Statistika uklidňuje: kultura v Česku rozhodně nestrádá

Kdyby to s financováním české kultury bylo opravdu zlé, vypadala by čísla a grafy jejích dlouhodobých trendů jinak.

Eva Holubová a Zuzana Bydžovská v představení Baronky v Divadle Kalich. Osmém s největším počtem diváků, soukromém, nedotovaném... foto: © Divadlo KalichČeská pozice

Eva Holubová a Zuzana Bydžovská v představení Baronky v Divadle Kalich. Osmém s největším počtem diváků, soukromém, nedotovaném...

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) léta statisticky zaznamenává kulturní dění v České republice. Moc se to neví. Jedna ze tří desítek příspěvkových organizací ministerstva kultury je pro veřejnost takřka neviditelná.

Nyní vydala útlou žlutou brožurku, spíš sešitek, který se nabízí na stojanu u vrátnice ministerstva. Jmenuje se Kultura České republiky v číslech a obsahuje přehledy o počtu a činnosti divadel, galerií, muzeí nebo památek, ale také zajímavé grafy dlouhodobých kulturních trendů mezi lety 1980 až 2011.

V úvodu se opatrně píše, že „data mají informativní charakter, neboť některé zpravodajské jednotky ještě neposkytly vyplněný statistický výkaz“. Však také časy, kdy se kultura odehrávala výhradně ve státem či městy zřizovaných institucích, jsou dávno pryč a s nimi i ochota vyplňovat nějaké dotazníky. „Kamenný“ NIPOS s přirozenou proměnlivostí kulturní scény při sčítání nejspíš dost zápasí. Ale snad lze publikovaná čísla brát vážně, i když jistě nezahrnují lecjakou novou galerii nebo divadelní soubor s jepičím životem.

Divadelní boom

Nejzajímavější jsou údaje, které vypovídají o divadlech. Ve všech rozpočtech na kulturu totiž patří divadelní produkce k nejnáročnějším. Od roku 1980 se počet divadel v České republice dokonce ztrojnásobil a stále mírně roste. NIPOS napočítal 167 stálých divadelních scén. Vloni se v nich odehrálo závratných 686 divadelních premiér a i počet jednotlivých představení stoupl od roku 1995 téměř o třetinu, na 26 678.

Vnucuje se i „hříšná“ myšlenka, jestli divadel není mocOvšem celkový počet diváků, kteří za rok do divadla přišli, paradoxně už třicet let klesá. Zatímco v roce 1980 bylo návštěvníků divadel sedm milionů, vloni se jich při trojnásobném počtu scén dostavilo na představení jen pět a půl milionu.

Když zvážíme, že každé divadlo má nějaké fixní náklady, které se musí zaplatit nezávisle na tom, zda se hraje či nehraje a kolik diváků přijde, není divu, že se peněz na ně nedostává. Vnucuje se i „hříšná“ myšlenka, jestli divadel není moc, zvlášť když inscenací, které nás opravdu zaujmou, je za rok jen pár.

Pozoruhodné je pořadí divadel podle počtu diváků. Na osmém místě se totiž mezi největšími a štědře dotovanými divadly, které hrají i na více scénách, objevilo soukromé, nedotované Divadlo Kalich s jediným hledištěm pro pět set diváků. Za ním zůstalo i Hudební divadlo Karlín nebo Divadlo na Vinohradech, které mají kapacitu téměř dvojnásobnou a stojí daňové poplatníky přes šedesát milionů korun ročně. Nejspíš se v Kalichu umějí otáčet…

Kvantita je ok

Z čísel i grafů, které sledují dlouhodobé trendy, vyplývá, že kultura v Česku, alespoň kvantitativně, rozhodně nestrádá. Počet muzeí a galerií a jejich návštěvníků od roku 1980 velmi mírně, ale vytrvale roste. Klesl sice počet knihoven (ze sedmi na pět tisíc), ale počet těch, kteří si do nich přišli něco půjčit, vytrvale stoupá. Zhruba sedminásobně (ze 759 na 5098) stoupl oproti roku 1980 počet vydávaných titulů novin a časopisů, jejich náklad ovšem vloni z roku na rok klesl téměř o polovinu. Více než čtyřnásobný oproti roku 1980 je počet knižních titulů, celkem 18 985, ale počet vydavatelů se vloni meziročně snížil o 20 procent. Bylo jich 724.

Horší zprávy jsou jen dvě: klesá počet návštěvníků památek a kinStatistické přehledy obsahují i kuriozity. Že je nejnavštěvovanější galerií Národní galerie, asi nepřekvapí. Ale že sedmou nejnavštěvovanější je Galerie Zdeňka Buriana v ZOO Dvůr Králové, už člověk moc nečeká. Neb o ní většinou ani neví.

Horší zprávy jsou jen dvě. Od roku 2007 mírně klesá počet návštěvníků památek. Dramatická, ale očekávatelná čísla ukazují na rychle postupující zánik kin. Z 2135 v roce 1980 jich vloni zbylo 658, z šedesáti milionů na deset klesl i počet těch, kteří do nich přišli. Nám, kteří vyrůstali na klasických biografech, to je líto, nicméně víme, že o sledovanosti filmů a úrovni filmové produkce to neříká vůbec nic.

Statistika a grafy nejdou s kulturou moc dohromady. To, co pro kultura znamená náš život, se do nich stejně nevejde. Přesto čísla z NIPOSu nějak uklidňují. Kdyby bylo opravdu zle, vypadala by jinak.