Rok 2021: Z české politiky primitivní jednostranná kritika nezmizí

Česká vláda a zdravotní experti si nevedou hůř než v členských zemích EU či světa a není jisté, že by si jiní, především politici, kteří kritizují protiepidemická opatření, počínali efektivněji.

Lidé v Praze protestovali 22.12. proti vládním opatřením. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé v Praze protestovali 22.12. proti vládním opatřením. | foto:  Michal Šula, MAFRA
Lidé v Praze protestovali 22.12. proti vládním opatřením.

Rok 2020 byl tím nejhorším od roku 1968. Tam, kde nemají naši zkušenost s rokem 1968, hovoří dokonce o nejhorším od druhé světové války. Nyní, na přelomu let 2020/2021, pociťujeme především ekonomické a zdravotní důsledky koronavirové pandemie. Lze se však obávat, že v roce 2021 pocítíme i její sociální dopady, pokud očkovací efekt nebude dostatečně účinný a neprojeví se včas. Může je vyvolat ekonomická situace, do které se dostává český stát, a jejíž příčiny jsou před rokem 2020.

Všechny ekonomické problémy se odrážejí v české měně – koruna silně oslabuje vůči euru i dolaru. Na finančních trzích její nabídka přesahuje poptávku. Zákon nabídky a poptávky, který v liberální kapitalistické ekonomice utváří hospodářský cyklus, platí pro národní měny stejně jako pro jiné zboží – je-li ho v nabídce příliš, je větší než poptávka, jeho cena klesá. Kurz koruny, její cena na finančních trzích, se proto snižuje a ztrácí kupní sílu. Důsledkem je kromě jiných ekonomicko-sociálních efektů inflace.

Inflace a důchody

Čeká národní banka (ČNB) za guvernéra Miroslava Singera v letech 2010 až 2016 prováděla již před rokem 2020 inflační politiku s cílem krotit inflaci v České republice – quantitative easing (kvantitativním uvolňováním) dodávala na finanční trhy miliardy korun. Opatřovala si je i emisí nových peněz, aniž by brala v úvahu jejich krytí. Akce měla podpořit český export, a tím zaměstnanost, většinou u firem, které jsou v zahraničním vlastnictví, proto z ní měli prospěch především zahraniční akcionáři.

Výnos z přímých zahraničních investic činil v ČR deset až jedenáct procent, zatímco v Německu, Francii, Itálii a v dalších západoevropských státech maximálně 3,5 a v zemích Visegrádské čtyřky pět až osm procent. Na dividendách odtékaly z ČR ročně stovky miliard korun, nejvíc z 34 evropských zemí. Češi by tuto situaci díky své laxnosti a individualismu „ustáli“, ale vše změnila koronavirová globální pandemie, jež negativně ovlivnila zásobování a růst mezd, na který zahraniční vlastníci maloobchodní sítě (supermarketů) zareagovali zvýšením cen.

Lze se obávat, že se v roce 2021 vymkne kontrole. Znehodnocuje úspory, často celoživotní, a devalvuje mzdu českých zaměstnanců. Ti se pak diví, že po zvýšení mzdy nakoupí stejně zboží, nebo dokonce méně než před ním. Je to tragické znehodnocování minulé i současné práce občanů této země. Absurdní se tudíž stává i případná důchodová reforma založená na spoření.

Inflace proto roste i bez intervence ČNB a lze se obávat, že se v roce 2021 vymkne kontrole. Znehodnocuje úspory, často celoživotní, a devalvuje mzdu českých zaměstnanců. Ti se pak diví, že po zvýšení mzdy nakoupí stejně zboží, nebo dokonce méně než před ním. Je to tragické znehodnocování minulé i současné práce občanů této země. Absurdní se tudíž stává i případná důchodová reforma založená na spoření.

Inflace devalvuje úspory, a pokud důchodový fond špatně investuje, může je prohospodařit. Jedinou zárukou důchodu se proto stává práce a státní garance, model ověřený staletími. Mladí vždy museli svou prací uživit sebe, děti a rodiče na výminku. Nedávno se objevilo, že po započtení inflace dosahují výnosy z důchodových fondů -0,2 procenta. Jaké budou za 30 až 50 let? Co z důchodového spoření zbude?

Měna první Československé republiky byla jednou z nejpevnějších a nejsilnějších na světě v důsledku deflační politiky pod heslem pracovat a šetřit, kterou odstartoval ministr financí Alois Rašín (1867–1923). Československo zavedlo nostrifikaci – firmy působící na jeho území musely vést účty u bank na něm, v první fázi převod kapitálu a sídel bank z Rakouska. Peníze, plody práce, proto zůstávaly v Československu a nemizely v exotických destinacích jako dnes. Tak se v Československu hospodařilo, přestože jeho ekonomika stejně, nebo dokonce více závisela na exportu než ta současná.

Stále titíž lidé

Současná protiepidemická opatření jsou tvrdá. Povinností vlády především je chránit zdraví občanů této země, což více postihuje obory s přímým kontaktem lidí. Není však viníkem koronavirové pandemie, nenese za ni odpovědnost, proto nemusí hradit postiženým ztráty ze státního rozpočtu, do nějž přispívá většina pracujících. Většina říkám proto, že s nastavenou dlaní čekají i ti, kteří odmítali elektronickou evidenci tržeb (EET), nebo ti, ač postižení, nadále bez problémů vyrábějí.

Protiepidemická opatření by však příslušné orgány státní správy neměly uplatňovat, jsou-li nadbytečná, omezují pracovní činnost – pokud v dané profesi nehrozí při dodržení hygienických opatření šíření infekce, například v kadeřnictví či v pedikúře, kde si lze objednat na konkrétní čas jednoho klienta. Opatření sice přijímá vláda, ale na základě doporučení expertů epidemiologických a dalších zdravotnických oborů. Zahraniční opatření se příliš neliší od těch českých. I reakce na ně jsou podobné včetně ohrožení lidských práv a svobod.

Když na podzim česká vláda přijala tvrdá opatření, jimiž se jí podařilo zabránit šíření pandemie, demonstrovali někteří na Staroměstském náměstí, aby byla zrušena. Když je zrušila a ukazatele se začaly razantně zhoršovat, titíž lidé, kteří si zrušení vynutili, a jež některá média, především televizní stanice, podporují, ji kritizují, že opatření nezachovala.

Česká vláda a zdravotní experti si nevedou hůř než v členských zemích Evropské unie či světa a není jisté, že by si jiní lidé, především politici, kteří je kritizují, na jejich místě počínali efektivněji. Situace se každý den mění a vyžaduje rychlé řešení. Toho jsou schopní jen lidé, kteří působili v manažerských postech, museli rozhodovat okamžitě a věděli, že pokud rozhodnutí neučiní, zítra na to nebudou mít čas a podnik se ocitne ve ztrátě. V současné vládě je na štěstí několik takových lidí, především premiér Andrej Babiš.

Řada předchozích premiérů a jejich vlády by zřejmě v této krizi neobstály, natož si vedly lépe. Mnozí z nich totiž strávili většinu života ve výzkumných ústavech a podobných institucí, žili pouze teorií, v praxi nic neřídili. Nedokázali by vést dynamickou instituci, natož stát, obzvlášť v globální krizi. Zbytek tvořili mladíci odchovaní politickými stranami, kteří na tom byli ještě hůře, neboť postrádali i teoretické vědomosti. O jazykové vybavenosti nutné k jednání s institucemi EU nemluvě.

Staré přísloví říká, „kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“. Když na podzim česká vláda přijala tvrdá opatření, jimiž se jí podařilo zabránit šíření pandemie, demonstrovali někteří na Staroměstském náměstí, aby byla zrušena. Když je zrušila a ukazatele se začaly razantně zhoršovat, titíž lidé, kteří si zrušení vynutili, a jež některá média, především televizní stanice, podporují, ji kritizují, že opatření nezachovala.

Nenávistná agresivita

Tato vláda a její premiér na rozdíl od mnoha předchozích vstoupí do dějin podobně jako ty prvorepublikové. V českém politickém prostředí se nelze vyhnout nenávistné agresivitě. Dokonce první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) byl označován za zrádce národa a agresivně napadán: „Masaryčku, Masaryčku, chystáme ti šibeničku.“ Možná v době sporu o pravost Rukopisů prohlásil, že kdyby se ho někdo fyzicky dotkl, je připraven umlátit ho třeba kamenem.

V českém politickém prostředí se nelze vyhnout nenávistné agresivitě. Dokonce první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl označován za zrádce národa a agresivně napadán: „Masaryčku, Masaryčku, chystáme ti šibeničku.“

Nebylo by divné, kdyby titíž lidé pro něho po roce 1918 vymysleli označení „tatíček“. Ten však byl tvrdý a zvyklý odrážet protivenství, která se takovým osobnostem dějí. V časopisu, který českoslovenští legionáři vydávali v průběhu sibiřské anabáze, byl na titulní straně vyobrazen stojící legionář rozdělený podélně napůl červenou a bílou barvou a pod ním bylo napsané: „Někteří o mně říkají, že jsem rudý. Jiní, že jsem bílý...“

Historický příklad ukazuje, že primitivní jednostranná kritika není na české politické scéně ničím novým. Rok 2021 na tom nejspíše nic nezmění. Každým dnem jsme blíže parlamentním volbám. Proto stojí za to zapět starou, snad legionářskou píseň: „Červenobílý to se mi líbí, to já mám, to já mám rád...“

Hariet 10:21 3.1.2021

Počet příspěvků: 18, poslední 3.1.2021 07:10 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.