Stanou se univerzity jen služkami systému?

Podle sociologů stojí před univerzitami velký úkol: spojit tradiční vzdělanost a enormní tlak na praktickou využitelnost vědění.

Pěstujeme si na vysokých školách místo jedinečných osobností tak trochu masově vyráběné roboty? Kde skončí utilitárnost vzdělání, jemuž chybí onen klasický vzdělanostní korpus? foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Pěstujeme si na vysokých školách místo jedinečných osobností tak trochu masově vyráběné roboty? Kde skončí utilitárnost vzdělání, jemuž chybí onen klasický vzdělanostní korpus?

Začíná rok 2012 doby postmoderní a učenci opět meldují slova o úpadku či krizi vzdělanosti. Na vysoké školy se dostává kdekdo. Lidé evidentně přestávají rozumět psanému textu (a drobným nuancím obzvlášť). Rozdávají se rychlotituly a univerzity nevědí, zda chtějí zůstat ostrůvky moudrosti „humboldtovského“ typu, anebo se mají přizpůsobit dravé praxi, kde se znalosti mění každým okamžikem. Je „společnost vědění“, jak si říkáme, v krizi?

Jádrem elitního vzdělávání jsou již od středověku univerzity. Soudobé společnosti však není úplně jasné, co od vysokých učení požaduje: zda teoretizující mudrce s kritickým myšlením hledající PRAVDU, anebo pragmatickou výuku dělníků systému. Ten rozpor je patrný a nezáleží na dělení na bakaláře, magistry a doktory či na vizích o diverzifikaci výzkumných a profesních škol, o čemž v ČR stále jen sníme.

Před sto lety, když doktor potkal doktora, mohl s ním pohovořit o Pliniovi Starším. To již dnes opravdu nelze...„Blud o poklesu vzdělanosti vychází z několika předsudků – zabývá se kvalitou viditelných elit, navíc libovolně definovaných a nehodnotí trendy na dostatečné škále... Jediné, co zmizelo, je jakýsi vzdělanostní korpus pevně korelovaný s dosaženým gradem: před sto lety, když doktor potkal doktora, mohl s ním instantně pohovořit o Pliniovi Starším, což dnes opravdu nelze,“ uvedl v Lidových novinách biolog Jan Zrzavý. Podle něho historik, jenž neumí latinsky, představuje stejné selhání školství jako dermatovenerolog, který latinsky umí.

Univerzity jako úkryt před prací

A takových „úkazů“ býváme často svědky. Doktoři medicíny s Ph.D. za jménem obíhají ordinace a jako podomní obchodníčci nabízejí léky, tabletky a mastičky. Za veřejné prostředky vystudovaní chemici mrhají intelektem v kancelářích; filozofové bloumají v marketingových odděleních korporací. Proč stát zajišťuje takové vzdělání, které nijak nevyužívá? Vracejí se mu investice? Proč si nestanoví priority i limity, jichž vskutku využije?

„Sílící specializace na školách a univerzitách vedla v průběhu poslední stovky let k produkci studentů s mnohem omezenějším poznáním než dřív – zcela bez ohledu na to, zda byla ztráta šířky nahrazena ziskem hloubky,“ píše historik vědění Peter Burke. Máme tak spoustu specialistů bez obecného rozhledu, kteří svých specializací nikdy ani nevyužijí...

A je nějak společensky prospěšné, že zástupy maturantů odkládají po dalších pět let vstup do pracovního života posloucháním něčeho, čemu se nebudou věnovat? „Člověk by skoro řekl, že počet přijatých uchazečů na univerzity neklesá pouze proto, že univerzity dnes získaly nepředvídanou a nezamýšlenou úlohu dočasného úkrytu ve společnosti; univerzity jsou zařízení, která umožňují příchozím o pár let odsunout okamžik pravdy, který nastane tváří v tvář tvrdé realitě pracovního trhu,“ píše sociolog Zygmunt Bauman, poněvadž prestiž se už vybojovává hlavně mimo zdi škol a informační sítě prolomily hájemství zdrojů moudrosti.

McUniverzity doby kvapné

Ospravedlněním by byla řádná výchova ke kritickému uvažování, ku hledání podstatného, což však zmasověné školy produkující tisíce svých oveček těžko zajistí. Moderní univerzita se v řadě věcí stala iracionálním místem. „Mnoho studentů (a členů fakulty) odrazuje jejich tovární atmosféra. Někdy se cítí jako automaty, ovládané byrokracií a počítači, jindy jako dobytek proháněný továrnou na výrobu masa. Vzdělávání může být dehumanizujícím zážitkem. Studenti se mohou cítit jako předměty, do kterých jsou vědomosti nalévány za pohybu po montážní lince,“ píše George Ritzer v Mcdonaldizaci společnosti (1993), v níž představuje úporně racionalizované, uniformní a efektivní postupy i ve školství.

Vědění, moudrost a vzdělanost jsou ve věku zábavy trivializovány, ukázal škarohlídsky Neil Postman v knížce Ubavit se k smrti (1985). Na příkladu sečtělé a argumentačně vytříbené právnické elity USA 19. století dokládá, jak důležitá byla v éře psaného slova obeznámenost s klasiky, jako je Seneca, Cicero či Platón: „George Sharswood, snad v předtuše úpadku právního vzdělání ve 20. století, v roce 1854 poznamenal, že studium omezené na zákony samotné poškozuje myšlení, uzavírá je do okovů technických detailů, s nimiž se sblížilo, a znemožňuje mu zaujmout jasný pohled.“ Kolik dnešních advokátů se asi ušklíbne nad myšlenkou, že by měli citovat z Hegela? Vždyť umí paragrafy!

