Ceska Pozice

Školy by již neměly produkovat poslušné občany, ale hybatele změn

„V některých oblastech světa má 80 procent žáků a studentů pocit, že to, co se učí ve škole, pro jejich život není relevantní,“ říká v rozhovoru emeritní profesor Torontské univerzity Michael Fullan prosazující směr Nová pedagogika pro hluboké učení.

Michael Fullan, emeritní profesor Torontské univerzity | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Fullan, emeritní profesor Torontské univerzity | foto: eduin.cz
Michael Fullan, emeritní profesor Torontské univerzity

Celý profesní život zasvětil kvalitnímu vzdělávání a reformám vzdělávacích systémů, protože věří, že školy by měly nejen předávat znalosti, ale především vychovávat schopné lidi, připravené čelit výzvám, jako je klimatická změna nebo rostoucí sociální nerovnosti. Profesor Michael Fullan z Torontské univerzity (držitel pěti čestných doktorátů z dalších světových univerzit) se se svým týmem podílel na přerodu školských systémů v několika státech světa.

Prosazuje směr Nová pedagogika pro hluboké učení. V dubnu u nás vystoupil na konferenci Úspěch pro každého žáka, kterou pořádá Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV). „Neznám přesně situaci v Česku, ale podle otázek z publika a ohlasů na mé vystoupení soudím, že jste připraveni rozjet rozsáhlé změny, jen je třeba začít,“ říká v rozhovoru.

LIDOVÉ NOVINY: Velkou část svého profesního života se zabýváte proměnami vzdělávacích systémů. Potřebuje vzdělávání změnu? Nestačí, když vše budeme dál dělat, jak jsme zvyklí?

Když jsem byl student, směr byl jasný – mít dobré známky, vystudovat prestižní univerzitu, najít si dobrou práci. Společnost se ale změnila, dnes už dobré známky neznamenají zajištěnou budoucnost. A s tím jde další důvod, proč je třeba měnit vzdělávání. Společnost potřebuje jiné občany než kdysi.

FULLAN: Ne, to nestačí, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je, že neustále klesá procentuální zastoupení studentů, kteří zažívají, že jim jejich vzdělání dává smysl. V některých oblastech světa má neuvěřitelných 80 procent žáků a studentů pocit, že to, co se učí ve škole, pro jejich život není nijak relevantní. Když jsem byl student, směr byl jasný – mít dobré známky, vystudovat prestižní univerzitu, najít si dobrou práci. Společnost se ale změnila, dnes už dobré známky neznamenají zajištěnou budoucnost.

A s tím jde další důvod, proč je třeba měnit vzdělávání. Společnost potřebuje jiné občany než kdysi. Dříve třeba nebyli lídři, spíš poslušní občané. Dnes nás však ohrožuje klimatická změna, ve společnosti klesá důvěra, zhoršuje se psychické zdraví lidí, narůstá stres a úzkosti. Vzdělávací systém dříve produkoval to, co společnost chtěla a potřebovala. V současnosti se však vzdělávání musí stát aktérem celospolečenských změn, proto nemůže zůstat stejné jako dřív.

LIDOVÉ NOVINY: V prvním desetiletí 21. století jste byl jedním z designérů úspěšné reformy vzdělávání v provincii Ontario v Kanadě, která se od té doby stala vzorem pro mnohé státy. V čem spočívala?

FULLAN: Je nutné předeslat, že Kanada se sestává z deseti provincií a tří teritorií a každá tato územní jednotka si řídí vzdělávání po svém, neexistuje žádné „celokanadské“ ministerstvo školství. Konkrétně Ontario je provincie se zhruba 13 miliony obyvatel a pěti tisíci škol. Na přelomu tisíciletí tu školství stagnovalo, žáci se nezlepšovali v angličtině ani matematice, navíc třetina studentů opouštěla střední školy předčasně. Tehdy se nově zvolená vláda rozhodla, že je s tím třeba něco udělat.

V Kanadě se podařilo shodnout se na třech ukazatelích, v nichž bylo třeba se zlepšit. Chtěli se soustředit na čtenářskou a matematickou gramotnost, zvýšení míry úspěšného dokončení střední školy a snížení nerovností škol.

