Slovensko a Česko 2015: Důvod k optimismu není

Co z pohledu Slováka čeká Čechy v roce 2015? Jediné, oč se lze bez křišťálové koule pokusit, je, zda si jsou obě země podobné i 22 let po rozdělení společného státu a co z toho vyplývá.

Česko a Slovensko v roce 2015. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česko a Slovensko v roce 2015. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Česko a Slovensko v roce 2015.

Začátkem devadesátých let se několik začínajících českých a slovenských žurnalistů polistopadové doby, kteří dosud neměli dostatek profesních zkušeností, účastnilo kurzu pod dohledem západních novinářských matadorů. „Bad news is a good job,“ prohlásil tehdy jeden z lektorů. Dobré zprávy lze jen obtížně prodat, dodal na vysvětlenou s úsměvem.

Špatné zprávy jsou dobré, neboť jsou často na rozdíl od těch pozitivních atraktivní svým šokujícím obsahem. Koho zajímá, že letadlo doletělo do cíle v pořádku a včas? Ale pád se smrtelnými následky – čím více mrtvých, tím déle vydrží téma na titulní straně – je manou nebeskou. Čím prekérnější nebo skandálnější událost, tím větší má vliv na počet prodaných výtisků a posluchačů a na sledovanost.

Zbožná přání místo skutečnosti

Kurz se konal v době československé federace, víc než rok před jejím zánikem, bulvár ještě neexistoval, a frekventanti kurzu ne plně chápali cynismus přístupu k tragické události. Snad proto se kdosi zeptal: „Když přineseme zprávu i s fotografiemi, že populární politik má milenku, je to špatná, nebo dobrá zpráva?“ Lektor odpověděl: „Špatná pro něho, dobrá pro váš náklad.“

České a slovenské elity snad ve jménu „boje za lepší zítřky“ vydávají zbožná přání za skutečnost nebo subjektivní přízeň (nenávist) k někomu (něčemu) za objektivní pohled

Na další dotaz, zda mají média zvažovat, jaký vliv může mít takové odhalení na chod země, přišla odpověď: „Na to nemyslete. Jinak zkrachujete. Nejste účastníky, nýbrž pozorovateli děje. Nehrajte si na válečníky, kteří něco řeší, reportujte poctivě o tom, co vidíte a slyšíte. Pak budete dobrými novináři.“ A dodal něco v tomto smyslu: „Methods are objective, not people.“

Čtvrt století po tomto doporučení je v našich zeměpisných šířkách vidět groteskní verzi lektorova apelu. Místní elity – politici, intelektuálové, některá mainstreamová média a novináři na Slovensku i v České republice – snad ve jménu „boje za lepší zítřky“ vydávají zbožná přání za skutečnost nebo subjektivní přízeň (nenávist) k někomu (něčemu) za objektivní pohled.

Příklad kyjevského Majdanu

Příkladem budiž příběh kyjevského Majdanu, jenž vedl po několikaměsíčním nátlaku ulice a za asistence ministrů zahraničních věcí tří členských zemí Evropské unie – Polska, Německa a Francie – v únoru 2014 ke státnímu převratu. A nelze akceptovat, že ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče odvolal ústavní procedurou parlament, protože to učinil pod nátlakem agresivních demonstrantů a v rozporu s dohodou mezi opozicí, prezidentem a zástupci EU.

Evropská unie tím fakticky legitimizovala násilný akt, kdy dav bez jakéhokoliv mandátu změnil politické poměry v zemi. V tom okamžiku Evropa vyslala všem politickým extremistům v členských zemích EU signál, že ústavní právo je cárem papíru, a pokud se kdokoliv rozhodne pro převrat místo řádných voleb, může argumentovat kyjevskými událostmi, jež se odehrály s podporou západních zemí.

Evropská unie fakticky legitimizovala násilný akt, kdy dav bez jakéhokoliv mandátu změnil politické poměry v Ukrajině

Představa, že by známý slovenský stoupenec fašismu Marián Kotleba, jenž uspěl v župních volbách a vládne nyní pochybnými metodami v bánskobystrickém kraji, použil stejný model jako Pravý sektor v lednu a únoru v Kyjevě, je proto výmluvná i varovná. A není vůbec nereálná, byť hráči mohou mít jiná jména a tváře – precedens byl již schválen a uznán za legitimní nástroj politického života v demokratické Evropě.

Média a „opionion makers“ v Evropě však mlčeli a mlčí téměř všude i nyní, kdy následné turbulence přivedly tento kontinent na pokraj války. Pokud selhávají intelektuální elity a média, jež ovlivňují veřejné mínění, a tím i politiky, podmínky pro katastrofu nebezpečně dozrály.

ODS a SDKÚ

Není sporu, že Putinovo Rusko není demokratické a používá při prosazování svých zájmů gangsterské metody – od vydírání přes agresivní nátlak po sankce vůči zemím, jež se rozhodnou jít vlastní cestou, například Moldavsko, Gruzie či Ukrajina. Je však varovné, že se i EU a její představitelé neštítí snížit na podobnou úroveň.

