Sbližování Ruska s Čínou by se mohlo setkat v Evropě

Může si Moskva dovolit zcela se odvrátit od Evropy? Jak na tento postoj bude reagovat Peking? Nejsou ruské naděje vkládané do partnerství s Čínou poněkud přehnané? Představuje tento tanec pro Kreml ve skutečnosti smrtící tango, nebo novou možnost? Jde opravdu o vznik nového geopolitického pólu?

Gábor Stier 10.8.2015

Čínský prezident Si Ťin-pching a jeho ruský protějšek Vladimir Putin. foto: ČTK

Čínský prezident Si Ťin-pching a jeho ruský protějšek Vladimir Putin.

Evropu již delší dobu zaměstnávají vlastní problémy, ukrajinská i řecká krize a přívalová vlna uprchlíků, tudíž si téměř nevšimla, že u jejích východních hranic, v prostoru mezi Uralem a Tichým oceánem, se odehrávají významné geopolitické změny. Světová velmoc číslo jedna USA si oproti tomu sbližování Číny a Ruska nejen všimla, ale se i snaží, aby tyto dvě mocnosti pokud možno nenašly společnou řeč. Stejně občas brání úzké spolupráci Evropskou unie s Ruskem, které jsou na sebe jinak odkázány.

Washingtonští stratégové dobře vědí, že se svět mění, transformuje, přičemž stejně jako dosud není v americkém zájmu, aby v eurasijském prostoru nastalo posílení mocností nebo mocenského spojenectví, což by mohlo pro pozici USA představovat nebezpečí. Právě toho se částečně také týká ukrajinská krize, a především dohoda o volném obchodu (TTIP) mezi USA a EU, která má sloužit jako protiváha vzestupu Číny a Ruska, což je na obou stranách Atlantiku vnímáno jako navracející se hrozba.

V intencích této logiky je pro Washington momentálně ještě důležitější dotáhnout do konce dohodu o Transpacifickém partnerství (TPP), které má sdružovat celkem dvanáct zemí a zahrnovat 40 procent světového HDP – ovšem bez Číny, v důsledku čehož by se měla zúžit její oblast působnosti.

Faktor BRICS

Zatímco se Západ soustřeďuje především na rozmach Číny, ruský tisk informuje, že sbližováním Pekingu a Moskvy vzniká nový východní pól světového uspořádání, který nestaví na nadřazenosti USA a Evropy. Tyto hlasy zesílily obzvlášť po společném summitu zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika), Šanghajské organizace pro spolupráci a Eurasijské ekonomické unie, jenž se konal nedávno v ruské Ufě.

Stále více odborníků upozorňuje, že z hlediska ekonomických ukazatelů předstihnou země BRICS, posílené již i vlastní rozvojovou bankou, do poloviny 21. století velké průmyslové mocnosti

Ústředním tématem těchto setkání bylo kromě stimulace ekonomického růstu a posílení konkurenceschopnosti vytvoření multipolárního světového uspořádání, jež by mělo ukončit éru západního diktátu. Západ až dosud podobné snahy spíše přehlížel, protože jeden z motorů těchto iniciativ – Rusko – je momentálně zasažen těžkou hospodářskou krizí, zatímco meze hospodářského růstu druhého z nich – Číny – právě naznačuje krach pekingské burzy. Příliš nadějí neslibuje ani Indie se svými dvěma tvářemi – propastí mezi informačními technologiemi a bídou –, ani Brazílie, jež se potýká s vleklými problémy.

Analytici poukazují na ekonomické, politické a kulturní rozdíly i odlišnosti v mentalitě zemí BRICS, například hrubý domácí produkt Číny představuje 28násobek jihoafrického a čtyřnásobek HDP Ruska nebo Indie. Do analýz, které srší sebejistotou, se zároveň začínají promítat obavy – stále více odborníků upozorňuje, že z hlediska ekonomických ukazatelů předstihnou země BRICS, posílené již i vlastní rozvojovou bankou, do poloviny 21. století velké průmyslové mocnosti.

Přesun do Asie

Podle těchto názorů se zeměmi s rozvíjejícími se ekonomikami nelze jednat přezíravě, a je jim třeba nabídnout místo u stolu, za kterým se vedou politické diskuse o transformaci světa. Mnozí se rovněž domnívají, že Moskvu vhání do náruče Pekingu právě snahy o vytěsnění a izolaci Ruska.

V čem se na východ směřující otvírání Ruska, které se v Evropě jako přirozeném partnerovi citelně zklamalo, liší od poněkud opožděné reakce na přesouvání těžiště světové politiky a ekonomiky do Asie?

Tato varování pouze potvrzují čím dál silnější hlasy ozývající se z moskevské elity, které se o sílící lásce k Pekingu snaží přesvědčit nejen svět, ale i ruskou společnost. Mnozí si poté mohou klást otázku, v čem se na východ směřující otvírání Ruska, které se v Evropě jako přirozeném partnerovi citelně zklamalo, liší od poněkud opožděné reakce na přesouvání těžiště světové politiky a ekonomiky do Asie.

Může si Moskva dovolit zcela se od Evropy odvrátit? Jak na tento postoj bude reagovat Peking? Nejsou ruské naděje vkládané do partnerství s Čínou poněkud přehnané? Představuje tento tanec pro Kreml ve skutečnosti smrtící tango, nebo novou možnost a jde opravdu o vznik nového geopolitického pólu?