Naštěstí se podařilo shodnout se na třech ukazatelích, v nichž bylo třeba se zlepšit. Chtěli se soustředit na čtenářskou a matematickou gramotnost, zvýšení míry úspěšného dokončení střední školy a snížení nerovností škol. V první fázi se výrazně investovalo do učitelů, aby se zlepšily jejich pedagogické dovednosti, školy dostávaly maximální podporu finanční i lidskou. Během zhruba pěti let jsme měli o 20 procent maturantů více, zvýšila se výrazně čtenářská gramotnost, o něco i matematická. Byl to velký úspěch.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to pokračovalo?

FULLAN: Pak přišla druhá fáze reformy, kdy jsme se posunuli od matematiky a čtenářství a soustředili se, aby se do učiva a kurikula promítl koncept 6Cs. Ten rozvíjí kompetence, jako je kritické myšlení, spolupráce či komunikace, které jsou mnohem komplexnější než předměty, a podle našich zjištění jsou pro studenty mnohem víc motivující. Šlo nám o to, aby ze škol nevycházeli absolventi dobří v matematice, ale především v životě. Tato mladá generace stojí před vážnými problémy a vzdělávací systém na ně musí reagovat.

LIDOVÉ NOVINY: Jak si to představit? Kdybyste se šel do jedné ontarijské školy podívat v roce 2003 a pak v roce 2013, jakých rozdílů byste si všiml?

FULLAN: V roce 2003 byste asi na chodbách a ve třídách viděli mnoho studentů, kteří by nebyli ve svém vzdělání aktivní, moc se neposouvali ve znalostech ani v kompetencích. Navíc v té době probíhal skrytý konflikt mezi vládou a učiteli – obviňovali se z neúspěšnosti dětí, takže učitelé nebyli v práci spokojení. Cítili se izolovaní a podceňovaní, což se ukazovalo i v průzkumech.

Šlo nám o to, aby ze škol nevycházeli absolventi dobří v matematice, ale především v životě. Tato mladá generace stojí před vážnými problémy a vzdělávací systém na ně musí reagovat.

O pět let později už ale byly vidět první výsledky, a to nejen ty měřitelné. Ontario na tom bylo náhle tak, že se do našich škol jezdili inspirovat experti z celého světa – ze Singapuru, z Británie či USA. A tito návštěvníci nám opakovali, jak úžasnou v nich vidí atmosféru. Učitelé spolupracují, ředitel je podporuje, školy z okolí spolu komunikují, vláda investuje... A učitelé říkali, že všechno mnohem líp funguje.

LIDOVÉ NOVINY: Atmosféra ve školách je důležitá, co ale výsledky? Jak jste dokázali vyhodnotit, že jdete správným směrem?

FULLAN: Nejdřív jsme na to šli tradičně a najali si agenturu, která provedla testování devítiletých a dvanáctiletých žáků v matematice a čtenářské gramotnosti. Testování jsme zopakovali několik let po sobě, abychom měli tvrdá data. Nejsem velkým fanouškem standardizovaných testů, ale v této situaci byly velmi prospěšné, protože ukázaly, že se děti učí líp, ne hůř.

Nyní už ale standardizované testy nejsou zcela vhodným nástrojem třeba k měření zapojení studentů nebo učitelů. Odklon od standardizovaného testování je vidět v mnoha zemích světa, protože testy ukazují, nakolik zvládáte učivo, ale příliš dobře neukazují, jak umíte přemýšlet a řešit problémy. Výsledky vzdělávání však nějak ověřovat musíme, a očekáváme, že do konce roku budeme mít nový a vhodnější nástroj.

LIDOVÉ NOVINY: Když chcete změnit vzdělávání, je to velký úkol. Kde a jak je dobré začít, aby se věci hnuly?

Odklon od standardizovaného testování je vidět v mnoha zemích světa, protože testy ukazují, nakolik zvládáte učivo, ale příliš dobře neukazují, jak umíte přemýšlet a řešit problémy. Výsledky vzdělávání však nějak ověřovat musíme, a očekáváme, že do konce roku budeme mít nový a vhodnější nástroj.

FULLAN: To hodně záleží na konkrétní situaci každé země. V Ontariu jsme v roce 2003 měli volné ruce a mohli jsme postupovat rozhodně. Naší výhodou bylo, že se stavem vzdělávání nebyli spokojení rodiče, učitelé ani vláda, takže jsme do změn mohli skočit po hlavě.

