Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (5. část)

Civilizace vnímá zatím jen potíže, ne bytostnou krizi. To ke změně nestačí. Až koronavirus nás přinutil k rozhodnutí. Setrváme v bezduché oddělenosti, iluzorní kontrole, umrtvující složitosti, víře v technologickou spásu a narůstající neudržitelnosti, nebo budeme spolupracovat se Zemí? Píše Jan Piňos v páté, závěrečné části článku.

Jan Piňos 18.7.2021
Axiální doba. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Axiální doba. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Axiální doba.

Tento text, který je kvůli délce rozdělen do pěti částí, první,druhá, třetí a čtvrtá již byly zveřejněny, ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskuse ani ukázat selhání státu.

Navzdory délce textu, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.

Nerespirujme, svobodně dýchejme!

„Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost,“ prohlásil americký státníkBenjamin Franklin(1706–1790). Naštěstí existují lidé, kteří ani pod velkým tlakem strachovíru neztrácejí dech, srdce ani hlavu. Není jich zřejmě málo, ale většinou si to nechávají pro sebe. Překvapilo mě proto, kolik lidí zareagovalo v březnové době největšího temna vstřícně na něco u nás natolik extrémního, jako je občanská neposlušnost.

Na téma vzpoury proti vládnímu útisku, které jsem v rozhovoru nadhodil, reagovali živnostníci, jako je pekař, švec nebo brusič, se zjevným ulehčením a nečekaným pochopením. Už tehdy měli omezení svobody po krk a stačilo jen zapříst rozhovor. Jen nemnozí však našli odvahu říkat od počátku nahlas to, co je postupně stále jasnější: císař je nahý. Mezi první patřili lékaři a další vědci, kteří nepodlehli oficiální doktríně. Největší ohlas získal doktor Jan Hnízdil, jehož popularizační texty měly statisícovou čtenost.

Naštěstí existují lidé, kteří ani pod velkým tlakem strachovíru neztrácejí dech, srdce ani hlavu. Není jich zřejmě málo, ale většinou si to nechávají pro sebe. Překvapilo mě proto, kolik lidí zareagovalo v březnové době největšího temna vstřícně na něco u nás natolik extrémního, jako je občanská neposlušnost.

Loni v říjnu spisovatel a režisér Jan Tománek, podnikatelka Věra Komárová a matematik a pedagog Karel Janeček odstartovali petici Vraťme děti do škol a zemi do normálu! Požaduje okamžitý a bezpodmínečný návrat žáků a studentů do škol, cílenou ochranu rizikových skupin obyvatel a rozvolňování opaření a postupný návrat země do normálního života. Do zhruba poloviny června ji podepsalo 18 560 lidí. Už v době svého vzniku petice oznamovala:

„Není možné nadále udržovat stav, který u nás od jara 2020 panuje. Drastické vládní kroky mají nedozírné dopady na všechny občany a zvláště nižší příjmové skupiny. Ohromné škody jsou už nyní nejen v majetkové, ale také ve společenské, rodinné, kulturní a psychické rovině všech obyvatel země. Chaotická vládní opatření neustálého uzavírání a rozvolňování celé země, kvůli nemoci s relativně nízkou smrtností, nejsou nadále možná a dlouhodobě udržitelná.“

Petice uvádí, že „uzavření škol se týká 1,7 milionu žáků a studentů, že právo na vzdělání je základním sociálním právem, je zakotveno Listinou základních práv a svobod a nemůže být podmíněno rouškou nebo testem. Zavření škol je škodlivé pro psychický vývoj dětí a jejich vzdělání a online výuka není v žádném případě plnohodnotnou alternativou. Vláda nezdůvodnila, proč je třeba mít školy zavřené. Pro děti není covid-19 nebezpečný – pouze roušky a respirátory jsou pro děti škodlivé.

