Sucho a povodně se v české společnosti stávají jedním z nejsledovanějších problémů, přičemž otázkou je, jak jej vyřešit co nejrychleji a s nejnižšími náklady. Odpovědí je obnova rybniční sítě v Česku na úroveň druhé poloviny 18. století, tedy minimálně na 77 tisíc hektarů. To by znamenalo vybudovat 27 tisíc hektarů, pokud možno propojené rybniční sítě.
Česko ohraničené pohořími představuje „lavór“, do kterého stéká voda. Proto jeho velkou část tvořily od pradávna močály a mokřady. Aby naši předkové získali dostatek orné půdy, museli vodu koncentrovat do vymezených území, čímž vytvářeli rezervoár pro období sucha i do jisté míry bránili povodním. Neznali sice beton ani technologie pro výstavbu přehrad, ale použili selský rozum – budovali rybníky, přičemž půda jimi zaplavená nejen přinášela užitek, ale její výnos se rybničním hospodařením zvýšil.
Jako jižní Čechy
První rybníky se u nás začaly budovat v 10. a 11. století. Navzdory útlumu jejich výstavby za husitských válek dosáhla v osmdesátých letech 18. století plocha rybníků v Čechách a na Moravě 77 tisíc hektarů. Kvůli vzniku orné půdy pro výsev obilovin a brambor, aby se zabránilo hladomorům, které propukaly ještě za vlády osvícených Habsburků Marie Terezie a Josefa II., však byla řada rybníků vysušena.
Jižní Čechy plné rybníků odolávají současnému suchu nejlépe. Ani povodně zde nebyly stejně katastrofální jako jinde. Proto lze konstatovat, že nebýt v jižních Čechách rybníků, nelišily by se příliš od jižní Moravy či středních Čech. Přitom výstavba či obnova rybníků je mnohem méně nákladná a rychlejší než výstavba přehrad a nezasahuje stejně brutálně do krajiny. |
Tento trend následně posílila Napoleonova kontinentální blokáda, která měla zabránit dovozu třtinového cukru z kolonií do Evropy – k pěstování cukrové řepy byla třeba další orná půda, která opět vznikala vysoušením rybníků. Jejich plocha se proto v roce 1840 snížila na 35 tisíc hektarů. Časem byly některé rybníky obnoveny, či vybudovány nové, navzdory tomu činí současná plocha rybníků v Česku zhruba 50 tisíc hektarů, o více než třetinu méně než v osmdesátých letech 18. století.
Někteří environmentalisté, ekologové a další „ochránci přírody“ přicházejí s návrhy řešení současného problému sucha – například zakládat mokřady a tůňky či zachycovat dešťovou vodu –, ale většina z nich znamená úbytek zemědělské půdy a její proměnu v líheň komárů, zachycování dešťovky pak je neefektivní. Obnova zaniklých rybníků se zdá nejjednodušším, nejrychlejším, nejefektivnějším a nejlevnějším řešením problému sucha a povodní.
Média často zveřejňují současné hydrologické mapy Česka, z nichž vyplývá, že nejsušší oblasti jsou ve středních a severozápadních Čechách a na jižní Moravě. Jižní Čechy plné rybníků odolávají současnému suchu nejlépe. Ani povodně zde nebyly stejně katastrofální jako jinde. Proto lze konstatovat, že nebýt v jižních Čechách rybníků, nelišily by se příliš od jižní Moravy či středních Čech. Přitom výstavba či obnova rybníků je mnohem méně nákladná a rychlejší než výstavba přehrad a nezasahuje stejně brutálně do krajiny.
Změna hydrologických podmínek
Žiji v malé vsi v jižních Čechách nedaleko Protivína a v jejím těsném sousedství dokázal soukromý zemědělec vybudovat rybník na mokřadu, přičemž sypanou hráz postavily firmy, které potřebovaly uložit nepotřebnou zeminu. Z jeho činu mám prospěch i já. Můj dům stojí na mírném návrší nad vsí a má jedenáctimetrovou kopanou studnu, navzdory tomu jsme občas vodu „strhli“ a museli počkat asi den, než se znovu „natáhla“. Přitom nad silnici pod námi vyrážela po delších deštích prameniště.
Od vybudování rybníka se nestalo, že bychom vodu strhli, protože zřejmě zvýšil svým průsakem i hladinu spodní vody. Výstavba i nevelkého rybníku tedy může změnit hydrologické podmínky v jeho okolí. Z neužitečného mokřadu se pro soukromého zemědělce, který na jeho místě vybudoval rybník, stal zdroj příjmu – každý rok před Vánoci prodává ryby, které na v minulosti neužitečné půdě vychoval.
Výstavba i nevelkého rybníku tedy může změnit hydrologické podmínky v jeho okolí. Z neužitečného mokřadu se pro soukromého zemědělce, který na jeho místě vybudoval rybník, stal zdroj příjmu – každý rok před Vánoci prodává ryby, které na v minulosti neužitečné půdě vychoval. |
V podhůří Píseckých hor, nedaleko vsi, kde žiji, jsem se již za totality kochal pohledem i užíval si koupele v lesním rybníčku, o kterém jsem zjistil, že jej vybudovali středověcí, ale možná již keltští zlatokopové jako retenční nádrž na vodu k propírání zlatonosného písku, o čemž svědčí dochované sejpy podél lesního potoka, který jím protéká a plní jej.
Po listopadu 1989 jsem odjel pracovat do zahraničí, a když jsem po letech místo navštívil, byl jsem zděšen. Místo medové vodní hladiny jsem našel křovisky a vyrážejícími stromky zarostlou hladinu a u hráze louži plnou žab a pulců, která se dochovala díky prameništím. Nějaký ničema totiž vysypal do potoka, který tvořil náhon rybníčku, stavební suť.
