Státní zástupce Ištvan v roli Savonaroly: Konec boje s korupcí?

Olomoucký žalobce vyjádřil v kauze údajné korupce tria poslanců koncept, který nahání hrůzu.

Jan Schneider 20.7.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice

Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan je protagonistou turbulentního dění posledních dní. Řídí vyšetřování složité kauzy, která drcla do vlády, a ta se sesypala jako domeček z karet. V posledních dnech vyjádřil právní náhled, či koncept, který má dalekosáhlé důsledky pro uchopení pojmu korupce a myšlení o ní. Nejprve několik kontextuálních poznámek.

Ozvalo se mnoho hlasů, že justice zasahuje do politiky, ale není to pravda. Kdyby měla vláda čisté svědomí, mohla tu být dodnes. To se jen projevily její vnitřní spory a pnutí. Mohla tu být dodnes, Nečasova vláda, protože jediný důvod, proč měla padnout, je téměř mimo zájem médií a veřejnosti. Vláda ve sboru totiž nese odpovědnost za činnost zpravodajských služeb, a po přiznání některých aktérů aféry spojené se jménem premiérovy kancléřky Jany Nagyové je zřejmé, že hanebně selhala. To je důvod obrovský, pádný a doléhající – podle dikce zákona – na celou vládu ve sboru. Není úniku.

Místo toho se všeobecná pozornost soustřeďuje na oblast, která je ve sdělení obvinění zřetelnou slabinou.

Poslanci a svědomí

Státní zástupce Ištvan prosazuje právní názor, že vzdáním se mandátu se tři poslanci dopustili korupce, protože navíc „věděli“, jak budou hlasovat ti, kdo je nahradí. Jistě, tušit to mohli, ale „vědět“, tedy být si jist něčím hlasováním – jak to kdo hodlá dokázat, aby z toho mohly být vyvozeny trestněprávní důsledky? Není absurdní již samotná představa někoho postihovat za hlasování jiných?

Nemůže být ani korektně dovozováno, že se té korupce oni rezignující poslanci dopustili recipročním přijetím funkce ve statutárním orgánu společnosti s většinovou účastí státu, protože se to týká pouze dvou z nich, zatímco ve vazbě jsou všichni tři. Jediné, co tak mají společného, je ono vzdání se mandátu. Jsou obviněni, že mandát nevykonávali v souladu se svým svědomím. Málokdo však prozkoumal možnost, že právě oni vykonávali mandát v souladu se svým svědomím, ať to zní jakkoliv paradoxně. A když se po nich chtělo, aby hlasovali v rozporu se svým svědomím a podrželi tak vládu, mandátu se vzdali.

Mimo veřejný i trestněprávní diskurz tak bohužel zůstává otázka, zda proti svému svědomí nekonali třeba jiní poslanci, kteří svým hlasováním vládu podrželi, jen aby si poslanecký mandát udrželi.

U jedněch poslanců je to jasné, u druhých se to zkoumat nebude?Že je to těžké posoudit? Nemůže to být pravda, když oněm třem poslancům trestněprávní orgány v jejich svědomí čtou jako ve slabikáři a ještě z toho vyvozují důsledky! Proč se nepodívají stejně jasnozřivě také do svědomí ostatním poslancům? U jedněch poslanců je to jasné, u druhých se to zkoumat nebude?

V rozporu se svým svědomím mohou být samozřejmě i opoziční poslanci, když hlasují podle stranických pokynů, protože si třeba vskrytu myslí něco jiného, ale vyhovuje jim být pěkně v klídku v opozici, nečůrat proti větru a plout po proudu. Zdalipak je takové jednání v souladu s poslaneckým slibem? Obzvlášť pikantní je pak stejná otázka u poslanců, kteří nekonají, neboť ve sněmovně moc nepobývají, nebo u poslanců, kteří si nic nemyslí, anebo – obzvlášť rafinovaný případ – u poslanců, kteří nemají svědomí?

Práce jako úplatek

Hrůzu nahání výrok vrchního státního zástupce Ivo Ištvana z televizního interview, že „úplatkem je cokoliv, na co člověk nemá nárok, to znamená, že pokud třeba vy, pane redaktore, dostanete nějakou pozici, například generálního ředitele ČEZ, tak je zřejmé, že vy na takovouto pozici samozřejmě žádný nárok nemáte, ale kdybyste ji dostal, řekněme za něco, tak bychom se mohli třeba bavit, jestli za tím třeba není podezření z čehokoliv“. Laskavý čtenář jistě uzná, že to je síla. Televizní moderátor Jakub Železný by se měl zřejmě před případným kariérním postupem dotázat olomouckého Savonaroly, zda na vyšší funkci „má nárok“, aby nebyl promptně odstíhán!

