Ceska Pozice

Šílená vize pro Evropu: střet generací kvůli práci

Nenajde-li se řešení pro pracovní trh, nebude se příští boj odehrávat mezi proletariátem a kapitálem, ale zaměstnanými a nezaměstnanými.

Václav Vlk 4.5.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ilustrace ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Opotřebovaní starci za volanty kamionů či pracující na stavbách, kteří mají 50 let staré vzdělání, jsou šílenou vizí. Stejně šílenou vizí jsou však titíž starci ovládající úřady a vymýšlející stále nové předpisy a nesmysly, které vedou k úpadku. Německé reformy trhu práce Hartz I až IV zaváděné postupně v letech 2002 až 2005 řeší problém pouze částečně pro Německo a některé jeho sousední státy.

Pokud Evropa nenajde rozumné řešení pro svůj pracovní trh, a nezdá se, že by ho vážně hledala, nebude se příští boj odehrávat mezi proletariátem a kapitálem, ale mezi zaměstnanými, těmi s perspektivou, a nezaměstnanými a nezaměstnatelnými, těmi bez perspektivy. Zdá se však, jako by Brusel vyznával heslo Po nás potopa. A je úplně jedno, zda pochází z doby úpadku starého Říma, nebo ho vyslovila madame de Pompadour, když prý utěšovala Ludvíka XV.

Možná by si toto heslo mohli mocní Západu, jejich politické strany a odbory nechat vytesat nad vchody svých honosných sídel. Potopa totiž přišla ve formě Velké francouzské revoluce 20 let po madame de Pompadour. Kolik času zbývá nám?

Stále živý korporativismus

Ve společnosti i v ekonomice fungují některé věci „samy o sobě“, bez ohledu na přání lidí. V určitém stupni vývoje totiž vznikne ekonomicko-společenská třída či skupina, jež si nejprve, a často za dramatických okolností, vybojuje ve společnosti místo pro sebe. A poté postupně zaujme obranný postoj a snaží se, aby tento stav nešlo změnit.

Ve společnosti i v ekonomice fungují některé věci „samy o sobě“, bez ohledu na přání lidí

Za příklad může posloužit středověk a řemesla. Nejprve se museli bývalí poddaní a nevolníci osvobodit, vynutit si na panstvu a městech svá práva, načež poměrně rychle zaujali obranný postoj a uzavřeli se do cechů a spolků, které chránily své členy a bránily konkurenci proniknout na trh. Renesance, za níž vznikl kapitalismus, byla spojená s omezením práv některých spolků a korporací.

Korporativismus byl významný mezi dvěma světovými válkami například v Itálii, Francii, Španělsku či v Rakousku a přetrvává dodnes. Jeho typickým rysem je silná státní idea, někdy až fašistická, nikoli však nacistická ideologie, pro kterou je mimo jiné charakteristický vypjatý nacionalismus a upřednostňování „domácího“ (kupujte české, německé, francouzské výrobky, zaměstnávejte české, německé, francouzské dělníky). A také touha po autoritativním a charismatickém vůdci a silná ekonomická role státu.

Korporativistická ideologie je stále živá a objevuje se v Evropské unii. Tento, v podstatě středověký způsob ekonomické restrikce funguje dosud u notářů, advokátů, architektů, lékařů, soudců a u dalších povolání. A jeho následkem bývá omezení služby a konkurence a zdražení. „Uzavřenými cechy“ jsou v podstatě i odbory, jedna z hlavních příčin ekonomického zaostávání Západu. Uzavřené spolky a sdružení sice nakonec vždy prohrají, protože brzdí a ničí ekonomiku, svým členům však určitou dobu přinášejí výhody.

Dva problémy

Na začátku 21. století spočívá první problém v tom, že za nové ekonomické situace stále používáme staré systémy a způsoby, které však již dnes nefungují. Jedním z příkladů jsou odbory a systém stávek na základě kolektivních smluv. Tato „diskuse“ kapitálu a pracovní síly měla smysl v době, kdy byla dělnická třída ve společnosti početně nejvíc zastoupená. Dnes však jsou díky změně výrobních postupů nejpočetnější „bílé límečky“, pracovníci nadnárodních firem a zejména státní zaměstnanci, u kterých je většinou obtížné zjistit jejich skutečnou výkonnost a potřebnost.

Na začátku 21. století spočívá problém v tom, že za nové ekonomické situace stále používáme staré systémy a způsoby, které však již dnes nefungujíDruhým vážným problémem je, že od doby Forda a Bati neustále ubývá počet dělnických sil na zhotovení výrobku. Adam Smith v knize Bohatství národů z roku 1776 napsal, že pokrok je podmíněn dělbou práce. Nepředstavoval si však, že se specializace přenese i do mechanizace a automatizace jednotlivých úseků práce, což vyřadí většinu fyzicky „pracujících“ z výrobního procesu.

Jako první na tento vývoj na začátku průmyslové revoluce zareagovali angličtí „luddité“. Ti se domnívali, že zničením strojů, které „berou“ dělníkům práci, se svět vrátí ke „starým dobrým pořádkům“ a ubude nezaměstnanosti a bídy. Opak byl pravdou.

Nástup bolševismu a nacismu je vlastně také jen jiným vyjádřením „boje o pracovní místa“, tedy o „práci“, a tudíž o příjem. Ačkoli lidé v Německu a v poválečném Rusku takzvaně „třeli bídu s nouzí“, jejich skutečná ekonomická situace a životní podmínky byly mnohem lepší než jejich předků před průmyslovou revolucí.