V historické části katastrálního archivu v Písku moje manželka zjistila, že rybníček vlastní obec, jež o tom nevěděla. Koupili jsme jej, pokáceli a spálili nálety, nechali odbahnit a po začapování z náhonu odklidili suť, to vše brzy na jaře. Když jsme se koncem jara k rybníčku vrátili, přivítala nás mezi stromy probleskující a les chvějivě zrcadlící nádherná medová hladina. Rybníček jsme zarybnili, neboť voda musí žít, a jako indikátor čistoty nasadili 50 českých raků říčních.
Snížení retenční kapacity
Tyto příklady ze soukromé výstavby a revitalizace rybníků uvádím proto, že pokud si osvojuji právo o této problematice psát, musím o ní na rozdíl od salonních „ochránců přírody“ a ministerských byrokratů, z nichž mnozí nevysadili ani křoví, něco vědět. Právnické osoby se pak zasloužily o revitalizaci 31hektarového rybníku Velká Rabyně u Protivína, když jej po 200 letech v roce 1987 obnovily.
Velkým problémem po roce 1989 je údržba rybníků, především jejich odbahňování, což kvůli honbě za ziskem mnozí jejich vlastníci zanedbávají, čímž se retenční kapacita výrazně snižuje. Nedostatečně se také často potlačuje zarůst rybníků rákosím, což rovněž snižuje jejich jímací kapacitu. Odstraňování rákosí často brání „ochránci přírody“, protože je třeba zachovat prostor pro vodní ptactvo a „přírodní charakter“ rybníka.
Velkým problémem po roce 1989 je údržba rybníků, především jejich odbahňování, což kvůli honbě za ziskem mnozí jejich vlastníci zanedbávají, čímž se retenční kapacita výrazně snižuje. Nedostatečně se také často potlačuje zarůst rybníků rákosím, což rovněž snižuje jejich jímací kapacitu. |
Rybníky nejsou přírodním produktem, nýbrž, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, umělé kultivace krajiny. Plocha pokrytí rybníka rákosím by proto měla být dána zákonem a neměla by přesáhnout deset procent jeho rozlohy. Tím by byl zajištěn i prostor pro vodní ptactvo. Zarůst, nepřebují-li, lze regulovat ekologicky býložravou rybou.
Pokud by byla revitalizovaná aspoň třetina zlikvidovaných rybníků, hydrologická situace v Česku by se zlepšila. Rybníky většinou nevznikají osaměle, ale potoky a říčky je propojují. Soustavu Zelendarky, o které píši, nazvanou podle rybníkáře rytíře Zelendara a vybudovanou v 16. století, jež pokrývá relativně nevelkou část podhůří Píseckých hor, tvoří 14 rybníků propojených potokem Divišovka, jenž se vlévá u Protivína do Blanice.
Na intenzivní rozsáhlé rybniční hospodaření by mohl navazovat potravinářský průmysl zpracování ryb, který by přidanou hodnotou pomáhal zvýšit český hrubý domácí produkt, snad i hrubý národní produkt, a vytvářel by pracovní místa. Lze namítnout, že by ubylo orné půdy. Ale k čemu je bez dostatku vláhy? Obilí lze dovézt, voda nikoliv.
Vykoupení, nebo dohoda
Nestačí jen konstatovat, co by se mělo dělat, a jak by to bylo krásné, kdyby se to uskutečnilo, ale i navrhnout, jak by se to mělo provést, o což by se měla postarat především ministerstva životního prostředí a zemědělství, krajské, okresní a obecní úřady, ale jejich postoj je byrokratický. Nikdo a nic je nenutí, aby rychle, intenzivně a efektivně jednaly. Řešení v podstatě závisí na jejich dobré vůli až blahovůli. Směrnice a dokumenty, které produkují, jsou však jen nezávazná doporučení.
Soukromé pozemky lze od majitelů vykoupit, nebo se s nimi dohodnout, že stát, kraj, okres či obec rybník revitalizují, či vybudují nový, a že za poskytnutí pozemku bude mít majitel podíl z výnosu z prodeje ryb, dokud se státu či jiné instituci nepokryjí stavební náklady. Poté by se rybník stal majetkem majitele, který poskytl půdu k jeho vybudování. |
K rychlému a intenzivnímu řešení je třeba mít zákon, který by nařizoval všem relevantním institucím zahájit revitalizaci historické, případně i výstavbu nové, rybniční sítě. V prováděcí směrnici by mělo být uvedeno, že lokality historických rybníků lze nalézt v zámeckých či církevních archivech, případně zjistit u pamětníků.
Soukromé pozemky lze od majitelů vykoupit, nebo se s nimi dohodnout, že stát, kraj, okres či obec rybník revitalizují, či vybudují nový, a že za poskytnutí pozemku bude mít majitel podíl z výnosu z prodeje ryb, dokud se státu či jiné instituci nepokryjí stavební náklady. Poté by se rybník stal majetkem majitele, který poskytl půdu k jeho vybudování. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je poslední na řadě.
Ve veřejném zájmu je i maximálně zjednodušit a urychlit stavební řízení, aby se povolení stavby odehrálo v týdnech, nikoliv měsících, či dokonce letech. To by mělo být součástí zákona, který by vypracovaly příslušné instituce a byl přijat co nejrychleji, neboť sucho či povodně jsou „za dveřmi“. Požehnány buďte české a moravské rybníky. Amen.
