Skandál Barclays: Stále stejný byznys model obřích bank

Megabanky představují pro společnost vzhledem k falšování informací a podvádění klientů nepřijatelné riziko. Je čas na zásadní reformu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Reuters, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Počátkem minulého týdne byl na svou funkci nucen rezignovat Robert E. Diamond, šéf britské banky Barclays, která je zároveň jednou z největších na světě. Odstoupil den poté, co britská vláda oznámila parlamentní vyšetřování praktik, které Barclays používala ve snaze manipulovat referenční úrokovou mírou LIBOR (London Interbank Offered Rate).

Britský ministr financí George Osborne Diamondovu rezignaci ve svém oficiálním vyjádření pro tisk přivítal a vyslovil naději, že jde o první krok na cestě ke „kultuře odpovědnosti“ v rámci britského bankovního sektoru.

Informace, že Barclays (a s ní zhruba dalších deset bank) dlouhodobě manipulovaly s Liborem a jinými referenčními úrokovými mírami, se poprvé objevily 28. června, kdy britský a americký regulátor tuto zprávu oznámily. Barclays dostala pokutu 290 milionů liber a její akcie ten den oslabily o 16 procent. Banka navíc zřejmě bude muset čelit soudním žalobám v řádech miliard dolarů.

Čeho přesně se Barclays pod Diamondovým vedením dopouštěla? V čem spočívá mimořádnost celé aféry, jejíž konce a dopady je v tuto chvíli těžké dohlédnout?

Ochota veřejnosti uvěřit tvrzením šéfů velkých bank o jejich pozitivním významu pro světovou ekonomiku bude opět o něco nižšíAčkoliv se to na první pohled laikovi nemusí zdát, jde o skandál vskutku gigantických rozměrů. Svět se vlastně dozvěděl, že jednou z úrokových měr, které v dobré víře považujeme za férové vyjádření ceny peněz založené na svobodné interakci účastníků finančních trhů, bylo drze manipulováno tak, aby vyhovovala partikulárním zájmům některých seniorních manažerů Barclays. Banka reportovala vymyšlená čísla, lhala o skutečné výši nákladů svých výpůjček, tím manipulovala úrokovými mírami a ve svém důsledku zneužívala důvěry ve finanční systém – doslova a do písmene okrádala vlastní klienty.

Referenční míra

Libor je konstruována jako průměr nákladů, za které si mezi sebou půjčují banky na londýnském trhu, počítá se na denní bázi. Průměr vychází z bankami reportovaných nákladů vlastních výpůjček, čtyři nejvyšší a čtyři nejnižší hodnoty se neberou v potaz. Libor se počítá pro různé časové horizonty vypůjčení, tříměsíční Libor je z nich asi nejvýznamnější.

Jakožto referenční úroková míra potom Libor ovlivňuje cenu hypoték, půjček, derivátů a jiných finančních produktů všude na světě, a to v celkové hodnotě více než 450 bilionů dolarů – výše Libor tak přímo ovlivňuje desítky (možná stovky) milionů lidí po celém světě.

Jaké mohou být dopady aféry? Je celkem jasné, že důvěra v bankovní sektor bude dále otřesena. Reputace globálních bank, již tak špatná, bude ještě horší a ochota veřejnosti uvěřit tvrzením šéfů velkých bankovních domů o jejich pozitivním významu pro světovou ekonomiku bude opět o něco nižší. V bankovnictví více než v kterémkoliv jiném odvětví záleží na důvěře a je skutečně zarážející, jak s důvěrou klientů a veřejnosti nakládají některé finanční instituce.

Podvádění klientů jako standard

Skandál má mnohem širší konotace, než se může na první pohled jevit. Problém bankovního sektoru je totiž obecnější povahy. Zdá se, že některé banky, respektive jejich vrcholní představitelé, nebyli a nejsou schopni vzdát se byznys modelu, který vedl k finanční krizi roku 2008. Jediným cílem byla a zřejmě stále je maximalizace úzce definovaného vlastního profitu, a to za jakoukoliv cenu, bez sebemenších ohledů na externality, které takové chování generuje pro okolí, tedy společnost. Podstupovat nadměrné riziko s vidinou záchrany ze strany daňových poplatníků a podvádět vlastní klienty není dlouhodobě udržitelné.

Tím se dostáváme k roli regulace. Vždy jsem byl alergický na simplistické výroky typu „za všechno mohou hamižní bankéři“, ale nemohu se zbavit dojmu, že velké globální banky, často pro svůj význam označované jako „too-big-to-fail“, dospěly do fáze, kdy jsou také „too-big-to-regulate“. Megabanky, vzhledem k interní kultuře řízení, kdy falšování informací a podvádění klientů je očividně akceptováno jako standard, představují pro společnost nepřijatelně velké riziko a diskuse o zásadní reformě finančního systému je na místě.

Počet příspěvků: 2, poslední 10.7.2012 11:48 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.