Obnova normálního života

Petice dále požaduje „konečně a okamžitě začít s cílenou ochranou a prevencí rizikových osob místo testování dalších tisíců bezpříznakových osob v neohrožené skupině. (I dnes po více jak roce se to stále neděje!)… Aby řešení problému bylo konsensem odborníků z mnoha odvětví – ne pouze jedné úzce zaměřené skupiny vládních vědců…

Objektivní a vyvážené informování veřejnosti bez lhaní, přešlapů a zbytečného a nesmyslného strašení, nezasahování do Ústavních práv a svobod a přijímání cílených a dlouhodobě udržitelných řešení formou dobrovolnosti, nikoli příkazu, která nebudou devastovat společnost a budou fungovat i po návratu země do normálu.“

Občanská platforma pro obnovení normálního života se snaží vystupovat ve veřejném prostoru a vytvářet protiváhu vládní propagandě – vyvíjí tlak na politiky, spolupracuje s médii, vydává návody, jak se bránit nesvobodě – praktické odborné rady občanům, rodičům školám, jak se chovat v případě střetů s oficiální doktrínou, poskytuje právní pomoc šikanovaným občanům

Petiční inciativa se letos v únoru proměnila ve Zdravé fórum, občanskou platformu pro obnovení normálního života. „Jsme lidé, kteří mají dost stavu, kam se tato země dostala, a snaží se bojovat nejen za zbytky zdravého rozumu, ale především za práva dětí na vzdělání, proti nesmyslným opatřením a za stále více pošlapávanou svobodu,“ uvádí se v jejím záhlaví.

Platformasdružuje desítky odborníků i veřejných osobností – lékařů, vědců, učitelů, právníků, umělců a dalších.Snaží se vystupovat ve veřejném prostoru a vytvářet protiváhu vládní propagandě – vyvíjí tlak na politiky, spolupracuje s médii, vydává návody, jak se bránit nesvobodě – praktické odborné rady občanům, rodičům školám, jak se chovat v případě střetů s oficiální doktrínou, poskytuje právní pomoc šikanovaným občanům.

V rámci kampaně Nebát se není zločin vystupují sympaticky senioři proti omezování svobody a za obranu práv dětí. Například 85letá Marie říká: „Každý člověk od narození jde ke smrti a je na nás, jak se k tomu postavíme. Chci těch několik posledních let, které mi Pán Bůh tady dá, užít se svými dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, a nechci, aby mi je zase někdo ničil, jako za minulého režimu.“ Osmdesátiletý Jan píše: „Bojím se akorát toho, že mi zakáží cvičit i doma a kontrolovat mě bude chodit natěšená domovní důvěrnice.“

Odvážně a otevřeně

Zdravé fórum se v rámci právní a veřejné obhajoby lidí postihovaných státem za oponentní postoje postavilo například za ředitele waldorfské školy v Semilech Ivana Semeckého. Ten byl odvolán radou města, protože otevřel školu všem dětem, i těm, jejichž rodiče nesouhlasili s testováním. Bylo jich 45, třetina žáků, zatímco na opačné straně stáli jen tři rodiče vyžadující testování. Za to, že prioritou ředitele Semeckého byl rovný přístup ke vzdělání pro všechny a umožnil dětem vstup do školy bez podmínek v souladu se zákony, byl potrestán.

V anketě však jeho přístup podpořilo 75 procent ze 7750 lidí. Ředitel Semecký mohl vyřešit situaci tichou dohodou, „kompromisem“, českou uličkou – předstíráním jako mnozí, ale rozhodl se jednat příkladně odvážně a otevřeně. Tento případ zaujal i média. Loni na začátku školního roku se našel další odvážný školní příklad. Radní Přibyslavi jednomyslně doporučili městské škole nerespektovat nařízení ministerstva zdravotnictví nosit roušky na druhém stupni po celou dobu vyučování. Samospráva chtěla anulováním ministerského nařízení chránit děti.

Ředitel waldorfské školy v Semilech Ivan Semecký mohl vyřešit situaci tichou dohodou, „kompromisem“, českou uličkou – předstíráním jako mnozí, ale rozhodl se jednat příkladně odvážně a otevřeně

„Bereme to i jako vymezení hranic vůči státní zvůli. V Přibyslavi snad ještě věříme, že kromě zdravého těla je důležitý i zdravý rozum,“ komentoval starosta města Martin Kamarád. „Toto opatření ministerstva zdravotnictví je nerealizovatelné bez možných dopadů na zdraví dětí, je i nepřiměřené a právně nevymahatelné.“ Ani on nechtěl českou uličku:

„Mohli jsme jít cestou, která se bude zdánlivě tvářit, že ministerské opatření akceptujeme, a přitom nechávat žáky nosit roušky stažené pod nosem, případně se odvolávat na jejich zdravotní stav, který neumožňuje roušku nosit. Mohli jsme také riskovat zdraví našich dětí a důsledně používání roušek vyžadovat tak, aby se sedm vyučovacích hodin dusili v roušce, aby si tu osmou z plna hrdla zazpívali bez roušek.“

