Rok po konci Majdanu: Ukrajina se nesmí stát ruským satelitem

Realistické a trvalé řešení ukrajinské krize musí reflektovat zájmy Západu i Ruska. A obě strany by dohodu měly prezentovat jako svůj úspěch. Pro Ukrajinu je pak nejrealističtější obnovení a dodržování neutrality, píše Andrej Duhan.

Andrej Duhan 21.2.2015
Ukrajina, Rusko, USA a Evropská unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ukrajina, Rusko, USA a Evropská unie. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Ukrajina, Rusko, USA a Evropská unie.

S prvním výročím sesazení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče 22. února 2014 neboli také koncem Majdanu je třeba analyzovat ukrajinskou krizi. A to z poněkud jiné perspektivy než vyhrocené, leč zploštělé debaty rusofobů, kterým emoce brání realisticky uvažovat o mezinárodních vztazích, s rusofily, u nichž věcné připomínání, že obě strany ve skutečnosti pouze hájí své zájmy, mnohdy splývá s obhajobou ruských akcí.

Vývoj ukrajinské krize více než cokoliv jiného ukázal, že Západ není schopný adekvátně předvídat a efektivně reagovat na ruské kroky. Příčiny toho lze hledat v přetrvávajícím postudenoválečném triumfalismu doprovázeném vírou, že vítězství liberální demokracie a jejích hodnot je konečné.

Tato teze, kterou poprvé uceleně prezentoval americký politolog Francis Fukuyama ve své slavné eseji o konci dějin, se stala základem zahraniční politiky USA a dominujícího konsensu o ní liberálních intervencionistů, jako je exprezident Bill Clinton či lidé z Obamova týmu, například Susan Riceová či Samatha Powerová, a neokonzervativců převažujících ve vládě bývalého prezidenta George W. Bushe.

Demokracii – další faktor vítězství ve studené válce vedle vyvážené kombinace diplomacie, závodů ve zbrojení, nízkých cen ropy či neschopnosti sovětského vedení – tito lidé povýšili na jedinou příčinu tohoto vítězství. Zahraniční politiku přestali chápat jako střet zájmů, které lze smiřovat, ale absolutních principů. V důsledku toho se mezinárodní vztahy netýkaly států a jejich zájmů, ale národů toužících po demokracii proti režimům, které jim ji nedopřejí.

Prosazování liberální demokracie

Clintonova zahraničněpolitická strategie deklarovala jako cíl šíření demokracie po celém světě – s výjimkou Blízkého východu. Bushova i Obamova vláda tuto tezi přejaly a snažily se ji s katastrofálními důsledky aplikovat i na Blízký východ. Na summitu Evropské unie v Laekenu v roce 2001 se státníci v závěrečné deklaraci shodli, že hranice EU jsou tam, kde demokracie. Sdíleli tedy americký pohled, byť s vlastním důrazem na měkkou moc (soft power).

Převažujícím přesvědčením na Západě bylo, že svět směřuje k univerzální liberální demokracii a že úkolem Západu je tento proces tlačit dále – bez ohledu na vlastní zájmy i jiných velmocí

Problém nebyl v samotné víře v liberální demokracii, ale v zaměňování zájmů s hodnotami, ignorování zákonitostí i složitostí mezinárodních vztahů. Vše, co představovalo pobídku k umírněnosti a rozvážnosti, tedy geopolitika, rovnováha moci, sféry vlivu či akceptování specifických historických a kulturních okolností, řada politiků zapomněla a zavrhla jako přežité či dokonce nemravné.

Převažujícím přesvědčením na obou stranách Atlantiku bylo, že svět směřuje k univerzální liberální demokracii a že úkolem Západu je tento proces tlačit dále – bez ohledu na vlastní zájmy i jiných velmocí. Zrodily se vágní pojmy, jako je mezinárodní společenství či humanitární intervence, které falešně naznačovaly, že staré mocenské soupeření bylo překonáno ve jménu vyšších cílů a širšího společenství.