Čím dál víc profesí

Kvůli negativním zkušenostem s velkou hospodářskou krizí ve dvacátých letech 20. století a jejím důsledkům začali politici hledat nová řešení. Bylo třeba zabránit vzniku vrstvy, která by se považovala za vyděděnou a neúspěšnou. Proto vznikly podpory v nezaměstnanosti, jež stačily na slušný život, aniž by bylo třeba vykonávat nějakou práci.

Rozvoj průmyslu vedl ke specializaci a nárůstu „vedlejších pracovních míst“. Adam Smith napočítal v roce 1770 ve špendlíkárně 17 pracovních úkonů místo jediného původního úkonu „špendlíkáře“. Dnešní výroba a distribuce potřebují nejméně dvakrát víc „profesí“. Takzvané skutečné práce je však stále méně, a proto byl vznik EU a „sociálně tržního hospodářství“ geniálním řešením.

Dnes výrobu jednoho špendlíku kontroluje a reguluje armáda byrokratů, a proto je na ni třeba opět zhruba dvakrát víc profesí. K výrobě a na dodání zákazníkovi zvanému „spotřebitel“ je zapotřebí až 68 specializací, a možná ještě víc. Tím se podařilo zaměstnat další miliony lidí a oddálit boj o práci. Na americké armádě za bojů v Tichomoří se ukazuje, že nejde o teorii. Na jednoho vojáka ve skutečném kontaktu s nepřítelem bylo totiž třeba víc než sto dalších specialistů, aby vůbec mohl bojovat.

Nárůst počtu vysokoškoláků

Specialisté musejí být vzdělaní. Tvořil-li v roce 1915 počet středoškoláků a vysokoškoláků tři až pět procent populace, za sto let narostl exponenciálně. V České republice bylo před deseti lety 762 459 vysokoškolsky vzdělaných lidí, loňské sčítání jich však evidovalo už 1 117 830, což představuje nárůst o 46,6 procenta.

Díky nárůstu počtu vysokoškoláků se nejen zvyšuje vzdělanost, ale i udržují mladí lidé dostatečně dlouho „mimo“ trh práceDíky tomuto nárůstu počtu vysokoškoláků se nejen zvyšuje vzdělanost, ale i udržují mladí lidé dostatečně dlouho „mimo“ trh práce, čímž se na něm snižuje napětí. Umělé zvyšování počtu vysokoškoláků však vede k umělému zvyšování takzvaně potřebných oborů, a proto se značná část vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí na trhu práce ve své profesi neuplatní. Tímto způsobem evropské státy 40 let snižovaly tlak na trhu práce.

Modernizací a specializací výroby se obrovsky snížila potřeba nevzdělaných či pracovníků se základním vzděláním – nejen Romů v ČR, ale i imigrantů v západní Evropě. Podpora porodnosti se však víc projevila u méně vzdělaných a sociálně přizpůsobivých. Proto, jak říká Thilo Sarrazin ve své knize Německo páchá sebevraždu, nejen Německo, ale i celá Evropa hloupne.

Nespokojení aktivisté

Dle nejnovějšího sčítání obyvatel narůstá v ČR počet lidí zcela bez vzdělání. Před deseti lety jich bylo 37 932, v roce 2011 už 47 253 – o 24,6 procenta víc. Odhaduje se, že v Evropě žije zhruba tři až pět procent nezaměstnatelných obyvatel, kteří nesplňují potřebná sociální a vzdělaností kriteria. Kvůli vyšší odbornosti a psychickým předpokladům se očekává, že během 20 let tato skupina naroste na deset až patnáct procent.

Po vyčerpání „zdánlivě nevyčerpatelných zdrojů“, mantry evropských socialistů, dnes napětí kulminuje na jihu Evropy. Tisíce „nespokojených aktivistů“ se sdružují do skupin a hledají řešení problému. Všechny se více či méně podobají Holešovské výzvě a jejich program tvoří mix xenofobie, marxismu, nacionálního socialismu, rasismu a obyčejné hlouposti. To však neznamená, že jejich výzvy mnozí, zejména mladí lidé, neslyší.

Moderní odbory mají čím dál míň členů, hlídají a chrání ty, co „jsou na palubě“, a sráží všechny, kteří by se chtěli na omezený počet pracovních míst dostat

Práce v tom smyslu, jak ji známe, prostě není. A ta, co je – například úklid či pomocné práce –, je natolik společensky dehonestující, že ji nikdo mimo gastarbeitery, ale jen v první generaci jako ve Francii, nechce vykonávat. Boj o pracovní místa, jestliže ani modernizovaný průmysl nedokáže uživit současný systém, je a bude rozhodující.

Systémová změna je nutná

Odbory se spolčují s křiklouny, což se děje i u nás. Problémem je, že moderní odbory mají čím dál míň členů a že hlídají a chrání ty, co „jsou na palubě“, a sráží všechny, kteří by se chtěli na omezený počet pracovních míst dostat. Jejich hlavní náplní je dnes boj za zachování výhod, pracovních míst a prebend jejich členů, a tudíž navzdory hlasitým proklamacím v podstatě boj zaměstnaných proti nezaměstnaným. Ti jsou ve skutečnosti jejich konkurenty.

Ekonomika i společnost jsou zralé na systémovou změnu. Staré recepty nic nevyřeší. Je nesmysl požadovat po lidech, aby pracovali do stále vyššího věku. Odbory a úředníci pozdější odchody do penze podporují, protože důchod přináší sociální, ekonomický a společenský propad. Nemá-li však v celé Evropě víc než 20 procent mladých lidí šanci získat pracovní místo a v jejích jižních státech až 50 procent, logicky z toho vyplývá, že brzy nastane generační konflikt.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.