Vzkázal: „Domníváme se však, že to není cesta, kterou máme jít při výchově našich dětí.“ A zdůraznil: „Naše rozhodnutí je učiněno podle práva. Nelze vystavit naše děti nebezpečí celodenního omezení prostřednictvím roušky, byť se o to pokouší ministerstvo.“

Zvedání hlavy

Proti povinnému a zdraví škodlivému nošení roušek a respirátorů vystupuje nemálo rodičů a nesouhlasí kvůli tomu s návratem dětí do školy. Špatné dýchání vyvolává potíže se soustředěním a snižuje kvalitu výuky. Už loni se jejich případy začala zabývat Liga lidských práv a vydala průvodce pro tyto rodiče: „Lze namítat, že výuka dítěte v takových podmínkách odporuje nejlepšímu zájmu dítěte a zároveň odporuje svědomí rodičů.“ Tento příklad ukazuje neprostupnou džungli předpisů, kterými stát vyčerpává občany a otravuje jim životy a zdraví.

Spory mezi stále složitějšími předpisy školskými, zdravotními a Úmluvou o právech dítěte vytvářejí mezi rodiči, učiteli, řediteli a státem neřešitelnou situaci, v níž se zájmy dětí zcela ztrácejí. Na jaře k rouškám přibylo povinné školní testování dětí, které vyvolalo další odpor. Dítě však nemůže být vyloučeno z prezenční výuky. Má právo na vzdělání, jež je zakotvené v článku 33 Listiny základních práv a svobod, která je nadřazená ministerským vyhláškám i pandemickému zákonu.

Opakované protiprávní počínání státu je donebevolající. Proč do toho nebe nevoláme? Zapomněli jsme kam volat? Nebo už nevěříme, že v nebi někdo je, koho to ještě zajímá? Lidé sice po vysilujícím roce nemají energii protestovat proti státní zlovůli, ale možná už překonávají strach, prohlédají státní demagogii a zvedají hlavy.

Vláda zásah do ústavních práv dokonce neodůvodnila, přičemž jde o invazivní zásah do organismu dětí. Úřední opaření omezující život jsou podzákonnými normami a v rozporu s právně nadřazenými zákony, garantovanými základními právy a svobodami. Navzdory tomu více než rok toxicky otravují život a politická manipulace a většinový strach kryjí tento nelegální stav, proti němuž neexistuje odpovídající odpor.

Právo nevystupuje na obhajobu principiálního právního pořádku, ale řeší až spory jednotlivců, kteří z různých důvodů odmítají dopad opaření na životy své či blízkých. Až s velkým zpožděním se dozvídáme z médií, že vláda při zavírání škol, obchodů a restaurací porušovala zákony, jak dokládají nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu. Namísto aby tento fakt vyvolal bouři občanského protestu, zprávy o tom lze sotva najít.

Opakované protiprávní počínání státu je donebevolající. Proč do toho nebe nevoláme? Zapomněli jsme kam volat? Nebo už nevěříme, že v nebi někdo je, koho to ještě zajímá? Lidé sice po vysilujícím roce nemají energii protestovat proti státní zlovůli, ale možná už překonávají strach, prohlédají státní demagogii a zvedají hlavy. Nedávný průzkum veřejného mínění překvapivě ukázal, že se respondenti obávají mnohem víc ohrožení svobody (51 procent) než nákazy (27 procent). Méně než třetina se domnívá, že vládní opaření mají smysl.

Jeden svět

Stále víc lidí si uvědomuje, že žijeme na Zemi neudržitelně, že jsme dávno překročili hranice rovnováhy, že se „něco“ musí stát. Dlouho nám Země dávala jasné zprávy o ničivosti našeho konání. Učinili jsme však zatím jen kosmetické změny, nic, co by tento směr zvrátilo. Destrukce zatím nezasáhla rozhodující místa a osoby na Zemi natolik, aby vedla k podstatné změně jednání.

Civilizace vnímá zatím „jen“ více či méně vážné potíže spíš než bytostnou krizi – a to ke změně nestačí. Až se objevil koronavirus, lidskýma očima to nejmenší a nejméně významné stvoření. Přinutil nás zastavit se, přerušit vymknutou honičku. Získali jsme nečekaný dar, prostor k rozhodnutí. Můžeme setrvávat v bezduché oddělenosti, iluzorní kontrole, umrtvující složitosti, víře v digitální technologickou spásu a tím vším v narůstající neudržitelnosti, nebo se vydat šťastnější cestou spolubytí a spolupráce se Zemí a veškerým životem.

