Solární arbitráže: Přijde stát o miliardy? Nebo o desítky miliard korun?

Prodloužení solární daně dává více šancí fotovoltaickým investorům ve sporech s Českou republikou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Komu věříte více? Muži, který byl hlavním odborníkem na mezinárodní arbitráže v české administrativě, nebo současnému ministrovi financí, který ho nedávno odvolal? Radkovi Šnáblovi, nebo Janu Fischerovi?

Šnábl tvrdil, že stát bude muset v arbitrážích bojovat o desítky miliard korun – někde mezi 40 a 100 miliardami. Fischer označil tato slova za nesmyslná, podle ministra financí se nyní vedou spory o 3,3 miliardy korun. Na této částce se přitom zahraniční investoři, kteří zahájili arbitrážní spor s českým státem, podílejí jen částečně, zbytek připadá na nároky domácích investorů. Ti se také domáhají škod, které jim přinesla solární daň, s níž v době svých investic do tuzemských fotovoltaických elektráren nepočítali. A Fischer nepředpokládá, že by se částka 3,3 miliardy nějak obzvlášť zvyšovala.

Trochu „ulítlá“ mohou být obě čísla. Odvolaný Šnábl musel dávat najevo svou důležitost a zjevně přitom poněkud přeháněl. Naopak logickým zájmem ministra Fischera je naprosto zpochybnit důležitost a věrohodnost pracovníka, kterého se zbavil. I Fischer přeháněl, když bagatelizoval další rizika.

Kdybychom vzali v úvahu všechny hrozby, se kterými už v minulých letech zahraniční investoři do českých fotovoltaik přicházeli, vlastně se toho zatím příliš neděje. Máme tu jednu arbitráž, kterou vede sdružení osmi zahraničních investorů International PhotoVoltaic Investors Club (IPVIC). Jeho zástupci potvrzují, že už jde o tu fázi arbitráže, kdy se jede „naostro“, protože se během počáteční šestiměsíční lhůty se státem na urovnání sporu nedohodli.

Odvolaný Šnábl musel dávat najevo svou důležitost. Logickým zájmem ministra financí Fischera je naopak Šnáblovu důležitost zpochybnit. Přeháněli oba.Nárokují minimálně 65 milionů eur, tedy spíše částku v řádu jednotek miliard korun, která má ke Šnáblově „stovce“ opravdu daleko. Celkový podíl těchto investorů na instalovaném výkonu solárních elektráren v Česku se pohybuje v jednotkách procent. (IPVIC sdružuje mimo jiné tyto investory: německé firmy Voltaic Network, Antaris Solar a Photovoltaic Knopf Betriebs, lucemburský Radiance Energy Holding, nizozemskou Natland Investment Group a britskou společnost I.C.W. Europe Investments.)

Není ale pochyb, že o zahájení arbitráže přemýšlejí také další solárníci. Nejde o úplně jednoduché rozhodnutí – arbitráž si vyžádá nemalé náklady už jenom třeba na právníky. A investor také musí počítat s rizikem, že nakonec to bude on, kdo v případě prohry zaplatí státu náklady.

Pozor, státe!

Pokud ale na misce vah „pro“ a „proti“ přibývají argumenty ve prospěch arbitráže, musí být stát na pozoru. Takový argument skutečně přibyl. Senát po Poslanecké sněmovně schválil prodloužení takzvané solární daně, která měla platit pouze do konce letošního roku. Svůj podpis přidal prezident Miloš Zeman.

To je zásadní změna, byť daň bude napříště pouze na úrovni deseti procent z tržeb fotovoltaických zdrojů – oproti dřívějším šestadvaceti. A i když se bude týkat jenom části solárních instalací – těch uvedených do provozu v nejkritičtějším roce solárního boomu 2010. Daň má přitom nově platit až do konce celého – 20letého – období státní podpory výkupních cen elektřiny z již existujících solárních elektráren. Stát tím porušil svůj slib dvakrát:

  • Poprvé když zpětně, ale „dočasně“ zdanil příjmy, na které měli mít solárníci nárok.
  • Podruhé, když zrušil i tu „dočasnost“.

Podle zdrojů ČESKÉ POZICE se názory na prodloužení daně lišily i na ministerstvu financí (MF) už během tamního šéfování Miroslava Kalouska. Jedni byli pro pokračování solární daně a dokonce tvrdili, že z hlediska obhajoby českých pozic by takové opatření nemělo být dočasné, jak se původně plánovalo.

Názory na prodloužení solární daně se lišily i na ministerstvu financí už během tamního šéfování Miroslava KalouskaNa druhé straně ale zazníval argument, že když parlament na konci roku 2010 schvaloval solární daň poprvé (tehdy právě ve výši 26 procent), vycházel mimo jiné z předpokladu, že doba tří let je maximem z hlediska zajištění 15leté návratnosti. A zákonný nárok maximálně 15leté návratnosti pro solární investory potvrdil i Ústavní soud. Bylo by tedy nutné prokázat, že dřívější předpoklad českého parlamentu nebyl správný. Zástupci fotovoltaických podnikatelů přitom tvrdí, že zmíněné pravidlo návratnosti bylo fakticky porušeno už onou dřívější, tříletou daní.

Nejistota ohledně možných rizik se ostatně projevila už při projednávání v Senátu. Senátorům z výboru pro životní prostředí vadilo, že při schvalování příslušné novely zákona o podporovaných zdrojích nedostali k dispozici výpočet, proč má být daň zrovna desetiprocentní a jaké bude mít důsledky.

Šéf energetické sekce ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) Pavel Gebauer vysvětluje, že jeho resort nebyl navrhovatelem solárního odvodu. Ten byl do novely zařazen až při projednávání ve vládě. Jakmile ale senátoři o výpočet požádali, MPO jim jej podle Gebauera okamžitě poskytlo. Ředitel energetické sekce zdůrazňuje, že základní pravidlo 15leté návratnosti podle tohoto propočtu ohroženo nebude. A MPO přitom dle něho rozhodně nekalkuluje s pouhou prostou návratností, která by nebrala v úvahu náklady podnikatelů na financování svých projektů.

Zatím pouze test

Martin Sedlák z Aliance pro energetickou bezpečnost, která hájí zájmy solárních podnikatelů, upozornil, že ona zatím jediná arbitráž je vlastně testovací. Kdyby firmy sdružené v asociaci IPVIC uspěly, bezpochyby by inspirovaly i další fotovoltaické investory. Nelze vyloučit, že Radek Šnábl ve svých dramatičtějších scénářích počítal i právě s tímto rizikem pro stát.

A pokud uvážíme, že ve známé arbitráži, kterou vedla se státem společnost Diag Human, šlo původně o stovky milionů korun a později nároky na ušlý zisk vzrostly až do řádu desítek miliard, je teoreticky možné kalkulovat s podobnou hrozbou také v případě časových průtahů u solárních sporů. I když na druhé straně připusťme, že jde o velmi předčasnou úvahu – kauza Diag Human se táhne od poloviny devadesátých let, zatímco solární boom byl záležitostí konce minulého desetiletí.

Obvinění vůči českému státu jsou každopádně mnohem obsáhlejší, než by se mohlo zdát. Nejde přitom jen o solární daň. Ta je tím nejdůležitějším opatřením, na které si solárníci stěžují, ale není jediným. Generální sekretář IPVIC Frank Schulte už ve svém dopise, který adresoval poslancům při schvalování novely zákona o podporovaných zdrojích, psal o třech ustanoveních, která „prohlubují destabilizaci podnikatelského prostředí v oblasti obnovitelných zdrojů energie.“ Kromě opětovného zavedení solárního odvodu jde podle něho také o nové příspěvky na pozdější recyklaci panelů.

Za jejich recyklaci už totiž podle něho provozovatelé fotovoltaických zdrojů zaplatili v ceně výrobku – vzhledem k existenci evropského systému PV Cycle, do kterého přispívají výrobci i dovozci panelů. A Schulte si stěžoval také na zrušení náhrad pro fotovoltaické elektrárny v případě jejich odpojení operátorem sítě za stavu nouze. Další solárníci upozorňují také na dřívější zrušení daňových prázdnin pro solární elektrárny. Aliance pro energetickou bezpečnost zase vyčetla MPO, že v onom výpočtu, který zasílalo senátorům, nebralo v úvahu právě recyklační poplatky.

Rdousící efekt

Schopnost Šnáblových následovníků čelit nárokům solárních investorů je o to důležitější, že je zároveň nutné počítat s nároky domácích investorů. Ti se sice nemohou pustit do mezinárodní arbitráže a jejich naděje do jisté míry zmařil Ústavní soud, když solární daň odmítl zrušit. Navzdory tomu ústavní soudci naznačili fotovoltaickým investorům cestu, jak se k náhradě škod dostat, když potvrdili již zmíněné pravidlo 15leté návratnosti.

Solárníci by museli prokázat, že příslušná opatření státu včetně solární daně pro ně měla „rdousící efekt“Právníci se nicméně shodují, že jeho pouhé porušení by zřejmě k úspěšné žalobě nevedlo. Solárníci by museli prokázat (také v souladu s verdiktem Ústavního soudu), že příslušná opatření státu včetně solární daně pro ně měla „rdousící efekt.“ To znamená, že se dostali do situace, které je přivedla až k bankrotu. Uvidíme, kolik takových případů reálně bude…

V mnoha ohledech to nebudou mít lehké ani mezinárodní investoři. Český stát kupříkladu nemusí souhlasit s tím, že bude vést arbitráž s osmi firmami sdruženými v asociaci IPVIC najednou. A je otázkou, zda pak investoři půjdou do individuálních arbitrážních sporů, které je přijdou na vyšší částku. Navíc je nutné brát v úvahu rozdíly mezi různými investičními smlouvami, jež Česko uzavřelo s jednotlivými zeměmi. Pro zahraniční investory jsou nejvýhodnější ty s Nizozemskem a USA.

Obava, že ministerstvo financí po Šnáblově odchodu má v oblasti přípravy na arbitráže a další spory velké slabiny, je nicméně rozhodně na místě. Na druhé straně má MF momentálně vedené Janem Fischerem ještě relativně dost času, aby své síly mobilizoval.