Sambový triumf diktátora z Rovníkové Guineje

Teodoro Obiang krutě vládne v ropou oplývající západoafrické zemičce – takzvanému africkému Kuvajtu – už 35 let. Obyvatelé Rovníkové Guineji sice žijí v bídě, ale tyran si užívá slávy v Rio de Janeiru, kde jím placená škola samby letos ovládla sambodrom a vyhrála slavný karneval.

Roztančené Rio žije karnevalem foto: Reuters

Roztančené Rio žije karnevalem

Na sambodromu v brazilském Rio de Janeiro během letošního karnevalu triumfovala Rovníková Guinea. Sambová škola Beija-Flor (Kolibřík) předvedla ve svém vystoupení před miliony televizních diváků optimistický pohled na západoafrickou zemičku.

Její diktátor Teodoro Obiang si propagandistické vystoupení tanečníků s kostrbatým názvem „Vypravěč vypráví příběh: Pohled na Afriku a úsvit Rovníkové Guineji. Projděme si cestu našeho štěstí“ za tři miliony eur předplatil. Podobně si protančenou reklamu běžně kupují velké brazilské firmy a umělcům z Beija-Flor v minulosti nedělalo problém adorovat místní vojenský režim.

Samozřejmě, že ani ve vystoupení o Rovníkové Guiney nezaznělo nic, co by mohlo vrhnout špatný stín na tento zapomenutý kout Země, kterému se kvůli zásobám ropy přezdívá africký Kuvajt. Na rozjásané fiestě není prostor, aby se zmiňovalo vraždění, zatýkání a mučení Obiangových rivalů.

Zprivatizovaná ropa

Dvaasedmdesátiletý politik, který bývá srovnáván s takovými pravzory afrických tyranů, jako je ugandský Idi Amin či konžský Mobutu, a jenž volby vyhrává s 99 procenty hlasů, podle španělského deníku El País dokonce zasáhl do jednoho z textů. Vadilo mu, že chybělo slovo Rovníková, takže by píseň mohla vychvalovat 2500kilometrů vzdálenou Guineu smutně proslavenou epidemií eboly.

Rovníková Guinea

Obiang, který je se svými 35 lety u moci mezi nekorunovanými hlavami států světovým rekordmanem, vystoupení spokojeně přihlížel z hlediště. Zatímco si může dovolit každoroční cesty do Ria a pobyty v nejluxusnějším hotelu Copacabana Palace, jeho poddaní (o občanech nelze mluvit) nadále třou bídu s nouzí. Prezident Obiang si totiž ropné zisky, které zemi tečou od poloviny devadesátých let, kdy v pobřežních vodách byla objevena bohatá naleziště „černého zlata“, zprivatizoval jen pro sebe a svou rodinu.

Republika ležící v Guinejském zálivu na ploše 28 tisíc kilometrů čtverečních má pouhých 720 tisíc obyvatel, kteří jsou na tom čistě podle statistiky (20572 dolarů roční HDP na osobu podle Světové banky) o něco lépe než občané Česka. Jenže Obiang odmítá ropné příjmy přerozdělovat. Jeho vlast proto patří na dno žebříčku lidského rozvoje podle OSN, zatímco v korupčním k šampiónům.

Dar lidu: fotbal

Ukradené státní prostředky prezident Obiang umí rozhazovat. Bylo to vidět letos na počátku roku, kdy Rovníková Guinea narychlo hostila africké fotbalové mistrovství. Původním místem konání mělo být Maroko, ale arabský stát se šampionátu vzdal z obav ze zavlečení viru eboly.

Teodoro Obiang, prezident Rovníkové Guineje

Obiang se pořádání sledované akce ochotně ujal, aniž by toto své rozhodnutí konzultoval s parlamentem či ministry. Nakoupil u španělských pěstitelů 24 tisíc metrů čtverečních luxusního trávníku, nechal jej přivézt ruskými Antonovy a štědře zalévat. Co na tom, že voda pak chyběla místním obyvatelům. Ti, co se pokusili něco namítat, skončili až do konce turnaje ve vězení.

Za roky těžkostí, kdy běžně chybí chléb, dal diktátor svému lidu alespoň hry. A s nimi radost z úspěchu národního fotbalového týmu, který navzdory své dlouhodobě nízké kvalitě, postoupil až do semifinále. Byť za tím byla především očividná podpora rozhodčích, kteří vehementně popírali všimné od Obiangových mužů.