Koronavirus nás přiměl si uvědomit, jak jsme propojení, zranitelní a závislí jeden na druhém. Uvědomili jsme si to zatím bohužel jen omezeně v rámci lidského společenství. Prohlubující se krize lidského zdraví, toho, čeho si nejvíc ceníme, by mohla posunout vědomí, přiblížit nás ke globální solidaritě, k pochopení a respektování faktu, že jako lidé nejsme oddělené, konkurující si bytosti. Udělat první krok.

Koronavirus nás přiměl si uvědomit, jak jsme propojení, zranitelní a závislí jeden na druhém. Uvědomili jsme si to zatím bohužel jen omezeně v rámci lidského společenství. Prohlubující se krize lidského zdraví, toho, čeho si nejvíc ceníme, by mohla posunout vědomí, přiblížit nás ke globální solidaritě, k pochopení a respektování faktu, že jako lidé nejsme oddělené, konkurující si bytosti. Udělat první krok.

Za ním však ještě leží větší a náročnější kus cesty k nad-lidskému pochopení vzájemnosti, k zapomenuté dávné moudrosti, že vesmír není jen bezúčelným souhrnem mrtvé bezduché hmoty a bezútěšného prostoru a že život není náhodným produktem chaotického vývoje hmoty, jehož hlavním smyslem je účelové využívání „prostředí“, hromadění věcí, materiální úspěch, soupeření a maximalizace zisku i zábavy. Kdybychom v kolektivní škole života už víc postoupili, nemuseli bychom dostat lekci propojenosti natolik negativní zkušeností, tak „natvrdo“.

Oč radostnější by bylo umět se otevřít živé Zemi, učit se spolubytí pozitivní cestou, sdílením v síti života prostoupené týmž bytím, vědomím, vitální energií, duchem, Bohem. Jsme v ní spojeni mnohem víc, než si uvědomujeme, a každý čin má zákonité následky. Cokoli činíme druhým či Zemi, činíme zároveň sobě.

Udržitelná budoucnost

Můžeme jen obdivovat moudrost a pokoru lidí žijících v takovém spolubytí se Zemí, jak ji vystihl náčelník Seattle ve své slavné řeči: „Co postihuje Zemi, postihne i syny Země. Když lidé na Zem plivají, plivají sami na sebe. Neboť víme, že Země nepatří lidem, ale že lidé patří Zemi – to víme. Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje jednu rodinu. Vše je spojeno. Co postihuje Zemi, postihne i syny Země… Bílý muž, přechodně držící moc, si myslí, že už je snad Bohem, kterému patří Země. Jak může nějaký člověk vlastnit svou matku?

Musíme se vzdálit od různých vlivů, které nepodporují život – od vlastních špatných návyků přes přežité vztahy až po nezdravé prostředí. Čím víc vzdorujeme nutným změnám, tím víc sebe i Zemi vyčerpáváme – a tím náročnější další zkoušky zákonitě přijdou. Teprve až projdeme osobními i kolektivními lekcemi, v nichž vyčerpáme možnosti polovičatých, tedy slepých cest, ocitneme se snad na prahu zdraví a udržitelné budoucnosti.

Člověk nestvořil pohyb života, on je v něm pouze vláknem. Co uděláte tomu pohybu, uděláte i sami sobě. Tento kraj je pro můj lid cenný a zranit zemi znamená opovrhovat jejím Stvořitelem. I bílí pominou, možná dříve než všechny ostatní kmeny. Pokračujte se zamořováním svého lože a jedné noci se udusíte ve svém vlastním odpadu… Jedno víme – to, co bílý muž snad jednoho dne teprve objeví – že náš Bůh je tentýž Bůh. Možná si myslíte, že jím vládnete, tak jako usilujete o ovládnutí naší země; ale to nemůžete. On je Bůh lidí – stejně tak rudých jako bílých. Snad jsme přece bratři. Uvidíme.“

Než se dostaneme aspoň na okraj takové moudrosti, musíme v sobě nejdřív vytvořit prostor pro změnu. Odložit hodnoty a přístupy, které vytrvale selhávají, závislosti, které nás svazují, staré destruktivní koncepty a myšlenkové programy, které nás oslabují. Musíme se vzdálit od různých vlivů, které nepodporují život – od vlastních špatných návyků přes přežité vztahy až po nezdravé prostředí. Čím víc vzdorujeme nutným změnám, tím víc sebe i Zemi vyčerpáváme – a tím náročnější další zkoušky zákonitě přijdou.

