Růžový život Françoise Hollanda

Francouzi po půl roce vyděšeně zjišťují, že nevědí, kdo jejich nový prezident je, a tudíž netuší ani to, co vlastně chce.

Anikó Fázsy 20.10.2012
Skutečná změna a velká doba si vyžadují velké lidi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skutečná změna a velká doba si vyžadují velké lidi. | foto: © ReutersČeská pozice
Skutečná změna a velká doba si vyžadují velké lidi.

Je 6. května, francouzské prezidentské volby. François Hollande na obrovském pódiu. Přichází harmonikář a začíná hrát známý šanson Edith Piaf: „Když mě držíš v náručí… život je tak růžový.“ Volební štáb jen těžko skrývá svůj úžas, na scénu ovšem vplouvá Hollandova partnerka Valérie Trierweilerová s jednou rudou růží a vyzývá prezidenta k tanci. Točí se po jevišti, dav se směje a tleská, Hollande se usmívá a levou rukou drží Valérii spokojeně na zadnici. Řečeno klasikem, má dobrou plastiku, před kamerami není žádné tajemství. Ve stejnou chvíli se v Paříži na náměstí Bastilly třepotají tisíce rudých vlajek. Je tu důvod k oslavám: francouzská levice dobyla po jednadvaceti letech vítězství.

To, že rozjásané davy mladých lidí různé pleti mávají cizími státními vlajkami, jako bychom ani nebyli ve Francii, sice opravdu vadí i mnohým levicovým voličům, Hollande však ve své kampani přislíbil práva všem přistěhovalcům. Jejich radost je pochopitelná. Všichni mluví o obrovském vítězství, francouzská levice má dojem, že získala satisfakci za veškerá příkoří a stoupá až ke hvězdám. Jejich euforie je tak velká, že večer v den prezidentských voleb mluví všechny zpravodajské pořady o „drtivém vítězství“ francouzských socialistů. Druhý den z oficiálních údajů vyplývá, že téměř polovina voličů vůbec nešla hlasovat a rozdíl nečiní ani tři procenta, nicméně levici se opět podařilo to, co už tolikrát, totiž oklamat.

Být plánovitě „normální“ a „obyčejný“ je trochu málo ke změně v současném světě, kterému hrozí katastrofa...

Novopečený prezident se vydává na okružní cestu, aby poděkoval svým voličům. V zemi, která se považuje za centrum módy a kde má vytříbenost staleté tradice, vzbuzují trapné překvapení Hollandovy pomačkané obleky. Elegance předchozího prezidenta je dosud v živé paměti a šaty Carly Bruniové dokonalé ve své jednoduchosti jsou prostě nezapomenutelné; celý svět obdivoval její klobouček, který si vzala na přijetí královnou při návštěvě Anglie. Zato Valérie jako by svůj balonový kabát a kalhotové kostýmy vytáhla z Hollandovy šatní skříně. Pár se takřka k nerozeznání podobá odborovým funkcionářům z někdejší NDR, kteří se vydávají vybírat členské příspěvky.

Vzdělaní francouzští prezidenti

Francouzští prezidenti jsou tradičně vzdělaní. Bývají absolventy těch nejlepších škol, mají klasické literární vzdělání, zajímají se o umění a přátelí se s umělci. Například François Mitterrand, abychom připomněli také jednoho levicového prezidenta, který si Hollanda nikdy nepřipustil do své blízkosti, disponoval klasickým a křesťanským vzděláním; zajímal se o historii, což měl společné s vynikajícím stylistou a řečníkem, pravicovým Charlesem de Gaullem. Hollande má podle vlastních slov rád francouzské šansony, prózu vůbec nečte, nicméně „zbožňuje“ historii. Jeden paparazzo Hollanda přistihl, jak leží na zádech ve svém gumovém člunu a čte si. Kniha se jmenovala: Dějiny Francie pro blbce.