Stále intenzivnější vztahy

Je nepopiratelným faktem, že rusko-čínské vztahy jsou stále intenzivnější. Vedle četných, v letošním roce podepsaných úmluv týkajících se takřka všech oblastí života – od zemědělství přes regulaci internetu až po kosmickou spolupráci, v čele s dohodou o dodávkách plynu za 400 miliard dolarů, nebo společných vojenských cvičení ve Středozemním moři – to dokazuje také symbolické gesto, kdy se moskevských oslav 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce, které většina západních politiků ignorovala, zúčastnil jako čestný host čínský prezident Si Ťin-pching.

Rusko-čínské vztahy jsou stále intenzivnější. Dokazuje to také symbolické gesto, kdy se moskevských oslav 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce zúčastnil jako čestný host čínský prezident Si Ťin-pching.

K opatrnějšímu hodnocení tohoto velkého sbližování naopak nabádá fakt, že ačkoliv se v bilaterálním vyúčtování začíná na úkor dolaru stále více prosazovat jak juan, tak rubl, za první čtvrtletí 2015 obchodní obrat vzhledem ke stejnému období minulého roku klesl o 30 procent. Zamyslet se je třeba i nad tím, že vedle energetiky je z ruského hlediska nejdůležitějším segmentem vzájemné spolupráce export zbrojního průmyslu, přičemž Peking současně uzavřel dlouhodobou smlouvu o vojenské spolupráci také s Washingtonem.

To všechno svědčí o tom, že se za rusko-čínskými vztahy táhne kromě odporu USA také rozhodný pragmatismus Pekingu. Ve snaze o vyvážení amerického tlaku, který na něj viditelně čím dál silněji doléhá, čínské vedení demonstruje eurasijskou spolupráci, ačkoliv je jasné, že ještě dlouho nebude připraveno se USA postavit. Mimo jiné proto, že nechce přijít o možnosti, které skrývá americký trh.

Střední Asie

Lze pokračovat tím, že svůj hlad po energii nemíní Čína ani zdaleka zmírňovat jen pomocí ruského plynu a ropy – 40 procent svých potřeb pokrývá už nyní ze zdrojů ve Střední Asii. Ruský plyn by se na čínském trhu mohl významněji uplatnit jen v případě výrazného cenového zvýhodnění, což by však pro Gazprom zpochybnilo rentabilitu spolupráce.

Typické rovněž je, jak se Peking snaží couvnout z financování plynovodu Síla Sibiře – dokonce část potrubí vedoucí po čínském území by nejraději nechal vybudovat z peněz ruské strany. Soudě podle dotčených hlasů z Moskvy navíc čínští věřitelé ani příliš nespěchají s pomocí ruským bankám trpícím v důsledku sankcí nedostatkem zdrojů.

Svůj hlad po energii nemíní Čína ani zdaleka zmírňovat jen pomocí ruského plynu a ropy – 40 procent svých potřeb pokrývá už nyní ze zdrojů ve Střední Asii

Rovněž tolik očekávané investice jsou vedeny výhradně čínskými zájmy. Dobrým příkladem je třeba sto miliard rublů, které Peking investuje do výstavby železnice Moskva-Kazaň. Úsek totiž zapadá do infrastrukturní investice známé jako Nová Hedvábná stezka, která má posílit bezpečnost Číny a zkrátit vývozní trasu čínského zboží do Evropy, což by napomohlo jeho konkurenceschopnosti.

To samozřejmě v daném případě napomůže také Rusku a díky financování modernizace železniční trati Bělehrad-Budapešť i Maďarsku, ale hlavní jsou čínské zájmy. Stejnou optikou je třeba nahlížet i na integraci ve formě Eurasijské ekonomické unie a Nové Hedvábné stezky, které mohou obě strany posílit, tím však jejich náplň končí.

Scestná volba

Navzdory sbližování se tudíž mohou zájmy Číny a Ruska paradoxně setkat právě na cestě směrem do Evropy. Podaří-li se Moskvě nalézt potřebnou rovnováhu mezi Východem a Západem, mohla by tímto způsobem dát eurasijskou odpověď na nové výzvy. Rusko bylo totiž po staletí nepominutelnou součástí evropské velké politiky, zatímco Asie neměla v uvažování Moskvy samostatnou funkci.

Západ teď sice Moskvu ze svých kruhů vyloučil, ale ani tak se Rusko nemůže organicky změnit ve Východ, a z principu je na scestí, chce-li volit mezi Východem a Západem

V uplynulém století se stalo Východem samotné Rusko, navzdory tomu Čína zůstala v podstatě mimo jeho zorné pole. Západ teď sice Moskvu ze svých kruhů vyloučil, ale ani tak se Rusko nemůže organicky změnit ve Východ, a z principu je na scestí, chce-li volit mezi Východem a Západem. Zatím to však vypadá, že nebude muset, neboť přestože se navzdory mírnému zpoždění, ovšem zcela pochopitelně, začíná otvírat Číně, Peking mezitím míří opačným směrem, vstříc Evropě.

Pokud se tyto zájmy opět zdravě setkají, může to rovněž přepsat vývoj ukrajinské krize, která eurasijský prostor momentálně rozděluje a jež může posílením mocností této geopolitické oblasti způsobit další perné chvilky USA, které o nic podobného nemají zájem.