Sbohem, Albione! Budeš nám chybět.

Britové si možná v referendu odhlasují odchod z Evropské unie. Z integrační debaty by zmizeli nejpřesvědčivější zastánci národní suverenity.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Čeští euroskeptici hodlají povolat Václava Klause do zbraně proti bruselské hydře. Možná by od nich bylo prozíravější, kdyby ho vyslali za Lamanšský průliv přesvědčovat tamní voliče o výhodách členství v Evropské unii. Britové totiž vážně zvažují odchod z rozjetého rychlíku evropské integrace, kde dosud spolehlivě obsluhovali záchrannou brzdu.

V prvních několika letech globální finanční krize byla evergreenem mediálních i odborných diskusí vyhlídka odchodu bankrotujícího Řecka z eurozóny, potažmo z EU. Pro mnohokrát omílanou hypotetickou možnost se vžila zkratka „Grexit“ (z anglického Greek Exit). Tuto hrozbu ale mnozí považují za zažehnanou. V posledním zhruba roce se ovšem čím dál častěji vyskytuje analogicky vytvořený patvar „Brixit“, který odkazuje na nesrovnatelně dramatičtější scénář: že by se EU neloučila s periferními Aténami, nýbrž že by jí sbohem dala dosud sedmá největší ekonomika na světě na opačné straně kontinentu – Velká Británie.

David Cameron ve středu prolomil integrační tabu, když se nechal slyšet, že členství Británie v EU podporuje, ale za nově a lépe vyjednaných podmínek

Britský premiér David Cameron už podlehl neutuchajícímu tlaku euroskeptické členské základny a řadových poslanců Konzervativní strany, aby voličům přislíbil referendum o setrvání Spojeného království v EU. V dlouho očekávaném projevu se ve středu nechal slyšet, že členství v unii podporuje, ale za nově a lépe vyjednaných podmínek.

Cameron tím prolomil dosavadní integrační tabu: nedožaduje se výjimky z nějaké právě projednávané smlouvy, nýbrž navrácení některých pravomocí, jež předchozí britské vlády předaly do Bruselu na základě dřívějších smluv. Voliči by prý následně měli dostat příležitost obnovit souhlas s britskou participací na evropské integraci prostřednictvím plebiscitu po příštích parlamentních volbách plánovaných na rok 2015, nejpozději však do poloviny mandátu Cameronovy případné další vlády.

Ryze pragmatické členství

Velká Británie byla odjakživa nesvá z procesu slučování nad rámec vnitřní liberalizace obchodu. Na rozdíl od zakladatelského francouzsko-německého motoru integrace, kde hrálo důležitou roli vědomé úsilí o překonání válečných resentimentů, Británie abstraktní panevropskou sounáležitost nevyznávala a důvody svého členství nahlížela ryze pragmaticky. Právě kvůli obavám z nedostatku britské loajality k evropskému projektu přihlášku Londýna do Evropského hospodářského společenství (EHS) dvakrát vetoval francouzský prezident Charles de Gaulle.Před 40 lety vytvářela západní Evropa 38 procent světového HDP, při současném trendu bude její podíl činit v roce 2020 už jen 15 procent

K předchůdci současné EU proto Británie přistoupila až v roce 1973 po hlubokém ekonomickém propadu, kdy se ocitla na chvostu západní Evropy. Dva roky nato se pro členství v EHS vyslovily v ex post referendu dvě třetiny britských voličů. Jednou z tváří proevropské kampaně byla pozdější konzervativní premiérka a ikona euroskeptiků Margaret Thatcherová (která EHS chápala právě jako zónu volného obchodu), kdežto tehdy vládnoucí labouristé byli vůči kontinentálnímu „kapitalistickému klubu“ mnohem obezřetnější.

Od té doby se samozřejmě mnoho změnilo. Před 40 lety vytvářela západní Evropa 38 procent světového HDP, jenže koncem onoho osudného roku vypukla ropná krize, z níž se předchozí evropský hospodářský růst už nikdy pořádně nevzpamatoval. Jak v knižní recenzi na stránkách ČESKÉ POZICE nedávno připomněl Benjamin Kuras, při současném trendu bude podíl západní Evropy na světovém HDP činit v roce 2020 už jen 15 procent. Oproti tomu země někdejšího Britského společenství (včetně Indie, Kanady, Austrálie), s nimiž měl Londýn až do vstupu do EHS prioritní obchodní režim, dnes předhánějí stagnující EU i sedmiprocentním tempem růstu.

V kontinentální Evropě mezitím moudré hlavy vykoumaly, že řešením problémů způsobených integrací (tentokrát krize eura) je opět ještě hlubší integrace: nyní formou fiskální a posléze i bankovní unie. Ovšem jakkoli širokou podporu takové nápady získají od Atén po Berlín, v Londýně tomu tak není. Pakliže dnes EU v britských očích už nevypadá jako pomyslný výtah k lepším hospodářským výsledkům, zvyšující se integrace eurozóny se jeví jako předzvěst fragmentace jednotného trhu, který byl pro Londýn na „evropském projektu“ hlavním lákadlem.

