Směřuje současná Evropská unie k říši národa německého?

Německo je příliš malé, aby bylo supervelmocí, ale příliš velké, aby plně respektovalo ostatní evropské státy. Snad proto CDU měla na svém sjezdu heslo „Německá budoucnost. Naše Evropa“.

Německo versus Evropská unie a eurozóna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německo versus Evropská unie a eurozóna. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Německo versus Evropská unie a eurozóna.

Heslo „Německá budoucnost. Naše Evropa“ uvedla ČT1 i ČT2, když loni 22. listopadu informovala o sjezdu německé vládní strany Křesťansko-demokratická unie (CDU). Ve dvacátých a třicátých letech 20. století mašírovali německými městy hnědokošiláči a řvali: „Dnes nám patří Německo, zítra celý svět.“ Dnes se snad němečtí křesťané s křesťanskou skromností zatím spokojí s Evropou. Jde o posun v německé mentalitě, navíc k dosažení cíle nepotřebují vyhrožovat válkou ani ji vést.

Stačí jim ekonomický potenciál a ovládnutí vrcholných pozic v Evropské unii – šéfkou Evropské komise se stala bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová –, přičemž svůj cíl sdělují heslem nad řečnickým pultem svého sjezdu. A ostatní Evropané mlčí. Snad jen psychologové a psychiatři mohou objasnit, co Němce žene k ovládání jiných.

Němci jsou různí stejně jako příslušníci jiných národů, ale proč si křesťanská CDU vyvěsila nad řečnický pult heslo hraničící s potlačováním suverenity ostatních členských států a národů EU? Jejich vlády měly hlasitě kritizovat tuto nadutost a arogance, ale mlčí. Možná heslo chápu chybně jen já, nebo jsou ostatní smířeni s tím, že skončí v německé Evropě.

Provázané dějiny i současnost

Český prostor tvoří dvanáct století klín do toho německého. Od roku 806, kdy slovanské, germánské a keltské kmeny usazené v českém prostoru ohraničeném věncem hor začaly platit „tributum pacis“ Karlu Velikému (742–814), císaři Franské říše, němečtí vládci tento prostor v podstatě uznávali jako jednotný a víceméně suverénní. Tuto zásadu porušilo až nacistické Německo připojením Sudet k Říši, následně okupací a vytvořením Protektorátu Böhmen und Mahren jako její součásti.

Češi se začlenění do budoucí německé Evropy tolik bát nemusejí, protože se pro ně příliš nezmění – nejvyšší investice v Česku jsou z Německa a podstatná část výrobních kapacit je v německém vlastnictví. Navíc ať se nám to líbí, či nelíbí, české dějiny jsou úzce provázány s německými.

Proti okupaci vystoupila hrstka Čechů, ale většina pracovala pro Říši, protože se pro ně příliš nezměnilo – v plné síle byly generace narozené ještě za Rakouska-Uherska a němčina pro mnohé představovala druhý jazyk. V pentalogii Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu definuje Čechy negativní postava: „Rakušané jsou nedokvašení Němci. Češi jsou Němci špatně přeložení do němčiny.“ Můžeme se pohoršovat, ale Jaroslav Hašek v jedné své povídce připomíná, že před první světovou válkou v lepších rodinách, chtěl-li tatínek něco říct mamince, aby tomu děti nerozuměly, pak německy.

Češi se začlenění do budoucí německé Evropy tolik bát nemusejí, protože se pro ně příliš nezmění – nejvyšší investice v Česku jsou z Německa a podstatná část výrobních kapacit je v německém vlastnictví. Kdo ví, jak je to s půdou, především v pohraničí. Řada Čechů již v Německu pracuje. Takže na shledanou v německé Evropě! Podívejme se na problém z historického hlediska. Ať se nám to líbí, či nelíbí, české dějiny jsou úzce provázány s německými. Kdybychom je chtěli oddělit, zůstal by jen Bivoj s kancem na zádech a Horymír se Šemíkem vrhající se z vyšehradské skály.

Moc českého panovníka

V raném středověku (7. až 10. století) se český stát formoval vnitřní integrací slovanských, germánských a keltských kmenů a vnější integrací do „německého“ prostoru, neboť o Němcích lze hovořit až od roku 1871, kdy vznikla po vítězství Prusů nad Francií druhá německá říše, přičemž ta první, Svatá říše římská, od roku 1512 s přívlastkem německého národa, zanikla v důsledku tlaku Napoleon Bonaparte v roce 1806.

V raném středověku lze hovořit jen o říších franských, případně Bavorsku, Sasku a Rakousku, německých zemích, s nimiž český prostor sousedil. Knížectví české bylo jedním ze zakládajících členů tehdejší Svaté říše římské, která byla oficiálně ustavena korunovací Oty I. císařem roku 962 v Římě. Byla to říše multietnická, neboť zahrnovala kromě etnik germánských i románská a slovanská. Zmíněného roku 1512 se však rozhodnutím říšského sněmu v Kolíně stala říší „německého národa“. Směřuje k něčemu podobnému současná EU?

V raném středověku (7. až 10. století) se český stát formoval vnitřní integrací slovanských, germánských a keltských kmenů a vnější integrací do „německého“ prostoru. Moc českého panovníka vzrostla i tím, že získal post kurfiřta a stal se jedním ze sedmi volitelů krále římsko-německého, potenciálně císaře. Ostatní říšští panovníci stáli v říšské nomenklatuře níž než ten český.