Riziko střetu zájmů

Západ měl takovou politickou, vojenskou a ekonomickou převahu, že si mohl dovolit takový lehkovážný přístup k zahraniční politice. Zaplatil za to ztrátou smyslu pro přiměřenost a schopnost realisticky uvažovat o mezinárodních vztazích. Propadl sebeklamu, že západní světový řád je univerzální.

To, co však Západ viděl jako přirozenou převahu svých hodnot, k jejichž prosazení je povolán, ostatní v čele s Ruskem a Čínou považovali za dominanci podpořenou vojenskou a ekonomickou mocí. Západ a zbytek světa si přestaly rozumět. Z historie přitom vyplývá, že pokud velmoci přestanou respektovat své životní zájmy, riziko střetu narůstá.

Z historie vyplývá, že pokud velmoci přestanou respektovat své životní zájmy, riziko střetu narůstá

Tento konflikt byl oddálen díky převaze Západu, ale když nastal, zastihl jej nepřipravený – nikoliv materiálně, ale především mentálně. Tuto nepřipravenost demonstrovala panika po ruských akcích v Ukrajině doprovázená neschopností bez emocí analyzovat zájmy a strategii Ruska.

Vrcholem byl únik k démonizaci ruského prezidenta Vladimira Putina, přičemž nechyběla ani silná přirovnání k Hitlerovi například od bývalé ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové nebo senátora Johna McCaina. Z pohledu mnohých na Západě nenarušily jejich představy o světovém řádu ruské zájmy, ale šílené ambice jednoho člověka. Personalizace problému jim pak umožnila zcela ignorovat objektivní příčiny vedoucí ke střetu.

Putinova realpolitika

Putin však není šílenec, ale pragmatický realpolitik, a především pokračovatel ruské imperiální tradice, jejímž cílem vždy bylo vytvářet nárazníková pásma. Tato strategie se Rusku historicky osvědčila – díky ní porazilo Napoleona i Hitlera. Putin tedy nezmanipuloval Rusko, zosobňuje ho. Jeho výrok o rozpadu SSSR jako největší geopolitické katastrofě není bědování nad úpadkem komunismu, ale nad skutečností, že se Rusko vrátilo do hranic z počátku 18. století.

Putinova strategie od nástupu k moci se týkala návratu Ruska do velmocenského postavení, který začal jeho vnitřní konsolidací

Putinova strategie od nástupu k moci se týkala návratu Ruska do velmocenského postavení, který začal jeho vnitřní konsolidací. Putin se vypořádal s oligarchy, kteří téměř rozvrátili ruský stát, a strategické podniky převedl zpět do státních rukou s tím, že je bude využívat jako zahraničně politické nástroje. Oproti devadesátým letům se podstatně zvýšila životní úroveň a byla zahájena masivní modernizace ruské armády.

Druhé Putinovo prezidentské období v letech 2004 až 2008 pak bylo ve znamení využití této konsolidace k velmocenské politice. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 varoval, že pokud by Ukrajina měla vstoupit do této Aliance, uzme pro Rusko tu ukrajinskou část, kterou považuje za ruskou. Nejpozději od ruské intervence v srpnu téhož roku v Gruzii, která koketovala se vstupem do NATO, měl Západ zaznamenat, že Rusko je zpět a bude si chránit, co považuje za své národní zájmy.

Ruská konfrontační politika

Zejména americká administrativa ignorovala ruské signály a lehkovážně předpokládala, že může rozšiřovat svou sféru vlivu až na ruské hranice a zároveň mít Rusko k ruce v Afghánistánu či Íránu. Obamův „restart“ vztahů s Ruskem věrně odrážel poněkud pokroucené, tedy jednosměrné, chápání vztahů s Ruskem.

Západ pokračoval v pobízení států na ruské periferii k integraci do západních struktur, ačkoliv nebylo zřejmé, zda je za to ochotný politicky zaplatit. Možnost, že by Rusové zasáhli, ignoroval a očekával, že se Putinovo Rusko nakonec zachová stejně jako Jelcinovo, a ustoupí.

Pro své cíle na Ukrajině si Rusko zvolilo agresivní, konfrontační a riskantní politiku. Toto jeho rozhodnutí však nijak neomlouvá neschopnost Západu ji předvídat, vnímat její příčiny a efektivně reagovat, pokud ne předcházet.