Synovec versus strýc

Rovníkovou Guineu, která byla celý novověk nedobrovolnou zásobárnou otroků pro Nový svět, si při trhání Afriky na kusy koncem 19. století pro sebe jako kolonii uzmulo Španělsko, jež ji vysávalo v letech 1885 až 1968. Dnes je vedle enkláv v Maroku jediným španělsky hovořícím koutem světadílu.

V roce 1979 Teodoro Obiang nechtěl čekat, až hněv jeho strýce – autokrata Franciskas Macíase Nguemy – dopadne i na něho a se svými věrnými ho předešel

Po vyhlášení nezávislosti se moci chopil Francisco Macías Nguema. Zavedl brutální autokracii, které říkal socialismus. Jeho nejhrůznějším zločinem byla zničení znepřáteleného etnika Bubi. Nemazlil se ani s ostatními nepřáteli. Mučení vězňů rozžhaveným železem patřilo k běžným praktikám tamního policejního státu.

V roce 1979 se podezřívavý diktátor pustil do hledání a likvidování nepřátel i ve své rodině. Jeho synovec Teodoro Obiang, který vystudoval důstojnickou školu v Zaragoze, nechtěl čekat, až strýcův hněv dopadne i na něho a se svými věrnými ho předešel. Dosavadní prezident byl prohlášen za nebezpečného blázna a jako tyran v září 1979 postaven před popravčí četu.

Převrat podle Fredericka Forsytha

Byl to první a doposud také poslední úspěšný převrat v historii země, byť se na puče zdá jako dělaná. Však také když proslulý autor politických thrillerů Frederick Forsyth psal svou výbornou knihu Žoldáci, v níž bělošští dobrodruzi zaplacení britskými průmyslníky svrhnou africkou vládu, vzal si pro svou imaginární republiku Zangaro za vzor Rovníkovou Guineu.

Přinejmenším jeden pokus o svržení Obianga nebyl smyšlený – v roce 2004 skupiny Evropanů. Tragikomické bylo, že postupovali přesně podle Forsythovy knihy Žoldáci jako podle manuálu.

Od té doby Obiangovi, kterého pro jistotu střeží v Maroku najatí ozbrojenci, dobře posloužilo informovat národ co chvíli o dalších zneškodněných převratech, po kterých mohly následovat represe opozice. Přinejmenším jeden pokus o svržení Obianga však nebyl smyšlený – v roce 2004 skupiny Evropanů, v níž byl i syn bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové. Tragikomické bylo, že postupovali přesně podle Forsythovy knihy jako podle manuálu.

Obiang, který se tituluje El Jefe (Šéf), po svém nástupu vyhlašoval nový začátek. Propustil politické vězně a zrušil systém nucených prací. A především mlčel o tom, že se na represích sám aktivně podílel, když šéfoval neblaze proslulému kriminálu s temným názvem Černá pláž. Podle jeho teorie není mučení vězňů porušování lidských práv, protože trestanci žádná nemají.

Jak získat přízeň USA

Brzy se vše vrátilo do starých kolejí, v nichž i ústava povolovala Obiangovi, který si pečlivě pěstuje kult osobnosti, rozhodovat dekrety bez ohledu na svou Demokratickou stranu Rovníkové Guineje. Jenže malárií zamořená zemička v čele s bizarním tyranem prohlašujícím, že je v přímém kontaktu s Bohem, nikoho příliš nezajímala.

Diplomatická mise USA dokonce v roce 1994 z metropole Malaba utekla, protože na ambasadora Johna Bennetta padala obvinění z čarodějnictví. Režim se stal příkladem odstrašující diktatury, ve srovnání s níž se ukazovaly úspěchy demokratizace v jiných částech Afriky.

Guinejský záliv, který do 11. září 2001 nehrál v plánování USA velkou roli, byl pro roli náhradní nádrže ropy ideální

Uzavřená republika, která přes hranice s výjimkou pracovníků naftařského průmyslu nepouští žádné cizince, však přestala být páriou po 11. záři 2001. Tehdy se američtí stratégové rozhodli snížit závislost jejich vlasti na pohonných hmotách z arabských států a poohlíželi se po jiných zdrojích. Guinejský záliv, který do té doby nehrál v plánování USA velkou roli, byl pro roli náhradní nádrže ideální.