O situaci v Česku toho nevím dost, abych mohl kvalifikovaně radit, ale zdá se mi, že tu pod povrchem také vře nespokojenost, a je vidět, že se něco změnit musí. Mohou začít jednotlivé školy, na střední úrovni se mohou přidat neziskové organizace a doufám, že když lidé uvidí první výsledky, budou se přidávat další a nakonec to strhne lavinu změn.

LIDOVÉ NOVINY: Ve školách v Ontariu jste vsadili na spolupráci a důvěru. Jak se něco takového dá vytvořit? A stojí to za tu snahu?

FULLAN: Je-li ve společnosti nízká důvěra, brzdí to inovace a pokrok. Důvěra mezi učiteli a dalšími aktéry ve vzdělávání, stejně jako silné vztahy mezi nimi, jsou základním předpokladem pro jakékoliv trvalé změny. Otázkou je, jak jich docílit. Představme si školu, která má 300 studentů v deseti třídách, nějakých 20 učitelů, z nichž si každý učí svoje a společně příliš nekomunikují. Když tam přijde nový ředitel, nestačí, aby řekl učitelům, důvěřujte mi.

Musí jim jít příkladem, nebát se dělat chyby a přiznat, že něco neví. Jedině tak se mu podaří nastavit klima, kdy spolu učitelé sdílejí a učí se jeden od druhého, méně se navzájem soudí a víc zažívají spokojenost se svými výsledky. Má to smysl, i když to není snadné. Musíme pracovat na tom, abychom se všichni méně soudili a byli více ochotní se jeden od druhého učit. Tak se postupně vybuduje důvěra i spolupráce.

LIDOVÉ NOVINY: Stojíte v čele globálního hnutí Nové pedagogiky pro hluboké učení. Co si pod tímto názvem představit?

V Ontariu jsme v roce 2003 měli volné ruce a mohli jsme postupovat rozhodně. Naší výhodou bylo, že se stavem vzdělávání nebyli spokojení rodiče, učitelé ani vláda, takže jsme do změn mohli skočit po hlavě.

FULLAN: V podstatě jde především o to, zda je učitel ve třídě přenašečem vědomostí, nebo aktivátorem učení. Ve „staré“ pedagogice je ve třídě v centru učitel, který má pod kontrolou vše, co se v hodině odehrává. Zatímco studenti většinu času mlčí a přijímají to, co se jim říká, učitel naopak většinu času mluví. Nechci, aby to vyznělo, že když učitel mluví, je to automaticky špatně, protože to není pravda – někdy je nutné studentům něco vysvětlit, ale nemělo by to tak být pořád, dokonce ani většinu času.

Nová pedagogika učitele staví do role aktivátora učení, který studentům nabízí otázky a problémy k řešení. Když před studenty stojí zajímavá výzva, jsou zapojení, spolupracují, snaží se přijít s nápadem, pak se opravdu učí. Pokud chcete vidět, jak to v praxi vypadá, podívejte se na YouTube kanál Young Minds of the Future, kde uvidíte, jak se děti ze základní školy vypořádávají s různými problémy, třeba jak zabránit, aby se na amerických plážích lidé topili.

Je zajímavé vidět, s jakou vervou a radostí dětí pracují, když před nimi stojí inspirativní úkol. Do budoucna už nebude stačit toho hodně vědět, bude třeba umět řešit problémy.

LIDOVÉ NOVINY: Měli bychom s takovým přístupem začínat už u těch nejmenších dětí na prvním stupni?

Je-li ve společnosti nízká důvěra, brzdí to inovace a pokrok. Důvěra mezi učiteli a dalšími aktéry ve vzdělávání, stejně jako silné vztahy mezi nimi, jsou základním předpokladem pro jakékoliv trvalé změny. Otázkou je, jak jich docílit.

FULLAN: Žádné dítě není příliš malé, aby se mohlo a chtělo stát hybatelem změny. I ty nejmenší děti dělají rády pokusy a řeší skutečné problémy. Ze škol by měly vycházet děti, které budou dobré v učení a zároveň v životě. To je velmi důležité. Ruku na srdce – když vystudujete vysokou školu, znamená to automaticky, že si umíte dobře poradit v různých situacích?

Všichni známe někoho, u koho to neplatí. Říkáme to pořád – dnes potřebujeme absolventy, kteří dokážou zlepšit svět, zastavit klimatickou změnu a vyřešit i další palčivé problémy. Je třeba začít už v dětství. Respektovaný filozof John Dewey už dávno říkal, že škola není přípravou na život, ale život sám.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká je role škol v dnešní společnosti?