Německý týdeník Der Spiegel v tomto ohledu zveřejnil trefnou výpověď bývalého představitele Evropské komise o ukrajinských událostech: „Ze zpětného pohledu jsme mohli předpokládat ruskou reakci, ale bylo by to proti naší přirozenosti. My představitelé EU jsme vždy trochu naivní a věříme, že naše mise je odsouzena k úspěchu, protože bojujeme za správné hodnoty. My nikdy neplánujeme pro nejhorší případ.“ Tato tragická ztráta smyslu pro realitu ale má následky.

Pro své cíle na Ukrajině si Rusko zvolilo agresivní, konfrontační a riskantní politiku. Toto jeho rozhodnutí však nijak neomlouvá neschopnost Západu její podstatu předvídat, vnímat její příčiny a efektivně reagovat, pokud ne předcházet. Je třeba připomenout, že byť anexí Krymu Rusko nepochybně porušilo status neutrality Ukrajiny tím nejhrubším způsobem, její neutralita začala být narušována již po oranžové revoluci v roce 2004.

Západní lehkovážnost

Tehdy se prozápadní síly na Ukrajině rozhodly pro integraci své země do západních struktur. Toto odhodlání našlo podporu jak v NATO, kde ho prosazoval tehdejší prezident USA George W. Bush, tak v EU, která se považuje za nadřazenou přízemní mocenské politice. Ukrajinská přihláška byla sice na summitu NATO v Bukurešti v důsledku veta Německa a Francie odmítnuta, ale návrat k neutrálnímu statusu to neznamenalo. Dveře do NATO ani EU nebyly Ukrajině zabouchnuty.

Západní lehkovážnost a neprozíravost přispěla k eskalaci ukrajinské krize. Rusko je z pohledu Západu agresor, ale tato agrese se nezrodila ze vzduchoprázdna.

Nenaplnění dohod z 21. února 2014, které měly vést k odstoupení tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v prosinci téhož roku i některé nešťastné kroky přechodné ukrajinské vlády pouze ještě více posilovaly dojem, že souboj o Ukrajinu je hra s nulovým součtem. Není na škodu vnímat ruské kroky v tomto kontextu a přiznat, že západní lehkovážnost a neprozíravost přispěla k eskalaci ukrajinské krize. Rusko je z pohledu Západu agresor, ale tato agrese se nezrodila ze vzduchoprázdna.

Reakce Západu se vyznačovala verbální nesmiřitelností doprovázenou faktickou bezradností. Toto nešťastné spojení dokreslovaly úvahy ministra zahraniční USA Johna Kerryho a prezidenta Baracka Obamy, co jsou skutečné ruské zájmy, a deklarace, že mezinárodní právo bylo porušeno.

Anexe Krymu

Stejně jako v případě Sýrie se Barack Obama rétoricky vmanévroval do pozice, jako by Ukrajina byla nejvyšším zájmem USA, aniž by však dle toho jednal, čímž jen oslaboval svou důvěryhodnost. Naopak jasně vyloučil možnost vojenského řešení, dál veřejně peskoval Rusko a podporoval konfrontační kurz ukrajinské vlády. Dosáhl tím kombinace nejhoršího – vybičoval ruský nacionalismus a Putinovu popularitu (podle nezávislého Levada Center se pohybuje mezi 70 a 80 procenty) a Putina utvrdil v přesvědčení o západní neschopnosti.

Západ měl na anexi Krymu reagovat odpovídajícími vojenskými akcemi – například nasazením sil rychlé reakce ve východních státech NATO či přesunem adekvátních námořních kapacit do Černého moře

Západ měl na anexi Krymu reagovat odpovídajícími vojenskými akcemi – například nasazením sil rychlé reakce ve východních státech NATO, přesunem adekvátních námořních kapacit do Černého moře a reálnými úvahami o posílení americké vojenské přítomnosti v Evropě, aby podpořil váhu svého odmítavého postoje. Tím mohl narušit Putinovo přesvědčení o slabosti Západu a korigovat budoucí ruské akce.

