Směřuje Itálie k předčasným volbám?

Rozhodnutí nového předsedy levicové Demokratické strany Mattea Renziho v příštích měsících budou klíčová pro vývoj italské politické scény.

Vít Kučík 20.12.2013
Hlavní protagonisté současné italské politiky (zleva): Beppe Grillo, Matteo Renzi a Silvio Berlusconi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hlavní protagonisté současné italské politiky (zleva): Beppe Grillo, Matteo Renzi a Silvio Berlusconi. | foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice
Hlavní protagonisté současné italské politiky (zleva): Beppe Grillo, Matteo Renzi a Silvio Berlusconi.

Nespokojení Italové demonstrují proti politickému establishmentu, který však žije vlastními problémy. Nejnovějším posunům v levicové i pravicové části italské politické scény se věnuje Vít Kučík. Dle něho Itálie pravděpodobně směřuje k předčasným volbám, v nichž by levice, pravice i populisté mohli získat po 20 procentech hlasů. Tím by nastal podobný povolební pat jako po předchozích volbách. A nespokojení Italové budou zřejmě dál protestovat proti politickému establishmentu.

O víkendu 7. a 8. prosince se uskutečnila volba předsedy lídra italské levice – Demokratické strany (PD). Drtivě v ní zvítězil mladý a charismatický Matteo Renzi. A jeho rozhodnutí v příštích měsících budou mít klíčový význam pro vývoj celé italské politické scény.

Renzi, současný 38letý starosta Florencie, poprvé zazářil loni v primárkách levicového volebního bloku, v nichž byl hlavním soupeřem Pierluigiho Bersaniho. Tehdy tento zralý socialista s komunistickými kořeny Renziho porazil, a proto vedl levici do voleb, v nichž letos v únoru zvítězil. Jeho odstup však byl natolik malý, že nastal politický pat.

Dva ze tří kandidátů na předsedu mladší 40 let svědčí o generační změně v Demokratické straněBersani se sice snažil několik týdnů vyjednat koalici s ostatními stranami, ale kritické proudy uvnitř jeho strany byly již v pohybu a natolik silné, že ho podrazily v klíčových hlasováních. To ukázalo, že nemá situaci ve vlastní straně pod kontrolou, stal se pro partnery nevěrohodným a nezbývalo mu než na post předsedy PD potupně rezignovat. Vedením strany byl dočasně pověřen Guglielmo Epifani, skutečného vůdce však přinesly až primárky 8. prosince.

Proti Renzimu kandidoval jeho vrstevník Giuseppe Civati a 52letý Gianni Cuperlo, bývalý člen komunistické mládeže v severoitalském Terstu. Dva ze tří kandidátů na předsedu mladší 40 let svědčí o generační změně v Demokratické straně a výsledky voleb ji potvrzují – Renzi 67,8, Cuperlo 18 a Civati 14,2 procenta. Před rokem vlivem mnoha faktorů znejistělí levicoví voliči dali přednost starým odborářským „jistotám“ Bersaniho. Poté, co se však ukázaly liché, jednoznačně zvolili naději představovanou generační změnou.

Dvě rizikové cesty

Renzi skutečně vyvolává mnoho nadějí. Tento mediální sympaťák, který umí kousavě řečnit i se neustále chlapecky usmívat na všechny strany, však není italskou obdobou Stanislava Grosse, nejmladšího předsedy vlády a ČSSD, který zpočátku také vzbuzoval mnoho sympatií. Renzi totiž svou opozicí k dosavadnímu vedení strany i odmítnutím premiérského postu v současné křehké vládě ukázal, že má schopnost jít vlastní cestou a nebýt ve vleku okolností a silnějších politiků.

Politické zkušenosti navzdory svému mládí nezískal nošením tašky v sekretariátech mocných, ale úspěšnou komunální politikou ve významném městě. Jeho legitimita nemá základ v náklonnosti starších pohlavárů, ale v hlasech dvou milionů registrovaných sympatizantů PD v primárkách. Z toho vyplývá, že skautský vedoucí Renzi je zcela jiný než oportunista Gross. V politice však bývá máloco jisté a tuto skutečnost potvrdí až čas.

Matteo Renzi se musí rozhodnout, zda půjde cestou předčasných voleb co nejdříve, nebo bude-li nadále vládu „státotvorně“ podporovatMladého lídra levice čeká zásadní rozhodnutí o svém strategickém směřování v důsledku složité politické současnosti, před kterou nemá kam uhnout. Patový výsledek únorových voleb neumožňuje stabilní vládu a současná „překlenovací“ je stejně křehká jako současná italská pravice, která v uplynulých měsících zažila značné turbulence a štěpení. Renzi se musí rozhodnout, zda půjde cestou předčasných voleb co nejdříve, nebo bude-li nadále vládu „státotvorně“ podporovat. Obě řešení mají rizika a souvisejí se situací na pravici.

Silvio Berlusconi a výkon trestu

Lídr nejsilnější pravicové strany Lid svobody (PdL) Silvio Berlusconi v letošních únorových volbách exceloval. Údernou kampaní vytáhl potápějící se stranu k nečekanému úspěchu a vítězství mu uniklo jen těsně. Po volbách se zdálo, že starý politický praktik má situaci pod kontrolou. Jeho odhady povolebních rozhodnutí soupeřů se naplňovaly a vypadalo to, že mu nic nezabrání manipulovat politickou scénou stejným směrem, jako by volby vyhrál, což jeho voliči přijali se zadostiučiněním. Ostatně, proto ho volili.