Ti, kteří byli svědky televizní debaty prezidentských kandidátů v roce 2007, mohli konstatovat, že jde o utkání dvou připravených stran, které je na vysoké intelektuální úrovni. Socialistická kandidátka Ségolene Royalová, matka Hollandových čtyř dětí, tou dobou ještě netušila, že ji její partner přesně uprostřed kampaně opustí kvůli „ženě svého života“. Poutavá debata probíhala celou dobu v duchu vzájemné úcty. V roce 2012 jsme mohli vidět kandidáta, který nedokázal dokončit jedinou větu. Když se Sarkozy pokoušel diskutovat, začal argumentovat nebo chtěl voličům přiblížit svůj program, Hollande mu jako načepýřený kohout neustále skákal do řeči s tím, že to není pravda a takhle to není, a snad stokrát utrousil: já, francouzský prezident, chci změnu… Bylo to trapné, nicméně primitivní technika se vyplatila.

Hollande zaměřil celou svoji kampaň na diskreditaci jediného člověka – Sarkozyho. Všichni věděli, že svého protivníka tituloval i v soukromých kruzích důvěrně „ten hajzl“. Před veřejností to ovšem popřel. V potupování ho následovala celá Socialistická strana (v tom jsou skutečně dobří). Když generální tajemnice strany Martine Aubryová přirovnala Sarkozyho v televizní debatě k Bernardu Madoffovi, který „pokud si vzpomínám, dostal 183 let“, Hollande jen sykl: „To můžeš dostat taky!“ Dokonce i jeho životopisec byl takovouto lítou záští překvapen. Neřízená zlost udělala z tohoto zdánlivě klidného člověka válečný stroj.Hollande zaměřil celou svoji kampaň na diskreditaci jediného člověka – Sarkozyho

Hollandovi se podařilo nalézt kouzelná slůvka: změnu, teď! Na toto heslo lákal davy. Snadné, stejně jako heslo maďarské levice v roce 2002: Více peněz lidem! Kdo by nechtěl více peněz? Kdo by nechtěl, aby se zlé v dobré obrátilo? Krize nešetřila ani Francouze – nezaměstnanost, zadluženost, a přitom žádné dobré vyhlídky: ratingové agentury chtěly Francii odebrat nejvyšší hodnocení AAA. Sarkozyho plány na snížení nezaměstnanosti a zvýšení kupní síly s jeho sloganem „Pracuj víc a budeš víc vydělávat!“ nemohly uspět, neboť vše přepsala krize. Z jeho reforem občané pociťovali pouze jejich stinné stránky.

Občané chtějí klid

Lidé se zpravidla obávají změn. Většina potřebuje k tomu, aby se cítila dobře, především klid, neboť klid je základní podmínkou jakéhokoliv užitečného díla. Pokud po velkých společenských zmatcích nebo v době změn zatouží opět po době, která těmto změnám předcházela, pak to není proto, že je člověk stvořen k bezmocnosti, nýbrž pouze proto, že se přirozeně bojí všeho nového a neznámého, touží po jistotě a klidu, chce v klidu pracovat, tvořit, milovat a žít. To vysvětluje nostalgický stesk mnoha Východoevropanů po dřívějších režimech. Člověk nebyl svobodný, ale věděl, s čím může v životě počítat.

Základním prožitkem člověka naší doby je to, že nemá ponětí, co přinese zítřek. Dřívější mocenské systémy vystřídala nadvláda peněz, teror finančníků postrádajících svědomí. Svět se nám před očima rozštěpil na dvě vzájemně neprostupné části: majetek vlastní několik pohádkových boháčů, kteří diktují pravidla hry, zatímco miliardy lidí chudnou. Každodenní zkušeností průměrného člověka je to, že zbytečně plánuje a pracuje, stejně ničeho nedosáhne. Dávným snem levice je změnit život. Pokud se realita nepodřídí, pak třeba i násilím. Dnes žijeme v solidnějších časech. Pro co hlasovali Francouzi?

