Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Sociální sítě by neměly být arbitry, co lze, či nelze veřejně říkat

  9:20
Sociální sítě plní roli ulic, náměstí, médií a televize. Otázkou je, jak zajistit svobodný veřejný prostor, vede-li se většina komunikace na platformách ovládaných soukromými subjekty. Především však na to, co lze veřejně říkat, máme demokraticky volený zákonodárný sbor, Ústavu a zákony.

Demonstrace v Praze za svobodný internet foto: Richard Cortés

Izraelský právní teoretik Joseph Raz v roce 1991 napsal, že svoboda projevu je klíčová především pro lidi, kteří mluví a projevují názory veřejně. Ostatním, kteří se veřejně neprojevují, se tak jevit nemusí, proto mohou považovat za podstatnější jiná práva, jež se jich bezprostředně dotýkají. Sociální sítě tuto realitu zásadně změnily, neboť zpřetrhaly rozdíl mezi veřejným a soukromým projevem. Každý projev se stal potenciálně veřejným a svoboda projevu se začala dotýkat mnohem více lidí.

Důležitost sociálních sítí v dnešní informační společnosti nelze podceňovat. Například výzkum organizace Pew Research ukázal, že v USA 18 procent lidí z nich primárně získává informace o politice a věcech veřejných – ve věkové skupině 30 až 39 let 40 procent a v nejmladší 18 až 29 let dokonce 48 procent. V Evropě se čísla pravděpodobně příliš neliší.

Omezení toku informací na sociálních sítích proto představuje riziko pro demokracii, neboť právě ony jsou současnými veřejnými prostranstvími. Sociální sítě dnes plní úlohu, kterou historicky hrály ulice, náměstí, média a televize. Klíčovou otázkou proto je, jak zajistit funkční a svobodný veřejný prostor i ve světě, kde se velká část komunikace odehrává na sociálních sítích ovládaných soukromými subjekty.

Mazání není řešením

Znepokojivou tendencí je, že sociální sítě mažou komentáře a názory týkající se věcí veřejných včetně komentářů politických kandidátů, které neporušují ustanovení právního řádu. Ze studie dánské neziskové organizace Justitia o dánském Facebooku vyplývá, že pouze 1,1 procenta smazaných komentářů je trestně-právně postižitelných a 36 procent smazaného obsahu je obecným, zcela nezávadným vyjádřením názoru. Tato čísla, byť nedokonalá, jsou zatím nejpřesnější o fungování sociálních sítí.

Ty obsah kontrolují arbitrárně a diskriminačně, neboť jejich komunitní podmínky ani zdaleka nemají jasně definovaný seznam pravidel, co lze, či nelze mazat. Navíc se často a účelově mění, mnohdy dle politických preferencí zaměstnanců těchto platforem, kteří některé názory a řečníky upřednostňují a jiné omezují. Obsah také bývá moderován umělou inteligencí a špatně placenými zaměstnanci ze třetích zemí, proto jde o značně chybující proces.

Snaha potlačit dané informace na internetu není řešením, neboť obvykle vede k opaku – tato informace se rozšíří mnohem víc než před smazáním. Mazání navíc radikalizuje společnost, protože pokud si o něčem nelze přečíst v tradičních platformách a médiích, vede to lidi k extrémističtějším zdrojům, kde však oproti široce používaným platformám neexistuje názorová oponentura, která může uvést věci na pravou míru.

Studie v USA zjistila, že algoritmus k odhalení a potlačení projevů z nenávisti 2,2krát častěji označoval příspěvky Afroameričanů. Umělá inteligence neumí rozeznávat rozdílné sociální a kulturní kontexty, humor a nadsázku. A pokud obsah kontrolují zaměstnanci, kvalita moderace není příliš větší, protože většinou jsou špatně placení, přepracovaní, s minimálním tréninkem a žádnou odpovědností.

Snaha potlačit dané informace na internetu není řešením, neboť obvykle vede k opaku – tato informace se rozšíří mnohem víc než před smazáním. Mazání navíc radikalizuje společnost, protože pokud si o něčem nelze přečíst v tradičních platformách a médiích, vede to lidi k extrémističtějším zdrojům, kde však oproti široce používaným platformám neexistuje názorová oponentura, která může uvést věci na pravou míru.

