Řeznická Tour a DNA špičkového sportu

Otázkou je, jestli je to ještě cyklistika pro cyklistické diváky, nebo pro milovníky psích zápasů.

Petr Bušta 12.7.2011

To je cyklistika aneb Americký jezdec Johnny Hoogerland poté, co mu v nedělní etapě pomohlo novinářské vozidlo rovnou do ostnatého drátu. foto: © ReutersČeská pozice

To je cyklistika aneb Americký jezdec Johnny Hoogerland poté, co mu v nedělní etapě pomohlo novinářské vozidlo rovnou do ostnatého drátu.

Nejenže jet a dojet cyklistickou Tour de France patří k nejnáročnějším lidským fyzickým výkonům vůbec, ale tento závod navíc představuje zcela výjimečnou podívanou! V televizním podání se extrémní fyzický výkon mísí se spektakulární cestopisnou prezentací krajiny, lidských sídel a s obdivuhodným vzepětím fanoušků. V pár desítkách vteřin se kolem nich přežene jako zdivočelé troubící stádo pestrobarevná kolona; řítí se Francií jako triumf lidského talentu, energie, podnikavosti, organizační inteligence, technologické tvořivosti, logistiky a marketingu. Letos však i otrlí diváci trochu znejistěli.

Tomu, kdo nesleduje letošní Tour, můžeme poskytnout základní informaci: Letošní Tour je jedna velká havárie, pád, zranění, ztráta šancí bez vlastního zavinění. Pravda, vysoká koncentrace cyklistické krve na jednu etapu je hlasitě považovaná za normu nejprestižnějších závodů. Ostatně Nizozemec Johnny Hoogerland, kterému v nedělní etapě pomohlo novinářské vozidlo rovnou do ostnatého drátu (ano, jelo se skoro šedesátkou dva metry od ostnatého drátu!), připustil, že první ho napadla slova: „To je cyklistika!“ Třiatřicet stehů to nakonec spraví… (V cílovém městě brečel.) Z pelotonu se však najednou začalo ozývat také reptání. A hlavně nejen z pelotonu.

Chyby, které fascinují

Francouzský cyklista Sandy Casar, který nehodu viděl z detailní blízkosti, si troufl na zobecnění: „Myslím, že závodníci nejsou dostatečně respektováni.“ Čtyři dny předtím totiž motocykl s fotografem vlekl dánského závodníka Nicka Sorensena. Hned v první etapě vyvolala hromadný pád pro změnu divačka stojící příliš blízko silnice. Další pády prakticky v každém dějství vyplynuly z extrémní nervozity pelotonu.

Tour se ještě ani nedostala k pyrenejským a alpským etapám, které teprve budou tradičně rozhodovat, a povážlivě kandidátů na první desítku je kvůli pádům mimo hru

Cyklisté vždy považovali riziko za součást práce. Uspět na Tour de France vyžaduje kromě vlastních kvalit i schopný tým a kus štěstí – ochraňuj nás, Pane, před chybami druhých. Svých máme dost. Diváci nikdy nebyli nepřáteli faktoru štěstí. Je součástí složité lidské nátury, že štěstí a neštěstí ve sportu fascinuje, sport se tím podobá životu nás, průměrných.

Nelze se však zbavit otázky, zda polévka opravdu vyžaduje tolik koření, tolik malých sportovních tragédií (tou velkou byl smrtelný pád Woutera Weylandta na letošním Giro d’Italia). Tour se ještě ani nedostala k pyrenejským a alpským etapám, které teprve budou tradičně rozhodovat, a povážlivě kandidátů na první desítku je kvůli pádům mimo hru. Někteří dokonce ukončili Tour. Jürgen Van Den Broeck, Alexandr Vinokurov, Bradley Wiggins, Janez Brajkovič, David Zabriskie… A naopak jen čtyři z velkých favoritů zatím nepocítili asfalt: Cadel Evans, Samuel Sánchez, Frank a Andy Schleckové. To je nebývale tristní bilance.

Nepotřebuji pětihvězdičkový hotel

Je to prostě cyklistika, nebo jsou příčinou i systémové chyby? Tabu padají a začíná se o nich opatrně diskutovat. Jedna z příčin nehod může být daní za detailní medializaci průběhu závodu a atraktivitu přenosů. Po incidentu s Hoogerlandem v ostnatém drátu ředitel závodu Christian Prudhomme oznámil příčinu: Řidič novinářského vozidla nerespektoval směrnice a na úzkém úseku ignoroval závazné pokyny.