Francouzi donedávna věděli, kdo je jejich prezident, co má rád, s čím se ztotožňuje

Sarkozyho mnozí nesnášeli a jeho rozhodný styl, to, jak byl vždy připravený k činu, konfrontaci, považovali za arogantní. Díky svému soukromému majetku a pohádkově bohaté manželce si mohl dovolit životní styl, o němž si jiní mohou nechat pouze zdát. Jeho představy o ekonomice a angažovanost v zájmu reforem sloužily bezpochyby francouzským hospodářským zájmům. Jeho dlouhodobé reformy poškozovaly zájmy individuální.

Francouzští prezidenti vždycky věděli, jak zapůsobit na svůj lid. Mitterrand lezl po skalách, Chirac trávil dlouhá odpoledne na zemědělských výstavách, na kterých ochutnával kulinářské speciality francouzské země. V posledních letech došlo k fundamentální změně politické komunikace: Sarkozy se den co den ukazoval veřejnosti v různých situacích: Sarkozy na koni, Sarkozy na pláži, Sarkozy na obědě s dělníky. Politický život se naplnil symboly. A ty nebyly samoúčelné: Francouzi věděli, kdo je jejich prezident, co má rád, s čím se ztotožňuje.

Kdo je nový prezident?

Po opadnutí euforie vyvolané Hollandovým zvolením začala již počátkem léta při čekání na změny vyvstávat čím dál znepokojivěji otázka. Kdo je vlastně nový prezident? Jeho spolustraníci ho bez ustání přirovnávají k jeho velkým předchůdcům: k Mitterrandovi (zanícení, ostrá ironie), v očekávání změn k Chiracovi (nehybnost, vyčkávání) či k Georgesi Pompidouovi (klid, jednoduchost).

Jenže tito prezidenti, kteří zůstali po celou dobu věrni dávným galsko-kapetovským ideálům, vědomě pěstovali úzký osobní vztah se zemí a jejími obyvateli, s francouzskou kulturou, tradicemi a venkovem. Bylo možné vědět, co si o Francii myslí. Bylo možné vědět, co s ní plánují. Vždy měli o zemi identifikovatelný, a tedy uklidňující obraz, což jim pokaždé pomohlo udržet se i navzdory výkyvům veřejného mínění pevně v prezidentském křesle. Nejednou byli kritizováni a vyvolali spory, nicméně každý mohl vědět, čeho chtějí dosáhnout, a stejně tak bylo zřejmé, že to, co chtějí, je pro Francouze dobré.

A co že chce, co si myslí nový prezident Hollande? O něm víme pouze tolik, že chce být „normální“, což možná uklidní ve světě deviací, ale to opravdu nestačí. Řekl rovněž, že „znovu okouzlí francouzský stát“, ať už to značí cokoliv. Jenže dělníci velkopodniků, které stojí před krachem, nechtějí žádné sny, ale práci a chleba. Teď. Měsíce míjejí, vláda se může urokovat, vydává zvučná prohlášení například o zvýšení platů státních zaměstnanců či snížení hranice pro odchod do penze, jenže stále chybí odpověď na otázku, odkud na to budou peníze v podmínkách zcela vyčerpaného hospodářství?

Francouzi mají dojem, že Hollanda znají, ale nedokážou ho identifikovat. Uběhlo několik měsíců, ale jeho osobnost zůstává nadále záhadou. Jeden komentátor navrhuje jednoduchý test: mělo by se zjistit, jaký má nový prezident vztah k francouzské literatuře, jaká osobnost se ukáže na základě jeho vkusu a zvolených děl. Co čte? Kdo jsou jeho oblíbení autoři?

O Hollandovi víme pouze tolik, že chce být „normální“, což možná uklidní ve světě deviací, ale to opravdu nestačí

Nemějme dojem, že jde o vtip! Pompidou citoval na jedné své tiskové konferenci Éluarda, Mitterrand měl rád Lamartina a Pierra Drieu La Rochelle (což byl mimochodem kolaborant, ale výborný spisovatel, kvůli jehož politickým názorům by nikoho ani nenapadlo zpochybňovat jeho místo v dějinách francouzské literatury). A přestože jejich vkus nesdílel každý, bylo dobré vědět, co mají rádi, z čehož si rovněž bylo možné vytvořit o Francii jistou představu, a z jejich výběru se dalo přijít na to, co mají se svou vlastí v úmyslu.