Stejně jako ODS dopadla na Slovensku SDKÚ, leč tvůrci veřejného mínění spílají premiéru Robertu Ficovi, jako by nesl vinu za bídu a rozklad slovenské ideologické pravice

Jedinou odpovědí od Tater až po Aš je mlčení nebo okřikování darebáckého Kremlu. Mlčí snad vlivné osobnosti, protože se obávají označení za putinovce, komouše, ruské agenty či za stoupence Václava Klause nebo Jána Čarnogurského? To však není důvod ke strachu před veřejným pranýřem s hlavou v písku, neboť odpovědnost varovat před hrozícím nebezpečím, byť by byl dotyčný „nepřítel lidu“ okamžitě exkomunikován, pošpiněn či znemožněn, náleží elitám.

Místo toho se dozvídáme, že nebezpeční jsou komunisté i 25 let po revoluci, nebo Andrej Babiš, jenž je vinen tím, že takzvané tradiční politické strany s programem v průběhu čtvrt století selhaly, znechucení voliči je odmítli akceptovat a vybrali si jiného koně ve stylu pokus-omyl. Stejně jako ODS dopadla na Slovensku rovněž někdejší vládní a proreformní strana Slovenská demokratická a křesťanská unie (SDKÚ), leč tvůrci veřejného mínění spílají premiéru Robertu Ficovi, jako by nesl vinu za bídu a rozklad slovenské ideologické pravice.

Výzva německých osobností

V někdejším československém prostoru měla opatrnost nejednou čestné místo a ne jednou v historii se raději počkalo, až co řeknou větší hráči, a poté se, bude-li to možné, bezpečně přidat. Nyní je však příležitost – začátkem prosince přinesla německá média výzvu spolkové vládě podepsanou víc než 60 osobnostmi, aby nedopustila novou válku v Evropě a nevyháněla Rusko z Evropy.

Bývalého německého prezidenta Romana Herzoga, herce Mario Adorfa, Klause Maria Brandauera nebo režiséra Wima Wenderse si sotva někdo troufne označit za Putinovy agenty. Jejich podpisy pod výzvou se skví vedle dalších výrazných tváří německého veřejného života.

Je málo pravděpodobné, že by české nebo slovenské elity nebyly schopné vidět totéž, co jejich němečtí kolegové, že by byly hloupější

Od 5. prosince uplynulo několik týdnů, ale ani na Slovensku, ani v Česku se žádná podobná akce s podobnými veřejnými autoritami nekoná, nemluvě o diskusích v médiích. Několik slovenských osobností sice podepsalo německou výzvu, mezi nimi známý jazzový zpěvák Peter Lipa, jenže ta je adresovaná německé, nikoli slovenské vládě. Do doby, než se nějaká domácí verze objeví – pokud vůbec.

Než někdo zkusí hnout kamenem strachu a zbabělosti, nabízí se otázka: Žijí snad Němci na jiné planetě než Češi a Slováci? Anebo je to jen nekonečný strach z nálepky „putinovec“? Jedna odpověď horší druhé. Je totiž málo pravděpodobné, že by české nebo slovenské elity nebyly schopné vidět totéž, co jejich němečtí kolegové, že by byly hloupější. Neboť jediný majetek, jenž je spravedlivě rozdělen, je lidský rozum. Nikdo si nestěžuje, že jej má málo, konstatoval již francouzský renesanční filozof Michel de Montaigne (1533–1592).

Naděje v roce 2003

Slováci a Češi ukazují, že i po 25 letech jsou spojeni jako dvě strany jedné mince. Nejen v nahlížení a výkladu mezinárodních událostí, nýbrž i domácím vývojem. Václav Klaus jako prezident ČR na oficiální návštěvě Bratislavy v roce 2003 reagoval na otázku novináře, jak vnímá fakt, že na Slovensku vládne již druhé volební období proreformní vláda premiéra Mikuláše Dzurindy, a Vladimír Mečiar, s nímž Klaus dělil Československo, zůstává notně oslaben v opozici, slovy, volně cituji: držím této vládě palce, leč slovenská politická scéna ještě není vyzrálá, je zde vidět poměrně hodně nestandardních subjektů...

Na jaře 2003, v době návštěvy Václava Klause, vládl mezi slovenskými novináři ještě optimismus, naděje, že země bude směřovat ke standardní politické scéně

Měl tím patrně na mysli nejen programově nezařaditelné Mečiarovo uskupení Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), nacionalistickou Slovenskou národní stranu (SNS), etnickou Stranu maďarské koalice (SMK), nýbrž i strany, jež vznikaly a zanikaly v průběhu jednoho volebního období, subjekty na jedno použití, jako bylo Združenie robotníkov Slovenska (ZRS), s jehož pomocí vládl Mečiar v období 1994 až 1998, Strana občianskeho porozumenia (SOP) prezidenta Rudolfa Schustera (první Dzurindova vláda 1998 až 2002) či Aliance nového občana (ANO) exředitele komerční televize Markíza Pavla Ruska (druhá Dzurindova vláda 2002 až 2006).