Vedle toho měl Západ – protože znal odhodlání Ruska a vlastní neochotu kvůli Ukrajině válčit – tlačit ukrajinské prozápadní síly ke kompromisnímu řešení na východě země. Na místě by byla i mírnější rétorika vůči Rusku, která by nechala prostor pro řešení ukrajinské otázky zachovávající tvář oběma stranám. Stal se však pravý opak – moralizování, žádná akce a absence diplomatické flexibility.

Nixon a Kennedy

Obama a jeho zahraničněpolitický tým si měli vzít příklad od svých předchůdců. Prezident USA Richard Nixon neváhal Sovětům vyhrožovat válkou v době vrcholící politiky détente (uvolňování) na začátku sedmdesátých let a jí navzdory, pokud intervenují v Jomkipurské (arabsko-izraelské) válce v říjnu 1973.

V roce 1961 na vrcholu berlínské krize prezident USA John F. Kennedy reagoval na ultimáta Sovětů návrhem masivního zvýšení počtu pozemních sil a vojenského rozpočtu. Kvůli sovětské snaze rozmístit na Kubě rakety středního doletu pak dostal svět na pokraj války.

Nixon a Kennedy si uvědomovali, že krize není možné ukončit bez řešení, které Sovětům aspoň minimálně umožní zachovat si tvář

Nixon a Kennedy si však současně uvědomovali, že krize není možné ukončit bez řešení, které Sovětům aspoň minimálně umožní zachovat si tvář. Nixon se svým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem pořádal mezinárodní konference, které Sovětům dávaly pocit rovnosti. Kennedy zase výměnou za stažení sovětských raket z Kuby stáhl americké rakety z Turecka a slíbil nikdy neintervenovat na Kubě.

Tyto situace nelze sice srovnávat s Ukrajinou, na které USA záleží nepoměrně méně, ale názorně ukazují, že americké vlády v průběhu studené války v podstatě věděly, že pro úspěšnou diplomacii je třeba odhodlání k tvrdému postoji včetně demonstrace síly i diplomatická flexibilita, ochota k ústupkům a schopnost odlišit podstatné od nepodstatného.

Neúčinnost sankcí

Ani po roce od začátku ukrajinské krize Západ nezměnil svůj lehkovážný a nerealistický postoj. Jeho strategie vychází ze dvou východisek. Prvním je, že mezinárodní izolace a sankce donutí Putina k ústupkům – Čína, Indie, Brazílie či Turecko však nadále s Ruskem spolupracují. Čína s ním uzavřela dohodu o dodávkách zemního plynu, Indii dodá Rusko dvanáct nových jaderných reaktorů, Turecko se nepřipojilo k sankcím. Mezinárodní izolace Ruska se tedy nekoná.

Sankce sice přispěly k ekonomickým problémům Ruska (ani zdaleka však stejně jako propad ceny ropy a odliv investic, které nastaly bez ohledu na sankce), ale jejich cíl – donutit Rusko k ústupkům na Ukrajině – nebyl dosažen. Navíc historie některých sankcí nedává mnoho nadějí, že toho samy o sobě dosáhnou.

Sankce sice přispěly k ekonomickým problémům Ruska, ale jejich cíl – donutit Rusko k ústupkům na Ukrajině – nebyl dosažen

Írán celosvětové sankce po několika letech v souhře s ostatními faktory zatím pouze dotlačily k jednání. Mnohaleté sankce proti Severní Koreji či Kubě nezměnily nic. Naopak během druhé světové války americké ropné embargo přinutilo imperiální Japonsko k urychlení útoku na USA.

Sankce mohou být maximálně vyjednávací kartou, nikoliv řešením. V důsledku jejich neefektivnosti a nepružnosti se nehodí pro velmocenskou politiku. Je obtížné je zavést i následně zrušit. Mohou přispět k ekonomickým potížím dané země, jejich zrušení však nemusí zlepšit její hospodářskou situaci. Problematické rovněž je, že zatímco pro Západ jsou sankce relativně pohodlným nástrojem, pro sankcionovaný stát představují jednoznačný akt agrese a mohou vést ke snaze vyvážit ekonomické ztráty vojenskou silou.

