Švédská hokejová ostuda: Stará vlajka Běloruska jen okolo ramen

Zákaz mávat běloruskou opoziční zástavou na mistrovství světa v hokeji připomněl stinnou stránku neutrality Švédska za studené války.

Švédští pořadatelé hokejového mistrovství světa zakázali na šampionátu mávat starou vlajkou Běloruska, již režim prezidenta Alexandra Lukašenka postavil mimo zákon. Poté, co se vzedmul protest proti ústupku poslednímu diktátorovi v Evropě, ji Švédi povolili nosit pověšenou okolo ramen. I tak je ale údajná lidskoprávní bašta po zásluze terčem opovržení.

Pořadatelé nechali ochrankou vyvést běloruské fanoušky s „nesovětskou“ vlajkou při pátečním utkání týmu Běloruska s českou reprezentací. Totéž se stalo během jeho nedělního utkání se Slovinskem. Organizátoři mistrovství pak spolu s Mezinárodní hokejovou federací (IIHF) vyhlásili úplný zákaz dotyčného praporu. „Tato vlajka reprezentuje jiný režim. Je to politická zpráva,“ vysvětloval šéf organizačního výboru Tony Wiréhn. A dodal: „Podle pravidel IIHF se uvnitř stadionu takové vzkazy nesmějí objevovat.“

Poté, co 50 švédských a běloruských fanoušků proti zákazu bílo-červeno-bílé vlajky společně demonstrovalo před pondělním utkáním Běloruska proti domácímu Švédsku, povolili ji pořadatelé nosit pověšenou kolem ramen. Zákaz mávání vlajkou však neodvolali.

Přehodnocení neutrality 

Nadbíháním levicovým diktátorským režimům se Stockholm vrátil na nechvalně povědomou půdu. Na rozdíl od Švýcarska si pokrokářské Švédsko během studené války vykládalo neutralitu dost svérázně. Romantizovalo si protikoloniální hnutí v rozvojovém světě a zhlédlo se v tamním Hnutí nezúčastněných. Teoreticky sice mělo jít o země nezúčastněné v bipolárním konfliktu, jenže v hnutí byla aktivně zapojená například Kuba či Korejská lidově demokratická republika (KLDR), a prakticky šlo často o jakési „béčko“ východního bloku.

Stockholm přehodnotil historickou švédskou neutralitu, jejíž pověst utrpěla neprozřetelným zmatením pojmů s Hnutím nezúčastněných

Švédsko se zejména za vlády sociálnědemokratického premiéra Olafa Palmeho stalo spolu se Sovětským svazem největším donátorem řady „lidově demokratických“ revolučních režimů. Zatímco se Stockholm soustřeďoval na civilní rozvojovou pomoc, Moskva se starala o zbrojní dodávky. Časem se v tomto smyslu mezi oběma donátory ustálilo nepsané, leč reálné rozdělení rolí, jež se pak reprodukovalo v řadě zemí zejména subsaharské Afriky. Skutečností, že z hlediska Západu nezachovávalo Švédsko v bipolárním konfliktu „neutralitu“, se Stockholm netrápil.

Vystřízlivění se dostavilo až o mnoho let později. Například když se někdejší miláček Švédska, zimbabwský prezident Robert Mugabe, prohlásil za novodobého Hitlera. Tou dobou však už Stockholm začal přehodnocovat historickou švédskou neutralitu, jejíž pověst utrpěla neprozřetelným zmatením pojmů s Hnutím nezúčastněných. Švédsko se od konce studené války zúčastnilo řady misí NATO s mandátem OSN. A o zahraniční politice Kremlu si už iluze nedělá.

Bezpáteřní snaha?

V uplynulých několika letech hraje Švédsko aktivní roli ve společné zahraniční politice Evropské unie vůči zemím východní Evropy. Společně se svým polským protějškem Radoslawem Sikorskim vypracoval švédský ministr zahraničí Carl Bildt koncept Východního partnerství, jehož nepsaným smyslem je vymanit země v „blízkém zahraničí“ Ruska z výlučné sféry vlivu Moskvy. Jednou z šesti cílových zemí iniciativy je i Bělorusko.

Fakt, že Švédsko popotahuje Bělorusy za vlajku, jež není Lukašenkovi po chuti, vypadá jako bezpáteřní snaha zachovat si jeho přízeň

Nad nedemokratickými prohřešky tamního prezidenta Lukašenka byl Brusel ochotný zčásti přivřít oči, pakliže svou zemi do Východního partnerství zapojí. Lukašenko to sice formálně učinil, ale jinak uvízlo přibližování s EU na mrtvém bodě. Bělorusko mezitím vstoupilo do „konkurenční“ celní unie s Ruskem a Kazachstánem. Fakt, že Švédsko nyní na vlastním území popotahuje Bělorusy za to, že si na hokejové utkání své země donesli vlajku, jež není Lukašenkovi po chuti, proto vypadá jako bezpáteřní snaha zachovat si jeho přízeň. Snad je jen výsledkem indolence švédských hokejových bafuňářů.

Historie opoziční běloruské vlajky

Bílá vlajka s červeným pruhem se v Bělorusku používala před nastolením sovětské vlády v roce 1919 a po vyhlášení nezávislosti v letech 1991 až 1995. Od té doby je symbolem protestů proti současnému Lukašenkově režimu. Její vyvěšování je v zemi trestně stíhatelné pod záminkou, že ji používala též kolaborantská nominální vláda loutkové Běloruské centrální rady v rámci nacistické okupační správy v letech 1943 až 1944. Místo toho Lukašenko znovu zavedl vlajku někdejší Běloruské sovětské socialistické republiky (bez srpu a kladiva). Pár let nato přivedl zemi do Hnutí nezúčastněných.