Tehdy na jaře 2003, v době návštěvy Václava Klause, vládl mezi slovenskými novináři ještě optimismus, naděje, že země bude směřovat ke standardní politické scéně. Nikdo nepočítal s tím, že bude přešlapovat na místě, pomalu degenerovat a pasivně čekat, až ji dožene rovněž rozkládající se česká scéna.

Neplatnost politologických šablon

Jedenáct let poté mizí ze slovenského politického života klíčový hráč v postmečiarovské éře – SDKÚ, kterou vedl expremiér Mikuláš Dzurinda, v Česlu se pomalu podobně poroučí ODS, do uvolněného prostoru vpadla Babišova ANO 2011, na Slovensku spousta straniček s populistickými, někdy i psychopatickými lídry.

Česká republika sice ve zcela totožné situaci jako Slovensko není, ale i její politická scéna se mění a společnost se odvrací od ideologických stran

Tvůrci veřejného mínění ale zaměňují příčinu za následek – spílají Babišovi, leč ne těm, kteří zklamali voliče a vytvořili podmínky pro jeho volební úspěch. Na Slovensku je premiér Fico považován za velkou tragédii, ale téměř žádný „opinion maker“ nechce vidět a přiznat, že není největším neštěstím. Největší tragédií je, že Fico nemá konkurenta, nikoho, kdo by ho mohl porazit, nahradit, a zároveň zajistit v zemi politickou stabilitu, pevně krytou silnou většinou v parlamentu a schopnou udržet sociální mír plus tříprocentní schodek státního rozpočtu.

Slovensko je dnes na Ficovi fatálně závislé a slovenská pravice se rozmnožuje dělením na straničky ve stylu co jeden pravičák, to nová strana. Jejich lídři vzájemně soupeří až do sebezničení za asistence stranicky spřízněných nebo nepřátelských médií, jež připomínají spíš vzteklé svazáky z padesátých let než nestranné žurnalisty podle principu „padni, komu padni“.

Česká republika sice ve zcela totožné situaci není, ale rovněž úpadek ideologické pravice, zneklidňující výskyt nestandardních subjektů schopných proniknout do ústavních institucí (Věci veřejné, Úsvit), a fenomén Andrej Babiš signalizují, že politická scéna se mění a společnost se odvrací od ideologických stran – v době globalizace ekonomiky a internetu již nelze spoléhat na platnost politologických šablon.

Zákon o státní službě

Obě republiky si jsou podobné i v tom, jak naložily se zákonem o státní službě. Na Slovensku i v Česku schází politickým elitám odvaha a upřímnost k odpolitizování státní správy. Kvalitní zákon o státní službě, kde státní administrativa je striktně izolovaná od stranických sekretariátů, lze přijmout a udržet jen v zemi, kde se v pohledu na tuto normu shodují v zásadních otázkách vláda i opozice, aniž by se vzájemně podezíraly, že ten druhý míní zabetonovat vlastní struktury ve státní správě, a tím zvýhodnit svou pozici pro budoucnost.

Česko a Slovensko si jsou podobné i v tom, jak naložily se zákonem o státní službě

Tento práh nedůvěry dosud nedokázala překonat česká ani slovenská politická elita. V Česku nevzniklo Generální ředitelství státní služby jako silně nezávislá instituce proti jednotlivým ministerstvům, na Slovensku byla krátce po jejím vzniku zrušena, a to ze stejných, politiky cudně nepřiznaných důvodů – kvůli hrozící ztrátě vlivu stranických centrál na odborné posty v administrativě státu.

Je to špatná zpráva pro budoucnost, nikoli kvůli čerpání evropských fondů, nýbrž kvůli zásadní stabilizaci a ryze odborné státní správě, jež nemá být servisem pro politické subjekty, ale veřejnosti.

Zatajená skutečnost

Elity ani v tomto případě nebubnují na poplach, přestože jde o normu, jež v nynější podobě zabetonuje a přikryje partajokratický klientelismus na dlouhou dobu. Skandály, jež z toho vzniknou, budou mít negativní vliv na nálady voličů a jejich následnou fluktuaci, v důsledku čehož se bude vytvářet živná půda a prostor pro nové politické dobrodruhy – v době ekonomické recese značně nečitelné a nebezpečné.

Budoucnost bude stále nepředvídatelnější, i když naše povaha a sociální vědy se zřejmě spikly, aby nám tuto skutečnost zatajily

Výhledy do nejbližší budoucnosti pro Slovensko i Česko nevyvolávají důvody k optimismu. A budoucnost bude stále nepředvídatelnější, i když naše povaha a sociální vědy se zřejmě spikly, aby nám tuto skutečnost zatajily, říká americký investiční poradce libanonského původu Nassim Nicholas Taleb ve své knize Černá labuť.

A dodává, že někdy je lepší mlčet a nechat všechny, ať si myslí, že jste idiot, než otevřít ústa a potvrdit to. Snad to není důvod, proč je slovenské a české intelektuální elity v této kritické době málo a zřetelně slyšet. A když, pak jejich zuřivý křik a pláč – ale na nesprávném hrobě.