Francouzský cyklista Jérémy Roy vzpomíná na dobu, kdy v úniku menší skupiny jelo vpředu také dvakrát tolik vozidel než cyklistů, ale před složitějším úsekem auta zastavila a nechala borce v klidu projet. Jenže to bylo před dávnými a dávnými třemi lety; idylické doby odešly do dějin spolu s nižší mediální sledovaností závodu. Rychlost, vyrovnanost, konkurenční napětí, náklady i příjmy vzrostly, servisní vozy se snaží udržet nejtěsnější kontakt se svými svěřenci, média jsou nucena přinášet stále autentičtější záběry…

Druhým problémem, který s úsilím o atraktivní podívanou souvisí, by mohla být volba trasy. Je jasné, že silničky natěsno lemované platany nebo krkolomné serpentiny jsou lahodnou diváckou kulisou, nicméně jeden z cyklistických prominentů Fabian Cancellara se už neudržel: „Raději bych jezdil po běžných silnicích, nikoli cestách pro zemědělce. Pády patří k riziku práce, ale jediné, co chci, je bezpečnost. Nepotřebuji pětihvězdičkový hotel, ale zajištění bezpečnosti. Bylo by dobré najít nejlepší trasu, ne hledat nejnebezpečnější silnice.“

Juan Antonio Flecha, další, kterého sestřelil novinářský automobil, si v cíli ulevil: „Hlavně že jsme to přežili.“ To je sice fakt, ale otázkou je, jestli je to ještě cyklistika pro cyklistické diváky, nebo pro milovníky psích zápasů.

Neubližovat scénáři!

Diskuse o možných opatřeních, které se mezi experty rozběhly, svědčí, že letošek se i z poněkud kaskadérských norem špičkové silniční cyklistiky vymkl. Například se mluví o snížení počtu účastníků, to znamená buď pozvat méně týmů nebo počet cyklistů v týmu z nynějších devíti snížit. Protiargumenty? „To není dobré pro sport. Pokud chcete osm jezdců na tým, musíte zkrátit závod na dva týdny. Tour se vrátí o deset let nazpět.“

Mezi mnohé katarze, které špičkový sport poskytuje, patří i dobrý konec. Tedy vítězství spravedlivé, jež není hrdinům bez vlastního zavinění upřeno.

To je ten problém. Například geniální režie, která nabízí několik zcela odlišných dějství s několika různorodými skupinami hlavních postav, se zhroutí.

Experti nás nadále zásobují analýzami, že vyšší nehodovost zapříčiňuje prostě jen vyrovnanější konkurence, tvrdší boj o výhodné pozice v balíku, psychologický tlak. Jak jsme viděli, pár aktérů to tak jednoduše nevidí.

Opomenutá hodnota, která k věci patří

Paralelně s tím zaznívá hlavně v diskusích na odborných i laických webech otázka, k níž letošní nářez nutně inspiruje. Konkurenci a extrémní tlak na úspěch v souvislosti s Tour de France se už asi omezit nepodaří. Jde spíše o preventivní koncepci, jež má dokonce dalekosáhlejší význam než bezpečnost.

Opravdu má tohle být cyklistika pro publikum, když o elitní posty bude soupeřit sotva polovina potenciálních favoritů a týmů? Pokud short list hvězd pročišťují nehody jako externality péče o vyšší přízeň diváků, nebylo by dobré se zeptat také právě jich? Stojí o spektakulárnost i na úkor spravedlnosti? Přesně to je to slovo, na něž najednou narážíte: nespravedlnost. Nebrat na lehkou váhu.

Mezi mnohé katarze, které špičkový sport poskytuje (národní hrdost, obdiv k zdolávání hranic možností, zlomyslné uspokojení a podobně), patří i dobrý konec. Tedy vítězství spravedlivé, jež není hrdinům bez vlastního zavinění upřeno. Čím méně takových příběhů prožíváme ve společenské realitě, tím zbytnělejší je potřeba být v přímém přenosu svědky, že ještě něco takového může vůbec fungovat. Očekáváme přiměřený poměr shakespearovských masakrů a pohádkových rozuzlení.

Tour de France samozřejmě není jediným sportovním byznysem, který by měl na tento aspekt pamatovat – viz fotbal a mnohaleté pře o zavedení videokamer. Jde o terapeutické poslání sportu, a pokud je ve prospěch jiných hodnot vytlačeno, rovnováha se vychýlí a sport přichází o díl své DNA. Rád bych napsal, že i marketingového potenciálu, ale idealistou už asi nebudu...