Rozpočtové provizorium nás může přijít velmi draho

Dvanáctina loňských výdajů měsíčně, zmražené investice a možný propad důvěry v Česko.

Politická situace může velmi snadno vyústit v takzvané rozpočtové provizorium. Zaprvé není vůbec jasné, kdo zasedne ve vládě nově jmenovaného premiéra Jiřího Rusnoka, a jestli rozpočet sestavený touto vládou sněmovna v současném složení schválí. A zadruhé: Pokud by se sněmovna na protest proti jmenování úřednické vlády rozpustila, došlo by k provizoriu prakticky jistě.

Rozpočet totiž musí vláda předložit sněmovně do konce září.  Pokud ho sněmovna do konce roku neschválí, nastává právě rozpočtové provizorium. Dělba moci je v tomto případě jasná – nikdo jiný než vláda nemůže rozpočet předložit a nikdo jiný než sněmovna ho nemůže schválit (Senát se na schvální rozpočtu nepodílí).

Velmi dobrá situace v oblasti financování státního dluhu, kterou se Česko nyní může pochlubit, se může zhoršit

Provizorium má dva hlavní důsledky. Tím důležitějším je dopad na důvěryhodnost země. Zjednodušeně řečeno – kdo by chtěl investovat do dluhopisů země, která si neumí ani schválit rozpočet? Jistě, i tací se najdou, ale je víc než pravděpodobné, že za to budou chtít vyšší úrok. Velmi dobrá situace v oblasti financování státního dluhu, kterou se Česko nyní může pochlubit, se tak může zhoršit. Fatální propad důvěry zřejmě nehrozí, ale vzhledem k výši státního dluhu a potřebě vydávat nové dluhopisy má každá desetina procentního bodu v úrokové sazbě miliardové dopady.

Konec investic?

Druhá oblast důsledků je technická. Tedy kolik peněz vlastně může stát vynakládat a jakými kanály potečou. V této rovině je klíčové, že výdaje jsou stanovovány na měsíce podle rozpočtu loňského roku: celkové výdaje letošního roku (kdy jsou schválené celkové výdaje ve výši 1,18 bilionu korun) se by se vydělily dvanácti a ministerstva by směla utratit každý měsíc jen právě tuto částku.

A dále: co lze v režimu rozpočtového provizoria financovat? Prakticky vzato jde jen o běžné, respektive provozní výdaje, tedy sociální dávky, mzdy, elektřinu a podobně. Politici nyní tvrdí, že na investice nejde ani koruna. Což je ale přece jen trochu silné tvrzení, protože o takovém postupu v zákoně nic není.

Nicméně v realitě to tak zpravidla bývá. Důvod je prostý - povinné výdaje (jako jsou třeba právě důchody či sociální dávky) mají tendenci rok od roku narůstat. Například důchody narůstají o částku kolem dvaceti miliard každý rok. Pokud je tedy nutné hospodařit s výdaji ve výši předchozího roku při současném vyplacení všeho, co zákon vyplatit nařizuje, musí se masivně škrtat všude tam, kde je to podle zákona možné, tedy především v přímých investicích, či prostředcích na kofinancování evropských projektů. To může ohrozit celou řadu rozjetých investičních akcí, případně i provoz organizací závislých na evropských penězích (obvykle neziskový sektor). V souhrnu opět počítáme v miliardách.

Navíc rozjeté investiční akce (zejména stavební) mívají ten problém, že jejich pozastavení přináší další náklady na konzervaci staveb, ochranu a řadu dalších. Dalo by se říci, že nečinností vzniká jakýsi vnitřní dluh. 

Jaký bude další postup, pochopitelně záleží i na tom, jaký rozpočet nová vláda předloží a jak se k němu postaví sněmovna. ODS však už avizovala, že s hlasy jejích poslanců a poslankyň vláda počítat nemůže. Stejně se vyjádřila druhá nejsilnější koaliční strana TOP 09. Miroslav Kalousek k tomu jasně řekl, že vláda Jiřího Rusnoka tím převzala odpovědnost, které nemůže dostát. 

Počet příspěvků: 3, poslední 25.6.2013 11:07 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.