FULLAN: Teď je nejdůležitějším úkolem škol, aby vychovávaly a vzdělávaly absolventy, kteří jsou schopní přežít v komplexní společnosti a dokážou přispět k její proměně. Dřív školy jen pasivně reprodukovaly to, co po nich společnost chtěla. Teď se ale stávají hybatelem celospolečenské změny, nabírají sebevědomí a to je skvělé.

LIDOVÉ NOVINY: K tomu, aby školy mohly přebírat tuto roli, je ale třeba přesvědčit konzervativní síly ve společnosti – ať politiky nebo rodiče –, podle kterých by školy měly sloužit především k předávání velkého množství znalostí. Máte tip, jak na to?

Nová pedagogika učitele staví do role aktivátora učení, který studentům nabízí otázky a problémy k řešení. Když před studenty stojí zajímavá výzva, jsou zapojení, spolupracují, snaží se přijít s nápadem, pak se opravdu učí.

FULLAN: Nemám kouzelnou hůlku, i když bych si ji někdy moc přál, protože by mně i lidem okolo výrazně usnadnila život. Ve státech střední a východní Evropy jsou tyto konzervativní síly, které si především přejí zachovat současný stav a soustředění škol pouze na akademické výsledky, silné, s výjimkami, jako je Estonsko. Co na to říct? Když chcete někoho přesvědčit, že se mýlí, příliš nepomůže, budete-li mu dokola opakovat, že nemá pravdu.

Musí vidět na vlastní oči, to ho přesvědčí. Pokud učitelé v některých školách začnou postupně dělat věci jinak, rodiče to uvidí a ocení, pak se tyto školy stanou atraktivními a strhnou i další. Začátek systémové změny bude pomalý, ale rychle se to rozjede. Představuji si to jako zahradu na jaře. Když do země zasejete semínka, dlouho se zdánlivě nic neděje, ale potom najednou se během krátké chvíle všechno zazelená a rostlinky rostou doslova před očima.

LIDOVÉ NOVINY: V Česku ale mnozí rodiče už nechtějí čekat na změnu, a pokud si to jen trochu mohou dovolit, hlásí děti na soukromé školy. Je to problém?

FULLAN: Z hlediska rodin a rodičů je to naprosto pochopitelné a nelze se jim divit. Každý chce pro své dítě to nejlepší. Z hlediska dlouhodobého a celospolečenského je to ale destruktivní trend, který vysává ze státních škol motivované rodiny, a tím zpomaluje jejich přerod v moderní instituce 21. století. V USA a v západní Evropě bývala hlavním důvodem odchodu posedlost rodičů akademickou úspěšností dítěte. Přáli si, aby potomek za každou cenu vystudoval špičkovou univerzitu a získal skvěle placenou práci.

Teď je nejdůležitějším úkolem škol, aby vychovávaly a vzdělávaly absolventy, kteří jsou schopní přežít v komplexní společnosti a dokážou přispět k její proměně. Dřív školy jen pasivně reprodukovaly to, co po nich společnost chtěla.

Takovým dětem ale psychologové přezdívali „zranění vítězové“; často měli prestižní tituly a k tomu velké psychické potíže. Jakmile se děti začnou rozdělovat podle ekonomického zázemí rodin, vede to k rozpadu společnosti. Cesta z tohoto trendu není jednoduchá. Hodně pomůže, když se do státních škol začne investovat. Nejde jen o finanční, ale i lidský kapitál. A soukromé školy by měly jít příkladem.

Například v Austrálii se soukromé školy dobrovolně pouštějí do společných projektů se státními, vznikají krásná partnerství. Je třeba si tento problém odlivu dětí do soukromého školství uvědomit, mluvit o něm a řešit jej aktivně.

Michael Fullan

  • Emeritní profesor Torontské univerzity v Kanadě a celosvětově uznávaný odborník na reformu vzdělávání.
  • Stojí v čele globální iniciativy Nová pedagogika pro hluboké učení (New Pedagogies for Deep Learning – www.npdl.global).
  • Coby konzultant pomáhá zákonodárcům, lokálním představitelům i školám zajistit vzdělání všem dětem.
  • V letech 2003 až 2013 působil jako poradce premiéra kanadské provincie Ontario Daltona McGuintyho.
  • V prosinci 2012 mu byl udělen Řád Kanady, druhé nejvyšší kanadské státní vyznamenání.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.