Vstup do NATO a EU

Druhým východiskem je, že ukrajinská vláda prosadí prozápadní kurz a potlačí povstalce, aniž by se Západ vojensky angažoval a Rusko zasáhlo. Ukrajinská armáda je sice schopná porazit povstalce, ale pouze pokud nemají ruskou podporu. Naopak ruští vojáci „na dovolené“ dokázali rozložit ukrajinskou ofenzivu během několika dní. Zvýšená vojenská pomoc Západu povede jen ke zvýšené pomoci Ruska povstalcům a zakonzervování konfliktu. Příklad irácké armády, kterou na severu Iráku rozdrtil Islámský stát, navíc ukazuje, že někdy nepomůže ani vyspělá vojenská technika.

Západ podporuje Ukrajinu v prozápadním kurzu, aniž by měl jasnou představu o nákladech této politiky a její proveditelnosti. V prozápadních Ukrajincích vzbuzuje naděje, které možná vůbec nebude schopný naplnit. Je totiž vysoce nepravděpodobné, že Ukrajina – země s narušenou územní integritou – do NATO skutečně vstoupí, a to nejen proto, že by se tím tato Aliance ocitla ve válce s Ruskem. Stejně není ani střednědobě reálný její vstup do EU. Ukrajina totiž ani zdaleka nesplňuje drtivou většinu přístupových kritérií. Tvrdé reformy, vyžadované pro vstup, navíc můžou oslabovat prozápadní konsensus.

Je vysoce nepravděpodobné, že Ukrajina do NATO skutečně vstoupí, a to nejen proto, že by se tím tato Aliance ocitla ve válce s Ruskem. Stejně není ani střednědobě reálný její vstup do EU.

Západní strategie trpí tím, že zatímco pro Rusko je Ukrajina životním zájmem, pro Západ nikoliv, čemuž odpovídá nasazení obou stran. Tuto základní rovnici však Západ nikdy nezačal respektovat, ani ji nijak nezohlednil ve svém přístupu. Vzhledem k politickému, ekonomickému a vojenskému kapitálu, jejž Rusko do Ukrajiny investovalo, je představa, že se jen tak smíří s jejím vstupem do NATO, mimo realitu.

Naopak v důsledku inertní západní diplomacie, kdy Západ s Ruskem odmítá jednat a zároveň vystupňovat tlak, je možné, že se Ukrajina postupně podvolí Rusku bez ohledu na svůj prozápadní kurz a ruské hospodářské potíže. Bez masivní politické, ekonomické a vojenské podpory Západu, která v tuto chvíli není pravděpodobná, dovede kombinace geopolitických zákonitostí, ruského odhodlání a ekonomické provázanosti obou zemí Ukrajinu zpět k Rusku. Ukrajinští představitelé si to budou muset dříve, nebo později uvědomit, a pokud ne, Ukrajina se rozdělí.

Dvě možnosti

Hrubé porušení mezinárodního práva a deklarování práva Ukrajiny zvolit si vlastní osud jsou hezké fráze, ale nelze na nich založit reálnou politiku. Současná západní strategie pravděpodobně nezabrání postupnému podvolení Ukrajiny Rusku. Naopak povede ke ztrátě důvěry prozápadních Ukrajinců, nárůstu ruského avanturismu a poklesu západní důvěryhodnosti. Pokud chce Západ uniknout těmto důsledkům, musí změnit svůj přístup a sladit svá přání a možnosti, rétoriku a činy.

V zásadě má dvě možnosti – eskalaci střetu nebo snahu o kompromisní řešení, které bude odrážet zájmy obou stran. Vyhrocení střetu by žádalo mnohem větší politické a finanční nasazení Západu na podporu Ukrajiny. Ta je pro Rusko casus belli, proto nelze vyloučit ani přímý vojenský střet. V tomto případě je si třeba položit legitimní otázku: Je Západ ochotný kvůli Ukrajině válčit s Ruskem?

