichomoří měli Mauiho, Australané bytosti wurulu-wurulu nebo ngadjala-ngadjala, indiáni zase Kojota, v Číně bychom našli opičího krále Suna. Pokaždé jde o bytosti nejednoznačné, rozporuplné – někdy žertují nevinně, jindy pomáhají druhým, pak zase ostatním ubližují. A především, působí chaos všude, kam přijdou. Také si hned vybavíte Švejkovy nadřízené, kteří z něho neustále šílí?

Novověký klaun

Atraktivní postava trickstera neunikla pozornosti ani v novověku – podle švýcarského psychologa Carla Gustava Junga (1875–1961) jde o jeden z archetypů. Říká mu klaun – zrcadlí lidské emoce a stává se katalyzátorem rozpouštějícím masky, které nosíme. Klaun věří, že všechno dokáže, a do všeho se vrhá po hlavě. Nevadí mu, že ve svém počínání se někomu může zdát směšný. Je ochotný zkusit cokoli a kdykoli. Nezná strach, rozpaky či stud, které by ho brzdily.

Pokud klauna požádáte, aby zaskočil v manéži za sežraného krotitele šelem, nezaváhá ani vteřinu. Jak jinak pochopit absurdní scénu, kdy se Švejk převlékne do ruské uniformy, jen aby si ji vyzkoušel, následně je zajat vlastními vojáky a hrozí mu poprava, což ho v nejmenším nevzrušuje? Zde se můžeme vrátit k Bohumilu Doležalovi.

Klaun věří, že všechno dokáže, a do všeho se vrhá po hlavě. Nevadí mu, že ve svém počínání se někomu může zdát směšný. Je ochotný zkusit cokoli a kdykoli. Nezná strach, rozpaky či stud, které by ho brzdily. Pokud klauna požádáte, aby zaskočil v manéži za sežraného krotitele šelem, nezaváhá ani vteřinu.

„Švejkova spřízněnost s románem 16.–17. století (pikareskní román Simplicissimus) je dána nejen zvenčí, Haškovými životními osudy, pohnutkami a způsobem jeho tvorby nebo zvolenou tematikou (válka), ale i zevnitř, strukturně.“ Doležal proto cituje ruského formalistu Viktora Šklovského (1893–1984), jenž analyzoval hrdinu pikareskního románu Gil Blas od Alaina-Reného Le Sage (1668–1747), ale platí to i o Švejkovi:

„Hrdina (je) tak bez charakteru, že provokuje u kritika myšlenku, že úlohou autorovou bylo právě zobrazit průměrného člověka. To není pravda: Gil Blas není člověk, to je nitka sešívající epizody románu – ta nitka je šedivá.“ Gil Blas pracuje jako komorník u duchovních i šlechticů, stejně jako Švejk dělá pucfleka nadporučíku Lukášovi nebo feldkurátu Katzovi, a zažívá podobně absurdní dobrodružství.

Stejně Lazarillo z Tormesu (1554) představuje prototyp člověka z okraje společnosti, pikara neboli šibala, nuceného uchylovat se ke lstem a podvodům, aby přežil. Přečtěte si i jejich dobrodružství: sice třeba Gil Blas představuje objemnou, sedmisetstránkovou knihu, řada jeho příhod se ale těm Švejkovým podobá. Nepředstavují Lazarillo, Gil Blas a Josef Švejk skoro bratrskou trojici?

Od Bugse Bunnyho po medvídka Pú

Mohli bychom jmenovat dál – především německého Tilla Eulenspiegela alias Enšpígla, předobraz jeho trochu chudých příbuzných bratra Palečka nebo Kašpárka z našich končin. U nás jsme tuto čtveráckou postavu poněkud degradovali, za což mohly především knihy lidového čtení a loutková divadla dob raného obrození, kde se Kašpárek skoro povinně vyskytoval v každé hře alespoň jako vedlejší postava, i když svou „tricksterskou“ funkci neplnil.

