Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (4. část)

  12:24
Koronavirus je lakmusovým papírkem stavu i skalpelem západní civilizace. Doba covidová je katalyzátorem, který v absurditách, protikladech a střetech zrcadlí a urychluje rozpad éry oddělenosti. Je to bolestný, ale léčivý proces, který vystavuje stará zranění světlu uvědomění. Píše Jan Piňos ve čtvrté části článku na pět pokračování.

Axiální doba. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Tento text, který je kvůli délce rozdělen do pěti částí, první,druhá a třetí již byly zveřejněny, ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskuse ani ukázat selhání státu.

Navzdory délce textu, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.

Na skluzavce

„Jedu točit na Slovensko,“ říká můj známý filmař. „Jak? Už otevřeli hranice?“ ptám se. „Normálně, PCR test a pracovní povolení,“ odpovídá. Trhlo to se mnou. To je normální? Je normální něco, co bychom ještě docela nedávno považovali za pitomý vtip? Vše se vyvíjí, změna je jediná jistota. Je však taková adaptabilita a síla zvyku zdravou nutností k přežití, či prokletím? Na co vše si zvykneme, ač nemusíme?

„Je to skluzavka,“ říká učitel Vladimír. „Dokud nezabrzdíme, dokud se nepostavíme na odpor, pojedeme po šikmé ploše přizpůsobování dál. Nejdřív roušky, pak testy – a pak očkování. Děti ve škole mají mít zároveň roušky i testy, nestačí negativní test. Kam to povede?“ Nejdřív ve školách povinná rouška, pak respirátor a navíc test. Přibude k tomu povinné očkování? Přepíšeme Listinu práv a svobod a vytvoříme dvojí společnost – plnoprávných očkovaných občanů a druhořadých neočkovaných? Nesmysl?

Jeden směr vývoje naznačuje spontánní občanská, nikoli státní kampaň ve Velké Británii k otázce označování, stigmatizace neočkovaných lidí. Budou očkovaní občané vyžadovat, aby neočkovaní nosili žlutou hvězdu? Budou na ně pořádat pogromy? Budou intelektuálové podněcovat veřejnost k nesnášenlivosti a novému kastování?

Ještě nedávno by současná „normalita“ byla nesmyslem. Dnes se však stalo běžnou součástí života neustále sledovat, co je dovoleno a co zakázáno, a navzájem to sdílet. Kdo by lidem před rokem a půl tvrdil, že zavřou doma děti, nebudou moci navštívit babičku v sousedním okresu nebo si vyjet na kole do vedlejší vesnice, stal by se terčem posměchu. Nyní je to „normální“ – a ti s jiným postojem jsou minimálně vystavení nepříjemným konfrontacím se spoluobčany či spolužáky nebo sociálně vylučovaní. V horším případě postihovaní úřední šikanou, omezovaní v občanských právech, pokutovaní.

Patří k nové „normalitě“ i případy, kdy se stali „nepřizpůsobiví“ obětí protiprávního policejního násilí, například tatínek tříletého dítěte, jehož za bílého dne přepadli a odvlekli městští strážníci v Uherském Hradišti a plačící dítě nechali na ulici? Co bude dál? Jeden směr vývoje naznačuje spontánní občanská, nikoli státní kampaň ve Velké Británii k otázce označování, stigmatizace neočkovaných lidí. Budou očkovaní občané vyžadovat, aby neočkovaní nosili žlutou hvězdu? Budou na ně pořádat pogromy?

Budou intelektuálové podněcovat veřejnost k nesnášenlivosti a novému kastování jako editor Seznam zpráv Jan Stránský? Co budou lidé ve strachu přijímat jako „normální“ a vyžadovat od všech bez ohledu na politické příkazy? A co i kvůli takovému mezilidskému strachu budou vlády vynucovat pro návštěvu restaurace, divadla, cestu veřejnou dopravou či vycestování?