Západ v zásadě má dvě možnosti – eskalaci střetu nebo snahu o kompromisní řešení, které bude odrážet zájmy obou stran

Vojenský střet by se nemusel týkat pouze Ukrajiny, ale mohl by se přesunout i do Pobaltí, jehož pozemní obranu NATO pravděpodobně nikdy nepřipravovalo. Celková strategická převaha NATO by nějakou dobu byla anulovaná taktickou a logistickou převahou Ruska. Výsledek takové války je proto nepředvídatelný. I kdyby nenastala a Rusko ustoupilo, stane se z něho revanšistická mocnost, jejímž ústředním motivem bude odčinění ztráty Ukrajiny.

Nemělo by se také zapomínat, že Rusko je pro Západ, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, na mezinárodní scéně v řadě oblastí žádoucím partnerem. Spolupracovalo ve stupňování tlaku na Írán v otázce jeho jaderného programu či v Afghánistánu. Potenciální ukončení syrské krize rovněž není možné bez ruské pomoci. Pokud by se tedy konflikt vyhrotil, Rusko zřejmě tyto své aktivity přehodnotí – ke škodě Západu.

Sblížení Ruska s Čínou

Vůbec nejhorším důsledkem eskalace konfliktu a izolace Ruska by však bylo jeho sblížení s Čínou. Asijský tlak fakticky zaměřený proti Číně a souboj o Ukrajinu, kterou Rusko vnímá jako esenciální, dává oběma velmocím dobrou a širokou platformu pro spolupráci proti USA. To by mohlo narušit základ světové americké dominance formulovaný Henrym Kissingerem a dodržovaný všemi americkými vládami s výjimkou Obamovy, že USA mají mít blíže k Číně a Rusku, než tyto dvě velmoci k sobě.

Je na místě otázka, zda popsaná rizika vyváží včlenění Ukrajiny do západních struktur, přestože, objektivně vzato, nikdy neměla pro americké a většinu evropských státníků zásadní význam (na rozdíl od středoevropského prostoru v čele s Německem). Zahraniční politika je uměním definovat priority.

Vůbec nejhorším důsledkem eskalace konfliktu a izolace Ruska by bylo jeho sblížení s Čínou

Ani pro Rusko však není tento scénář žádoucí. Profituje totiž z hospodářské spolupráce s Evropou a Putin si nepochybně uvědomuje rizika spojenectví s Čínou, v němž by Rusko bylo slabším partnerem. Strategické postavení Ruska není nejlepší – čelí nepříznivé demografické budoucnosti, masivnímu pronikání čínského vlivu do Střední Asie, hrozbě islámského radikalismu a problémům vyplývajícím z faktu, že jeho ekonomika je založená na vývozu surovin.

Dlouhodobý střet se Západem může strategickou pozici Ruska pouze zhoršit. A jeho současné hospodářské problémy určitě posilují ochotu k jednání. Západ by se však měl vyvarovat přesvědčení, že tyto problémy donutí Rusko kapitulovat, a odolat pokušení ponížit Putina tím, že zatlačí Rusko do kouta. Versailleské uspořádání po první světové válce by navíc mělo být mementem, že mezinárodní řád založený na ponížení jedné velmoci bez reálné vůle toto ponížené postavení udržovat tvoří zárodek vlastního kolapsu.

Víceúrovňová strategie

Obě strany tedy mají dobré důvody hledat kompromis. Druhá možnost – aktivní a flexibilní západní diplomacie – by proto měla převážit nad eskalací vedoucí k nezamýšleným zkouškám síly. Poté, co Rusko na Ukrajině způsobilo, se může jevit snaha o kompromis nemravná. Mezinárodní politika ale není černobílá. Její mnohoznačnost neumožňuje jednoduché volby a světové státníky nutí ke kompromisům.

Ze strany Západu není respektování ruských zájmů projevem rusofilství či naivní náklonnosti k Rusku, ale nutnost diktovaná objektivní skutečností. Dohoda o Ukrajině odráží rovnováhu sil a potřebu širší spolupráce. Realistické a trvalé řešení musí reflektovat zájmy obou stran a výsledná dohoda musí být taková, aby ji obě strany mohly prezentovat jako svůj úspěch.

