Snad velmoci neztratí svůj vliv až příliš rychle

Řešení situace v Sýrii naznačuje, že vedoucí mocnosti našly odpovídající model řešení konfliktů v souladu s novým rozložením sil ve světě.

Gábor Stier 17.1.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Konec studené války oslavoval svět skutečně dlouho. Západ se nemohl nabažit vlastní velikosti a s uspokojením sledoval, jak se jeho protivník zmítá sražen na kolena. Spojené státy čím dál nadutěji rozdělovaly svět na zlé a hodné a snažily se všem vnutit model liberální demokracie. Evropa byla oslněna posledním zábleskem svého zlatého věku a ve spokojeném opojení se zcela ponořila do konzumu. Mezitím sice začalo postupné hledání budoucnosti, avšak náhlý příchod multipolárního světa i tak všechny překvapil.

Vítězové si sotva stačili všimnout, že těžiště se díky vzestupu Asie, a především pak Číny, posunulo dále na východ. Obtíže už se však dostavily ve chvíli, kdy se o své místo pod sluncem začaly hlásit i vzmáhající se regionální mocnosti, například sílící Indie, vzmáhající se Rusko, kterému se konečně podařilo nalézt novou tvář, ambiciózní Turecko nebo Brazílie, která až do té doby jen potichu spřádala své plány. Právě tyto země jsou v procesu zrodu nového světového řádu čím dál nepostradatelnější. Přesto přese všechno je čím dál nejasnější, jak tento nový světový řád vlastně funguje.

Kauza Snowden a obecné změny ve světě

Ve znamení hledání svého místa uprostřed přeměny světového uspořádání se Čína v roce 2013 soustředila především na svou vnitřní stabilitu. Skončila generační výměna v řadách politické elity a růst ekonomiky se sice mírně zpomalil, ovšem i nadále přesahuje sedm procent. Peking se však stále necítí dost silný na to, aby se pustil do jakéhokoliv konfliktu se Spojenými státy. Což dobře ukazuje také fakt, jak rychle se snažil zbavit Edwarda Snowdena, jenž rozpoutal skandál svými odhaleními. Že se v Sýrii podařilo vyhnout vojenské intervenci, mohli všichni prožívat jako vítězství, což v zásadě charakterizuje také uvolnění napětí kolem Íránu

Amerického informatika tak vzápětí přijalo čím dál sebevědomější Rusko, které únik informací využilo především k tomu, aby nastavilo zrcadlo Americe, která si užívá pocit morální převahy a každého s oblibou poučuje. Však měl také Barack Obama, jehož i bez toho doma provázelo dost starostí v souvislosti s chaosem kolem zaváděných reforem zdravotnictví nebo ochromením státní mašinérie v důsledku zvýšení dluhového stropu, kvůli rozsáhlé špionáži amerických tajných služeb, co vysvětlovat.

Samotná kauza Snowden ostatně kromě přebujelosti tajných služeb, porušování osobních svobod s odvoláním na boj proti terorismu, zranitelnosti virtuálního života a nedostatků uvnitř amerického systému vrhla světlo i na obecnější změny odehrávající se v našem světě.

Evropa o sobě nadále dávala vědět spíš jen prostřednictvím dalších a dalších peripetií vlastní krize, čímž jako by naznačovala, že je čím dál méně schopna zasahovat do procesu přeměny světa. A zatímco postupnou změnu rozložení sil dává jasně najevo i relativně bezpečná situace v Asii, Blízký východ zůstává i nadále nestabilní. „Arabské jaro“ region obrátilo vzhůru nohama, a jak ukazují například poslední události v Egyptě, není vůbec jasné, k čemu vlastně celý vývoj povede.

I přesto se právě k tomuto regionu zmítanému chaotickým a často bouřlivým děním váže jedna událost loňského roku, jež snad nejvíce odkazuje k budoucnosti. Řešení situace v Sýrii, která byla koncem léta napnutá až k prasknutí, totiž jako by naznačovalo, že vedoucí mocnosti našly odpovídající model řešení konfliktů v souladu s novým rozložením sil ve světě, jehož podstatou je rovnocenný partnerský dialog a schopnost nalézt dohodu výhodnou pro všechny zúčastněné strany. Že se v Sýrii podařilo vyhnout vojenské intervenci, mohli všichni prožívat jako vítězství, což v zásadě charakterizuje také uvolnění napětí kolem Íránu.

Konec jedné epochy řešení konfliktů

Diplomatická jednání nesloužila jako prostředek k vyřešení krize, ale ke kapitulaci a potrestání „zlých hochů“Právem bychom se mohli domnívat, že tomu podle pravidel klasické diplomacie ani nemůže být jinak. Jenže v uplynulých dvaceti letech to tak nefungovalo. A sice proto, že po skončení studené války došlo ve světě k porušení mocenské rovnováhy, která až do té doby nutila všechny strany brát v potaz i opačné zájmy. Vnější síly měly samozřejmě i tenkrát své favority, ovšem v podstatě nemohly dělat nic jiného než vystupovat jako arbitr či zprostředkovatel, který se snaží dovést zúčastněné strany k určitému kompromisu.