Sarkozyho prvním skandálem bylo, když se posměšně zmínil o velké francouzské klasice, románu Kněžna de Cleves. Několik týdnů toho byly plné noviny. Po tak obrovském pobouření se Sarkozy bránil, že to tak nemyslel. Po jeho pádu komentátoři připomněli, že příčinou prvních projevů nelibosti bylo právě to, jak se tento „nepravý Francouz“ zachoval vůči klasické francouzské kultuře, v čemž spatřují jednu z příčin jeho nezdaru.

Také Hollandovi tedy položili otázku, jaká je jeho oblíbená knížka. Odpověď byla nic neříkající: má rád Bídníky. Francouzský tisk se ihned dovtípil: obligátní odpověď studentů prvního ročníku gymnázia v sedmdesátých letech...

Promenáda u moře a ztráta iluzí

Čím dál více lidí a čím dál naléhavěji si proto pokládá otázku: co je to za člověka a co chce dělat s Francií? Ze stranického bojovníka, jakým se jevil podle předvolebních projevů psaných „novým jazykem“ socialistů, se klube bezbarvý a neosobní obraz. Dvěma nejčastěji se opakujícími slovy jsou lidé a peníze. „Prozradím vám své tajemství: mám rád lidi.“ Na dvacet let frustrovaného socialistického voliče to udělá dojem. „Mám takový krásný sen, který je už od dob revoluce snem nás všech: odkázat našim potomkům lepší svět, sen pokroku…“ Originální! Nám samozřejmě až moc dobře známé.

A zatímco Francouzi v půli léta čím dál netrpělivěji očekávali, zda se konečně stane něco podstatného, nějaká malá změna kromě toho, že členové vlády svými neustálými návštěvami a rokováními neuvěřitelně iritují odbory, nastal srpen. Již tradičně měsíc prázdnin. A k maximálnímu úžasu všech Hollande hodil za hlavu kupící se neřešené problémy a odjel se svou milenkou na dlouhou dovolenou.

Ve své touze předvést Francouzům, že je stejně obyčejný člověk jako oni, je rovněž spořivý, jak se v těžkých časech sluší. Dne 2. srpna nastoupil v křížové palbě kamer do tulonského rychlíku a „vmísil se“ mezi cestující. Mířil na tradiční místo dovolené francouzských prezidentů do Brégançonu (Sarkozy toto sídlo nikdy nevyužil, nedaleko něj má totiž vlastní vilu manželčina rodina).

Poté se každý den objevoval jako obyčejný člověk na hlavním náměstí blízkého městečka, kde zdravil a popíjel kávu, čímž jak se patří narušoval poklidný život ostatních rekreantů. Valérie se na pláži předváděla v bikinách, načež se zasloužila o příšerný skandál, když její fotky vyšly v novinách. Že by byla jako novinářka takhle naivní? Jinak je ovšem spíše hašteřivá. Třeba když vedla otevřenou kampaň proti své někdejší rivalce Ségolene Royalové. Vzhledem ke všeobecnému pohoršení (takový trochu „Dallas“ v Elysejském paláci) ji Hollande musel veřejně pokárat.

Dokud je levice v opozici, vždycky strašně dobře ví, co a jak by se mělo dělat, ovšem jakmile se dostane k moci, pokaždé se ukáže, že neví nic

Později bylo zveřejněno, že „levná“ cesta a dovolená stály daňové poplatníky spoustu peněz. Bylo třeba zajistit nádraží, které obsadili lidé, policisté a četníci určení k prezidentově ochraně, zatímco Brégançon a jeho okolí připomínaly obležený hrad. Vlaky byly vlastně tři, protože jedna bezpečnostní souprava jela před prezidentovým expresem a další za ním. Příslušníci ochranky a policisté se hemžili na zastávkách podél několikasetkilometrové trasy, aby zajistili terén. Jen náhodou kvůli jednomu zbloudilému náklaďáku vyšlo najevo, že do prázdninového sídla byly objednány polštáře a 17 lehátek v ceně několika tisíc eur za kus od jedné španělské luxusní firmy. Dřívější první dámy byly s „elegantním“ vybavením domu spokojeny. Hollande a jeho partnerka se celé tři týdny ukazovali, ať už na ně byli lidé zvědaví, či ne, a každý jejich krok provázely zástupy osobních strážců, příslušníků ochranky a novinářů.