Homo informaticus interruptus

Jiná doba si žádá jiné vzdělání. Jsme totiž také jiní. Příklad: Svištící éra dějin a neustálý informační proud nás formuje jakožto lidské bytosti; plíživě, ale intenzivně. Před pár lety BBC News informovaly o výzkumu, dle nějž lidem trvale závislým na e-mailech a mobilech klesá inteligence až o deset bodů, což je více než kuřákům marihuany.

Lidé informační epochy jsou neustálými „pseudoinformacemi“, často nesmyslnými, vyrušováni a ztrácejí schopnost soustředění. „Schopnost soustředit se je nahrazena neschopností rozlišit relevantní sdělení od sdělení zbytného či redundantního,“ uvádí profesor Miloslav Petrusek.

„Studenti nejsou hloupější nebo nevzdělanější, ale jsou skutečně úplně jiní, nežli byli ti před patnácti lety. Uvažují jinak, často střípkovitěji a klipovitěji. Ovšem pozor: neříkám, že to je něčím horší – je to zkrátka jiné,“ řekl ČESKÉ POZICI pražský gymnaziální učitel filozofie o těch, kteří míří na univerzity.

Tradičně školsky získávané znalosti budou zřejmě rychleji zastarávat. Dle Nika Stehra, jednoho z propagátorů pojmu „knowledge society“ (1994), se dočkáme i změny v samotném pojetí zapomínání; vytěsnění zastaralých poznatků bude prý nutnou mentálně-hygienickou podmínkou pro ukládání znalostí nových, aktuálnějších, potřebnějších.

Postmoderní krize vzdělávání

Žijeme skutečně v jiném světě než v tom, kdy vznikaly klasické univerzity a jejich výukový model zacílený na rozvoj duchovních světů; náš útržkovitý život probíhá v „epizodickém čase“, v době ztráty autorit, ve zběsilém toku zpráv o rozličných hodnotách. A úspěch jedince čím dál častěji spočívá v opouštění starých návyků, a naopak v rychlém osvojování si nových, připomíná sociolog Zygmunt Bauman ve sbírce esejů Individualizovaná společnost (1999); ostatně další autor, dle něhož se univerzity nacházejí na dějinném rozcestí.

Zděděné instituce se prý stále obtížněji přizpůsobují překotným změným éry postmoderníDnešní krize vzdělávání je prý především krizí námi zděděných institucí a filozofií, jež odpovídají jiné realitě a stále obtížněji se přizpůsobují překotným změnám – důsledkem je nevraživost akademiků k požadovaným zásahům do „jejich pradávných výsad“, jak vidíme nejen v Česku. Na školách stále vládne jiný čas, jiné tempo, což je pochopitelně nutná podmínka k soustředění a hlubokému myšlení, ale je otázkou, zda jde o věc udržitelnou.

Ve světě, kde se společenský čas roztříštil v roztěkané střípky, se univerzity „zatížené smyslem pro dějiny a lineární plynutí cílů cítí a musejí cítit špatně. Vše, co univerzity v posledních devíti stoletích dělaly, dávalo smysl buďto na pozadí věčnosti nebo v čase pokroku; pokud modernita skoncovala s prvním, pak postmodernita dala vale druhému,“ píše Bauman. Nastal snad skutečně pro univerzity čas k epochální proměně?

Dvojí kapitulace univerzit?

Univerzity (a vysoké školy) se už ke změnám daných dobou pochopitelně staví. Různorodě: některé prohlubují spolupráci s firmami a na klíč vyvíjejí hi-tech technologie pro průmysl, další sázejí na čím dál elitnější elitnost, aby mohly dostát svým tradicím a společnosti dodat výjimečné jedince schopné převratných myšlenek a proměny paradigmat. Co je čeká dál?

Musejí zvolit strategie, aby „reagovaly na to, že bude třeba diplomů, ale nebude třeba konstantního korpusu vědění, že bude třeba otevřít brány, ale přitom zachovat jistou míru selekce, že bude třeba respektovat jednotu tradiční vzdělanosti a enormního tlaku na praktickou využitelnost vědění, že bude třeba najít jednotu mezi tradicí, k níž se hlásíme, a mezi společností, která pouta s touto tradicí stále viditelněji rozvazuje,“ míní Petrusek.

Dle Baumana už nejsilnější podpěry vznešeného postavení univerzit zmizely. Školy prý mají jen dvě možnosti, jak se s tím vypořádat. Prvou strategií je přijmout pravidla hry a podřídit se přísným tržním kritériím a měřit užitečnost svých produktů jasnými požadavky trhu: pojímat své know-how jako komoditu. Druhou strategií je spálit všechny mosty a stáhnout se z bezvýchodné situace na trhu do esoterické a neprostupné tvrze teorie. Hledat pravdu.

Bauman říká: „Obě strategie, každá svým způsobem, představují kapitulaci: v prvním případě se přijímá podřadné, služebné postavení v hierarchii důležitosti, kterou určují a které předsedají tržní síly; ve druhém případě se akceptuje společenská/kulturní bezvýznamnost. Jsme v pokušení říci, že univerzity se staly obětí své vlastní dokonalosti a jasného nastavení: jde o to, že byly nastaveny na svět, který se dnes ztrácí.“

Není ovšem vyloučeno, že ze svého učeného středu vyšlou někoho, kdo najde třetí, zatím neznámou cestu – perfektní řešení.