Tehdejší americký prezident George W. Bush proto pozval svého kolegu z Rovníkové Guiney, kterého tituloval „dobrý přítel“ na oběd, aby vztahy urovnal. Brzy ve velkém nastoupily americké těžařské giganty, které – aby se neřeklo – 0,25 procenta svých investic věnovaly na boj s malárií. Jak ve své reportáži z místa píše německý týdeník Der Spiegel: „Nejjednodušší způsob, jak si získat přízeň Washingtonu, je objevit ropu.“

Jen žádné oficiální fotografie

Bushovi však zřejmě nebyla schůzka s Obiangem úplně po chuti, protože ho přijal bez přítomností novinářů. Navíc nezveřejnil oficiální snímek, který pořizuje fotograf Bílého domu. Diktátor si proto dal pozor, aby při dalším setkání s americkým prezidentem už s ním zvěčněn byl. Na fotografii se směje nejen Obiang a Barack Obama, ale i jejich manželky.

Nechuť západních politiků být viděn po boku tohoto muže dokumentuje deník El País. Španělské ministerstvo zahraničí pozvalo loni v březnu na pohřeb bývalého premiéra Adolfa Suáreze představitelé všech zemí, se kterými udržuje diplomatické styky.

Georgi Bushovi mladšímu zřejmě nebyla schůzka s Obiangem úplně po chuti, protože ho přijal bez přítomností novinářů. Navíc nezveřejnil oficiální snímek, který pořizuje fotograf Bílého domu.

Jako naschvál jediná hlava státu, která dorazila, byl autokrat, který měl s nebožtíkem velmi špatné osobní vztahy. Protokol měl dost práce s tím, aby zařídil krátké setkání nevítaného smutečního hosta s tehdejším králem Juanem Carlosem a předsedou vlády Marianem Rajoyem za sloupem katedrály, přes který nikdo podání rukou nemohl zachytit.

Jinak však Obiangovo soužití se Západem fungovalo bez potíží. Diktátor, který trpí rakovinou prostaty, za ošetřením létá přes Atlantik do USA. Jeho 45letý syn Teodorín, který je nyní viceprezidentem a určeným nástupcem, si v Evropě pořídil sbírku luxusních automobilů. Když se chce pořádně povozit ve svém Ferrari, jednoduše se v Malabu uzavře silnice k letišti. A zejména mohli oni i další papaláši na kontech v zahraničních bankách ukládat nakradené státní peníze.

Bankéři v akci

Obiang se netají tím, že si rozpočet převádí na vlastní účet, protože tím zamezuje úředníkům, aby si z něj ulamovali do své kapsy. Až v uplynulých letech se s touto špinavostí, kterou západní finanční ústavy pomáhají mocipánům s výmluvou na bankovní tajemství ožebračovat obyvatelstvo třetího světa, začalo něco dít.

V říjnu 2014 se Obiang mladší dohodl s americkými úřady, že výměnou za zrušení stíhání za praní špinavých peněz prodá svůj dům v Malibu a další luxusní majetek v aukci

V roce 2011 a 2012 zabraly úřady ve Španělsku, Francii a USA podezřelý majetek obou Obiangů. Vedle vil, luxusních automobilů a jachet byla mezi ním i rozsáhlá sbírka suvenýrů Michaela Jacksona, kterou mladší z dvojice schraňoval po celém světě a z jejíž části udělal v Malabu muzeum. Otec proto raději syna navíc k jeho mnoha postům jmenoval velvyslancem při UNESCO, aby mu zajistil diplomatickou imunitu.

V říjnu 2014 se Obiang mladší dohodl s americkými úřady, že výměnou za zrušení stíhání za praní špinavých peněz prodá svůj dům v Malibu a další luxusní majetek v aukci. S tím, že její výtěžek ve výši 40 milionů dolarů půjde na účet rozvojovým organizacím, které se angažují v Rovníkové Guineji. Kolik z této částky asi opravdu dostanou potřební?

Počet příspěvků: 2, poslední 16.3.2015 07:36 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.