Potlačování svobody

Zahraniční příklady, například z Dánska, ukazují tuto cestu a nahánějí strach, v tomto případě oprávněný: do muzea, divadla, na koncert, do kavárny či na sportovní stadion může jen ten, kdo předloží „koronapas“ – test ne starší než tři dny nebo „plnou naočkovanost“. Už jen tyto výrazy svobodomyslného člověka děsí. Ale dánské restaurace jsou díky tomu „natřískané“. Jak napsal dle ČTK deník Metro: „Testovací centra jsou v každém okrese, během týdne se otestoval milion lidí, každý čtvrtý v zemi, někteří i několikrát týdně.“

Strach a touha žít „normálně“ žene lidi k bláznivému chování, neboť test o jejich zdraví nic nevypovídá. „Všeliké testování zdravých lidí toliko pro hovada dobré jest,“ říká doktor Jan Hnízdil. Čemu všemu se lidé proti svému přesvědčení přizpůsobí, aby mohli žít bez každodenní šikany? Nejvíc se to týká očkování. Ačkoli mají lidé proti němu přirozenou a oprávněnou nedůvěru, přistoupí na ně nakonec kvůli cestování nebo dětem.

Strach a touha žít „normálně“ žene lidi k bláznivému chování, neboť test o jejich zdraví nic nevypovídá. Stěží už budeme svobodně cestovat bez zbytečných a zlovolných obstrukcí jako donedávna. Co bude po strachovíru? Jaký nastoupí další, silnější důvod k potlačování svobody? Je současná situace s koronavirem jen testem, kolik svobody lidé vymění za iluzorní slib iluzorního bezpečí?

„Páťa mi každý dne doma brečí, že bude jediný ze třídy, kdo nebude moci někam v létě vyjet, když nebudeme očkovaný,“ říká kamarádka. Druhá naříká, že ji bolí, jak jsou její děti celý den ve škole v respirátoru, proto se nechá kvůli nim naočkovat, aby jim umožnila návrat k „normálu“. Vláda si vzala děti jako rukojmí svých zájmů. Co bude „normální“, pokud si to vše necháme líbit? Plynová maska, očkování a ochranná kombinéza na celé tělo, v níž už dnes dobrovolně cestují někteří Asiaté?

Jaké nesmysly si nechají vnutit a co vzápětí dobrovolně přijmou lidé nemocní strachovírem?Bude-li příští vládní opaření znít: „Nadechnout a nedýchat!“, poslechnou, je-li zastavení dechu v boji s virem nejúčinnější? Nejspíš nás čeká psychologicky nejmocnější utahování a povolování šroubů, orwellovským newspeakem „opatření a rozvolňování“, kdy lidé zdeptaní tlakem jsou utlačovateli vděčni za i jen malé a krátké nadechnutí (Bidermanova tabulka).

Tento přístup lze zdůvodnit „vědecky“ (nová mutace, nová vlna, nová statistika) i „lidsky“ (dovolujeme vám žít). A vždy se najde důvod libovolně prodlužovat omezení svobod: pokud nejsou účinná, musí se vyčkat, až budou – a pokud jsou, má smysl v nich pokračovat. „Dánům se podařilo nebývale zkrotit epidemickou situaci. Díky tomu o několik týdnů urychlili rozvolňování,“ hlásá titulek vystihující přístup utahování a povolování šroubů – boj s koronavirem za cenu ztráty osobní svobody a pak odměna za to, že jsme ukázněně bojovali.

Po žádném utažení se však zcela nevrátí předchozí podmínky. Šroub se utahuje závit za závitem, ale lidé si zvyknou. Například stěží už budeme svobodně cestovat bez zbytečných a zlovolných obstrukcí jako donedávna. Co bude po strachovíru? Jaký nastoupí další, silnější důvod k potlačování svobody? Je současná situace s koronavirem jen testem, kolik svobody lidé vymění za iluzorní slib iluzorního bezpečí?

Bez dechu a bez ducha

Jak se nebát a neztrácet sebevědomí, když drtivá většina lidí už víc než rok nemůže zdravě dýchat? Jak mohou mít sílu k nadhledu, kritickému myšlení, natož k občanskému odporu psychosomaticky potlačení lidé? Bez zdravého dechu neexistuje zdravý život. Přitom jen obyčejná rouška působí závažné dechové potíže, natož respirátor. „Déletrvající nošení roušky ztěžuje dýchání, může způsobit hypoventilaci, snížení saturace kyslíkem a zvýšení tepové frekvence, zatěžovat kardiovaskulární a termoregulační systém a vést k psychickému stresu, únavě a potížím se soustředěním atd.

