Slabým bodem národa je francouzský prezident

Francouzi už tuší, že se stali obětí eskamotérství: Françoise Hollande vede zemi v šalbě světel proti překrásně vytapetované zdi.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ISIFAČeská pozice

Zastavíme-li se za versailleským zámkem, bude náš pohled díky uspořádání parku – sochám, jezírkům, pozvolna se zvedající krajině a celou scenérii rámujícím alejím – veden jedním směrem, čím dál výš až do nekonečna. Člověka najednou přepadá klamný pocit, že stačí dojít až na konec, vystoupit po svahu a dostane se rovnou do nebe.

Trompe-l'oil neboli iluzivní malba, která věrně zobrazuje skutečnost až ke klamnému zdání, je barokní vynález. Jejím cílem je zmást. V Teatru Olimpico ve Vicenze má člověk chuť se vydat do uliček táhnoucích se donekonečna, vyhlédnout z okna či otevřít dveře. Iluze je dokonalá. Jenomže kamkoli by člověk vykročil, narazil by jenom do zdi, jež je dílem Palladia.

François Hollande poté, co noviny celé týdny hloubaly nad tím, kdo to vůbec je, co chce a proč se neúčastní ani debaty o rozpočtu, svolal na 13. listopadu tiskovou konferenci. Ve slavnostním sále Elysejského paláce, kde Nicolas Sarkozy stával vždy jen skromně u stěny, vedle dveří vedoucích do celé řady po sobě jdoucích sálů, se socialistický prezident postavil do přesně vypočítaného středu, zatímco za ním se otevíral pohled na pozlacené sloupy, mramorem obložené stěny, vínové koberce, zářící křišťálové lustry a falešná okna s pohádkovou krajinou, až ke vzdáleným dveřím, které nemohou vést nikam jinam než do zahrad francouzské představivosti.

Hollande skutečně není Sarkozy

Odtud, z tohoto nekonečna se Hollande snesl před své ministry a čtyři sta padesát pozvaných francouzských i zahraničních novinářů, poté, co je nechal dostatečně dlouho čekat, aby mohli v oslnění zírat na tu spoustu světel a lesku, jež měly prezidentově osobě poskytnout potřebnou perspektivu a důstojnost.

Žurnalisté nemohli pokládat otázky. Proč by se však také na cokoliv ptali? Pravý socialista ví předem odpovědi i na nevznesené dotazy.

Na tiskové konferenci trvající bezmála dvě a půl hodiny byli Francouzi konfrontováni s onou pozoruhodnou zprávou, že je krize. Jejich prezident o tom během kampaně neměl tušení. Sliboval „modernizaci“, kterou míní uskutečnit pomocí zvýšení DPH a růstu daní vůbec.

Žurnalisté nemohli pokládat otázky. Proč by se však také na cokoliv ptali? Pravý socialista ví předem odpovědi i na nevznesené dotazy. Prezident byl v nastalé situaci jako ve svém živlu: žertoval, smál se a pod křišťálovými lustry z něj přímo čišelo, jak je sám se sebou spokojen. Za současné chyby může předchozí režim. Za pět let bude ve francouzské republice všechno krásné a dobré, slíbil konsternovaným Francouzům, kteří hlasovali pro okamžité změny. Mnoho novinářů se v tu chvíli zvedlo a odešlo.

Poté, co právě tisk na základě prezidentovy nečinnosti v uplynulých měsících zpochybnil jeho kompetence, se mu Hollande křečovitě snažil namluvit, že je zaslouženým pánem Elysejského paláce, i to, že není Sarkozy.

Dnes již Francouzi vědí, že Hollande se stal prezidentem, protože Sarkozy dostal zhruba o 2,6 procenta hlasů méně a levice proti němu nedokázala nominovat nikoho lepšího. Levicové voliče si získal tím, že se mu podařilo namluvit jim, že je jedním z nich. Malý člověk, tak trochu nekňuba v pomačkaném obleku a s kravatou vždycky nakřivo (což už jako symbol komentoval i západní tisk a prezident Obama si Hollanda na summitu G8 za jeho kravatu dobíral).

„Normální“ prezident Hollande odsouvá neustále řešení do budoucna a budoucnost má dát odpověď na současné problémy. Ve všem je pravým opakem rozhodného Sarkozyho s vyhraněným charakterem. Jenomže francouzští voliči by rádi silnou Francii a řešení problémů souvisejících s krizí, a nikoliv vyhýbání se konfliktům a odsouvání problémů.

Monolog místo dialogu

Nedlouho po svém zvolení v roce 2007 se stal Nicolas Sarkozy terčem levicově-liberální kritiky. Je pravda, že během prezidentské kampaně s jeho pojetím národa ještě souhlasili i takoví „ontologicky, sociologicky a kulturně levicoví“ intelektuálové jako Max Gallo nebo Alain Finkielkraut, jenže metodicky rozdmýchávaná nenávist se nakonec neminula účinkem. Francouzský levicově-liberální tisk tituloval Sarkozyho zpočátku jen „král“, později ho začal nazývat diktátorem a Mussolinim, čímž pouze dokazoval, jak ubohá (na východě stejně jako na západě) je jeho představivost. Během kampaně už z něj byl Hitler nebo Saddám Husajn.