Nezbývá, než se otázat, zda sám státní zástupce Ištvan měl na jím nyní zastávanou funkci „nárok“, z čeho byl odvozen, jak byl doložen a kým byl shledán. Aplikovaný koncept, že úplatkem může být i mzda za práci ve funkci, na níž dotyčný „neměl nárok“, obsahuje tolik neznámých a proměnných, že to skutečně může otřást právními jistotami společnosti!

Státní zástupce Ištvan tak vlastně „orwellovsky“ včleněnou podmínkou účinně popírá platnost starého biblického rčení, že „hoden jest dělník mzdy své“Logicky dovozeno, státní zastupitelství by nyní mělo přezkoumat, zda se v jiných místech ve veřejné správě nevyskytuje tento potenciálně korupční jev. To byl zhruba směr redaktorových otázek, z nichž se však státní zástupce Ištvan vyvlékal jak had, s tím, že redaktor zřejmě „ví víc, než on“, a mlžením, že státní zastupitelství koná jen v mezích své příslušnosti.

Státní zástupce Ištvan tak vlastně „orwellovsky“ včleněnou podmínkou účinně popírá platnost starého biblického rčení, že „hoden jest dělník mzdy své“. Bible platnost tohoto výroku totiž nijak nepodmiňuje, natož pak souladem s nějakým dělníkovým „nárokem“ na práci, za níž by byl hoden oné mzdy.

Pikantní je tento výrok obzvláště v době, kdy není uzákoněn nárok na práci, takže vlastně jakékoliv zaměstnání je potenciální korupcí, protože ani adept na místo popeláře neprokáže svůj „nárok“ na to, být na toto místo přijat. Přitom je nesporné, že se takové věci mohou dít. Přijmeme tě do práce, když budeš volit toho a toho. Anebo: dostaneš pivo, když přineseš nepoužitý lístek jistého prezidentského kandidáta...

Bude zajímavé sledovat, dojde-li věc před soud, jak bude naloženo s tímto stanoviskem žalobců. Budou schopni udržet onen koncept „nároku“ na získání nějaké funkce? Jak ho budou definovat? Vzděláním, praxí, vědomostmi? Bude pěkné vzpomenout v této souvislosti třeba Davida Lévyho či Johna Majora, proslulých politiků a rétorů, kteří absolvovali sotva základní školu. Z čeho odvozovali „nároky“ na nějaké funkce?

Státní zástupce Ištvan definuje korupci tak, že „někdo někoho podpoří už s vědomím, že za to od něj něco dostane“. První otázkou je, jak bude žalobce dokladovat „vědomé jednání na oplátku“. Za druhé, není to sice nezištné, leč trochu pokleslé jednání, to můžeme přiznat na rovinu, nicméně je samou podstatou politiky. Za třetí, tímto nárokem na absolutní čistotu a nezištnost v podstatě jakéhokoliv lidského jednání se státní žalobce Ištvan nabourává až do oblasti teologie.

Je to sice trochu přehnané, leč logické dotažení této koncepce, která ve svých důsledcích myslitelně kriminalizuje například křesťanskou motivaci. Křesťané totiž mají činit dobro, aby za své skutky obdrželi život věčný, a mají tak činit výslovně s vědomím toho handlu. A to je korupce jak hrom, protože je přitom splněna i podmínka „obstarávání věci obecného zájmu“. Pro státního zástupce Ištvana je jí funkce ředitele ČEZ, avšak ruku na srdce, co je to za titěrnost proti věčnosti?Co bude horší? Když žalobci toto své pojetí ustojí, nebo když se pod nimi ten led proboří?

Z bláta do louže

Vydali se státní žalobci na dost tenký led. Tak tenký, že je otázkou, co bude horší – když toto své pojetí ustojí, nebo když se pod nimi ten led proboří? Těžko si představit ten mazec, kdyby státní zástupci začali plošně zkoumat, zda lidé, zastávající určité funkce ve veřejné správě, mají na ně „nárok“. Na druhou stranu, těžko si představit ten mazec, kdyby nynější obvinění byli v rámci této koncepce odsouzeni, a státní žalobci by toto obecné zkoumání neprovedli!

Zdá se, že pro zdraví společnosti i pro zachování elementárních právních jistot bude lepší, když státní zastupitelství před soudem toto pojetí neobhájí. Pak ale skončí celá tato protikorupční monstrakce fiaskem, což dopředu nesmírně ztíží další protikorupční akce.

Počet příspěvků: 142, poslední 16.7.2013 08:09 Zobrazuji posledních 100 příspěvků.