Cílem západní strategie nemůže být jen odstranění eskalace napětí, ale i posílení důvěryhodnosti Západu. Měla by otevřít prostor pro dohodu o Ukrajině, ale zároveň vést Rusko k umírněnosti v Evropě.

Západní strategie musí být víceúrovňová. Jejím cílem v současnosti nemůže být jen odstranění eskalace napětí, ale i posílení důvěryhodnosti Západu. Měla by otevřít prostor pro dohodu o Ukrajině, a tím zachovat prostor pro spolupráci ve světě, ale zároveň vést Rusko k umírněnosti v Evropě. To vyžaduje demonstraci síly i flexibilní diplomacii.

Západ musí provést konkrétní důvěryhodné kroky k posílení NATO, a tím jasně vzkázat, že ruská agrese má následky. Vedle toho musí deklarovat ochotu jednat o Ukrajině a současně zohlednit ruské zájmy, tedy tradiční politika cukru a biče. Putin jí bude rozumět, neboť ji s oblibou provádí.

Budování institucí

Základem dohody je, že Ukrajina nebude považovaná za hru s nulovým součtem, a obnova jejího neutrálního statusu, tedy že nebude součástí žádného vojenského a v dohledné době ani ekonomického bloku. Pro Západ je zásadní, aby se Ukrajina nestala ruským satelitem. Prioritou je zachovat celistvost Ukrajiny (mimo Krym, kde již prostor pro kompromis zmizel), která bude jako celek představovat nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Západem. Nebude tedy členem NATO.

Z ruského pohledu je nepochybně schůdným řešením zachování celistvosti Ukrajiny (mimo Krym), ale se zvýšenou mírou autonomie pro východní oblasti, příslib nevstoupení do NATO a zrušení sankcí. Prostor pro dohodu tedy existuje. Pokud se pro kompromis vyslovili doyeni zahraniční politiky Henry Kissinger a Zbigniew Brezinski, měl by být schůdný i pro dnešní západní představitele. Přijatelný kompromis o Ukrajině a potvrzení role NATO posílí pozici Západu více než případné zapojení Ukrajiny do západních struktur.

Pro Ukrajinu je zdaleka nejdůležitější budování institucí, rekonstrukce hospodářství a definice ukrajinského národa, která jej nebude rozdělovat. To musejí Ukrajinci udělat sami.

Pro Ukrajinu je obnovení a důsledné dodržování neutrálního statusu nejrealističtějším řešením. Vstup do NATO není přirozeným právem žádné země, ale strategickým rozhodnutím jeho členů. To přitom není útočnou aliancí, ale paktem kolektivní obrany založeným především na odstrašující vojenské síle USA. Je na uvážení, jak se toto chápání slučuje s přijetím Ukrajiny do NATO, což ho přivede do války s Ruskem.

Bez ohledu na velmocenskou politiku však platí, že NATO nezajistí bezpečnost státu v rozkladu, EU nezajistí blahobyt hluboce rozdělené společnosti, mezinárodní půjčky nepřinesou hospodářský růst zkorumpovanému systému. Navíc je třeba zopakovat, že alternativa k neutralitě je spíše rozpad země při pokusu těchto cílů dosáhnout bez ohledu na geopolitickou realitu než integrace do EU a NATO.

Pro Ukrajinu je proto zdaleka nejdůležitější „nation bulding“ – budování institucí, rekonstrukce hospodářství a definice ukrajinského národa, která jej nebude rozdělovat. To musejí Ukrajinci udělat sami. Šance nejsou velké, ale určitě se to nepodaří, pokud se z Ukrajiny stane bojiště Západu s Ruskem, ať v přeneseném, či doslovném smyslu.

V.Hricák Jenom pro doplnění... 5:54 24.2.2015
J. Zeman 421 Budeme zloděje z Ukrajiny živit? :) 12:35 21.2.2015

Počet příspěvků: 55, poslední 24.2.2015 07:39 Zobrazuji posledních 55 příspěvků.