Šlendrián prezidentského slibu

Chyba v prezidentském slibu a jeho celková úprava není prkotinou. Pokud se nad tím nebudeme pozastavovat, vyhraje v ČR fušeřina.

První verze prezidentského slibu Miloše Zemana, která obsahovala chybu (8. března 2013). foto: © repro Česká televizeČeská pozice

První verze prezidentského slibu Miloše Zemana, která obsahovala chybu (8. března 2013).

Máme doma jednu strašně těžkou knihu, míněno hmotnostně. Jmenuje se Dějiny českého státu v dokumentech, sestavil ji Zdeněk Veselý a vyšla roku 1994 za přispění – to je dnes už docela veselé – Harvardských fondů pana Viktora Koženého. Kromě důležitých textů k historii české státnosti, jako jsou Zlatá bula sicilská, zakládací listina pražské univerzity nebo ústavy z let 1920 a 1992, obsahuje řadu obrazových příloh. Krásných a působivých.

Třeba listinu, jíž císař Fridrich Barbarossa povoluje knížeti Vladislavovi II. nosit královskou čelenku, nebo rukou T. G. Masaryka psaný koncept Washingtonské deklarace. Proč to píši: je zapotřebí politovat budoucí historiky, kteří by chtěli do podobného souboru památných dokumentů vkládat písemné sliby českých prezidentů. Onen zbastlený dokument, jenž obsahuje slova „podle svého nejlepší vědomí a svědomí“, je unikátem, který by snad bylo lepší schovat, aby se nám pravnoučata neposmívala, jak si (ne)vážíme symboliky.

Nad chybou v psaném prezidentském slibu se záhy pohoršovali diváci České televize, kteří si fušeřiny všimli. Nešlo to ututlat, nešlo to zachránit. Platí takový slib vůbec? Pro jistotu se konal reparát a druhý podpis slibu. „Chybu jsme odstranili. Za účasti předsedy Ústavního soudu, předsedy Senátu, mě a předsedy vlády pan prezident znovu podepsal svůj slib,“ citují sobotní Lidové noviny předsedkyni sněmovny Miroslavu Němcovou (ODS).

Prezidentský slib z editoru T602

Podle téhož deníku šéf hradního protokolu Jindřich Forejt zuřil, neboť desky nachystané z Poslanecké sněmovny osobně nezkontroloval, byť nejspíš hlídal každý detail – třeba jako správný nástup Miloše Zemana s chotí po pravici. Políbení Lucii Bílé ovšem uhlídat nemohl.

O to ale nejde. Každý člověk, i tak sebevědomý jako inženýr Zeman, by v tak emotivně a programově náročném dni chyboval. To je pochopitelné. Ovšem nepochopitelný a vskutku neomluvitelný je fakt, že tak zásadní věc, jakou snad ještě prezidentský slib zůstává, nebyl zkontrolován a navíc se za lapsus ani nikdo neomluvil. „Uděláme reparát, no a co!“

Jak vést děti k pečlivosti a umu, když jedna z nedůležitějších listin ve státě obsahuje chybu a vypadá, jako by vyšla z archaické tiskárny?Těžko pak máme vést děti k pečlivosti, vysvětlovat jim od první třídy, že na úpravě psaného textu záleží, že nesmí obsahovat chyby a že si to mají po sobě pečlivě přečíst, když i jedna z nejdůležitějších listin podepisovaných ve státě obsahuje chybu a vypadá, jako by vylezla z prehistorické jehličkové tiskárny a textového editoru T602. Ve škole by to bylo na snížení stupně, ve vysoké politice se to přejde jakoby nic: „Stane se.“ Chceme si ale zvyknout, že je to normální, anebo budeme vyžadovat při státnických úkonech perfekcionismus?

Kromě pohoršení nad státnickou ostudou to má snad ještě další rozměr. V tak vypjaté chvíli podepíše člověk cokoliv. V sále to patrně nečetl pečlivě ani Zeman, nečetl to předtím Forejt, ale podpis prezidenta tam tak nějak automaticky přibyl. Co kdyby si tam někdo připsal jaksi větičku navíc? Už beztak otřesená důvěra obyvatel ve výkon základních funkcí státu dostala další ránu, možná trochu podprahovou, ale jde o zásadní vzkaz, jak se Česko staví k podstatným věcem.

O vkusu politické reprezentace

Na odpornou úpravu přísahy upozornil už v roce 2008 časopis Art & Antiques, když pranýřoval míšení nesourodých fontů, patkového i bezpatkového písma či zarovnání dokumentu. „Bez ohledu na to, kde má tento šlendrián původ, napoví leccos o vkusu naší politické reprezentace, ale i o nás samých,“ uvedla Tereza Kozlová, jež se pozastavila nad tím, že se neestetický šunt podepisuje perem s poplatinovaným hrotem. Podobu dokumentu označila právem za alarmující a sněmovně doporučila pořízení grafického manuálu.

Za pět let se prakticky nic nezměnilo. Přibyl jen kiks s vynecháním písmen. Zvítězil opět šlendrián, což je podle Jindrova „slovníčku kazimluvů“ z roku 1921 slovo původu německého, jež značí nedbalost, nepořádek a lajdáckou práci. Modernější Slovník nespisovné češtiny (Maxdorf 2006) pak uvádí hezký příklad užití téhož nepěkného slova, skoro jako ze života: „Jakej českej šlendrián? Vždyť ty vobkládačky jsou italský a linka je německá.“

Asi tak. K noblesním výšinám nepomůže luxusní pero ani pěkné desky s mašličkou a trikolórou, ale drobná, trpělivá a poctivá práce, po které nový prezident České republiky volal hned v úvodním projevu.