Odepřít lidem zdravý dech je nejúčinnější cestou k jejich zmrzačení. Pro stav západní civilizace je symptomatické, že pro povinnost nošení náhubků se najde dost předpisů a lidí ochotných je vytvářet, ale k obhajobě práva na zdravý dech, natolik přirozeného a bytostného, že ho žádné zákony neobsahují, se nenajde téměř nikdo.

Vycházíme zejména ze studie Effect of Face Veil on Ventilator Function Among Saudi Adult Females, z článku Covid-19: Important Potential Side Effects of Wearing Face Masks that we Should Bear in Mind i z prohlášení 78 německých lékařů o rizicích nošení roušek při vyučování. Vše jsou veřejně dostupné zdroje. Také vycházíme ze zkušeností naší dcery, které již deset minut v roušce působí potíže a nutkání ,lapat po dechu‘, což jí znemožňuje se soustředit,“ uvádí web Ligy lidských práv.

Příkladů zbytečného používání roušek a respirátorů je mnoho, stejně jako dokladů o škodlivosti jejich nošení. Dýchací či jiné potíže přitom cítí velká většina lidí, ale neprotestují. Lékaři, terapeuti i duchovní učitelé znají esenciální význam dechu pro fyzické i duševní zdraví. I ostatní lidé vědí, že bez jídla vydrží týdny, bez pití dny, bez dechu sotva pár minut. Dech je duch, prazáklad života. Dech – duch života, nás propojuje se sítí všeho živého.

Odepřít lidem zdravý dech je nejúčinnější cestou k jejich zmrzačení. Pro stav západní civilizace je symptomatické, že pro povinnost nošení náhubků se najde dost předpisů a lidí ochotných je vytvářet, ale k obhajobě práva na zdravý dech, natolik přirozeného a bytostného, že ho žádné zákony neobsahují, se nenajde téměř nikdo.

Příběh oddělenosti

Stát bere lidem dech a tvář, izoluje je, zavírá doma, bere jim svobodu, nutí k dodržování nesmyslných, a tudíž potupných činností, vytváří chaos vysávající energii ke každodenní existenci, zvyšuje závislost na manipulujících médiích a internetu, potlačuje tvořivost a individualitu, ničí životy dětí a mladých lidí a zraňuje i posvátnou ekonomickou krávu. Co za to lidem nabízí, že to prakticky bez odporu přijímají? Iluzorní slib iluzorního bezpečí. Stát dobře ví, že za to většina lidí vymění v podstatě cokoli.

Bezpečnost je v západní civilizaci stále silnější manické zaklínadlo, kterým lze ospravedlnit čím dál víc komplikujících a svazujících pravidel a činností, které život nepodporují, ale naopak snižují jeho kvalitu. Jejich stále zjevnější nesmyslnost můžeme vnímat v nesčíslně oblastech – od ustavičně agresivnější zdravotnické reklamy přes kácení volně rostoucích stromů až po nesmyslná hygienická nařízení komplikující pobyt dětských skupin v přírodě.

Mánie ubezpečování, zabezpečování a pojišťování úzce souvisí s dalším destruktivním fenoménem instrumentální technologické civilizace – s rostoucí kontrolou. Život však nejde pojistit proti rizikům, kontrolovat, spoutat, vtěsnat do bezpečné škatulky.

Nestojí za nimi opět nic jiného než strach a pohodlnost, iluzorní snaha vytěsnit riziko a bolest, neřkuli smrt daleko za horizont. Kořeny tohoto přístupu leží v oddělenosti instrumentální karteziánské civilizace od podstaty života, který přináší neustálé změny, vývoj, učení a růst. Ty přirozeně obsahují nejistotu, rizika a nepohodlné i bolestivé stránky existence, jimiž se často učíme nejvíc. Chování vyplývající z oddělenosti od života a ze strachu nemůže vést zesilující pozitivní zpětnou vazbou k ničemu jinému než k růstu ničivé oddělenosti.

Mánie ubezpečování, zabezpečování a pojišťování úzce souvisí s dalším destruktivním fenoménem instrumentální technologické civilizace – s rostoucí kontrolou. Život však nejde pojistit proti rizikům, kontrolovat, spoutat, vtěsnat do bezpečné škatulky. Zvyšující se touha po jistotě a kontrole všech rizik svědčí o tom, že západní civilizace odpadnutím od zdroje a sítě života ztratila důvěru v jeho přirozenost.