Pravice podceňuje funkci symbolů v politickém životě. Levice intuitivně cítí, že symboly vyvolávají emoce, mobilizují a též vyhrávají volby.

Pravice podceňuje funkci symbolů a rétoriky v politickém životě. Levice intuitivně cítí, že symboly mají svou váhu, vyvolávají emoce, mobilizují. Levice neusiluje o vedení dialogu, ale o rozštěpení. A spokojí se s monologem. Dialog zastupují dvě formy monologu: polemika a propaganda.

Už před pěti lety vedla francouzská Socialistická strana kampaň s heslem, že Sarkozy je „prezidentem bohatých“. V době jeho funkčního období sice vzrostla daň postihující velký majetek a vysoké příjmy, fakta však socialistům nikdy nevadila. Tak dlouho dokola opakovali, že pravicová vláda zvýšila daně, až jim lidé uvěřili. Během kampaně i po ní sázel Hollande na odpor vůči bohatým. Uprostřed krize, v době chudnutí a v zemi (jenže které země se to netýká?), kde bohaté obestírá ambivalence závisti mísící se s obdivem, tento symbol – „prezident bohatých“ – celou dobu fungoval. Sarkozyho večeře, kterou v elegantní restauraci Fouquet’s oslavil své zvolení v roce 2007, nabrala v levicovém tisku a jeho propagandě takřka mytické rozměry a po několik let byla připomínána jako symbol marnotratnosti.

Hollande je samozřejmě posuzován jinak. On a redakční garda levicového magazínu Marianne, jenž v diskreditaci Sarkozyho zaujímá přední pozice, mohou klidně navštěvovat stokrát dražší a přepychovější podniky než Fouquet’s, a bude to jedno: levice zvítězila v bitvě symbolů. Že Sarkozy strávil dovolenou ve Spojených státech – a z čeho? – toto téma zaměstnávalo francouzský tisk po několik měsíců.

Hollande odcestoval do USA v čele francouzské delegace dvěma soukromými letouny, aby tam pronesl několikaminutový projev plný jadrných stanovisek typu: „V syrském konfliktu je třeba prosazovat dialog, nevyhnutelná je však i role OSN.“ Tento nic neříkající projev, stejně jako to, že se ubytoval v nejpřepychovějším newyorském hotelu, vyšly na 930 tisíc eur. Přesto nikdo nehovořil o pompéznosti a o plýtvání. Podle logiky socialistů má socialistický prezident na luxus nárok.

Podle logiky socialistů má socialistický prezident na luxus nárok

Během kampaně Hollande Sarkozyho nešetřil za to, že používal soukromý letoun, přestože považuje za normální, cestuje-li sám i v rámci Francie speciálním letadlem; ačkoli pravdou je, že levněji nevyjde, ani jezdí-li vlakem, aby se mohl „vmísit“ do davu, neboť ostraha nádraží a vlakových souprav (prezidentův vlak doprovázejí dvě další soupravy), objednání policistů a četníků a zajištění terénu nejsou zrovna levná záležitost. Sarkozy měl jít ovšem na večeři do bistra na rohu, neboť v očích levicových liberálů byla zcela nepřípustná už samotná myšlenka, že by navštívil luxusní restauraci.

Ochranný dohled z Paříže

Vztah levice k penězům a finančnímu světu je nanejvýš rozporuplný. Hollande se může zaplést do protimluvů, nikdo mu to však nevyčte: na veřejných shromážděních může klidně křičet, že bankovní svět je jeho nepřítelem, zatímco mezi jeho poradci najdeme spoustu velkobankéřů. Nikdo neviní Lionela Jospina za to, že v době své vlády poskytl daňové úlevy velkokapitálu a privatizace probíhala přímo ve velkém, ani Françoise Mitterranda, jenž vytvořil finanční základy, které nahrávaly deregulaci a umožnily odklon finančního světa od faktického hospodářství.

Sarkozy v boji s krizí uskutečnil strukturální reformy: zreformoval penzijní systém, dotkl se zdravotnictví, vysokého školství, snížil počet státních úředníků a podrobil větší kontrole veřejné finance. Jeho daňová politika byla příznivá pro investice, inovaci, došlo ke snížení zdanění práce a zvýšení konkurenceschopnosti. Vzrostl starobní důchod a snížily se dávky práceschopným. Zemědělcům a rybářům poskytl Sarkozy ochranu před byrokraty Evropské unie (když chtěli snížit rybolovné kvóty, což by vzalo práci několika desítkám tisíc lidí žijících z rybolovu). Dokázal Francouzům v Evropské unii nabídnout nové perspektivy, když Francii povýšil na úroveň rovnoprávného partnera Německa. Francouzi viděli, že jejich země zapadá do evropského plánu.