Původní německý Enšpígl byl mnohem podvratnější (pozor na dětské převyprávěnky Josefa Hiršala /1920–2003/ nebo Jana Horeckého /1920–2006/). Švejkovi se nejvíc podobá v knize Tyll Daniela Kehlmanna, který jeho temné příhody zasadil do třicetileté války. „Kehlmann totiž vychází z původních příběhů o Eulenspiegelovi, v nichž je spíše než klaun sociopat, který si neutahuje z mocných a privilegovaných, ale z dětí, nemocných, žebráků a rád trýzní zvířata,“ napsala Tereza Matějčková.

V galerii tricksterů popkultury bychom našli plejádu hvězdných jmen. Šibalské rysy nesou i zdánlivě pohádkové postavičky od Bugse Bunnyho přes Pipi Dlouhou punčochu až po medvídka Pú – dokonce ani tento po medu toužící medvěd není jednoznačně kladnou postavou

„Tyll nestárne, ani se nemění, protože nepřistupuje na lidské city. Neváže se, na nikoho není hodný, a proto nemusí být ani příliš zlý.“ Zaměňte slovo „Tyll“ za „Švejk“… V galerii tricksterů popkultury bychom našli plejádu hvězdných jmen. Šibalské rysy nesou i zdánlivě pohádkové postavičky od Bugse Bunnyho přes Pipi Dlouhou punčochu až po medvídka Pú – dokonce ani tento po medu toužící medvěd není jednoznačně kladnou postavou (nevinný dětský svět je zároveň bezelstně sobecký a krutý).

Ti všichni ale, protože jde o dětské pohádky, jsou trickstery velmi „mírným“ způsobem, jakkoli tušíme jejich mytologické podhoubí. Bylo by sice zajímavé vidět, jak medvídek Pú ubližuje Prasátku krutými žerty, ale toho se nedočkáme. Vypíchněme však ještě jednu postavičku, jež se tváří jako pohádková, navzdory tomu při bližším zkoumání zjistíme, že pohádková není ani trochu – snad jen tím, že je kreslená. Snoopy z komiksových stripů Peanuts Charlese M. Schulze (1922–2000) na první pohled vypadá jako roztomilý bígl.

Ve skutečnosti si dělá, co chce, když slepě poslouchá svého pána Charlieho Browna, dopadá to katastrofálně, má vlastní svět, který ostatní nemohou zahlédnout, a neustále převrací jiným postavám život naruby. Aby bylo úplně jasno, že nejde o pohádku pro děti, dodejme, že svého pána Charlieho Browna, který ho má opravdu rád, nazývá „kluk s kulatou hlavou, co mě krmí“. Na první pohled vtip, na druhý doklad děsivé absence citů.

Nečesky světový román

Srovnání psa Snoopyho a Švejka, který s „bezmála psí oddaností slouží armádě a císaři pánu“, jak píše Josef Musil, odpovídá i v tom, že oba jsou „oddanými psy“ jen zdánlivě. Ale to již zacházíme daleko. Vraťme se na začátek k otázce, jak moc je Švejk zobrazení české národní povahy. Už před sebou nevidíme usměvavě dementní tvář Rudolfa Hrušínského ani berlemi mávající karikaturu Josefa Lady.

Možná mimoděk Jaroslav Hašek stvořil něco, co už sto let provokuje všechny vykladače – žádnou esencí češství, ale nečesky světový román se světovým hrdinou na mytologickém základě, který s Čechy nemá vůbec nic společného

Vystupuje Švejk jiný: rozšafný i zákeřný, který ale nezná ani jedno z těchto slov. Není ničím z toho – jenom je. Není necharakterní či bezcharakterní, protože není postavou v běžném slova smyslu. A jak jsme si právě dokázali, zdaleka není typicky českou literární figurou – patří do dlouhé řady evropského, potažmo světového literárního typu.

S tím ho samozřejmě Jaroslav Hašek nepsal. „Jeho dílo pouze v suverénní humoristické zkratce typizuje válečnou skutečnost 1914–1918 jako obraz moderní skutečnosti ve všech jejích vztazích a protikladech,“ řekl režisér Jan Grossman (1925–1993). Možná mimoděk Jaroslav Hašek stvořil něco, co už sto let provokuje všechny vykladače – žádnou esencí češství, ale nečesky světový román se světovým hrdinou na mytologickém základě, který s Čechy nemá vůbec nic společného.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.