Někteří z prvních českých panovníků vstupovali do lenního vztahu s německými císaři. Manželky Přemyslovců byly převážně Němky, takže němčina byla pro Přemyslovce mateřským jazykem, kterým hovořili stejně jako češtinou. Lenní vztah se v průběhu 11. a 12. století rozvolňoval až do ztracena v důsledku významu českého státu, jednoho z největších a nejmocnějších v říši, pro císaře.

Přemyslovci za pomoc císařům ve vojenských taženích v říši kvůli upevnění centrální imperiální moci nejprve získali titul nedědičného krále (Vratislav II. roku 1085), ale již roku 1158 na říšském sněmu v Řeznu císař Fridrich Barbarossa korunoval Vladislava II. králem s dědičným královským titulem. Důležité bylo, že Vladislav II. nepřebral Čechy od císaře jako léno, čímž v říši vznikla paradoxní situace, protože královským titulem se chlubili dva panovníci – dědičný král český a volený král římskoněmecký s nadějí, že ho papež korunuje císařem.

Moc českého panovníka vzrostla i tím, že získal post kurfiřta a stal se jedním ze sedmi volitelů krále římsko-německého, potenciálně císaře. Ostatní říšští panovníci stáli v říšské nomenklatuře níž než ten český. Prostřednictvím postu kurfiřta mohl český panovník zasahovat do říšských záležitostí, což byl hlavní důvod, proč vévodové habsburští usilovali o českou královskou korunu. Roku 1527 uspěli a české země se staly až do roku 1918 součástí habsburského impéria.

Postupně dozrávání k dvojjazyčnosti

V průběhu 18. století si správa rozsáhlého, a především vícejazyčného impéria vynutila jeden úřední jazyk, kterým bylo možné domluvit se všude. A Češi postupně dozrávali k dvojjazyčnosti. Toto období dnes někteří historici líčí jako dobu násilného poněmčování, zdá se však, že nebylo stejně násilné jako anglikanizace britských keltských etnik – Velšanů, Skotů a zejména Irů.

V průběhu 18. století si správa rozsáhlého, a především vícejazyčného impéria vynutila jeden úřední jazyk, kterým bylo možné domluvit se všude. A Češi postupně dozrávali k dvojjazyčnosti.

Na přelomu 18. a 19. století byla situace kritická. Hrozilo, že Češi a Moravané skončí podobně jako Lužičtí Srbové, což ukazuje příhoda ze života Josefa Jungmana (1773–1847). Tento národní buditel se v mládí zúčastnil svatebního obřadu v Otočiněvsi a mladá česká družička z této vsi si udělala z jeho češtiny legraci: „Jáť myslila, že jen v Otročiněvsi koktají (češtinu), ale vidím, že i v Hudlicích (rodiště Jungmana).“ Tato slova prý přivedla mladého Jungmana ke vzdělávání se v češtině.

Jungman nebyl jediný představitel české vzdělanosti a kultury 19. století, jehož čeština nebyla na výši. Historik František Palacký (1798–1876) napsal první část dějin národa českého německy, hudební skladatel Bedřich Smetana (1824–1884) psal rovněž snáze německy než česky, zakladatelé české organizace Sokol Miroslav Tyrš (1832–1884) a Jindřich Fügner (1822–1865) byli etničtí Němci a zakladatelka české národní kuchyně Magdalena Dobromila Rettigová (1785–1845) se učila česky až ve Statenicích u Prahy, kde její otec byl správcem panského velkostatku.

Ovládnutí středoevropského prostoru

Moderní český národ nebyl „vymyšlen“, jak tvrdí někteří historici, ale vznikl volbou obyvatel Čech a Moravy pro češství, nebo němectví, jež se odehrávala celé 19. století a až do dvacátých let 20. století. Co to vše říká současnosti? Lze to vyjádřit jednou větou: Německo je příliš malé, aby se mohlo zařadit mezi supervelmoci, ale příliš velké, aby plně respektovalo ostatní evropské státy a národy.

Aby se Německo stalo supervelmocí, jako jsou USA, Čína a Rusko, mu chybí prostor, kterým vládnou, a přírodní zdroje. Rovněž populačně je daleko za nimi. Má však na to, aby ovládlo některé části evropského prostoru, především středoevropský, označovaný Mitteleuropa.

Aby se Německo stalo supervelmocí, jako jsou USA, Čína a Rusko, mu chybí prostor, kterým vládnou, a přírodní zdroje. Rovněž populačně je daleko za nimi. Jak ukázaly mezní situace, obě světové války, Německu chybějí rezervy vyplývající ze zmíněných atributů supervelmocí, což nemůže dohnat ani nesmírně výkonnou ekonomikou a disciplinovaností obyvatel. Má však na to, aby ovládlo některé části evropského prostoru, především středoevropský, označovaný Mitteleuropa.

Svého času jsem navštívil sraz Sudetoněmeckého landsmanschaftu a moje manželka dodnes nosí na klopě své myslivecké kamizolky odznáček, který tam obdržela. Skládá se z vlnící se německé vlajky překrývající modrou vlajku EU. Navzdory všem zmíněným peripetiím se vracíme k heslu CDU uvedenému na začátku: „Německá budoucnost. Naše Evropa.“