A zatímco v době té největší krize vytkli francouzští socialisté za příklad Zapaterovo Španělsko a chtěli zvýšit spotřebu, což by podle nich přineslo hospodářský růst, Sarkozy preferoval produkci a investice a nabádal k potlačení spotřeby. Kam dospělo se svou socialisty vychvalovanou hospodářskou politikou Španělsko, to nyní vidíme: 25procentní nezaměstnanost, zadluženost, bezvýchodnost.

Vynalezne Francii?

Půl roku po svém zvolení Hollande v zářivých kulisách Elysejského paláce oslovil Francouze, aby všichni spolu „udělali národ“. Tento muž šermující rukama ve světle křišťálových lustrů svým věčným slibováním a svými přepjatými provoláními k národu Francouzům bolestivě připomněl, že k tomu, aby člověk mohl vést stát, je málo být „normální“ a nestačí být „malým člověkem“.

Hollande zůstavá i jako prezident trochu nudným a průměrným, nicméně sebevědomím překypujícím, odhodlaným stranickým kádrem, jakým vždy býval

Nicolas Sarkozy byl na každém svém kroku veden silnou vášní, každým svým činem dokázal přesvědčit, že to, co dělá, je součástí většího plánu, a sám tomu, co dělá, věří. Jak říkával Jacques Pilhan, Mitterrandův a Chirakův „imagemaker“, jelikož má každý člověk více tváří, pro dobrou komunikaci je třeba umět vybrat tu, která v dané situaci a čase dokáže Francouzům nabídnout to nejatraktivnější. Hollandovi neohrabanosti, zbabělost v soukromém životě (jeho žalostné chování jak vystřižené z Feydeauových komedií během skandálů, k nimž došlo mezi matkou jeho čtyř dětí a předchozí socialistickou prezidentskou kandidátkou Ségolene Royalovou a jeho současnou partnerkou Valérií Trierweilerovou) posílily ve většině Francouzů onen do jisté míry opovržlivý pocit, že slabým bodem národa je momentálně francouzský prezident.

Není třeba „dělat“ národ, to spíše on by měl vybudovat přesvědčivý obraz prezidenta, na nějž se může každý Francouz bez ohledu na to, zda pro něj hlasoval, spolehnout.

Promyšlenou okázalostí tiskové konference jako by Hollande chtěl evokovat velikost Charlese de Gaulla a Françoise Mitterranda a dokázat, že je jejich důstojným dědicem. Jenže velikost jeho předchůdců netkvěla v počtu pozlacených sloupů, ale v jejich osobnosti.

Hollande zůstavá i jako prezident trochu nudným a průměrným, nicméně sebevědomím překypujícím, odhodlaným stranickým kádrem, jakým vždy býval. Nic na tom nezměnily ani rozsáhlá plátna a přepychové hedvábné tapety. S ním samotným se zázrak nestal, ani stopy po proměně, která dělá z politika státníka. Jak zaznělo v komentářích po tiskové konferenci: „Nestal se určující postavou románu národa.“

Sarkozy byl neodmyslitelným protagonistou románu národa a je jím dodnes, obzvláště v očích svých odpůrců. Dnes už je jasné, že k jeho volební porážce vedla nenávist, kterou vůči němu zavile podněcovali levicoví liberálové. Jeden úctyhodný, ne právě pravicový týdeník si na titulní straně položil obřím písmem mučivou otázku: „A co když měl Sarkozy pravdu?“

Hollande Sarkozyho – veřejně i v soukromí – nazývá pouze „ten hajzl“. Jenže Sarkozy v době svého funkčního období dokázal udržet na uzdě nezaměstnanost a Francie si i v letech krize uchovala ratingové hodnocení AAA.

Dnes už je jasné, že k Sarkozyho volební porážce vedla nenávist, kterou vůči němu zavile podněcovali levicoví liberálové

V listopadu Francie u agentur Moody’s a S&P o toto hodnocení přišla. The Economist dával poté na titulní straně světu na vědomí: Francie je „časovaná bomba v srdci Evropy“. Stagnující hospodářství, vysoká a stále rostoucí nezaměstnanost, obrovský schodek, nezřízené utrácení, „zhoršující se hospodářské klima“ v důsledku vysokých daňových zátěží – vyjmenovával list, přičemž socialistického prezidenta označil za „nebezpečného člověka“.

Za více než půl roku vlády socialistů přišla Francie o spoustu peněz a ještě více pracovních míst a ztratila svůj kredit i přátelství Německa. Mezi dekoracemi v Elysejském paláci a okny otevírajícími se do neexistujících pestrých dálav se však Hollandovi, který rozdmýchal příliš mnoho nenávisti a příliš mnoho toho nasliboval a moc málo toho dal, nepovedlo už nikoho zmást. Čím dál více Francouzů začíná mít podezření, že se stali obětí eskamotérství: socialistický prezident vede celou zemi v šalbě světel proti překrásně vytapetované zdi.

Počet příspěvků: 3, poslední 24.12.2012 02:17 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.