Úder přišel z jiné strany – od odvolacího soudu, který pravomocně potvrdil rozsudek za daňové podvody v kauze Mediaset. Soudní procesy proti Berlusconimu jsou italským politickým folklórem od chvíle, kdy vstoupil do politického ringu – 20 let. Dle jeho protivníků potvrzují zkorumpovanost pravice a vměšování kapitálu do politiky. Berlusconiho sympatizanti se zase domnívají, že jde o snahu levicových soudců zneužít soudní moci k odstranění lídra italské pravice.

Odvolací soud letos v srpnu potvrdil Berlusconimu čtyři roky nepodmíněně, z nichž se však díky amnestiím stal pouze jeden. A ten si kvůli věku – 77 let – může „odsedět“ buď v domácím vězení, nebo strávit sociálně prospěšnými veřejnými pracemi. Rok domácího „vězení“ v jednom z Berlusconiho luxusních paláců by pro většinu lidí znamenal pohádkový sen a jejich volba by byla jasná. Nikoliv však pro politického matadora.

Berlusconi totiž dobře ví, jaký potenciál v sobě skrývají televizní záběry (stále pro většinu Italů) nespravedlivě odsouzeného mučedníka, který v pracovním oděvu zametá ulici či roznáší polévku nemocným. Z této pozice by kritizoval politickou konkurenci v kravatách a limuzínách s modrými majáky. Proto předem avizoval, že pokud nastoupí výkon trestu, dá přednost veřejným pracím.

Rozpad pravice

Tento plán by však dával smysl, jen pokud by Berlusconiho fotografie neplnily stránky bulváru kvůli pobavení čtenářů, ale přinášely politický zisk v případě předčasných voleb v dohledné době. Tato úvaha má logiku, protože poslední volby skončily patem a vláda velké koalice vznikla jen pod podmínkou, že změní volební zákon, čímž připraví prostředí pro nové volby. A zájmem nejsilnější pravicové strany, má-li jít její lídr do vězení, je, aby byly co nejdříve.

Silvio Berlusconi se snažil spojit svůj pád s podporou vládyBerlusconi si uvědomoval, že okamžitě poté, co obdrží soudní verdikt, ho senátní výbor i Senát, v němž má jeho koalice menšinu, zbaví imunity i senátorského křesla, a tudíž veškeré ochrany. Snažil se proto spojit svůj pád s podporou vlády, což přineslo druhé letošní nečekané rozuzlení – část stranického vedení v čele s dosud věrnou dvojkou PdL a místopředsedou současné vlády Angelinem Alfanem odmítla Berlusconiho snahu na konci září o pád vlády.

Do Alfanovy skupiny patří především ti, kdo získali za PdL ministerské posty, a část poslanců. Není sice příliš početná, ale má velkou politickou sílu, již dokázala v danou chvíli využít. Několik hodin před hlasováním o důvěře vládě Alfano vyslovil vzletnými frázemi o nadstranické odpovědnosti a zájmech veřejnosti záměr ji podpořit. Těsně před hlasováním se pak mimo pořadí přihlásil o slovo i Berlusconi a potupně před televizními kamerami oznámil, že celý senátorský klub PdL vládu podpoří, ačkoliv hlasování o důvěře vyvolal. A stranické schisma bylo na světě.

Problém silné vlády

V následujících podzimních týdnech Berlusconi znovu oživil stranu Vzhůru Itálie (Forza Italia, FI), s níž před 20 lety vstoupil do politiky, a Alfano založil stranu Nová středopravice (Nuovo Centrodestra, NCd). Vzhůru Itálie vstupuje do opozice, přičemž disponuje 135 křesly v parlamentu a ve vládě nemá žádné zastoupení. Nová středopravice se naopak stává vládní stranou s pěti ministry a 57 poslanci. Podle aktuálních průzkumů veřejného mínění by Berlusconiho FI získala více než 20 procent hlasů, Alfanova NCd okolo šesti.

Kvůli patovému výsledku únorových voleb Matteo Renzi nemůže vytvořit silnou vládu, do jejíhož čela by se postavil místo kompromisního Enrika LettyPříznivci FI označují Alfana za Jidáše, protože za vládní křesla zradil svého stvořitele a Mistra. A je srovnáván s pravicovým politikem Gianfrankem Finim, který před třemi lety také se svou frakcí opustil Berlusconiho PdL a přidal se ke „státotvornému středu“, ale nyní je v politickém zapomnění. Faktem však je, že Alfano je natolik spojený s udržením se vlády, že jeho pravicový osud je spíše v rukou levicové PD, která ji dominantně tvoří.

A jejím novým energickým lídrem se stal Matteo Renzi, z jehož drtivého vítězství vyplývá, že jeho vnitrostranická frakce je na vrcholu obliby, ze kterého vede cesta jen dolů. Také Renziho strana získává v průzkumech veřejného mínění velkou podporu, jež však může s jejím dalším vládnutím začít klesat. Kvůli patovému výsledku únorových voleb však Renzi nemůže vytvořit silnou vládu, do jejíhož čela by se postavil místo kompromisního Enrika Letty. Zdá se tedy, že předčasné volby jsou i v jeho zájmu.

V nich by Angelino Alfano pravděpodobně hrál malou roli, a proto by se Renziho hlavním protivníkem opět stal Berlusconi. Nebude však sám – třetí třetinu hlasů by mohli obdržet populisté, nejspíše opět Beppe Grillo a jeho Hnutí pěti hvězd. Pokud všechny tři politicky neslučitelné subjekty získají zhruba po 20 procentech hlasů, bude Renzi moci místo silné vlády opět jen přemýšlet o menším zlu pro další křehké spojenectví. Kompetentnost jeho úsudků pak ukáže, zda v něm bude hrát dlouhodobě hlavní, nebo pouze krátkou epizodní roli.