Stráskému projde všechno, i travičská epizoda

Ředitel Národního parku Šumava byl přistižen, že porušil zákon a rozmístil po svěřeném území lapáky na kůrovce napuštěné jedem.

Jan Stráský žádnou výjimku na nasazení jedů nemá. Ví však, že ji dostane a my brzy seznáme pramen této jistoty. foto: © ČTK, HNUTÍ DUHA, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Jan Stráský žádnou výjimku na nasazení jedů nemá. Ví však, že ji dostane a my brzy seznáme pramen této jistoty.

Ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský byl přistižen, že porušil zákon i opatření ministra a rozmístil po svěřeném území lapáky na kůrovce napuštěné nepovoleným jedem cypermethrinem. Upozornilo na to Hnutí Duha. Celkem je na území parku instalováno 33 600 obranných prostředků, z nichž značnou část tvoří právě jedovaté trojnožky.

Stráský stojí za svou jedovou protikůrovcovou hradbou s odhodláním husity a „válečnému zpravodaji“ z ČTK, který v obranné linii postrádá feromonové lapače, vysvětluje strategii: (Feromonové) „lapače se v naší obranné sestavě používají spíš na monitoring, než jako bojový nástroj.“ A když popisuje ony „bojové nástroje“, čímž míní lapáky napuštěné jedem, pochvaluje si, že jsou pětkrát účinnější, než se používaly dosud.

Jedovaté látky jsou v národním parku přísně zakázány a k jejich mimořádnému užití je potřeba schválení výjimky ze zákona. Jenže tu Jan Stráský nemá.

Jenže jedovaté látky jsou v národním parku přísně zakázány a k jejich mimořádnému užití je potřeba schválení výjimky ze zákona, kterou vydává odbor státní správy při národním parku. Stráský však žádnou bumážku nemá. Ví však, že ji určitě dostane, a my se o prameni jeho jistoty záhy dovíme taky.

Ale teď je chycen bez papíru. To je pohrdání zákonem. A taky ministrem, který ho s velkým rizikem a proti zdravému rozumu do funkce ředitele jmenoval. Výslovnou ministrovou podmínkou bylo „nepoužívat biocidní prostředky v porostech, kde jsou stanoviště ovlivněna vodou“. Přitom některé trojnožky s vychvalovanou pětkrát účinnější látkou stojí přímo v loužích, obsazených mnoha živočichy. Mnohdy jen několik metrů od prvních zón, jejichž život nežádoucím způsobem ovlivňují.

Zákone uhni!

Vůči výtkám k nepovoleným zásahům proti kůrovci v národním parku Stráský v pátek vystoupil na svou obranu. Flagrantní porušení zákona na ochranu přírody a krajiny sice přiznal, ale jedním dechem ho bagatelizoval: „I přes fakt, že nebylo správní řízení ukončeno, jsem nařídil využít v boji proti kůrovci kombinaci všech nejúčinnějších metod, a to včetně využití biocidů na otrávené lapáky a trojnožky.Vzhledem k tomu, že jsem převzal řízení národního parku v situaci, kdy je na celém území parku díky přemnožení kůrovce kalamitní stav, je mojí zákonnou povinností realizovat všechna opatření proti kůrovci tak, abych předešel vzniku škod na majetku ve vlastnictví státu a na majetcích sousedních vlastníků lesů.“

Na Šumavě zřejmě platí jiná ústava, když pro ředitele národního parku je zákonnou povinností cíleně porušovat zákon, ještě k tomu ve jménu tak ušlechtilé věci, jako je majetek státu. Navíc Stráskému zřejmě nikdo nikdy nevysvětlil, že není v čele lesního závodu, ale národního parku. A v něm platí docela jiný žebříček a ten největší majetek státu, ekonomicky nevyčíslitelný, je v zachovalé přírodě v celé její rozmanitosti. Včetně vývratů a polomů a následného žíru kůrovce.