Celý srpen Francouzi čekali, zda si prezident i během své exhibicionistické dovolené udělá čas také na práci. Zda se konečně do něčeho pustí. Průzkumy veřejného mínění provedené koncem léta ukázaly, že Francouzi o Hollandovi ztratili iluze. S ohledem na špatné výsledky spěchal prezident po prázdninách do studia TF 1 a začal znovu slibovat: během dvou let sníží nezaměstnanost a poradí si s krizí. Až 53 procent Francouzů již nevěří, že je prezident schopen vyřešit problémy země. Odvrátilo se od něj 60 procent dělníků a 57 procent mladých lidí.

Ještě nikdy nepřišel žádný francouzský prezident tak rychle do tak značné míry o popularitu. Ztráta iluzí na sebe nenechala dlouho čekat. Prokázalo se, že díky oprávněné nespokojenosti a za pomoci prázdných slibů lze sice vyhrát volby, avšak k řešení komplikované situace už nestačí být pouze partajním aktivistou, používat slovník nepříliš skvělé minulosti dělnického hnutí a být „obyčejný“. Dokud je levice v opozici, vždycky strašně dobře ví, co a jak by se mělo dělat, ovšem jakmile se dostane k moci, pokaždé se ukáže, že jí jde jenom o zakládání nejrůznějších výborů a neustálé rokování, jinak je ovšem neschopná a do všeho se zaplétá.

Normální prezident je k smíchu

Skutečná změna a velká doba si vyžadují velké lidi. Čím dál více Francouzů přichází na to, že byli nespravedliví vůči Sarkozymu, jenž v době světové krize nedokázal, a ani nemohl dělat zázraky. Nicméně dokázal z Francie udělat vůdčí velmoc a rovnocenného partnera Německa. Hollandův postoj k Němcům je nanejvýš ambivalentní, během kampaně se nezdráhal hrát i na někdejší protiněmecké naladění Francouzů. (Nic na tom nezměnilo ani to, že nedávno Hollande s Angelou Merkelovou společně oslavili padesáté výročí de Gaullova projevu z roku 1962, ve kterém tehdejší francouzský prezident podal poválečnému Německu ruku na usmířenou.) Ve skřípajícím světě, v němž útočí nové mocnosti, zatímco ty staré se nám rozpadají před očima, Sarkozy dokázal a troufl si být rázný v otázkách zahraniční politiky. Odvahu projevil i co se týče reforem. V době jeho prezidentství mohli Francouzi vědět, jak Francie zapadá do evropského plánu. Jakou roli sama sobě přisuzuje.

Normální je být klempířem nebo účetním. Být prezidentem republiky je věc výjimečná.

A přestože je jasné, že výraz „normální prezident“ je odpovědí na Sarkozyho hyperaktivitu, vzhledem ke skutečnostem je zdůrazňování normálnosti spíš k smíchu. Normální je být klempířem nebo účetním. Být prezidentem republiky je věc výjimečná. Mimochodem je to funkce, ke které se vážou jisté úkoly. A ty si vyžadují vlastní metody a organizovanost. V těžkých časech pak mimořádné schopnosti. Především rozhodnost.

Jelikož se neví, kdo Hollande vlastně je, nevědí Francouzi ani to, co ve skutečnosti chce. Být plánovitě „normální“ a „obyčejný“ je trochu málo ke změně v současném světě, kterému hrozí katastrofa, neboť ekonomická krize je pouhým příznakem, pod nímž se skrývá hluboká krize civilizační.

Počet příspěvků: 2, poslední 23.10.2012 08:14 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.