Teprve až projdeme osobními i kolektivními lekcemi, v nichž vyčerpáme možnosti polovičatých, tedy slepých cest, ocitneme se snad na prahu zdraví a udržitelné budoucnosti. Už teoretický fyzik Albert Einstein (1879–1955) poukazoval, že problémy nemohou být vyřešené přístupem, který je vytvořil. Proto politické, ekonomické, technické a úřední postupy k cestě z krize nestačí. Stále častěji jsme svědky jejich očividné a rostoucí impotence, komplexního selhávání, chaosu, v němž se prvotní pozitivní impulz ke změně vytrácí či ztratí docela.

Nový vztah

Příznivé změny brzdí krátkozraké a egoistické zájmy z vrcholných pater světové politické a ekonomické moci i rostoucí složitost byrokratických systémů. Ty i k vyřešení maličkostí spotřebují absurdně mnoho lidské energie. Proto je lepší nekrmit umrtvující systémy zbytečně velkou pozorností. Nenechat si brát drahocennou energii a jít vlastní, tvořivou cestou, ale přitom se neuzavírat před světem.

K návratu lidského i planetárního zdraví už nestačí jen užitečné každodenní konání. Energii ke změně potřebujeme čerpat z nového vztahu ke světu, z vědomé a žité spolupráce s veškerým životem, ze spolubytí. Lidí, kteří už tento nový lidský příběh žijí, nezadržitelně přibývá. Jeho zárodečné buňky se objevují na mnoha úrovních všude kolem nás v podobě více či méně autonomních místních společenství a aktivit.

Energii ke změně potřebujeme čerpat z nového vztahu ke světu, z vědomé a žité spolupráce s veškerým životem, ze spolubytí. Lidí, kteří už tento nový lidský příběh žijí, nezadržitelně přibývá. Jeho zárodečné buňky se objevují na mnoha úrovních všude kolem nás v podobě více či méně autonomních místních společenství a aktivit.

Tito lidé nehrají už na závislost, využívání, zneužívání, kontrolu, ovládání, soupeření, boj a vyčerpání. A bytostně odmítají hru na ne-moc a strach. Vytvářejí občanské sítě vzájemně prospěšné duševní i materiální spolupráce a přispívají také přirozeně k bohatství a kráse přírodního života a Země. Nemrzačí život, ale připívají k jeho rozkvětu. Proměnili své životy k radostné spoluúčasti na zázraku bytí a rozvoji svého potenciálu pro dobro všeho živého.

„Nejsme zde proto, abychom řídili svět, ale abychom se spojili s větším společenstvím živé Země,“ řekl americký myslitel, kulturní historik a kosmolog Thomas Berry. Pokud se toužíme probudit do krás živé Země a do svého plného zdraví, „budeme se muset vzdát odtažité divácké perspektivy a iluze kontroly. Pro většinu lidí to však představuje děsivý krok, protože to znamená uvědomit si, že jsme zranitelní: ztrátou, nemocí, smrtí – ale také zázrakem a nečekanou radostí.

Přes všechnu svou ohromující krásu je Země sotva bezpečné místo k životu. Právě proto se civilizace zdá tolik vyděšená představou, že přestaneme pohlížet na realitu zvnějšku a přestaneme věřit, že můžeme Zemi ovládat a řídit. My ji nemůžeme ovládat, nikdy jsme nemohli a nikdy nebudeme. Můžeme se však hlouběji, uctivěji a tvořivěji spoluúčastnit rozmanitého života, jehož jsme součástí,“ napsal americký filozof a ekolog David Abram.

„Až ustanou požáry a vítr rozptýlí štiplavý dým,
až lidé opustí své úkryty a cely
a nadechnou se k novému začátku, co uvidí?
Vše hebké, co minuli cestou k naplnění?
Vše společné, co zůstalo neurčitým snem?
A kam povedou jejich příští kroky?
Vzhůru sluncem? Nebo zpátky tmou?“
(Luděk Čertík, sbírka básní Mnohé řeky)