Spor je rovněž o umístění chemických lapáků, které mají podle svědků ohrožovat biodiverzitu i v těch nejcitlivějších místech parku. Stráský se brání: „Otrávené lapáky a trojnožky byly instalovány pouze do druhých a zásahových zón. Do prvních zón ani do bezzásahových druhých zón umisťovány nebyly.“

Jan Stráský bagatelizuje smrtící účinky jedu na ostatní druhy hmyzu a jiné živočichy a dál trvá na jejich používání v národním parkuJenže pozorovatelé z Hnutí Duha řadu takových lapáků nafotografovali, a tak se Jaromír Bláha z této organizace nebojí říct natvrdo: „Ředitel parku neříká pravdu. Klády postříkané pesticidy jsme opravdu nalezli také uvnitř míst, která ministr výslovně vyčlenil pro ponechání divoké přírodě. Máme zdokumentované otrávené klády podél cesty, která vede napříč Mlynářskými slatěmi.“

Spor o umístění jedovatých pastí do citlivých míst by mohl zakrýt skutečnost, že problém instalací otrávených lapáků se týká celé Šumavy. Proto Bláha zdůrazňuje: „I rozmístění jedů na dalších místech bylo bezesporu ilegální. Neomluvitelné je také umístění pesticidy postříkaných klád padesát metrů od rašeliniště nebo přes příkop, kterým při dešti voda protéká do potoka. Považujeme za nezodpovědné, že Jan Stráský bagatelizuje smrtící účinky jedu na ostatní druhy hmyzu a jiné živočichy a dál trvá na jejich používání v národním parku.“

Opožděná výjimka

„Díky změně vedení ve Správě národního parku se udělení výjimky na instalaci lapáků opozdilo, ale to je jen otázka několika dnů,“ vymlouvá se Stráský coby usvědčený viník. Nepochybně spoléhal na to, že se mu podaří vyměnit šéfa odboru státní správy ve Správě Národního parku Šumava (NPŠ), a to dřív, než se o lapáky napuštěné jedem začne kdokoli zajímat. Dosavadní náměstkové ředitele Správy NPŠ Tomáš Hlavatý, který vedl státní správu v národním parku, a Pavel Hubený, jenž byl letitým vedoucím CHKO Šumava, právo podepsat takovou výjimku přičiněním Stráského přišli.

Pro tuto roli si našel nového velmi tvárného člověka, který mu bude vděčný za tak vysoký post a jehož podpisem pod troufalou žádost by si mohl být jistý.

Nešika nebo zmanipulovaný člověk?

Václav Braun před nástupem na Správu NPŠ prošel velmi nepříjemným obdobím. Bylo proti němu zahájeno řízení o odnětí autorizace na posuzování vlivů na životní prostředí a hrozilo mu, že přijde o kulaté razítko. Posuzovaným dokumentem, kvůli kterému se dostal do úzkých, byly Zásady územního rozvoje Jihočeského kraje. Ty mimo jiné vycházejí vstříc nejrůznější exploataci Šumavy, tedy proti duchu její ochrany coby národního parku. A Braun při posuzování údajně nepochopil ani zásady ochrany ptačích oblastí v systému Natura 2000, natož aby čelil plánovaným zásahům, neslučitelným s posláním parku.

Dagmar Kjučuková, která za Okrašlovací spolek Zdíkovska podávala stížnost na nekvalifikovanost jeho posudků, říká, že by se sama nad ním slitovala. Tak byl ten člověk ze všeho nešťastný. Nabízí se otázka – byl tak důležitý dokument svěřen k posuzování zcela nezkušenému zelenáčovi v oboru nějakou těžko omluvitelnou náhodou, nebo se počítalo s tím, že vděčný Braun nezkříží žádnému navrhovanému záměru cestu?

A s čím počítá Stráský, když si na tak důležitý post, svým způsobem důležitější, než je post samotného ředitele, vybral měkkosrdcatého člověka, schopného však dělat boty z neznalosti? (S něčím Stráský ovšem nepočítal – že na Správě NPŠ se bude co nevidět muset vyjadřovat právě k oněm Zásadám územního rozvoje. A Braun je kvůli střetu zájmů nebude moci podepsat, ani kdyby mezitím získal deset podpisových práv.)

