Ceska Pozice

Šumava: Ideál divočiny je přitažlivý pro frustrovaného městského intelektuála

Ať chceme, nebo ne, Národní park Šumava se nachází v kulturní krajině s dávnou historií a na tom nic nezmění ani tlak aktivistů.

foto: © ČTKČeská pozice

Do dlouhodobé diskuse, v níž se věnujeme problematice Národního parku Šumava a postojům různých odborníků, politiků i občanských hnutí k budoucnosti území, přispěl polemickým textem profesor Radomír Mrkva, odborník v oblasti lesnické entomologie, ochrany lesa a ochrany přírody. Reaguje na články Čestmíra Klose (například Vítáme kůrovce v nové sezóně. Ať se daří!), ale nejen na ně. Se „šumavskou“ problematikou je profesor Mrkva dobře obeznámen, byl například členem vědecké sekce Rady Národního parku Šumava v letech 1994 až 2006.

Ve sporu o Šumavu slýcháme argument aktivistů Duhy, ale i některých vážených přírodovědců. Je zřetelný a jednoznačný: V Národním parku se přece nekácí. Poněkud zaniká oponentní hlas Správy Národního parku Šumava a zase jiných vědců, kteří mají řadu protichůdných argumentů, proč kůrovcem napadené stromy kácet a početnost kůrovce tlumit. Národ to vše sleduje a vůbec tomu nerozumí. Má být pro Losnu, nebo Mažňáka.

Problém tkví vlastně v tom, že Národní park Šumava nebyl vyhlášen zákonem, a poslání parku bylo v příslušném nařízení vlády z roku 1991 formulováno vágně: Uchování a zlepšení přírodního prostředí a zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů … To lze vykládat různě, zvláště když již v době založení parku byl na ochranu tohoto Bohem a Němci opuštěného a dlouhou dobu zadrátovaného území Šumavy dvojí názor.

Ideologové hnutí vymyslili, že divočiny lze v Evropě dosáhnout nezasahováním a působením přírodních procesů

Kvůli politické konstelaci a účasti ministrů životního prostředí za Stranu zelených ve vládě však tato koncepce vzala brzy za své, tak jako se změnilo vedení Správy Národního parku Šumava. Politickými tlaky bylo nakonec dosaženo, aby park byl zařazen mezi parky II. kategorie IUCN, to znamená po bok například rozlohou nesouměřitelných amerických národních parků, které ale nepoznaly „ruku člověka“ a vše je tam přírodní. Co ale nyní s DIVOČINOU u nás? Proto ideologové hnutí vymyslili, že divočiny lze v Evropě dosáhnout NEZASAHOVÁNÍM a působením „přírodních procesů“ a že vlastně vůbec nezáleží na tom, zda se nechá zpustnout pole nebo les, či jiné území. Vždy vznikne DIVOČINA.

Ideál divočiny

Pro frustrovaného, po kousku zeleně a po panenské přírodě toužícího městského intelektuála byla tato představa přitažlivá. Zvláště když byla spojena s emotivními hesly:

Je s podivem, že těmto iracionálním příslibům podlehli dokonce mnozí přírodovědci vedení k tomu pohlížet na předmět zkoumání zcela exaktně a hodnotit ho v souvislostech, a tudíž ekologicky. V balastu slov se ztratilo, že rozhodnutí o přírodě, zda ji někdo bude exploatovat, nebo ji nyní naopak pustí z otěží, dělají zase jen lidé. Jaksi se zapomnělo na evoluci, že život a také společenstva organismů se vyvíjejí, že prostě mají svou historii.

Mávnout rukou nad tím, že nevadí, když na Šumavě hynou dokonce šest set let staré smrky, po rozpadu lesa degradují lesní půdy, zaniknou kontinuálně se vyvíjející lesní společenstva a lesní prostředí, je stejné barbarství, jako třeba nechat povodní spláchnout Karlův most a hovořit o kladném vlivu takové disturbance na kulturu národa. To vše jen z ideologických pohnutek.

Cesta k uniformitě lesa

Je absurdní, že jde o téměř stejný proces, jaký nastane po tolik odsuzované velkoplošné těžbě lesa

Ponechat člověkem zmanipulovaný a převážně smrkový les na pospas kůrovci nepovede v našich podmínkách ke vzniku přirozených lesů, jak spekulují aktivisté a mnozí vědci. Bude to opět antropický produkt – a o to jde. Přirozené horské lesy byly mnohem pestřejší co do dřevinné i věkové skladby, úměrně tomu, jak jsou tam pestré stanovištní podmínky. Hromadné hynutí smrku působením přemnoženého kůrovce, které podporují aktivisté svými blokádami, povede k uniformitě lesa. Je absurdní, že jde o téměř stejný proces, jaký nastane po tolik odsuzované velkoplošné těžbě lesa, odmyslíme-li absenci biomasy.

Aniž se podceňuje užitečnost diskuse, lze závěrem připomenout staré české přísloví „Ševče, drž se svého kopyta!“ a nesnižovat úsilí lesníků, nezpochybňovat jejich vzdělání a poznatky, které byly vědci z jejich řad dosaženy. Úsilí postupně navrátit šumavským lesům v národním parku jejich původní, přirozený vzhled, zajistit v nich podmínky pro setrvalý život živočichům a všem společenstvům organismů je jejich legitimním posláním. Mají komplexní vzděláni, nepostrádající přírodovědný základ, jsou školeni nacházet a chránit ekologické vazby, hodnotit ostatní funkce lesa v krajině a v neposlední řadě rozumět potřebám obyvatel a jejich ekonomickým zájmům.

Ať chceme, nebo ne, Národní park Šumava se nachází v kulturní krajině s dávnou historií a na tom nic nezmění ani marketingově sebevíce uplatňovaný tlak aktivistů halící se do hesel o přírodě.

Šumavské téma sledujeme soustavně v seriálu článků.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.