V jednom z posledních průzkumů se pro vystoupení z EU vyslovilo 56 procent britských respondentů; pro setrvání je jen čtvrtina konzervativců a necelá polovina labouristů. Koaliční liberální demokraté by v českém žargonu sice mohli být označeni za „eurohujery“, ale z tradičně třetí příčky ve volebních preferencích je v poslední době odsunula veskrze eurofobní Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP). Právě nárůst podpory UKIP na úkor konzervativců přiměl premiéra Camerona k akci.

Buďte vstřícní k britským zájmům

Jeho současný ministr zahraniční William Hague kdysi jednotnou evropskou měnu prozíravě připodobnil k domu, kterému budou v případě požáru chybět únikové východy. Když jižní křídlo eurozóny po několika letech obrazně vzplálo, usmyslili si britští poslanci, že budou blokovat výjezd z pomyslné hasičské zbrojnice, dokud se z Bruselu do Londýna nenavrátí celá řada pravomocí. I tak lze podle časopisu The Economist chápat britský zákon z předminulého roku, který přesun jakýchkoliv dalších pravomocí do Bruselu podmiňuje všelidovým referendem, jež by bez viditelných ústupků britským požadavkům na úpravu podmínek členství v EU nejspíš nemělo šanci na úspěch.

Brusel má nevábný zvyk obcházet výsledky národních referend o unijních otázkách. Řeknou-li voliči něčemu NE, eurokraté původní otázku mnohdy jen přeformulují (viz pravidelně opakovaná irská referenda či přetavení evropské ústavy v Lisabonskou smlouvu po zamítavém stanovisku francouzských a nizozemských voličů). Ze stejné líhně pocházelo i obejití předloňského britského veta fiskálního paktu, kdy se dohoda nakonec formálně uzavřela mimo rámec unijních smluv.

Premiér Cameron tehdy nepochodil se svým požadavkem záruk proti příliš svazující unijní regulaci finančnictví v londýnské City. Nyní se rozhodl hrát vabank. Zavázal se dát voličům v referendu jednoznačně na výběr mezi odchodem z EU a setrváním v ní za mezitím nově vyjednaných podmínek. Své evropské partnery tím hodlá donutit k větší vstřícnosti vůči britským zájmům. Vychází přitom z předpokladu, že si ostatní členské státy unie odchod Británie nepřejí a zároveň jsou si vědomy tamních voličských nálad.

Premiér Cameron vychází z předpokladu, že si ostatní členské státy odchod Británie z EU nepřejí a zároveň jsou si vědomy tamních voličských nálad

„Pokud EU skutečně stojí o členství Británie, musí vyjít vstříc jejím požadavkům na vyvázání z některých společných politik a repatriaci některých pravomocí zpět na národní úroveň,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI Jan Zahradil, šéf europoslanců za ODS a první místopředseda skupiny Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v Evropském parlamentu. „Osobně si myslím, že ani odpůrci britského přístupu k EU si nepřejí odchod Británie z EU, protože to by posloužilo jako precedens, že odejít z EU lze a že to pro daný stát nemusí znamenat katastrofu. Proto se domnívám, že budou chtít a budou muset s Británií vyjednávat,“ odhaduje další vývoj někdejší poradce dosluhujícího českého prezidenta Václava Klause.

Šlo by to i mimo EU?

Riziko, že Cameronovi jeho kalkulace nevyjde, je však poměrně značná. Eurozóna je zaneprázdněná vlastními problémy a některým jejím členům by se s odchodem věčného kverulanta bazírujícího na liberalizaci a tržních principech nakonec ulevilo.

„Pokud se stoupenci federálního modelu zakopou na svých pozicích, hrozí opravdu nebezpečí, že občané Velké Británie se v nějakém případném referendu vysloví proti členství v EU,“ připouští Zahradil. „Odchod Británie z EU by znamenal oslabení liberalizace ekonomiky, tržních principů a také atlantické orientace – a skutečně by to bylo vítězství statického, centralistického federalistického modelu EU s definitivní dominancí francouzsko-německého tandemu. Proto není taková situace ani v zájmu ČR,“ dodal český europoslanec.

I kdyby se Londýnu nakrásně podařilo přimět k ústupkům všechny ostatní členské země EU, britští voliči natěšení na první plebiscit ke vztahům s Bruselem od roku 1975 by nakonec stejně mohli hlasovat pro vyvázání ze svazku s kontinentem. Euroskeptici jim jako vzor předkládají postavení Norska či Švýcarska, jež se těší přístupu na jednotný unijní trh i bez členství v EU. Zamlčují ovšem skutečnost, že například Norsko přebírá 75 procent unijní legislativy (včetně pracovně-právních norem), aniž by mělo veto v Evropské radě, hlas v Radě ministrů, vlastního komisaře či zastoupení v Evropském parlamentu.Washington nadšení euroskeptiků pro odchod Velké Británie z EU nesdílí, přišel by o základního spojence uvnitř unijních institucí

Švýcaři sice mají pro přístup na jednotný trh o něco výhodnější podmínky, ale jejich dosažení předcházelo komplexní bilaterální vyjednávání, přičemž představitelé Bruselu některých velkorysých ústupků vůči Bernu dnes litují a v případě Británie by podobnou chybu nejspíš nezopakovali.