To vše samozřejmě nic nemění na nezákonnosti otrávených lapáků. Na Stráského žádost státní správa 19. dubna zahájila  řízení, jež musela otevřít připomínkám jeho účastníků, jimiž jsou zejména obce a nevládní organizace. Budou-li s vypořádáním svých připomínek nespokojeny, mohou se odvolat k ministerstvu životního prostředí. Což přinejmenším Hnutí Duha kvůli hromadné otravě Šumavy udělá. Až do pravomocného rozhodnutí nemá nikdo právo v národním parku instalovat otrávená zařízení, kdyby to byl sám bůh Šumavy.

Řetězec smrti

Jed, který by si vybral jen kůrovce, neexistuje. Má-li zabít kůrovce, zabije i další druhy hmyzu. Cypermethrin, který je základem šumavských nátěrů, je vysoce toxický pro všechny živočichy, kteří na lapáky usednou. U hmyzu účinkuje jako rychle působící neurotoxin. Na druh se samozřejmě neptá. A nejen to, dostane-li se do vody, vyhubí všechen vodní hmyz a ani ryby si před ním nemohou být jisté. Natož pulci a čolci.

Tím to ovšem nekončí. Když mrtvolky hmyzu sezobou ptáci, mohou to mít taky spočítané. U vyšších živočichů se jed projeví ohrožením plodnosti u samců a předčasnými potraty u samic. Ani lidé by si na napuštěné lapáky neměli sahat, ale varování na nich veškeré žádné.

Větší zásah do biodiverzity takřka všech druhů žijících v okolí si lze těžko představit. A na hranici první zóny parku či uvnitř dosud bezzásahové druhé zóny je to ničím neomluvitelné barbarství.

Větší zásah do biodiverzity takřka všech druhů žijících v okolí si lze těžko představit. A na hranici první zóny parku či uvnitř dosud bezzásahové druhé zóny je to ničím neomluvitelné barbarství. To je zářný příklad, jak se lidé podílejí na vyhynutí druhů. Jak se má vzácná můra na pokraji vyhynutí dovědět, že to je past jen na kůrovce, po jehož vyhynutí Stráský naopak prahne.

Měl by si ovšem vyměnit lesnické poradce. K uším jeho staropraktiků zřejmě nedolehlo, že i v hospodářských lesích se začínají uplatňovat mezinárodní standardy zdravého lesnického hospodaření, které vysoce rizikové chemické látky, jako je cypermethrin, vylučují. Není to pro lesníky národního parku ostuda, že stromy z okrajových zón nesmějí kvůli užití této chemie při prodeji získat certifikát správného hospodaření?

Ostatně lapáky v podobě padlých kmenů se v hospodářských lesích používaly odjakživa. Když do nich brouk nalétal, sloupaly se a kůra spálila. Žádná chemie k tomu nebyla potřeba.

Konečné řešení: vše zůstane, jak je

Nebýt pečlivých pozorovatelů Hnutí Duha, tohle všechno by veřejnosti zůstalo utajeno. A jen díky jim se na svůj jedovatý lep přichytil Jan Stráský sám. Nedodržel zákon, porušil zásady vyhlášené ministrem. Přitom ne na jednom nenápadném místě, ale na celé ploše parku! Co by se asi dělo v normálních časech a ve standardních podmínkách? Na Šumavu by přišlo politické a personální zemětřesení.

Proč si myslím, že ministr životního prostředí Tomáš Chalupa Jana Stráského z postu, jemuž nerozumí, ale razantně ho řídí v protisměru proti přirozenému vývoji, neodvolá? Protože ho vlastně ani nejmenoval. Úplně zapadlo, co Stráský ve slabé chvilce svěřil Instinktu: „Pan prezident Klaus mi řekl, že když jsem do toho deset let kecal, tak to mám jít udělat. Já jsem o tohle nestál a budu rád, až to skončí. Vždyť já jsem měl čas se do lesa podívat jen o Velikonocích dopoledne!“

V těch pár řádcích je řečeno vše – o síle postu, na němž se nemusí dbát na zákony ani na ministrovy příkazy, i o kvalifikaci pro ředitele národního parku. A jestliže si někdo představoval, že na základě shromážděných důkazů si ministr Chalupa uvědomí svůj omyl a začne ho napravovat, pak na to musí rychle zapomenout. Náš pan prezident se přece nikdy nemýlí.