Vítěz této velké konfrontace se však následně s vědomím morální a ideologické převahy nezabýval možnými reakcemi a dlouho si mohl dělat pouze to, co sám považoval za dobré. Dominantní mocnosti předem určily, kdo má pravdu, i to, kdo je v tom kterém konfliktu viníkem, a právem silnějšího se v zájmu nastolení pořádku nebo svržení určitého režimu vměšovaly formou politické podpory, limitovaného vojenského zásahu (Libye, Miloševićova Jugoslávie) či otevřené intervence (například v Bosně nebo v Iráku) do konfliktů a vnitřních záležitostí jiných zemí. Součástí toho sice byla i nadále diplomatická jednání, ovšem ta už nesloužila jako prostředek k vyřešení krize, ale ke kapitulaci a potrestání „zlých hochů“.

V září ovšem nastal soumrak tohoto modelu řešení konfliktů. Jak tehdy prohlásil Fjodor Lukjanov, předseda ruské Rady pro zahraniční a obrannou politiku, dohoda, která se zrodila v souvislosti s krizí v Sýrii, představuje v tomto ohledu konec jedné epochy. Spojené státy byly nuceny upustit od zvažovaného útoku. Přestože je k tomu přimělo hned několik faktorů, od nedostatečné společenské podpory přes váhání jejich spojenců a nejednotnost Rady bezpečnosti OSN až po uznání nesmyslnosti vojenské intervence, hlavním důvodem byly strukturální změny ve světě, ke kterým mezitím došlo.

Skončilo období, kdy USA mohly řešit mezinárodní otázky pouze v souladu s vlastními zájmySkončilo období, kdy USA mohly řešit mezinárodní otázky pouze v souladu s vlastními zájmy. Vnitřní problémy Ameriky a Evropy, rostoucí vliv Číny, obnovená akceschopnost Ruska ani emancipující se regionální mocnosti od Turecka přes Írán až po Brazílii to už totiž nedovolují. Světové uspořádání se posunulo směrem k znovunastolení mocenské rovnováhy, což s sebou logicky nese také návrat mechanismů, jež byly v uplynulých dvou desetiletích zapomenuty, především renesanci klasické diplomacie nebo snahy o jednání bez předem daného výsledku.

Snad USA neztratily vliv až příliš rychle

Syrské drama sice zdaleka neskončilo, avšak uplynulé měsíce ukázaly, že problémy jsou navzdory veškerým obtížím řešitelné, nechybí-li k tomu odhodlanost. Stejně tak dospěl svět pouze k pauze pro nabrání dechu i v konfrontaci kolem íránského jaderného programu, nicméně došlo k obrácení trendu, jenž až do té doby směřoval jednoznačně k vojenskému zásahu. Podle nejmenovaného ruského zahraničněpolitického analytika potvrzuje tento nový způsob myšlení i propuštění Michaila Chodorkovského, které nebylo výsledkem hřímavých ultimát nebo halasného vyvíjení tlaku, ale tajných snah německé diplomacie, které braly v potaz zájmy všech zúčastněných.

Výjimku v této řadě naopak představuje vyostřený geopolitický střet mezi Ruskem a Evropskou unií v souvislosti s evropskou integrací Ukrajiny, který v mnohém připomíná studenou válku a jenž nepřímo potvrzuje správný směr nadějně se vyvíjejícího trendu. Bitva o Kyjev totiž opět pouze dokládá, že trvalejší řešení může přinést pouze komplexní přístup k této otázce a kompromis všech tří zainteresovaných stran respektujících navzájem svá stanoviska.

Nejsilnější velmocí zůstávají i nadále Spojené státy, už ale neurčují pravidla hryKolem rýsujícího se nového světového uspořádání je přesto ještě pořád více otázek než odpovědí. Je sice nepochybné, že nejsilnější velmocí zůstávají i nadále Spojené státy, už ale neurčují pravidla hry. Ačkoliv to chvíli vypadalo, jako by žádná pravidla ani neexistovala, urovnání syrské situace nakonec přece jen dokázalo opak.

Samozřejmě nelze stoprocentně předvídat, k čemu povede oslabení demokracie nebo šířící se populismus a extremismus, kam postoupí rostoucí problémy Afriky nebo vývoj v Asii, dojde-li k dalšímu oslabení pozic takzvaného vyspělého světa. Ačkoliv totiž dobře víme, že přechod je obtížný, můžeme pouze doufat, že velmoci pohasínajícího období neztratí svůj vliv až příliš rychle. To by totiž zmiňovaný přechod velmi ztížilo.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.