Čím víc budeme bojovat s koronavirem, kůrovcem nebo suchem, čím víc budeme izolovanější od přírody i od sebe navzájem, závislejší na substituční medicíně, umělém sterilním prostředí a technologiích, tím víc budeme oddělenější a nezdravější. Závislost na syntetickém a virtuálním světě, lenost, prokrastinace, obezita, únava, ztráta smyslu, deprese, touha po ustavičné zábavě, psychosomatická onemocnění, to vše jsou reakce na nezdravou oddělenost a drobné vzpoury proti karteziánskému systému, který přestal sloužit, a jemuž naše podvědomí říká ne.

Jako ryby ve vlečné síti

„Stále víc lidí na Západě přestává věřit, že civilizace je v zásadě na správné cestě. Ztratili jsme vizi budoucnosti, většina lidí dnes o ní nemá vůbec žádnou představu,“ říká americký sociální filozof Charles Eisenstein v knize Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Stratégové globálního ekonomického rozvoje však mají o své vizi jasno – všeprostupující digitalizace, umělá inteligence, pokrytí Země internetovou sítí 5G, digitální identita – a vakcinace, jak uvádí Světové ekonomické fórum ve strategii Great Reset Transformation Plan.

Koronavirus je lakmusovým papírkem stavu i skalpelem západní civilizace. Rozřízl ránu a vytéká hodně hnisu. Doba covidová je katalyzátorem, který v mnoha absurditách, protikladech a střetech názorně zrcadlí, posiluje a urychluje rozpad éry oddělenosti. Je to bolestný, ale léčivý proces, který vystavuje stará zranění světlu uvědomění. Jsme očišťováni od iluzí, aby zbyla naděje na to, co má smysl.

Honba za zabezpečováním života před všemožnými riziky a kontrolou vede k exponenciálnímu růstu paralyzující a všeprostupující složitosti života v průmyslové civilizaci. Vnucuje ji stále hustší soustava stále absurdnějších, zdravému životu odporujících předpisů, v nichž jsme lapeni jako ryby ve vlečné síti.

„Kdo mohl ještě sotva před dvěma generacemi, v době, kdy příběh pokroku byl ještě silný, předvídat, že 21. století bude dobrou školních masakrů, rozmáhající se obezity, rostoucí zadluženosti, všudypřítomné nejistoty, stupňující se koncentrace bohatství, nekončícího napětí a válek, nepolevujícího hladu ve světě a degradace přírody a životního prostředí, které ohrožují civilizaci? Podle našich prognóz se měl svět zlepšovat a měli jsme se stát bohatšími a šťastnějšími…

Když se příběh oddělenosti blíží ke konci, prochází smrtelným zápasem, přehnaným zdáním života. Takže dnes pozorujeme, jak nadvláda, dobývání, násilí a oddělenost nabývají absurdních krajností. Katastrofy a konflikty nyní přicházejí tak rychle, že starý příběh nemá dost času na to, aby se zotavil a znovu ujal vlády tak silně jako dosud,“ píše Eisenstein. Honba za zabezpečováním života před všemožnými riziky a kontrolou vede k exponenciálnímu růstu paralyzující a všeprostupující složitosti života v průmyslové civilizaci.

Vnucuje ji stále hustší soustava stále absurdnějších, zdravému životu odporujících předpisů, v nichž jsme lapeni jako ryby ve vlečné síti. Koronavirová opaření skokově zahustila tyto zlovolné úřední křoviny, jimiž rychle zarůstají zbytky prostoru pro svobodný a tvořivý život. Přepjatá a bezúčelná složitost existence je typickým důsledkem života v oddělenosti, proto žádné, ani dobře míněné snahy zmenšit ji (například digitalizací úředních postupů) bez změny paradigmatu nevedou k cíli, ale složitost, chaos a zátěž lidí exponenciálně zvětšují.