V takových končinách internetu se uživatelé ještě víc radikalizují, což by se bez prvotní cenzury pravděpodobně nestalo. Diskuse a argumentace je proto mnohem užitečnější reakcí demokratické společnosti než cenzura. Cílem regulace by proto mělo být zajistit, aby svoboda projevu platila i na sociálních sítích. Tento přístup bere v úvahu, že existuje soubor pravidel, jež definují, co lze, či nelze říct ve veřejné sféře. Ta je třeba pouze propojit se sociálními sítěmi.

Soutěžní právo

Existuje několik regulativních přístupů. Jedna z důležitých možností regulace sociálních sítí, byť není často zmiňovaná, je použití soutěžního práva, právního odvětví, které mimo jiné reguluje soukromoprávní monopoly a oligopoly. V rámci tohoto odvětví existují dvě možnosti. Za prvé, regulovat množství a velikost sociálních platforem, a tím cílit k jejich konkurenci, což společně s diverzitou sociálních sítí může přispívat ke svobodě projevu, protože zákazníci mohou přejít na jinou síť.

Pokud sociální síť omezuje svobodu projevu svých zákazníků, může to být za určitých okolností posouzeno jako zneužití dominantního postavení. Soutěžní právo by navzdory svým inherentním omezením mohlo značně pomoci, protože je určeno k regulaci velkých soukromých společností.

Problémem je, zda sociální platformy nejsou pro uživatele natolik užitečné, protože jsou všichni na stejných, a zda by jejich rozdělení zásadně neuškodilo funkčnosti a atraktivnosti pro uživatele. Alternativní možností je tak smířit se s tím, že sociální platformy jsou ze své podstaty monopoly – infrastruktura, jež nejlépe slouží, je-li na ní co nejvíc lidí. V takovém případě je lze soutěžním právem regulovat platformy jako „Public Utilities“, tedy jako infrastrukturu. Historicky se tak regulovaly například železnice či elektrické rozvody.

Smyslem takové regulace je, aby společnost v dominantním postavení nemohla své dominance zneužívat v neprospěch zákazníků či jiných firem. Pokud sociální síť omezuje svobodu projevu svých zákazníků, může to být za určitých okolností posouzeno jako zneužití dominantního postavení. Soutěžní právo by navzdory svým inherentním omezením mohlo značně pomoci, protože je určeno k regulaci velkých soukromých společností.

Zneužití dominantního postavení

Častý argument, že jde o čistě soukromé subjekty, a proto si mohou dělat, co chtějí, nemůže vzhledem k důležitosti a velikosti sociálních sítí v dnešní společenské komunikaci obstát. To se začíná projevovat i v rozhodovací praxi soudů. Například ty německé již loni dovodily, že Facebook je v dominantním postavení na trhu sociálních sítí, z čehož mu vyplývají speciální povinnosti z oblasti soutěžního práva. Prezident soudu Andreas Mund toto rozhodnutí komentoval:

Uživatel, který chce sociální síť používat například k účasti ve veřejné diskusi o věcech veřejných, se nemůže sebrat a odejít jinam. Soudy by proto omezení svobody projevu uživatelů mohly za určitých okolností vyhodnotit jako zneužití dominantního postavení v neprospěch zákazníků.

„Při fungování svého obchodního modelu musí Facebook vzít v úvahu, že jeho uživatelé prakticky nemohou přejít na jiné sociální sítě. Vzhledem k tržní síle Facebooku není proto povinné zaškrtnutí políčka pro souhlas s podmínkami užívání dostatečným základem například pro intenzivní zpracování osobních údajů. Jedinou volbou, kterou uživatel má, je dle soudu buď přijmout komplexní zpracování dat, nebo se zdržet používání sociální sítě. V takové obtížné situaci nelze volbu uživatele označit za dobrovolný souhlas.“

Rozhodnutí se dotýkalo ochrany osobních údajů uživatelů. Totéž lze vztáhnout k druhému základnímu právu spojenému s fungováním sociálních sítí – se svobodou projevu. Uživatel, který chce sociální síť používat například k účasti ve veřejné diskusi o věcech veřejných, se nemůže sebrat a odejít jinam. Soudy by proto omezení svobody projevu uživatelů mohly za určitých okolností vyhodnotit jako zneužití dominantního postavení v neprospěch zákazníků.

Přímá regulace

Další variantou je přijetí přímé regulace sociálních sítí, která by stanovila pravidla pro moderaci obsahu, a tím odňala tuto pravomoc platformám. Otázkou je, co by byl zaručený standard ochrany svobody projevu, a kdo by měl pravomoc jeho porušení, či neporušení posuzovat. Nabízí se inspirace americkým prvním ústavním dodatkem nebo evropským lidskoprávním standardem. Naopak, jakýkoli standard více omezující svobodu projevu by ji zásadně omezil, tudíž i ohrozil demokratickou společnost.

Další variantou je přijetí přímé regulace sociálních sítí, která by stanovila pravidla pro moderaci obsahu, a tím odňala tuto pravomoc platformám. Otázkou je, co by byl zaručený standard ochrany svobody projevu, a kdo by měl pravomoc jeho porušení, či neporušení posuzovat.

Odstrašujícím případem je Francie, kde před létem přijali zákon, který se snažil velmi restriktivně regulovat platformy ohledně nenávistných projevů. Jeho součástí například byl extrémně široký seznam, co znamená nenávistný obsah, či povinnost platforem závadný obsah smazat do 24 hodin pod hrozbou vysokých sankcí. Tento zákon však francouzský Ústavní tribunál jako protiústavní zrušil, protože neúměrně porušoval svobodu projevu.

K tomuto zákonu se navíc velmi kriticky vyjadřovaly lidsko-právní organizace i například Česká republika. Podobně nešťastná regulace byla přijata i v Německu. Přímá regulace sociálních sítí se také nově řeší v Evropské unii, kde je aktuálně diskutován zákon o digitálních službách. Jaká bude jeho podoba, není jasné, panují však obavy, aby svobodu projevu příliš neomezoval.

Je třeba zmínit i návrh nařízení Evropského parlamentu a Evropské rady o prevenci šíření teroristického obsahu online, které také obsahuje návrh regulace online obsahu. Všechny tyto legislativní návrhy by měla pozorně sledovat veřejnost i novináři, neboť přinášejí nezanedbatelná rizika.

Platformy jako vydavatelé

Častým návrhem ve veřejném prostoru také je, aby sociální sítě, když kontrolují obsah, byly zodpovědné za příspěvky na nich, tedy že by se měly dostat na stejnou pozici jako tradiční vydavatelé. Tento návrh je nebezpečný a současně neuskutečnitelný v tom, že množství obsahu na sociálních sítích a v tradičních médiích je nesrovnatelné – sociální sítě nemohou bez použití rozsáhlé cenzury a často chybujících algoritmů umělé inteligence odpovídat za všechno, co na sociální síti uživatelé umístí.

Častým návrhem ve veřejném prostoru také je, aby sociální sítě, když kontrolují obsah, byly zodpovědné za příspěvky na nich, tedy že by se měly dostat na stejnou pozici jako tradiční vydavatelé. Tento návrh je nebezpečný a současně neuskutečnitelný v tom, že množství obsahu na sociálních sítích a v tradičních médiích je nesrovnatelné.

Za druhé, tento návrh je nebezpečný, protože povede sociální sítě k přílišné opatrnosti, kdy budou mazat pro jistotu i příspěvky hraniční či zcela nezávadné jen proto, aby předešly potenciálním sankcím. Taková regulace by velmi výrazně omezila veřejnou diskusi a svobodu projevu na v současnosti nejvýznamnějších veřejných fórech. Správnou cestou je zajistit ústavní a zákonnou ochranu svobody projevu i na sociálních sítích, a tím současnou moc těchto korporací nad veřejným prostorem výrazně omezit.

Například anglický historik Niall Ferguson napsal: „Pokud jsou sociální platformy moderními náměstími, potom nemůže být jejich odpovědností mazat závadný obsah.“ Sociální sítě by neměly být arbitry, co lze, či nelze veřejně říkat. Na to máme v normotvorné rovině demokraticky volený zákonodárný sbor, Ústavu a zákony. A konkrétní případy mají posuzovat jedině soudy.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...