Sir Alex a světy, v nichž demokracie nefunguje

Slavný trenér Manchesteru United dává za příklad týmové práce symfonický orchestr. V této analogii by on byl tím správným mužem s taktovkou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Sir Alex Ferguson (71) tento týden oznámil, že po bezprecedentních 27 letech na lavičce Manchesteru United odchází do trenérského důchodu. Čím byl fotbalový stratég, který pro klub získal hromadu trofejí a jeden britský komentátor jej „nazval největším žíjícím Britem“, tak výjimečný? Třeba tím, že se pro co nejlepší výsledek „Reds“ dokázal inspirovat i hrou symfonického orchestru.

„Nikdy v životě jsem nebyl na koncertě klasické hudby. Ale když jsem sledoval operního pěvce Andreu Bocelliho za doprovodu symfonického orchestru a přemýšlel o koordinaci a týmové práci – jeden začne, druhý přestane hrát, prostě fantastické... Proto jsem svým svěřencům vyprávěl o orchestru, jaký je to perfektní tým,“ říká Ferguson ve studii, jež zkoumá tajemství jeho úspěchu, kterou sestavili experti na prestižní Harvard Business School. Do jaké míry je analogie s orchestrem nosná?

Alex Ferguson se vlastně svým způsobem podobá dirigentům, jichž už po světových pódiích mnoho nenajdeme. Diktátorům.

Analfabetovi v klasice Fergusonovi imponuje orchestr (a nemusí být jen symfonický) svoji precizností, organizovaností, provedením záměrů naordinovaných dirigentem. Nevidí už za oponu, a tak by ho možná překvapilo, že on se vlastně svým způsobem podobá dirigentům, jichž už po světových pódiích mnoho nenajdeme. Diktátorům. Jako byl například obávaný Arturo Toscanini, jedinečný, bohem políbený umělec, ale také prchlivý, neústupný perfekcionista, který slyšel každý falešný tón...

Jeho časy jsou dávno pryč, ale každý, kdo kdy hrál v orchestru, vám řekne, že v hudebních „týmech“ demokracie moc nefunguje. Spíše osvícená diktatura, protože dirigent může být sice laskavý a komunikativní, ale nakonec má pravdu vždycky jen a jen on. To je základní pravidlo. Rozhodnutí těch nejlepších jsou přirozeně i něčím podložená – vzděláním, zkušenostmi, géniem. A když není po jejich, je zle, ať už v orchestru, nebo ve fotbale, má-li fungovat. Nicméně to nevylučuje, že lidé na těchto postech nepracují s pokorou a dokážou se i učit od jiných, třebaže nejdou pro ostré slovo daleko.

Možná naivně si jako takového osvíceného diktárora maluji i Alexe Fergusona. Manažera, jak se jim v Anglii říká, pro nějž je týmová etika vším. On programově vyhledává a povzbuzuje individuality, vychovává nadané hráče v elitní (a dokáže je i v pravý čas prodat), zároveň však netoleruje, když se někdo z jeho oveček začne cítit něčím víc než ostatní, kteří jsou součástí týmu. V paralele s orchestrem to funguje podobně. Ze zvuku tělesa nikdo nesmí čnít, být sólistou, přestože individuálně jsou samozřejmě všichni špičkovými sólovými hráči.

Jak píše fotbalový novinář Simon Kuper, když v roce 1986 přišel skotský patriot Ferguson do Manchesteru, byl zděšen. Klub nezískal už 19 let titul, morálka poklesla, návyky hrozné, situace zralá na radikální řešení. Ale Ferguson nevyházel všechny na hodinu, přestože mohl. Ne, on si několik měsíců na Old Trafford povídal se všemi od uklízeček přes bývalé hvězdy až po fanoušky, aby pochopil, jak to v klubu chodí. Dalo by se říci, že si otestoval všechny složky organizace (orchestru) a pak se rozhodl, co dál. Nevím o jiném žijícím trenérovi s podobnou metodou.

„Chemie“ na trávníku musí fungovat i bez tmelícího dirigenta, v tom to měl Ferguson těžší a v tom je neopakovatelný

Mimochodem praxe u velkých profesionálních orchestrů bývá taková, že šéfdirigent je jmenován i několik let dopředu, takže právě tu možnost seznámit se s děním před nástupem do funkce teoreticky má.

Vypíchněme pro fotbalový svět neobvyklou věc, totiž že Fergusonovi byl citlivě dopřán dostatek času „na rozjezd“ a úspěch se (po pár letech hledání) dostavil v míře zřejmě neopakovatelné. Vlastně i v tom je jeho osud podobný dirigentským legendám, u nichž dlouhodobá spolupráce podložená špičkovými výkony není až takovou výjimkou (například Herbert von Karajan u Berlínských filharmoniků nebo Václav Talich u České filharmonie).

Skoro to vypadá, že orchestr a fotbalový mančaft v principu jednou jsou. Ale zkusme si i položit otázku opačnou: Musí špičkový symfonický orchestr lidsky šlapat jako tým? V tomto aspektu bych si tak jistý nebyl, protože muzikanti-profesionálové zpravidla nemilují bližního vedle u pultu, 100členné těleso nebývá jednolitá parta, ale přesto zahrají dobře, forma neforma. Výsledný dojem hodně záleží právě na dirigentovi.

Naproti tomu „chemie“ na trávníku musí fungovat i bez tmelícího dirigenta, v tom to měl Ferguson těžší a v tom je neopakovatelný. Jak dokázal přenést ten svůj „tmel“ na trávník. Jinak řečeno, slovy bývalého slavného brankáře United Petera Schmeichela: „Je tisíce lepších trenérů než Ferguson. Ale řízení? Motivace hráčů? V tom není nikdo lepší.“