Utahování oprátky

Přitom smyslem života je mimo jiné jednoduchost a z ní vyplývající minimalizace veškerého harampádí – zbytečných věcí, nařízení, stresu, překonaných duševních programů, všeho, co každodenně vlečeme, co nás vysává jako paraziti, co nám bere energii a svobodu, co nás stahuje ke dnu.Řešit každodenně bezduchou nekrofilní složitost je mimořádně vyčerpávající. Je to přímá cesta k pozbytí vitality, nadhledu a vzdálení smyslu života. Nikoli náhodou je to proto jedna z mocných cest k ovládání lidí.

Nyní se lidstvo ještě víc uzavřelo samo do sebe, jako by už neexistovaly ani závažné problémy, které jsme na Zemi vyvolali. Touto sebestřednou smyčkou si dál utahujeme oprátku. A strachovír na oplátku hned vystavuje účet – ve svém přepjatém antropocentrismu jsme se odcizili nejen přírodě, ale vzdalujeme se nyní i sobě navzájem. Koronavirus nás zatlačil do ještě hlubší izolace.

Gravitace strachovíru vzdaluje od smyslu života i tím, jak hluboce váže duševní kapacitu lidstva ke zcela pomíjivé skutečnosti. Uhranuti rychlostí a klipovitostí technologického věku jsme obsesivně připoutaní ke každodenním údajům a statistikám, jejichž význam je sám o sobě nicotný, protože už za hodinu, za minutu budou jiné.

Covid-19 každopádně pomine. Možná tu budou stovky jeho mutací – možná žádná. Ale kvůli strachovíru nám uniká přítomná pozornost, to nejcennější, co máme, pro to, co má skutečně smysl – vnitřní vývoj, rozvíjení vztahů s lidmi i veškerým životem, podstatné nadčasové otázky, neřkuli otázky věčnosti. A přitom právě ty jsou pro kvalitu života rozhodující.

Strachovír také posiluje antropocentrismus. Ustavičně a stále víc se zabýváme svým umělým světem, jako by nás neobklopoval jiný, neskonale širší život. Nyní se lidstvo ještě víc uzavřelo samo do sebe, jako by už neexistovaly ani závažné problémy, které jsme na Zemi vyvolali. Touto sebestřednou smyčkou si dál utahujeme oprátku. A strachovír na oplátku hned vystavuje účet – ve svém přepjatém antropocentrismu jsme se odcizili nejen přírodě, ale vzdalujeme se nyní i sobě navzájem. Koronavirus nás zatlačil do ještě hlubší izolace.

Propadání do izolace

Vzdálenost a cizota, která nás staletí dělí od ptáků či stromů, má stejný vnitřní původ jako vzdálenost, kterou jsme si nedávno chtěli udržet od uprchlíků kvůli svému pohodlí a nyní i od svých spoluobyvatel a bližních v obavách o své zdraví.Propadáním do stále větší izolace platíme za to, jak silně jsme po staletí pohlíželi na Zemi jako na mrtvý zdroj surovin a zábavy či předmět analytického zkoumání namísto pěstování zdravých vztahů, synergie a respektu ke všemu, co nás obklopuje.

Propadáním do stále větší izolace platíme za to, jak silně jsme po staletí pohlíželi na Zemi jako na mrtvý zdroj surovin a zábavy či předmět analytického zkoumání namísto pěstování zdravých vztahů, synergie a respektu ke všemu, co nás obklopuje

Americký myslitel Thomas Berry (1914–2009), který prožil celé 20. století jako jeho svědek, výstižně nazval tento postoj autismem: „Moje generace neprojevovala žádnou vnímavost vůči přírodnímu světu, nepociťovala žádnou hloubku úcty, která by mohla krotit naše agresivní napadání přírody.“ Dokud budeme vnímat Zemi jen jako pasivní kulisu, „životní prostředí“ pro lidstvo a jeho projekty odděleně od veškerého přírodního světa, budeme se dál uzavírat nejmocnější zdravé výživě, na níž jsme závislí.

Snad jsme ve vzájemném strachu z jiných lidí dospěli do krajního, nadále nesnesitelného stupně oddělenosti. Snad už motýl vylétne z kukly, do níž se natolik silně zamotal. Snad se blížíme dnu, od nějž se odrazíme. Příliš dlouho jsme byli žábami ohřívajícími se ve sklenici vody. Strachovír zvýšil šanci, že kvantovým skokem z přehřáté sklenice vyskočíme.

Autor: