Robejšek: Bezpečnostní politika se nedá zapnout (a vypnout) jako vařič

„Moje hlavní kritika vůči přístupu ,vůle k míru převládá‘ se týká toho, že nepočítá s vyostřením situace. Vždy vychází z pozitivnějšího vývoje, jenž však nezřídka vyústí v situaci, kdy musíme říci: ,Ano, je čeho se bát.‘ Jde o základní poznatek, že bezpečnost si zajistíme nejsnáze tím, když pro ni něco děláme, tedy investujeme do ní,“ říká politolog.

Petr Robejšek foto: archiv Jakuba Jandy

Petr Robejšek

Český premiér Bohuslav Sobotka minulý měsíc prohlásil, že nechce navýšení sil NATO v České republice. Nemáme prý problém s bezpečností a nějaké případné navýšení by mělo být navázáno na bezpečnostní situaci. Za to sklidil poměrně silnou kritiku zejména z těch kruhů, které se vyslovují pro silné české zapojení v NATO. O bezpečnostní politice v širším kontextu ČESKÁ POZICE hovořila s politologem a poradcem pro strategické otázky Petrem Robejškem.

ČESKÁ POZICE: Podívejme se nejprve na to, jak sociální demokraté jako ideový proud vnímají pojetí bezpečnosti. A to v situaci, v níž se momentálně nacházíme, tedy mezi Evropskou unií, evropskými státy a Ruskem. Jakým způsobem to sociální demokracie vnímá?

ROBEJŠEK: Já bych začal trochu obecněji, a sice zjištěním, že bezpečnostní politika je vždycky nepopulární a výdaje na bezpečnost jsou vždy obtížně prosaditelné. To platí pro všechny politické strany a všechny státy. Je příznačné, což ukazuje i vyjádření českého premiéra, že politické strany se z tohoto zakletí úsporné bezpečnostní politiky dostávají pouze pod dojmem bezprostřední hrozby. Pak najednou všichni volají po bezpečnosti a nechápou, že bezpečnostní politika se musí připravovat dlouhodobě.

„Bezpečnostní politika je vždycky nepopulární a výdaje na bezpečnost jsou vždy obtížně prosaditelné“

Bezpečnostní politika se nedá zapnout jako elektrický vařič, když je potřeba, a zase vypnout, když není potřeba. Musí se na ní systematicky pracovat. Tento postoj není konzervativní, nýbrž racionální. Bezpečnostní politiku můžeme dělat jenom tímto způsobem, anebo vůbec ne.

Pokud jde o sociálnědemokratickou verzi bezpečnostní politiky, tak by se asi dalo říci, že celkově je levice spíše nakloněná vyjednávání, vyčkávání a odzbrojení než pravice. Právě tento postoj zůstává poměrně vyhraněný, jako jeden z posledních pozdravů klasického dělení na levici a pravici. Dalo by se to vystihnout souslovím „měkká bezpečnostní politika“.

ČESKÁ POZICE: Z čeho vychází, že je – řekněme – měkčí?

ROBEJŠEK: To je pro mě docela fenomén. Řekl bych, že je to určitá vazba na dobu, kdy se levice a pravice zásadně odlišovaly a měly svoje vlastní témata. Levicový byl vždy mír, odzbrojení a porozumění. Ačkoliv to v dnešním světě ve skutečnosti moc nefunguje, tak v politických stranách přesto zůstávají určité programatické relikty minulosti. Konzervativní strany vzývají víru v trh, který všechno zařídí, a levice sází na víru v dohodu, dobrou vůli a mír.

ČESKÁ POZICE: Asi se dá se říci, když se podíváme do Evropy, že podobně uvažují i státníci, kteří jsou levicového založení.

„Konzervativní strany vzývají víru v trh, který všechno zařídí, a levice sází na víru v dohodu, dobrou vůli a mír“

ROBEJŠEK: Myslím, že mají tento sklon. Možná, že to není jenom tradiční typ myšlení, ale možná i pokus o vytyčení vlastní nezaměnitelné pozice, tedy odlišnosti, která se dnes mezi politickými stranami jen velmi obtížně hledá. Každý politik je vděčný za jakoukoli možnost se trošku odlišit od ostatních. Tím spíše, že peníze uspořené na bezpečnostní politice mohou být použity pro sociální programy. Volič tyhle počty vnímá a honoruje.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou důsledky takového jednání, když to zasadíme do konkrétního kontextu? Polsko a pobaltské státy volají po tom, že chtějí navýšit americkou přítomnost ve svých státech, a potom český i slovenský premiér řeknou, že na svém území nechtějí vojáky Spojených států…

ROBEJŠEK: Důsledky se projeví v situaci, kdy je bezpečnost akutně ohrožena. Pak se samozřejmě těžko volá po pomoci. Nepřijde, a i kdyby třeba chtěla přijít, nemůže přijít tak rychle, jak by mohla přijít, kdyby se napjatá situace odehrávala v solidním strategickém rámci bezpečnostní politiky. Sem patří třeba úvaha o tom, jestli i v dobách klidu nebo zdánlivého míru dává smysl, aby vznikla vojenská základna nebo nějaká opravdu trvalá bezpečnostně politická spolupráce, která se v krizi zúročí.

Moje základní kritika vůči přístupu „vůle k míru převládá“ se týká toho, že nepočítá s nějakým vyostřením situace. Vždycky vychází z té pozitivnější varianty vývoje, která však nezřídka vyústí v situaci, kdy musíme říci: ,Ano, je čeho se bát.‘ Jde o základní poznatek, a sice že bezpečnost si zajistíme nejsnáze tím, že pro ni něco děláme, tedy investujeme do ní. Samozřejmě, že se pak může někdo objevit a v póze vševěda tvrdit: ,Vidíte, byly to vyhozené peníze, nic a nikdo nás neohrožuje.‘ Vědomě přitom pomíjí, že nás nic neohrožuje proto, že jsme udělali dost pro bezpečnost.

ČESKÁ POZICE: Premiér Sobotka v současné době víceméně věří tomu, že nebudeme cílem nějaké odvety, protože nebudeme mít na našem území například základny nebo trvalé kontingenty americké armády. A dále tvrdí, že Česko nemá být zastáncem jakýchkoli tvrdších sankcí, opět na rozdíl od Poláků nebo pobaltských států. Jeho koncepce je konzistentní. Držíme se zpátky, nechceme být vidět a budeme potichu.

ROBEJŠEK: To je tak trošku v tradici, pro většinu čtenářů asi již neznámé „hájkovské zahraniční politiky“. Prosazoval ji svého času idealisticky a humanisticky argumentující ministr zahraničí Jiří Hájek, který zastával přesně tuto opatrnou a vstřícnou strategii. Ta bohužel není realistická. Jestliže však pan premiér takto uvažuje, a já doufám, že ne, tak mu unikly dvě věci. První je ta, že si žádný potenciální nepřítel nebude dělat práci s tím, aby nás odlišoval od Polska. My jsme společně v západním houfu, a tak budeme případným útočníkem vnímáni. Druhý bod s tím souvisí. V případě vojenské konfrontace není pravděpodobné, že by byla naše malá země vyjmuta. Scénář vojenského střetnutí považuji momentálně za velmi nepravděpodobný, ale přesto je třeba si výše zmíněné uvědomit.

„My jsme společně v západním houfu, a tak budeme případným útočníkem vnímáni“

A také v případě, že by šlo o vzájemné ekonomické sankce, tak je při dnešní provázanosti světa prakticky vyloučené, aby byl ten, který se nepodílel na útočné rétorice, ze sankcí vyčleněn. Třeba v energetice je propojenost tak intenzivní, že nelze říci: ,Ano, Češi jsou takoví a takoví, a proto s nimi budeme zacházet jinak než s ostatními.‘ I nás by se týkaly nárůsty cen stejně jako zásobovací potíže.

ČESKÁ POZICE: Znamená to tedy, že pro Česko není důležité, zdali je, nebo není měkčí ve své rétorice například vůči ruskému postupu na Ukrajině, protože naše pozice je tak svázaná s ostatními zeměmi, jež jsou Ruskem považovány za součást Západu?

ROBEJŠEK: O tom jsem přesvědčen. Nejsme ani dost důležití ani dost silní na to, abychom si mohli dovolit nějakou výlučnou pozici, kterou třeba může zaujmout větší stát. Česká politika nemá ani žádnou opravdu výraznou osobnost, která by si mohla dovolit nějakou specifickou českou rétoriku. Snad nejblíže z našich politiků byl tomu ideálu ve vztahu k bezpečnostní politice Václav Havel.

ČESKÁ POZICE: Uvažuje se o okolnostech, za kterých by měl být uplatněn postup podle článku 5 spojenecké smlouvy NATO. Na ukrajinském příkladu přitom vidíme, že tento smluvní závazek se vztahuje na situace v minulosti. V dnešním světě jde o nějaké povstalce, případně velmi dobře vycvičené jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, kteří nějakým způsobem destabilizují konkrétní region. Jakési provázání třeba s ruskými jednotkami lze možná nějakým způsobem dokázat, ale asi ne tak bezprostředně, aby skutečně článek 5 bylo možné aplikovat. Myslíte si, že by NATO mělo jako celek nějakým způsobem dlouhodobě reagovat změnou své doktríny?

ROBEJŠEK: Asi ano, i když já si myslím, že na to již reagují jednotlivé členské země. Jsou to ale jenom ty, které jsou bezpečnostně-politicky akceschopné, a těch je velmi málo. Obecně platí, že jsme konfrontováni s faktem, že dnes jsou války z velké části (byť i ne úplně a navždy) partyzánského typu. Často jde o guerillové bojovníky, kteří nejsou přiřaditelní k jednomu konkrétnímu aktérovi, a nelze s nimi bojovat pomocí strategie konvenční války. To je jistě zásadní změna, která se však nedatuje až od ukrajinského konfliktu. Ve větší míře jí známe tak 20 až 25 let.

„Jestli si státy jako pobaltské země nebo Polsko myslejí, že by se NATO za ně ve všech případech a všemi prostředky zasadilo, tak se hluboce mýlí“

Pokud jde o článek 5 Severoatlantické smlouvy, opakuji, že NATO jako celek není schopné skutečně rozhodné vojenské akce. Navíc je již sám článek 5 formulován tak měkce, že členské země mohou, anebo nemusí vojensky zasáhnout, a přesto tento článek neporuší. Mohou své spojenecké závazky naplnit i nevojensky. To může být návrh nějaké rozhořčené rezoluce v Radě bezpečnosti OSN nebo zásilka medikamentů a dek. Tím chci říci i to, že jestli si státy jako pobaltské země nebo Polsko myslejí, že by se NATO za ně ve všech případech a všemi prostředky zasadilo, tak se hluboce mýlí.

ČESKÁ POZICE: Jaké možnosti mají malé a středně velké státy v tomto bezpečnostně-politickém kontextu? Co dalšího mohou ještě dělat kromě toho, že samy budou vyvíjet obranné kapacity? 

ROBEJŠEK: Na politické úrovni se toho už moc asi dělat nedá. Užitečné by bylo, aby tyto státy zdůrazňovaly svou sounáležitost k západnímu geopolitickému kontextu a finančně výrazněji podporovaly svoje ozbrojené síly. Kdyby se toto dařilo, tak by to byl velký úspěch, ale zároveň přesto neexistuje žádná záruka, že by NATO zasáhlo v každém případě. Vágnost článku 5 by vždycky hrála svoji roli. Malý hráč si prostě nemůže dělat iluze o tom, jak je důležitý pro velké hráče. Morálka je v tomto případě špatný rádce. Řeč je o reálné a realistické politice, což má větší roli než nějaké závazky anebo sdílené hodnoty.

Bezpečnostně-politicky by bylo možné koncipovat svoji vlastní obrannou politiku pro případ válečného konfliktu, ale to by vůli a schopnosti většiny těch, o kterých hovořím, včetně České republiky, asi přesahovalo.

V 90. letech jsem napsal útlou knížku Obrana bez armády, jež se týkala alternativního způsobu obrany pro slabšího hráče. Takový způsob obrany je charakteristický tím, že je defenzivní ve smyslu struktury a dislokace vojenských sil, jejich strategie a taktiky.

„Navrhoval jsem tehdy armádu, která by se řídila spíše policejní logikou než klasickým vojenským zaměřením“

Navrhoval jsem tehdy armádu, která by se řídila spíše policejní logikou než klasickým vojenským zaměřením. Znamenalo by to zřeknutí se jakýchkoli zbraní, které mají jednoznačně útočné použití. To by platilo třeba pro stíhací letectvo, které je pro naši zemi zbytečné. Navrhoval jsem bezpečnostní politiku, jež by jistě nevyřešila všechny problémy, ale byla by zároveň úsporná, a přesto by poskytovala možnost se opravdu bránit i v tu chvíli, kdyby spojenci váhali.

ČESKÁ POZICE: Ještě jedna otázka, která se týká spojenectví v rámci NATO. Když mluvíme o vojenské síle aliance, máme na mysli zejména americkou armádu. Členy NATO jsou ovšem i státy, jež sousedí s Ruskem, které se nyní zdá být bezpečnostní hrozbou. Co by tyto státy mohly a měly dělat pro to, aby je USA nejen formálně, ale i konkrétně bezpečnostně-politicky podpořily? Příkladem je Polsko, které s USA spolupracuje, a pokud o to Washington požádá, tak jeho ministr obrany letí do Pentagonu a krátce poté americký prezident navštíví Varšavu a demonstruje, byť i symbolicky americkou podporu. To si lze asi jen těžko představit u menšího státu, že?

ROBEJŠEK: Já si to umím představit i u menšího státu, pokud má strategickou důležitost. Dejme tomu v případě Litvy, která vzhledem ke Kaliningradu hraje určitou roli. To je ale spíše teoretická možnost, protože by pravděpodobně žádný americký prezident nešel tak daleko. Americká základna v Litvě není pravděpodobná. Myslím si, že i stát jako Česká republika může jisté úrovně strategické důležitosti dosáhnout. Musí se snažit, bohužel bez jistoty úspěchu, být pro USA spolehlivým spojencem bez ohledu na to, která koalice právě sedí v Praze.

„Myslím si, že i stát jako Česká republika může jisté úrovně strategické důležitosti dosáhnout“

My jsme měli určitou šanci tohoto statusu relativní strategické důležitosti dosáhnout, když se jednalo o radarové základně. Tuto šanci naše politická reprezentace nevyužila. Na rozdíl od Poláků, kteří mají od té doby ještě užší vazbu na USA, jež se jim v krizi zúročuje. Nejde jen o to, že Poláků je čtyřikrát tolik co nás. Jde spíše o to, že polská politická třída, na rozdíl od české, dokázala ve chvíli, kdy bylo třeba projevit ochotu ke spolupráci, dojednat některé závazky ze strany USA.

Nedávný postoj české politické třídy (k radaru) bohužel reprezentoval většinový názor v české společnosti, která si dnes těžko může stěžovat, že se cítí ohrožena. Většina chtěla věřit, že válečné riziko je téma z minulosti, protože dnes jsme přátelé se všemi. Zejména tehdejší aktivní čeští politici a analytici by se měli sebekriticky ohlédnout za rolí, kterou sehráli. Ale požadovat takovou sebereflexi by asi bylo příliš.