V řadách britských euroskeptiků jsou též skalní atlantisté, kteří horují pro připojení ostrovní monarchie k Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA) sdružující USA, Mexiko a Kanadu. Washington ovšem jejich nadšení pro odchod Velké Británie z EU nesdílí, neboť by tím přišel o základního spojence uvnitř unijních institucí.

Časy skvělé izolace

Výhrůžka nejistými vyhlídkami mimo EU však na Brity z historických důvodů zabírá o poznání méně než na obyvatele jiných členských zemí. Když se po předloňském Cameronově vetu fiskálního paktu ocitl Londýn v unii osamocen (s čestnou výjimkou svých českých učňů), euroskeptický ostrovní tisk oslavoval návrat „skvělé izolace“ (Splendid Isolation) – v nostalgickém odkazu na stejnojmennou zahraničněpolitickou strategii charakteristickou pro britskou diplomacii 19. století.

Její kořeny sahají do doby napoleonských válek, kdy kontinentální blokáda odřízla ostrovní kolébku průmyslové revoluce od evropských odbytišť i obilnic. S o to větší vervou se Británie vrhla na zaoceánský obchod a ze souboje s francouzským císařem nakonec vyšla jako nejmocnější země světa (a během následujících sto let vybudovala globální impérium).

Napoleon mezitím velkou část evropské pevniny sjednotil pod jedním systémem vlády – s jednotnou měnou, jednotnými mírami a jedním občanským zákoníkem (Code Civil). Po porážce prý císař-revolucionář zalitoval, že jeho sen o „evropské asociaci“ zůstal nenaplněn. O 150 let později (po dvou „evropských občanských válkách“) to však byla zprvu právě jím porobená část kontinentu, jež v institucionálních předstupních budoucí EU navázala na koncept jednotné Evropy.

V Londýně se za napoleonské éry naopak vžila nechuť vstupovat do trvalých závazků a spojenectví v Evropě, přičemž trvalým strategickým zájmem bylo udržovat na kontinentě rovnováhu sil, jež by znemožnila jiné mocnosti ohrozit britskou hegemonii. Zatímco půl tisíciletí předcházející bitvě u Waterloo byla hlavním evropským soupeřem Britů Francie, v závěru 19. století se Londýn nakonec zřekl politiky „skvělé izolace“ kvůli mocenskému rozmachu sjednoceného vilémovského Německa. Spojenecké závazky na kontinentě ovšem záhy vtáhly Británii do dvou světových válek.

Ostrovany sice tehdy poutaly těsné vazby spíš k imperiálním dominiím na opačné straně zeměkoule, nicméně jejich pocit odtažitosti od zbytku Evropy byl ještě umocněn zkušeností za druhé světové války – konkrétně obdobím mezi kapitulací Francie v červnu 1940 a německým útokem na Sovětský svaz v červnu 1941. Británie tehdy celý rok osamoceně čelila Třetí říši (Američané se do války zapojili až po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941). V obecném povědomí Britů tehdy hluboce zakořenilo přesvědčení, že je jejich ostrovní země pánem vlastního osudu. Na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí vyšla Británie z formativního traumatu druhé světové války se vztyčenou hlavou.

Odchodem Velké Británie z EU by euroskeptický diskurz v Evropě ztratil mnoho ze své autenticity

Váha dědictví

Dnes se může zdát na první pohled paradoxní, že jako jeden z prvních státníků se pro poválečný vznik Spojených států evropských vyslovil britský konzervativec Winston Churchill (1946). Z jeho strany však šlo jen o dobře míněnou radu určenou kontinentu. Účast Británie vůbec nepředpokládal, neboť její nejtěsnější vazby a zájmy stále viděl především v zámořském impériu. Koloniální državy se však záhy rozutekly a Londýn svůj prvotní nezájem o účast na evropském projektu přehodnotil.   

Dokud šlo o vesměs mezistátní spolek odstraňující překážky vzájemného obchodu, týkaly se třenice především peněz odváděných do společné kasy. Podepsání Maastrichtské smlouvy však pro Británii představovalo první podstatné předání suverénní moci pryč z ostrovů za téměř tisíc let. Pro kontinentální evropské země – s podstatně čerstvějšími historickými zkušenostmi s „cizí nadvládou“ – nejde ovšem o nic nepředstavitelného. Britští odpůrci přesunu pravomocí z westminsterské „matky parlamentů“ do rukou nevolených úředníků v Bruselu nesou na ramenou váhu tohoto dědictví.

„Máme povahu ostrovního národa – jsme nezávislí, přímí, vášnivě hájící vlastní suverenitu. Tuto britskou citlivost lze změnit asi tak, jako by šlo odvodnit Lamanšský průliv,“ ozřejmil premiér Cameron při ohlašování revize vztahů s Evropou. Odchodem Velké Británie z EU by euroskeptický diskurz v Evropě ztratil mnoho ze své autenticity.